Přechod Merkuru před Sluncem v pondělí 11. 11. od 13:35  
Úkaz je to vzácný, zajímavý a přímo symbolicky poučný. Pouhým okem není vidět nic, normální člověk si vůbec ničeho nevšimne. Astronomové jsou ovšem v pohotovosti, nadšenci se kochají – a starosvětští ctitelé poetiky přírody a intelektu si užívají. Jako první tento úkaz pozoroval Pierrei Gassendi, velice inspirativní přírodovědec a filosof.

Merkur před Sluncem 8. 11. 2006 při slušném zvětšení. Kredit: edhiker, Wikimedia Commons.
Merkur před Sluncem 8. 11. 2006 při slušném zvětšení. Kredit: edhiker, Wikimedia Commons.

Přiznejme si hned, že z laického hlediska nejde o nic, čeho by si normální člověk vůbec všimnul. Bez techniky není nic vidět, a snad nikoho nenapadne strkat oči za okulár sebemenšího dalekohledu namířeného na Slunce! Na druhou stranu je to ovšem úkaz docela zajímavý a vzácný, byť ne v takové míře jako přechody Venuše před Sluncem, na které jsme už v tomto století měli štěstí. Přechod Merkuru může člověk vidět i víckrát za život, jenže ten další bude vidět jak na potvoru až roku 2032. (Poprvé jsem přechod Merkuru před Sluncem viděl v sedmnácti letech a působil ve mně téměř náboženské vytržení, zatímco ostatní se ptali, jestli Merkur je ta černá tečka, a proč kolem toho dělám takové cavyky.)

 

Kdo si chce užít toho, že theatrum mundi je volně přístupné, v naší civilizaci dokonce ani není spojené s politikou, může využít následujících rad k pozorování. Jinak lze doporučit návštěvu hvězdáren, které budou v pohotovosti a nadstandardně otevřené, soupis těch už nahlášených je tady. Víc podrobností o přechodu je tady, v úterý nejspíš budou na stránkách serveru www.astro.cz i fotky z tohoto představení.

 

Nezávisle na možnostech a počasí můžeme aspoň zavzpomínat na tuto vykutálenou planetu a taky na neméně vtipného Pierra Gassendiho, který takovéto divadlo pozoroval jako první.

 

Technikálie pozorování

Kompozice z transitu Merkuru 9. 5. 2016. Kredit: NASA Goddard Space Flight Center, Wikimedia Commons.
Kompozice z transitu Merkuru 9. 5. 2016. Kredit: NASA Goddard Space Flight Center, Wikimedia Commons.

Merkur vstoupí před sluneční disk asi půl minuty po 13:35. V 13:37 už bude před slunečním diskem skoro celý. V době, kdy se Slunce skloní k západu, bude celý úkaz asi tak v půlce, ale nad tím netřeba lkát.

 

Kotouček Merkuru je malý, 12 úhlových vteřin, tedy asi 5 krát míň než Venuše při přechodu a 160 krát míň než zdánlivý průměr Slunce. Bez optiky rozhodně vidět není. Všechno pod úhlovou minutu je pro naše oko bod, a ten dokáže vidět jenom tehdy, když je zdrojem světla oproti tmavšímu pozadí, ne naopak. Oko by ovšem za okulárem dalekohledu namířeného ke Slunci životnost v řádu milisekund. Možnosti jsou dvě: zadní projekce nebo patřičný filtr před objektivem nebo v optickém svazku před okulárem. Filtr je skvělý pro ty, kdo mají náležité a vyzkoušené vybavení, experimentování s náhražkami může vést k velkému maléru. A bezprostředně za okulár bych rozhodně nestrkal vůbec nic, ani žádný filtr, je tam tuze horko.

 

Merkur  před Sluncem 8. 11. 2006. Kredit: Brocken Inaglory, Wikimedia Commons.
Merkur před Sluncem 8. 11. 2006. Kredit: Brocken Inaglory, Wikimedia Commons.

Zadní projekce je zcela nevinná zábava. Můžeme si takhle prohlížet Sluníčko i jindy. Pokud neznáte: Rozostřením okuláru jakoby na trochu bližší objekt získáme sekundární ohnisko kousek za okulárem (v praxi tak desítky centimetrů), do kterého se promítne obrázek Slunce, v praxi tak 3 až 10 cm velký. Jako projekční plocha se dá použít tvrdý papír nebo plast, nejlépe bílý a nelesklý. Aby měl kotouček Merkuru šanci, chce to Slunce velké nejmíň 5 cm, což chce slušnější triedr nebo menší dalekohled. Čím dál od okuláru obraz chytáme, tím je větší, ale tím je také horší kvality, navíc ho blbě zaostřujeme a strašně se klepe, aspoň pokud to všechno není na stativu nebo dokonce na montáži dalekohledu. S triedrem v jedné ruce a deskou knihy opřené šikmo o parapet to jde taky, ale pro jednoho pozorovatele je to blízko šikovnostní limity. (Potkal jsem i rozpis pro pozorování v pěti lidech: Jeden hraje stativ a míří dalekohled na Slunce, druhý drží stínítko kolmo na optickou osu, třetí je stíní před okolním světlem, čtvrtý ostří okulár, pátý pozoruje obraz a přitom velí ostatní.)

 

Merkur vypadá jako malinké úplně černé kolečko, výrazně pravidelnější a hlavně tmavší než nejtmavší jádra sluneční skvrn, takže si ho se sluneční skvrnou nespleteme, navíc se pohybuje, viditelně v řádu minut. Momentálně žádnou sluneční skvrnu nejspíš ani neuvidíme, protože Slunce teď v rámci svého 11tiletého cyklu spí jak mimino.

Srpek Měsíce, Merkur a Venuše nad Paranal Observatory v Chile. Kredit: ESO, Wikimedia Commons.
Srpek Měsíce, Merkur a Venuše nad Paranal Observatory v Chile. Kredit: ESO, Wikimedia Commons.

 

Vykutálenosti Merkuru

Při přechodu před Sluncem vidíme neosvětlenou stranu Merkuru, je to takový mikropokus o zatmění Slunce Merkurem. Za jiných okolností samozřejmě vidíme Merkur osvětlený Sluncem, jako každou jinou planetu. V průběhu času se chová podobně jako Venuše, vždyť je to taky vnitřní planeta (uvnitř oběžné dráhy Země). Jenže je menší, má mnohem tmavší povrch a je blíž Slunci. Ve výsledku to znamená, že v roli jitřenky i večernice je obtížně pozorovatelný. Na rozdíl od Venuše ho bez dalekohledu nikdy nespatříme za slunečního světla, a když se po západu Slunce setmí natolik, aby mohl být vidět, tak už je hodně nízko nad obzorem. Pokud si dobře vyčíháme dobu (v době elongace, nejlépe při vyšší deklinaci Merkuru než Slunce), tak ho za pokračujícího soumraku uvidíme nejčastěji v pásu oblohy, kde růžová nebo oranžová nad místy, kde zapadlo Slunce, přechází v zelenkavě modrou až tmavší modř. Během každého roku je několik takových pozorovacích oken, každé trvá několik (až řadu) dní, v každém je to několik minut až málem hodina. Ne náhodou bývala tato „Hermova hvězda“ patronem obskurních jevů, doslova „soumrakových“ jevů, v okolí horizontu a na rozhraní světla a tmy. V takovém případě bychom spíše než o Merkuru psali o Merkurovi nebo rovnou Hermovi. Dokonce i řada astronomů se slabším zrakem, vykoukaným od výpočtů, Merkur neviděla. Tycho Brahe vychvaloval Benátky nad Jizerou, odkud je prý Merkur vidět zvlášť dobře. Jinak platilo: Felix astronomus qui vidit Mercurum, „šťastný astronom, který viděl Merkur“. V naší době je pozorování Merkuru bez dalekohledu spíš roztomilý přírodní sport, nepříliš náročný na pohyb. Navzdory drbům, které tvrdí opak, se Merkur v roli pidivečernice dá běžně vidět i z centra Prahy, jenom je potřeba dobré počasí v podvečer nad západním obzorem (díra v mracích je ideální), a hlavně vědět kdy a kde. Nejnadějnější to bývá na jaře. Samozřejmě pouhým okem, s jakýmkoli dalekohledem je to brnkačka, i když začátečníkům lze menší triedr doporučit.

 

Moudrý pozorovatel versus Descartův subjekt

Pierre Gassendi, kopie obrazu z let 1646-1647, 19. století. Musée de Versailles. Kredit: Louis-Édouard Rioult, Wikimedia Commons.
Pierre Gassendi, kopie obrazu z let 1646-1647, 19. století. Musée de Versailles. Kredit: Louis-Édouard Rioult, Wikimedia Commons.

První pozorování přechodu Merkura před Sluncem provedl 7. listopadu 1631 Pierre Gassendi (1592–1655), a to na základě Keplerovy předpovědi. Gassendi byl velice příjemný, originální a dnes nedoceňovaný myslitel: astronom, pokračovatel Galileiho (epikúrejec) a Keplera (Keplerova předpověď), současně znalec Epikúra, atomista Démokritos a svobodomyslný kritik metafyziky, přitom kanovník, a ještě se stačil velice vtipně pohádat se samotným Descartem, narazil přímo na jeho subjekt!

 

Reprezentoval špičkovou vědu té doby, a přitom se zabýval i filosofickými předpoklady kriticky založené vědy. Působí velice příčetně a ve své době měl velký ohlas, prý patřil k hlavnímu proudu přírodovědy. Škoda, že byl později překrytý rozsáhlým převzetím Descartovy „metody“. Mnohem více než vědu ta karteziánská metoda myšlení postihla filosofii, z ní máme problém subjektu a objektu, bizarní rozpolcení duše a těla v novověkém duchařském kontextu, i zahledění do jakéhosi vědomí.

 

Gassendi odmítal Descartův styl filosofie přímo v jeho jádře. Descartes tvrdil, že nepochybným východiskem všeho poznání je vědomí o vlastním pochybovačném myšlení. Z věty Ego cogito, (pochybovačně) myslím, prý plyne, že jsem. Píše doslova: „Takže tato myšlenka ‚Myslím, tedy jsem‘ (Ego cogito, ergo sum), je ze všech první a nejjistější, jaká každému řádně filosofujícímu přijde.“ Gassendi naštěstí nefilosofuje „řádně“, nemyslí tak, jako Descartes. Poněkud legračně navrhuje jiný příklad, výrazně empiričtější: Ambulo, sum; „Chodím, jsem“. Základem našeho poznání je podle Gassendiho totéž, co je základem naší ostatní zkušenosti, totiž zkušenost pobývání na světě. Ta je důležitější než pojmoslovné hrátky, i přes svou občasnou omylnost je spolehlivější, protože je skutečná. Proti Gassendimu byla vznesena námitka, že z popocházení neplyne žádná jistota o spolehlivosti ego, natož pak subjektu, tím méně „transcendenáltního“. Vtipem věci ovšem je, že právě bez takových zbytečných a podivných vymyšleností se můžeme dobře obejít, jak ve vědě, tak ve filosofii.

 

Naštěstí snad chodíme docela reálně a ne v mysli nějakého Ega, dokonce o tom víme přímo tělesně a nejen až od toho Ega. Chodit sice můžeme i ve snu, přesto patří zkušenost chůze v kontextu krajiny k naprosto základním lidským zkušenostem, základnějším, než zkušenost pochybovačného myšlení. Nic proti pochybovačnému myšlení, to může být velice užitečné k tomu, abychom se vyhnuli pastím, jenže i z něho můžeme udělat důkladnou past. Descartes na rozdíl od Gassendiho pochyboval o bezprostředním tělesném vnímání víc než o formálně zauzlené myšlence. (Prostřednictvím subjektu, málem Subjekta, který utekl z našich gramatických popisů jazyka a osamostatnil se, se Ego stalo všemocným bohem nového věku. Nástrojem jeho vlády je diskurz moci jazyka. Ne pouhé prosté sobectví, ale nově zavedená samozřejmost naší vyvýšenosti, díky slovním chytákům. V původní Descartově verzi se to vše tvářilo zbožně a mravně, neboť přece nejde o nějaké moje ego; ba naše strojovité tělo bylo při chůzi poháněno myslící nesmrtelnou duší, která disponovala svobodnou vůlí.)

 

Kdyby se býval Gassendiho koncept vědy a filosofie stal základem novodobého stylu myšlení, nestrašily by nás subjekt s objektem, ani tělo s myslí. Jenže, kdyby byly ryby v pytli…

 

Problém je, že dost lidí to chápe tak, že to rozumné je věda (třeba Kepler, Galileo a Gassendi), zatímco ta duchařina (Descartes) je filosofie. Přitom to rozumné může být věda i filosofie, zatímco ta duchařina je prostě obzvláštní filosofie, přestože je považovaná přímo za vzor filosofie, bohužel (z mého hlediska). Kéž by se úcta k Descartovi soustředila na jeho objev rozdílných indexů lomu různých optických materiálů a na podíl při založení analytické geometrie, zatímco jeho filosofie by se mohla traktovat jako dobový bizár! Bohužel se k Descartovu odkazu přihlásila dost velká část filosofických škol, podobně tomu, jako řada filosofů často pomlouvá Galileiho (scholastici, fenomenologové i postmoderna výjimečně v jednom šiku); takže vlastně dávají za pravdu laické představě, že filosofie je na rozdíl od vědy složitě racionálně vyvozený nerozumný fantas. (Jiná lidová verze považuje filosofii za volné plácání, což ale není Descartův případ.) Zlatý Pierre Gassendi, to byl vědec i příčetný filosof!

 

Literatura

www.astro.cz

Z. Kratochvíl: Alternativy (dějin) filosofie. Červený Kostelec: Pavel Mervart, v tisku pro leden 2020.

Datum: 08.11.2019
Tisk článku

Související články:

Anaxagorás jako astrofyzik     Autor: Zdeněk Kratochvíl (05.07.2019)



Diskuze:

Ano, a potvrdili jsme, že pouhým okem viditelný není.

Jiří Pospíšil,2019-11-16 13:22:04

Protože České Budějovice bývají touto dobou pod mraky inverze, vydali jsme se do Novohradských hor.
Věděli jsme, že pouhým okem nic neuvidíme a potvrdili jsme si to. Filtry byly památeční z předminulých částečných zatmění slunce. takže vyzkoušené.
Fotoaparáty se zoomem, nejkvalitnější full frame s 300 mm ohniskem. Fotit s přidržováním filtru rukou, je samo o sobě šílené. A zvyšuje třes fotoaparátu. Nafotili jsme dobře padesát fotek. Velká většina roztřesené a zbytek jen pochybně ostrých. Žádný Merkur na nich nebyl. Takže smazány, ponechány jen fotky novohradského vůkolu.
Zato venku bylo krásně. Inverze začínala až u Trhových Svinů. Nádherná procházka, spokojení my i psi. Poseděli jsme na kamenech, prošli se, neřidiči dali láhev vína. Fakt dobrá slepá ulička zkoumání slunce.
Pěkný výlet k ověření slepé uličky zkoumání. Nejspíš ji budeme příště opakovat, protože to je ve výzkumu nezbytné.

Odpovědět


Re: Ano, a potvrdili jsme, že pouhým okem viditelný není.

Zdeněk Kratochvíl,2019-11-17 01:15:10

Výbava je to velice pěkná, ale spíš na mlhoviny než na Sluníčko a Merkura. Při ohnisku 300 mm je Slunce velké 2,8 mm a Merkur necelých 18 mikronů (0,018 mm). Nejspíš máte pixel velký 4 až 6 mikronů (snímač 54 resp. 36 Mpix), což zní trochu optimisticky. Jenže i nejlepší technika tohoto druhu se obtížně přinutí k celkové neostrosti menší než 10 mikronů, na dlohých (a tím spíš hodně širokých) ohnizcích spíš hůř než 10. K velikosti pixelu se přidá difrakce (v mikronech ca 3/4 clonového čísla), to je dané fyzikáně. K tomu i ta nejlepší optika má nějaké vady, je tam hodně skla a v tomto případě fotíte extrémně v protisvětle. Plus chvění vzduchu (seeing). Naštěstí se to sčítá spíš geometricky než lineárně, ale stejně se někam kolem 7 mikronů dostanete jen na středním nebo mírně delším ohnisku a za ideálních okolností, např. s objektivy 50/1,4 nebo 85/1,2, malinko přicloněnými na 2,8 resp. 2,8; to ale není na Sluníčko.
Ve výsledku bych čekal, že při ohnisku 300mm, těžkém stativu, opticky bezvadném filtru a notně štěstí, by Merkur mohl být právě taktak patrný jako malinko rozmázlá tečka.
Aby to byla zichrovka, natož aby byl aspoň trochu patrný kruhový tvar Merkuru, tak to chce jít s ohniskem 5x až 10x dál. Kupodivu se na to dobře hodí docela bazarová technika s málo sklem v cestě, když se využije toho, že světla je dost. Kdysi jsem fotil mnohem jemněšjí detaily fotosfétry v zadní proekci za obyč malým dalekohledem na stativu, foťák bez objektivu místo projekční polochy, při 1/500s stačí foťák držet v ruce, v tomto uspořádání se jeho třes nenásobí šíleným ekvivalentním ohniskem přes 3 metry.
Nejlepší je hodně zúžit spektrální pásmo, aby se potlačily vady optiky. Dobrou kombinací býval červený filtr (R1) v kombinaci s orthochromatickým filmem, průnikem byla dost úzká oblast kolem 580-600 nm. Dnes by roli takovýho filmu zastoupil zelený kanál obrazu, který tam někde končí.
Přesto gratuluju k procházce a málem závidím (procházku Novohradskýma horama i tělo foťáku).

Odpovědět


Re: Ano, a potvrdili jsme, že pouhým okem viditelný není.

Richard Pálkováč,2019-11-17 10:04:00

Ak by Vás zaujímalo, ako fotia úplní amatéri, lebo do fotenia sa vôbec nevyznám, tak tu (Merkúr je úplne na konci stránky) http://riki1.eu/zatmenie.htm

Odpovědět


Re: Re: Ano, a potvrdili jsme, že pouhým okem viditelný není.

Zdeněk Kratochvíl,2019-11-17 13:28:17

Gratuluju! S tímhle přístrojem je to skoro na hraně možností. Má sice 1 metr ohnisko, ale zoom, navíc při té plné délce vlastně nic moc (bez urážky, při té fyzické velikosti a ceně to líp nejde). Vždycky mě překvapuje, co tyhle mrňavý strojky dneska dokážou.
Problém řádově lepší a větší techniky, jakou popisuje pan Jiří Pospíšil, je v tom, že reálná rozlišovací schopnost bohužel roste spíš s odmocninou velikosti snímače než lineárně. Masivně se ovšem kvalita projeví v dynamice a celkovém podání obrazu. (Při stejně dlouhém ohnisku by samozřejmě dával lepší obrázky.)
Pokud jde o poměr cena/výkon, tak nejlíp je na tom způsob, který jsem výše popsal. Jenom se člověk musí smířit s váhou desítek kg.
Teď už léta fotím spíš v muzeích a archeologických areálech, a tam jsou problémy úplně jiné. V muzeích hlavně kombinace nedostatku světla, umocněná nutností polarizačního filtru proti odleskům, různobarevné osvětlení, protisvětlo. Nouzově tomu vyhoví Canon D70 (dokonce už i D60, Nikon by ale byl lepší) s objektivy 50/1,4 (ekv. 80 mm) a Tamron 17 až 50 mm (ekv. 27 až 80), ale když mám někdy půjčený full fram (s obkjetivy 50, 85 a 24 až 105 mm), tak vidím ten rozdíl, hlavně v citlivosti v přítmí, v menším šumu a v dynamice obrazu.

Odpovědět

Asi to neuvidím

Tomáš Novák,2019-11-11 09:25:55

...je tu zataženo :-(

Odpovědět


Re: Asi to neuvidím

Richard Pálkováč,2019-11-11 17:24:19

Okolo 14.00 sa mi ho cestou z roboty podarilo vyfotiť. Ako to že na Slnku nie sú žiadne škvrny ? Neprichádza už koniec sveta :) ?

http://www.riki1.eu/merkur-sun.jpg

Odpovědět


Re: Re: Asi to neuvidím

Zdeněk Kratochvíl,2019-11-11 18:58:15

Nevypadá to na konec světa, ale na pravidelné minimum 11-tiletého slunečního cyklu, které zrovna je. Taky jsem varoval, že skvrny nejspíš nebudou. Doufejme že se tohle docela hluboké minimum nezvrhne v něco podoného, jako bylo Maunderovo minimum soluneční činnosti v druhé půlce 17. a začátkem 18. století. To by bylo nudné a navíc nikdo moc neví, zda a jak to souviselo s tehdejěím ochlazením o obecně neblahými událostmi. Spíš se Slunce zase normálně probudí, první skvrnku nového cyklu už kdosi viděl.

Odpovědět

Stará (?) anekdota

Vladimír Kulhánek,2019-11-11 07:47:54

Slyšel jsem, že na ono slavné "myslím, tedy jsem", kontrovala kdesi Světlana Nálepková: "Nemyslím - a jsem taky!"; pokud je to pravda, je to od ní docela mazané, ne?

Odpovědět


Re: Stará (?) anekdota

Zdeněk Kratochvíl,2019-11-11 13:15:03

To tak často je. Myslím, že za tou pěknou formulací je Jan Vodňanský, Další kontext to mělo u Ladislava Smoljaka, tedy ve filosofii Járy Cimrmana, zvláště v jeho "externismu", tedy tezi, že existuje pouze okolní svět, nikoli on sám, jak ji demonstroval v proslulém "kroku stranou".

Odpovědět


Re: Stará (?) anekdota

Leoš Ondra,2019-11-11 20:20:10

Já to nechápu. Myslím, tedy jsem znamená, že myslící je podmnožinou jsoucích. Což nevylučuje aby existoval jsoucí, který nemyslí. Takže Světlana Nálepková asi jen nepochopila logiku věci a není to v rozporu s tím, co tvrdil filozof. Nebo jsem něco nepochopil já?

Odpovědět


Re: Re: Stará (?) anekdota

Zdeněk Kratochvíl,2019-11-11 20:38:18

Chápete to dobře, tedy jako rozumný člověk nebo rozumný filosof, jako třeba Gassendi. Z tohoto souhlasu můžete vyvodit, že to taknhle chápu i já.
Vtip je ovšem v tom, že Descart tvrdil, že teprve pochybujícím myšlením o vlastní jsoucnosti se nám tato vlastní jsoucnost ukáže jako nepochybná, protože musí být "subjekt" toho pochybovačného myšlení. Tehdy se slovo "subjekt" přesmysklo z běžného gramatického významu ("podmět" ve větě) do toho specifického, který dodnes straší. Descart si nebyl jistý dokonce ani spojitou existencí věci, která na chvíli zmizela z jeho dohledu a pak se zase ukázala.
Ale s tím si nelamte hlavu, tím se trápí ta část filosofů, co to berou vážně. Naštěstí to nejsou všichni.

Odpovědět

Nevím, jestli to je

Pavel Nedbal,2019-11-08 22:38:10

u mne příznak schizofrenie, myslím, že ne, nicméně chodím,tedy jsem.... Pravidelně se mi stává, že jdu krajinou, třeba se psem, a v myšlenkách se ocitnu úplně jinde, i "vidím" to, nad čím přemýšlím, třeba půl hodiny jsem jinde, pak "přepnu na aktuální" a jsem o dva kilometry dále, i s překonáním svahu, schodiště,... prostě chůze je zcela automatická, když na to přijde (no někdy sebou taky seknu, a na zemi hned vím, kde a kdo jsem)...

Odpovědět


Re: Nevím, jestli to je

Zdeněk Kratochvíl,2019-11-09 11:48:55

V tom je přece půvab chození, že je (většinou) zvládáme tak samozřejmě, že si můžeme dovolit ten luxus myslet na něco úplně jiného, jindy zase na to, co je kolem... Jedna metafora to popíše tím, že mozek zvládá multitasting, zvlát když jedna z těch činností je obvyklá. Jiníá metafora řekne, že "nohy vědí, kam šlapat", samozřejmě ne vždycky. Dokonce i při méně zábavných rutinních činnostech typu loupání brambor nebo dřív opisování textu to kupodivu nejlíp jde právě tehdy, když se na to moc úpěnlivě nemyslí. V méně rutinním situacích je věak lepší řídit se výrokem Bianta z Priény "Mysli na to, co děláš", aniž bych musel vědět, že to řekl ten Biás, úvahy tímto směrem by naopak rušily. Například při horské túře neznámým obtížnějším terénem, přestupování na cizím nádraží, řešení matematické úlohy...
Tahle relativní nezávislost tématu myšlení na situaci se stala zdrojem řady duchařských úvah.
Gassendi nechce nic jiného, než založit jistotu na tom, co zvládáme rutinně, co nás jaksi nese světěm. Ta jistota samozřejmě není absolutní, a není ani formální. Jistota založená na formalismu reflexivní úvahy se naopak tváří absolutně, ale snadno může být jenom křížovkářským fíglem, který nás může v reálné situaci zradit.
Pro formální logiku ty formálně založené principy potřebujeme, ale jako východisko empirických úvah se mi zdá ten Gassendiho přístup moudrý.

Odpovědět


Re: Nevím, jestli to je

Zdeněk Kratochvíl,2019-11-09 12:01:01

Ještě jsem zapomněl na jeden pěkný argument pro Gassendiho:
Když myslím na něco jiného, než dělám, tak se občas stane, že mě nějaká událost "vrátí do reality". Třeba při chůzi zakopnu, ale stačí průlet protivné mouchy před nosem.
Ta fyzická situace je prostě základnější, i když si z ní běžně dovolují různé výlety myšlení k jiným tématům.

Odpovědět


Re: Nevím, jestli to je

Richard Pálkováč,2019-11-09 13:36:47

Ono napríklad to prekonanie schodiska (ten prvý krok) bol určite uvedomelý, len sa to nezapisuje do pamäte a tak si to nepamätáte.

Keď som ešte veľa jazdil za zákazníkmi a bol som stále online, práve som raz dorazil na koniec novej auto kolóny a vtedy mi zákazník zavolal. Riešil som jeho problém a keď som dotelefonoval, bol sa na začiatku kolóny a vôbec som si nepamätal ako, bol som z toho dosť prekvapený, ale ide len o to nezapisovanie do pamäte, nie že by človek predbiehal na slepo.

Druhý príklad bezvedomia : keď ma ako mladíka operovali na slepé črevo, tak po prebraní z narkózy, som mal presne taký pocit, ako keď odchádzam od zubného lekára, u ktorého som zažil dosť bolestivý zákrok, čo ma veľmi prekvapilo, veď predsa som nemal nič cítiť. Ale vtedy som sa nad týmto ešte nezamýšľal, len ma to dosť prekvapilo. Mohlo to byť ale spôsobené aj vyplavovaním nejakých látok do mozgu pri zraňovaní tkaniva. (http://riki1.eu/bezpamatie.htm)

Odpovědět


Re: Re: Nevím, jestli to je

Zdeněk Kratochvíl,2019-11-09 15:02:33

Asi to je nějak tak, jak píšete. Když se pak po cestě potřebuju zamylet, kde to vlastně jsem, jestli jsem se naztratil, tak mi chybí kus "dat", z doby, kdy jsem "nedával pozor", takže se to nezapsalo. Teď mi nejde o nic jiného než o to, že to běžné spolehnutí se na obvyklý chod věcí je navzdory všem možným nejistotám až malérům základnější než úroveň záměrné reflexe. Reflexe mnohdy opravdu pomůže, třeba najdu, kde jsem a kudy dál, ale zrovna tak dokáže být ošidná. Tak zrovna Descartes si při svém spoléhání jen na reflexi dělal chudák starost i s tím, jestli svět vůbec existuje, když chvíli nedává pozor, nebo dokonce když si zdřímne.

Odpovědět


Re: Re: Re: Nevím, jestli to je

Richard Pálkováč,2019-11-09 15:24:29

Ľudí, ktorí sa zamýšľali nad neexistenciou materiálneho sveta, prípadne takých, ktorí boli o tom presvedčení, bolo v minulosti aj súčasnosti veľa. (https://cs.wikipedia.org/wiki/Solipsismus) V súčasnosti je v móde hovoriť o tom, že žijeme v podľa mňa, primitívnej počítačovej simulácii. Tomu ja neverím, ale prikláňam sa k inému typu simulácie (http://riki1.eu/univerzum.htm , http://riki1.eu/fotonovy_svet.htm)

Odpovědět


Re: Re: Re: Re: Nevím, jestli to je

Zdeněk Kratochvíl,2019-11-09 15:58:16

To smaozřejmě můžete. Já ale patřím k té staromilné málem už menšině, co si myslí nejen to, že svět by tady byl beze mě, ale dokonce, že svět je základnější než všechny vymyšlenosti o něm.

Odpovědět

Sunshine 2007 (Danny Boyle)

No Need,2019-11-08 20:21:27

https://youtu.be/63ZBL2HXfDU
:-)

Odpovědět


Re: Sunshine 2007 (Danny Boyle)

Richard Pálkováč,2019-11-09 15:38:40

Po dlhom čase som si zase raz nabil foťák, možno niečo odfotím :)

Odpovědět


Re: Re: Sunshine 2007 (Danny Boyle)

Richard Pálkováč,2019-11-11 17:25:08

Mám ho : http://www.riki1.eu/merkur-sun.jpg

Odpovědět


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz