Triumf smrti. Kredit: Bartolomeo Crivellari & Gaetano Zompini (1756).

Lidé, tedy vlastně lidské mozky, si samozřejmě uvědomují, že jsou smrtelní a že nikdo nebude žít věčně. Jak se ale ukazuje, věc má zajímavý háček. Podle nového výzkumu je náš mozek zřejmě vybavený automatickým mechanismem, kterým se chrání před myšlenkami na vlastní smrt. Právě tohle je nejspíš důvod, proč lidé obvykle nedovedou uvažovat o smrtelnosti.

Jak říká vedoucí výzkumu Yair Dor-Ziderman z izraelské Bar Ilan University, když přijde řeč na vlastní smrt, tak je v našem mozku nějaká brzda. Je tam něco, co mozku brání pochopit a analyzovat myšlenku absolutního konce, nicoty, úplné anihilace. Dor-Ziderman a spol. se proto vypravili na velkolepou výpravu do nitra lidské mysli, aby tam hledali smrt.

Yair Dor-Ziderman. Kredit: Neuroscience of Mindfulness Conference 2019.

Cílem badatelského týmu bylo, jak sami říkají, smířit lidský mozek, který je vybavený důmyslným způsobem učení, s univerzalitou smrti. Mozek je podle nich v jistém smyslu stroj na předpovědi. Jinak řečeno, mozek rád využívá dříve získané informace k tomu, aby předpovídal, co se za stejných okolností asi stane v budoucnu. Zní to jednoduše, ale je to významný mechanismus pro úspěšné přežití.

Člověk by si mohl myslet, že se smrtí je to stejné. Všichni kolem nás umírají, někteří dříve, jiní později. Rozhodně by mělo smysl předpokládat, že náš mozek z toho vydedukuje, jak sám s celým tělem jednou zemře. Jenomže lidský mozek takhle kupodivu nefunguje. Tajuplná vnitřní brzda mu v tom automaticky zabrání.

Magnetoencefalografie. Kredit: NIMH.

Dor-Zidermanův tým si sehnal 24 dobrovolníků a pak pozoroval, jak jejich mozky pracují, když se dostanou k problému vlastní smrti. Využili k tomu speciální signál, který v mozku reprezentuje „překvapení“, přičemž aktivitu mozků sledovali pomocí magnetoencefalografie (MEG). Zmíněný signál je nápadný a oznamuje, že mozek něco učí a že na základě naučených skutečností dělá určité předpovědi. Pokud například pokusná osoba třikrát po sobě uvidí obrázek pomeranče a napočtvrté obrázek jablka, tak její mozek signalizuje „překvapení“. Mozek se totiž naučil, že na obrázcích jsou pomeranče, udělal si předpověď, a ta mu nevyšla.

Badatelé spustili experiment, v němž dobrovolníkům opakovaně ukazovali stejnou fotografii nějakého jiného člověka a uváděli výrazy spojené se smrtí. Když ukázali fotografii dalšího člověka, tak v mozku dobrovolníka zablikal signál „překvapení“. Pak uspořádali stejný experiment, jen v něm pokusné osobě ukazovali její vlastní fotografii, k níž uváděli výrazy spojené se smrtí. A nestačili se divit. Když v takovém případě pokusné osobě ukázali fotografii někoho jiného, tak se žádný signál „překvapení“ neobjevil. Když se mozek snažil spojit vlastní tvář dotyčné osoby s pojmem smrti, tak se spustila zmíněná brzda strachu ze smrti.

Proč takovou brzdu v mozku vlastně máme? Badatelé se domnívají, že by to mohla být evoluční pojistka, kterou jsme si vykoledovali svým výkonným myšlením. Pokud by lidský mozek bez zábran spekuloval o vlastní smrti, tak by možná mnozí lidé raději ani nevystrčili nos ze dveří. Anebo by takové myšlenky mohly člověka zbavit chuti do života nebo třeba příčetnosti. Ať tak, či onak, smrtí deprivovaní lidé by se očividně mnohem hůře rozmnožovali. A takové věci nemá evoluce ráda. Takže musíme mít v hlavě pojistku. Abychom mohli oslnivě myslet o realitě kolem nás, musíme být schopni popřít realitu smrti.

Literatura

Live Science 25. 10. 2019, NeuroImage 202: 116080.