Galaktický motor se supermasivní černou dírou. Kredit: NASA/SOFIA/Lynette Cook.

Černé díry obvykle vnímáme jako mašiny na destrukci. V případě supermasivních černých děr to jsou stroje doslova galaktických proporcí. Podle nového výzkumu by ale tyhle gravitační chřtány mohly i pohánět vznik a fungování života na cizích světech. Když se taková černá díra cpe hmotou, tak přitom zuřivě září jako aktivní galaktické jádro. A jejich radiace by prý mohla uvařit biomolekuly nebo dokonce pohánět černoděrovou fotosyntézu.

Manasvi Lingam. Kredit: M. Lingam.

Jestli mají astronom Manasvi Lingam z Hardvardu a jeho kolegové pravdu, tak by život mohl existovat na mnohem více světech v galaxiích, než jsme si doposud představovali. Což by samozřejmě nebylo k zahození. Lingam a spol. vytvořili počítačové modely, s nimiž pitvali chování disků plynu a prachu, které krouží ve zběsilém tanci kolem supermasivní černé díry v srdci galaxie. Aktivní galaktická jádra náležejí k nejzářivějším objektům ve známém vesmíru a jejich záření je skutečně naprosto oslnivé.

Asi tak od počátku osmdesátých let si vědci mysleli, že divoké záření aktivních galaktických jader kolem těchto galaktických motorů vytváří mrtvé zóny. Podle některých názorů dokonce právě aktivní galaktická jádra mohou za to, že v centru Mléčné dráhy, případně i jiných galaxií, nepozorujeme bizarní megaprojekty pokročilých civilizací. Podle jisté studie by aktivní galaktické jádro, velikostí srovnatelné s naší domácí supermasivní černou dírou Sagittarius A* (4,1 milionu Sluncí), svým ultrafialovým zářením do vzdálenosti 3 200 světelných let oholilo atmosféry planetám typu Země.

Slavný galaktický motor galaxie M87. Kredit: NASA and The Hubble Heritage Team (STScI/AURA).

Lingamův tým je ale optimističtější. Podle jejich propočtů by terestrické světy s hustou atmosférou, které by byly ve správné vzdálenosti od běsnícího aktivního galaktického jádra, mohly naopak úspěšně využívat záření rozjeté supermasivní černé díry ve svůj prospěch. Z jejich výzkumu vyplývá, že existuje černoděrová „obyvatelná zóna“, kde by záření černé díry neodfouklo atmosféru slibných planet, ale mohlo by ve skutečnosti podstatně přispět ke tvorbě biologických molekul, které tvoří základ života pozemského typu. Pokud jde o tvrdé rentgenové záření a gama záření, jimiž aktivní galaktická jádra nešetří, tak ty by bez větších problémů absorbovala atmosféra pozemského typu, pokud by se planeta nacházela dále než asi 100 světelných let.

Pro aktivní galaktické jádro velikosti našeho supermasivního mazlíka Sagittarius A* by taková „obyvatelná zóna“ mohla začínat asi tak ve vzdálenosti 140 světelných let od horizontu událostí. Lingam s kolegy si představují, že by enormní záření aktivního galaktického jádra také mohlo pohánět fotosyntézu. Zásadní roli by to mohlo mít pro eventuální život na potulných planetách, které podle všeho poletují Mléčnou dráhou, aniž by je zkrápělo životodárná světlo hvězdy.

Fotosyntéza poháněná aktivním galaktickým jádrem velikosti objektu Sagittarius A* by mohla fungovat do vzdálenosti asi 1 100 světelných let od dotyčné supermasivní černé díry. Badatelé odhadují, že by v takové zóně mohla být asi tak miliarda potulných planet. V případě nedávno objevených ultrakompaktních trpasličích galaxií (UCD, ultracompact dwarfs) by se v zóně černoděrové fotosyntézy mohla nalézat dokonce více než polovina galaxie. Jak je vidět, podivuhodné světy se životem či alespoň vhodné pro život můžeme hledat i v centrech galaxií.

Video:  Manasvi Lingam: Breakthrough Discuss 2017


Literatura
Live Science 19. 6. 2019, Astrophysical Journal online 24. 5. 2019.