Hérakleitos, diference a spojitosti  
Hérakleitos, v očích mnohých (zvláště Aristotelových) exemplární pavědec, je sice odpůrcem příliš sebevědomého teoretického formalismu, ale překvapivě rozumně vykládá rozličná napětí (rozdíly) v přírodě a jejich časté střídání v cyklech: denních, ročních, osobních, generačních, civilizačních. Představil myšlení diferencí uvnitř kontinua oproti myšlení diskrétních „jsoucen“, „podstat“ nebo taxonů.

Hérakleitovo dílo představuje jakýsi poslední květ archaické doby a také poslední významný iónský příspěvek k pochopení přírody. Jsme teď v Efesu, vzdušnou čarou 46 km severně od Mílétu. Vykládat by se toho dalo opravdu hodně, ale teď půjde hlavně o přírodozpyt: příroda a přirozenost, diference, proměny, cykly. Napřed však něco o něm a jeho díle, neboť samotné vyjadřovací prostředky jeho spisu patří k obsahu jeho sdělení, a proto také budily kontroverze.

 

Mince z Efesu doby pozdní antiky. Kredit: Wikimedia Commons
Mince z Efesu doby pozdní antiky. Kredit: Wikimedia Commons

Rezignující aristokrat

Žádný věrohodný Hérakleitův životopis neznáme, i když drbů je přehršel, často se soustředí na bizarně tragikomické způsoby jeho smrti, asi jako odveta za výjimečnost a malou družnost. Žil v Efesu, patrně v letech 540 až 480 před n. l., byl vysoký aristokrat, snad dokonce potomek královského rodu, který ovšem v době perské nadvlády nejspíš vládl jenom náboženskými obřady bohyně Démétér. Prý se této role (spojené s titulem Velekněz Asie) a vůbec veřejného života zřekl a odešel do azylu Artemidina chrámu v Efesu.

 

Je zajímavé sledovat, jak v průběhu archaické doby klesá důvěra iónských přírodovědců a filosofů v politiku i veškeré veřejné dění, od Thalétových (a prý také Anaximandrových) státotvorných rad, až do hluboce záporných hodnot. V Iónii za to zčásti může perská nadvláda, ale není to jenom tím. Konec archaické doby je jakýsi konec určité kultury, to co přijde (klasická doba), bude o dost jiné, mnohem podobnější pozdější Evropě.

Hérakleitos by mohl působit jako ukřivděný muž, který se neshodne s většinou lidu a navíc skoro každému vyčiní, zvláště epikům, ale taky Pythagorovi a Xenofanovi. Jenže to dělá s formátem sobě vlastním a s obrovský vtipem, samozřejmě skrytým před hlupáky. Navíc opovrhuje konvencemi, dokonce včetně pohřebních! A lidské kariérní úsilí považuje za jakýsi drobný spánkový děj (jako třeba pocukávání očních víček nebo prstů), mimoděk provázející tento životní sen (doslova).

 

Spis a jeho styl

Překresba jiné mince z Efesu, snad prý starší. Hérakleitos (vpravo) má hůl nikoli k obraně před Aristotelem, ale jako znak iónského královského rodu v Efesu: rašící hůl místo žezla (snad analogie se silami přirozenosti). Kredit: publikace autora.
Překresba jiné mince z Efesu, snad prý starší. Hérakleitos (vpravo) má hůl nikoli k obraně před Aristotelem, ale jako znak iónského královského rodu v Efesu: rašící hůl místo žezla (snad analogie se silami přirozenosti). Kredit: publikace autora.

Hérakleitos prý svůj spis obětoval Artemidinu chrámu. Díky stovkám citací u autorů z dob od téměř jeho sepsání až do konce antiky se z díla celkem dost zachovalo. Je to nejlíp zachovaný filosoficky text z archaické doby a spolu s torzy pozdějších děl Empedoklea a Démokrita patří k nejlíp zachovaným spisům „předsokratiků“. Máme se tedy na co těšit, i když výklad se bude muset omezit jenom na několik témat, ostatní možná někdy jindy.

 

Co do literárního žánru je to tzv. iónská naučná próza, s jakou začal Anaximandros. Také v obsahu spisu potkáme analogie s tím, co víme o Anaximandrovi. Z toho ovšem neplyne, že Hérakleitos je opravdu pokračovatelem Anaximandra, může to být iluze vzniklá nepoměrem v míře zachování těchto dvou autorů. (Formální analýza vazeb klíčových slov v textu kybernetickými prostředky by vydala na samostatné téma, snad někdy jindy.) Tipuji, že v astronomii je Hérakleitos buď mnohem naivnější, nebo po svém způsobu provokuje, zatímco v lecčem ostatním to vypadá spíš na to navázání a bohatší rozvoj mílétských výdobytků.

Podle legendy zachované u Diogena Laertia dal Eurípidés Sókratovi přečíst Hérakleitův spis a zeptal se ho, co si o něm myslí. Ten prý odpověděl: „Čemu jsem rozuměl, je urozené, proto myslím, že takové je i to, čemu jsem nerozuměl, jenom to potřebuje nějakého délského potápěče.“ Buď jde o narážku na příslovečné umění potápěčů na posvátném ostrově Délu, nebo snad na výkladové dílo k Hérakleitovi, které už v dost rané klasické době použilo narážku na onu metaforu jako svůj titul.

Platón si s mnoha motivy Hérakleitova spisu hraje často a rád, přestože jej zařazuje do velice problematické a kritizované skupiny „přátel proudění“ (v kontrastu k „zastavovatelům jsoucna“). Právě od Platóna pochází slavná charakteristika Hérakleita slovy panta rhei – „vše plyne (proudí)“.

 

Kousek pod hladinou tady bývalo adyton staršího chrámu Krásné Artemidy Efeských, v něm prý i svitek s Hérakleitovým spisem. Kredit: Wikimedia Commons.
Kousek pod hladinou tady bývalo adyton staršího chrámu Krásné Artemidy Efeských, v něm prý i svitek s Hérakleitovým spisem. Kredit: Wikimedia Commons.

Mimo princip kontradikce

Zatím nejde o nějaké problémy kvantové, ale o průběhovou povahu přirozenosti, která není plně uchopitelná jednoduchou formální logikou. Hérakleitos nemluví o žádných podstatách, natož neměnných, ale o proměnnách přirozenosti. Zčásti je to vyjádřeno už samotnou strukturou jeho psané řeči. Pro kontrast ocituji Aristotelovo hodnocení, tedy pohled mistra logiky sylogismů a autora pojmu podstata.

Aristotelés si stěžuje na dvojznačné větné vazby v Hérakleitově díle a především na souřadné vyslovování opozit, dokonce typu „je a není“. Jindy formálně slušný diskutér vypadl při četbě Hérakleita z role a zcela výjimečně navrhuje použít násilí, i když snad pouze intelektuální. Píše (Metaphysica IV,7): „Takovou řeč užívají mnozí z těch, kdo mluví o přirozenosti. My jsme však to, že by něco současně bylo a nebylo, právě prohlásili za nemožné. Ukázali jsme, že toto je nejspolehlivější ze všech principů. Někteří to ovšem schvalují a pro svou nevzdělanost to vyhlašují. Vždyť je to nevzdělanost, nevědět, čeho výklad je třeba hledat a čeho ne.“ A o šest stránek dál: „Jednoduše není žádný důkaz proti takovým věcem, nýbrž proti tomu, kdo je tvrdí. Kdyby se někdo na ten obrat raději zeptal samotného Hérakleita, přinutil by jej k souhlasu, že protikladné výpovědi o těchže věcech nikdy nemohou být pravdivé.“

Podle Aristotela je možná diskuse o čemkoliv, ale za podmínky, že obě strany uznávají bezvýhradnou platnost „principů“, v daném případě uchopitelnost přirozenosti termíny totožnosti a kontradikce. Jinak bychom neměl jak diskutovat. Navíc by mohlo hrozit, že se při proměnách v přírodě neuchová „podstata“. (Je to podobné soudobému nářku tradicionalistů nad vymizením skrytých parametrů a lokálnosti v kvantové fyzice.) A teď se konečně podíváme, co o tom píše Hérakleitos.


Příroda a přirozenost

V mezích dochovaných textů je Hérakleitovo dílo kupodivu prvním, které v prostředí přírodovědy a filosofie užívá slovo fysis, a hned vícekrát, jako jedno ze svých klíčových slov. Česká překladová konvence musí rozlišit dvě situace. Tam, kde slovo fysis umožňuje plurál, překládáme „přirozenost“, a ty plurály jako „přirozenosti“. Tam, kde je užito v jakémsi výsostném singuláru, který neumožňuje plurál, překládáme „příroda“. Latina to obojí zvládá slovem natura. (Zábavné je, že i starší čeština prý obojí zvládala jedním slovem, totiž „přirození“, které však časem vypadlo z užití ve školní filosofii, když se stalo zástupným výrazem pro pohlaví. Asi to nebude jen tak náhoda, protože krom jiného jde taky o generativnost v lecjakém smyslu slova, včetně plodnosti.)

Už zachované torzo Anaximandrova díla jsem navrhoval vyložit ve smyslu: „Vše, co je, vzniká jako zanikající. Každá věc i živá bytost sice musí napřed vzniknout, aby vůbec mohla zanikat, jenže začíná zanikat už od svého vzniku a dovznikává až do konce svého zániku.“ Byla to jedna z mnoha legitimních možností výkladu, která pak u Hérakleita vystoupí do popředí. (Opatrněji řečeno: Dík své indoktrinaci Hérakleitem ji vidím a upřednostňuji už při výkladu Anaximandra.)

Vše se neustále proměňuje, zvláště názorně to vidíme na řece, plamenu a živých bytostech; ale podobně je tomu i s kameny, jenom je to méně nápadné. Ona neustálost proměn je skutečnou věčností, děje se tak „vždy“, – a o jiné věčnosti než o věčných proměnách zatím není řeč. Věčnost zatím není založena stálou logickou totožností, nýbrž neutuchající povahou proměn.

Hérakleitos říká, že při svém zkoumání „rozlišuje podle přirozenosti“, a to ve smyslu „podle každé jednotlivé přirozenosti“. Význam tohoto slova ještě není pevně spojen s druhovým určením. Jednou je to spíše určitá vlastnost nebo tenze, ať už individua, nebo obecněji, napříč kusem světa. Jindy je přirozenost individuální, jindy skupinová, někdy také druhová nebo podobná, ale obecnější (něco jako obecnější taxony). Toto podivné klouzání slova fysis napříč škálou obecnosti je založené tím, že přirozenost je také tím, podle čeho rozpoznáváme: někdy vlastnost, jindy kamaráda nebo nepřítele, jindy skupinu, druh, obecnější taxon. K přirozenosti patří i její tendence k nabývání charakteristických tvarů během svého časového průběhu, a to v konfrontaci s okolím. A také její možné účinky, včetně těch, které vyvstanou až při nějakém jejím uchopení. Jde tedy o určitou povahu a styl proměn a s nimi spojené vlastnosti, ať už individuální, skupinové nebo druhové.


 

Pojmoslovná poznámka:

V podobném významu jako Hérakleitos bude výraz fysis používat například Hippokratés. Naopak Aristotelés ztotožní fysis s druhem (taxonem), navíc ji považuje za fixní, ztotožní ji s neměnnou podstatou a podřídí logické formě. Aristotelské významy převezme scholastika a jejím prostřednictvím i některé proudy novověké filosofie. Pak se těžko domlouváme, o čem je vlastně řeč. Leckdo například mluví o lidské přirozenosti, kterou máme poznat, a pak podle ní založit správnou životosprávu, morálku, uspořádání společnosti a zákony; prostě to lidství poznat jako druh a díku tomu zmasit individua. Slovo fysis zůstalo, ale jeho význam a kontext je přímo opačný. Takhle často mluví scholastici a neokonzervativci, ale občas i leckterým ochráncům přírody ujede představa, že by příroda mohla být nějakou normou.

Naopak existencialisté kolem poloviny 20. století zčásti obnoví vztah k přirozenosti oproti nalinkovaným taxonům: „Existence (individua) je zásadnější než esence (druhové určení, podstata).“

(Někteří ze současných badatelů o Aristotelovi by ovšem namítli, že jsem podjatý, a všechno by to svedli na ty scholastiky.)


 

Protiklady alias diference

Leckdo byl poučen, že u Hérakleita jsou důležité protiklady, ba že působí v jednotě. Ano, ale... Napřed k verzi souhlasné. Jde o protiklady a musí působit v jednotě:

Kdyby jedno mužstvo nastoupilo na stadion hrát fotbal, zatímco jiné by šlo do kavárny hrát šachy, tak by k žádnému zápasu nedošlo. Dokonce i bitva vyžaduje synchronizaci času, místa a zájmu obou stran. Podobně je tomu v politickém zápasu, musí být přinejmenším o co. Dokonce i soudní spor předpokládá nějaký společný zájem, jinak by se nebylo o co tahat. (Navíc předpokládá i společný jazyk, kulturní zvyky...) Krutým příkladem je u Hérakleita životní zápas, jehož výsledkem jsou na jedné straně svobodní lidé, na druhé straně otroci. Jiným Hérakleitovým příkladem je napjatá tětiva luku – a v nejlahodnější podobě napjatá struna lyry, u ní také její kmitání kolem rovnovážné polohy, když na chvíli zazní. Ve všech těch případech by se nic nedělo bez dotyčných tenzí, a každá z těch tenzí předpokládá také nějaký společný rámec. Hérakleitos říká, že „zápas je společný“.


Teď k onomu „ale“. Raději než o protikladech mluvím o diferencích, aby nevznikal dojem, že vždy musí jít o nějaké dva objekty, které zápasí, nebo které zakládají na vzájemnou reakci. Není to až moje poplatnost tématu diferencí u Derridy, vždyť už Platón toto téma probírá v dialogu Filébos jako problém „apeiratických škál“, tedy vlastně problém kontinua (plynulého) versus problém diskrétních hodnot (určitých, ne plynulých). Jde o to, jak je kontinuální škála zakládána a jak se v ní díky tomu můžeme orientovat. Vlastně jsem takhle mohl vykládat už Anaximandra, když mluvil o tom, že vždy je něco za něco, že existence čehokoli je jako půjčka na oplátku, doslovněji: jako splácení křivdy vůči okolí.


Protože Hérakleitův i Platónův text je poněkud zavilý, nabízím pro pochopení příklad hry s kbelíky různě teplé vody: Když vyfasujeme první kbelík s vodou, tak jej někam postavíme. Další postavíme vpravo, pokud ta voda bude teplejší; vlevo, pokud bude chladnější; a vpravo nebo vlevo hned vedle, pokud nepoznáme rozdíl teplot. Kbelíky můžeme přesunovat, abychom nějaký nově dodaný vmezeřili. Časem získáme uspořádání kbelíků podle teploty vody v nich, tedy škálu. Není to sice opravdická „apeiratická škála“, tedy kontinuum, protože těch kbelíků je konečný počet a rozdíl teplot mezi sousdeními není limitně malý (novověce řečeno: nekonverguje k nule), ale to teď nemusí vadit. Zásadní totiž je, že k vytvoření tohoto uspořádání jsme nepotřebovali nic vědět o nějaké nejteplejší a nejchladnější možné vodě, natož o „podstatě“ tepla (i chladu). Nanejvýš jsme se mohli domluvit, že nám nebudou strkat tak moc horkou vodu, kterou bychom se při porovnávání teplot opařili. A teď to hlavní. Z kteréhokoli místa oné škály se oběma směry otevírá ta diference, která ji zakládá. Jiná škála, třeba vlhkostní, by byla založená jinou diferencí. Diference působí zevnitř škály, nepotřebuje vědět o jejích okrajích, proto je vedlejší, že teď pracujeme s konečným objektem.


Rozličných škál je strašně moc, dokonce i škál založených různými diferencemi. Některé z těch diferencí mají občas (v některých situacích) tendenci chodit spolu nebo proti sobě, jiné jsou jaksi mimoběžné. Příkladem první možnosti je teplota a vlhkost v meteorologii (byť ne vždy v tupé nepřímé úměře), při sušení oblečení teplem nebo při ochlazování zpoceného obličeje chladnou vodou. Těch mimoběžných diferencí je strašně moc, i když si nikdy nemůžeme být úplně jistí jejich naprostou mimoběžností, ale snad třeba okamžitá míra mého nadšení pro Hérakleita a finanční výnos chovu slepic v Argentině.


Podle Hérakleita na světě všechno souvisí se vším, to říká výslovně, dokonce je všechno řízeno prostřednictvím všeho – a za skutečnou harmonii považuje takovýto „příčný pohled“, nikoliv pouhé líbivé sladění něčeho s něčím. Pokud však chceme něco zkoumat, tak nám je předchozí mystická konstatace málo platná, protože nás zajímá, co nejspíš souvisí s čím prostřednictvím čeho, případně za jakých podmínek. Kvůli tomu se zaměřujeme na některé dvojice (až entice) škál, které za určitých okolností chodí nějak spolu. Vztah teplotní a vlhkostní škály je pouze oblíbeným příkladem takové jednoduché dvojice, ne mustrem pro výklad všeho na světě.

 

Cykly

Hérakleitos píše i takovou trivialitu, že „chladné se zahřívá, horké se ochlazuje, vlhké se vysušuje, seschlé se zvlhčuje“. Prostě až naprší a uschne, to bylo už u Anaximandra i Anaximena, ale konečně to máme doslovně v přímém textu. No, první půlka té triviality je nejstarší formulace prvního Celsiova zákona; navíc je to celé u Hérakleita možná citátem z Anaximandra, ale o to teď nejde. Každý snad tuší, že takhle by se všechny diference vyrovnaly a škály by znicotněly, novověký člověk by to svedl na entropii. Jako kdybych tu uspořádanou řadu kbelíků s různě teplou vodou zamknul v kabinetu, abych ji druhý den mohl demonstrovat už hotovu, kbelíky s vodou by tam zůstaly, ale škála ne. Vtip bude v tom, že svět je velký a složitý, takže nějaká nová teplotní škála vždy zas vyvstane, třeba když z jedné strany zasvítí sluníčko nebo z druhé zafičí průvan. (Novověký člověk řekne: Když to nebude uzavřená soustava. Pro Hérakleita ovšem není žádná soustava uzavřená.)


Velká část diferencí (ne-li všechny) se v typických případech objevuje a zase vyrovnává v průběhu nějakého cyklu. Spíše lze říct, že určitá diference (nebo částečně provázaná skupina diferencí) zakládá určitý cyklus. Jednotlivé jevy a povahu síl jejich diferenciace pořádně pochopíme teprve v rámci cyklu. Někdy jde doslova o cykly, třeba o vztahy mezi pohyby sluníčka po obloze, teplotou a vlhkostí vzduchu, a to v denním i ročním průběhu. Někdy je cyklus jenom metaforou, někdy dost smutnou, třeba podobnost péče o starce péči o dítě. To však proto, že zrovna nevidíme skutečný cyklus, spíš asi generační než reinkarnační. Podobně naříkáme nad neblahými tendencemi počasí, místo abychom viděli cyklus. Hérakleitos upozorňuje, že při klimatické změně se posunuje obyvatelnost míst. A naříkáme na politiku, přestože i v ní to prý jde (naštěstí jenom) ode zdi ke zdi, jako to sluníčko mezi obratníky – a od vzniku obce k zániku obce a vzniku jiných (což kupodivu přijímá i Aristotelés).

 

Literatura

Zdeněk Kratochvíl: Délský Potápěč k Hérakleitově řeči. Praha: Herrmann a synové 2006. – Je to dost tlusté a už trochu zastaralé, měl bych udělat novou verzi.

Charles H. Kahn: The art and thought of Heraclitus. Cambridge University Press 1979.

V. Hladký, Z. Kratochvíl: „Deontos: Reconstruction and Reading of Heraclitus’ B1 and B2.“ Ancient Philosophy 37 (2017). Pittsburgh: Mathesis Publications. – Ukázka detailistní diskuse o textu.

Walter Bröcker, W.: „Heraklit zitiert Anaximander”. Hermes 84 (1956), s. 382–384.

Díogenés Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Pelhřimov 1995 – Roztomilé drby zapsané v 3. století n. l.

http://www.fysis.cz/presokratici/Herakleitos.htm – Překlady i originály všech fragmentů, testimonií a nápodob na mém starém webu, s pracovními poznámkami a s podstatnými částmi mé knihy.

http://ps.ucw.cz/kolymbetes/ – Ukázka kybernetické analýzy klíčových slov, včetně kompletních zlomků ke stažení (Pavel Šácha).

Datum: 11.06.2019
Tisk článku

Snažíme se porozumět kočce - Rauth-Widmann Brigitte
 
 
cena původní: 199 Kč
cena: 169 Kč
Snažíme se porozumět kočce
Rauth-Widmann Brigitte
Související články:

Kam že to upadl Thalés z Mílétu?     Autor: Zdeněk Kratochvíl (20.05.2019)
Jak si Anaximandros pohrál s gnómónem     Autor: Zdeněk Kratochvíl (22.05.2019)
Tlak, teplota, rosný bod a Anaximenés     Autor: Zdeněk Kratochvíl (26.05.2019)
Země u Xenofanových nohou (a bůh nad ní)     Autor: Zdeněk Kratochvíl (30.05.2019)



Diskuze:




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni












Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace