Lžou Kréťané všichni a pořád?  
Jeden Kréťan řekl, že všichni Kréťané stále lžou. Může to být pravda? Na jedné straně máme starý logický paradox, na druhé různá řešení: od fakticity přes věrnost původnímu žánru po formální. Co z toho je pravda?

Fakticky vzato je věta „Jeden Kréťan řekl, že všichni Kréťané stále lžou“ přinejmenším z valné části pravdivá, na to se často zapomíná. Přinejmenším jeden Kréťan něco velice podobného opravdu řekl, nejspíš i napsal, je to celkem dobře doložené, přinejmenším jako hodně stará tradice. Je však tento jeho výrok pravdivý? Lžou Kréťané opravdu všichni a pořád? Jak se problém ukáže, když zohledníme původní kontext a žánr této věty? A jak se ukáže, když ji bezohledně formálně chytíme za slovo, když se zeptáme na pravdivostní hodnotu této výpovědi Kréťana?

 

Nehistorická podoba Epimenida (nebo Homéra). Římská kopie řecké plastiky z 5. století před n. l. Glyptothek Munich (Mnichov). Kredit: Bibi Saint-Pol, Wikimedia Commons.
Nehistorická podoba Epimenida (nebo Homéra). Římská kopie řecké plastiky z 5. století před n. l. Glyptothek Munich (Mnichov). Kredit: Bibi Saint-Pol, Wikimedia Commons.

Epimenidés z Knóssu

Epimenidés byl slovutný řecký věštec ze staroslavného Knóssu na Krétě. Někdy v 6. století (nejspíš v raném) se na prosbu Athéňanů vypravil až k nim a slavně očistil Athény od moru. Sám Aristotelés o něm napsal, že věštil význam minulých událostí. To by bylo na jiné povídání, stejně jako nejasnosti o přesné dataci, nebo raději jeho mytologické a zvláště astronomické dílo, významná položka tzv. „epické astronomie“ řecké archaické doby.

 

Teď jde o to, že krom řady jiných věcí napsal také větu:

Kréťané pořád lžou, jsou to zlé bestie a břicha líná.“

Protože sám byl taky Kréťan, tak tím zavdal záminku k vytvoření hádanky, pardon: logického paradoxu.

 

Úroveň faktická

Už snad máme vyloženo, že věta „Jeden Kréťan řekl, že všichni Kréťané stále lžou“, je historicky vzato z valné části pravdivá. Kréťan Epimenidés něco velmi podobného opravdu řekl. Jenom pozor na to, že doslovně vzato netvrdí, že „všichni“, i když k tomu význam věty nemá daleko. Naopak zase dodává, že jsou to „zlé bestie a břicha líná“, ale to se moc nehodí k vytvoření nějaké hádanky. V řeckém folklóru (zvláště prý v Athénách) ovšem zdomácněla spíše tato charakteristika, připisující Kréťanům nespolehlivost, poživačnost a lenost. Hravě s ní polemizuje ještě Nikos Kazantzakis, který je taky Kréťan. Ostatně už Plútarchos užil pro svérázný způsob spikleneckého jednání výraz synkrétismos, tedy „jednat na krétský způsob“, viz dovětek v článku Mnoho podob Luny a jak se chovat při zatmění Měsíce.

Pokud bychom se ptali po faktické pravdivosti samotného Epimenidova výroku, bylo by asi rozumnější posupovat jinak než zkoumáním textů. Moje opakovaná zkušenost s Kréťany vylučuje výklad, že by Kréťané lhali opravdu všichni (to ovšem Epimenidés nenapsal) a pořád, a že by byli taková hovada. Dovolávat se epizodické osobní zkušenosti by za jiných okolností bylo trapné až nemístné, avšak k vyvrácení dodatečně dopsané specifice „všichni“ – v kombinaci s Epimenidovým „pořád“ – stačí jediná zkušenost nelživého a nebestiálního jednání Kréťanů. A jenom já sám mám dobrých zkušeností mnoho. Část Kréťanů sice miluje hodně nasazené historky, většina jich rozumí dobrému jídlu a pití, ale jednají příjemně a jejich informace o vzdálenostech na cestě a o povaze cesty byly vždy přesné. Zdá se mi dokonce, že Kréťané lžou, kradou a podvádějí neporovnatelně méně než Češi, nebo tak činí pro cizince nesrozumitelně, skrytě a s noblesou. Pokud by kdysi dávno lhali častěji než dnes, tak by zase tak doslovně neplatilo, že „pořád“.


Věta sama se tedy jeví jako fakticky skoro pravdivá, zatímco tvrzení, které obsahuje, jako fakticky nepravdivé. To ovšem není žádný paradox. Leckdo přece opravdu řekl i napsal leccos věcně nepravdivého nebo nesmyslného. Nemusel to být ani lhář nebo hlupák, mohl se jenom splést nebo si dělat legraci.

 

Nehistorická podoba Epimenida u květinového oltáře. Kredit: NNDB via Tomisti, Wikimedia Commons.
Nehistorická podoba Epimenida u květinového oltáře. Kredit: NNDB via Tomisti, Wikimedia Commons.

Na úrovni žánru

Jedním ze samozřejmých předpokladů pochopení jakéhokoli kusu řeči je náležité rozpoznání žánru a kontextu. Jinak vzniknou nedorozumění, někdy hloupá, někdy veselá.

V kontextu řeči kazatele nebo proroka, v žánru prorocké řeči, je Epimenidův výrok málem standardní, očekávatelný. Epimenidův přínosný důvtip je jinde: v praktickém věštění minulosti, v mytologických výkladech a hlavně v epické astronomii. To jenom hádankáři se zrovna této věty chytili jak lejno košile a přidali do ní slovo „všichni“, aby jim ten jejich zamotaný význam průhledněji vycházel. Kupodivu i z takhle ploché pohnutky nakonec vzešly zajímavé výklady.


Epimenidés byl věštec, prorok (profétés). A proroci, dokonce nejen řečtí, ale třeba i hebrejští, mají přímo v popisu práce vyčiňovat svým soukmenovcům. Jindy je pro změnu mohou třeba utěšovat v maléru, a jindy navrhují nápravná opatření.

 

Ještě autor novozákonní epištoly Titovi (I,12) cituje (snad kolem roku 100 n. l.) Epimenidův výrok v kontextu, který je původnímu žánru mnohem bližší než ony formálně logické hrátky. Sám je taky kazatel, i když v jiném náboženství, asi některý z následovníků Pavla z Tarsu. Píše: „Jeden z nich, jejich vlastní prorok, řekl, že Kréťané pořád lžou, jsou to zlé bestie a břicha líná. A je to pravdivé svědectví.“ Přidané hodnocení Epimenidova líčení zajisté nemíní pravdivost formálně logickou, prostě varuje Tita.


Ve formálním jazyce je výrok „Všichni Kréťané stále lžou“ vnitřně sporný. V přirozeném jazyce dává dobrý smysl jako varování. Třeba i s tím slovem „všichni“, protože v normálním (přirozeném) jazyce je často nemyslíme doslova, podobně jako to „vždy“. Vždyť ani lhát se nejspíš nedá úplně nepřetržitě, natož aby tak činili úplně všichni. Lež často předpokládá nějaké záchytné body, něco pravdivého, co chce pomluvit nebo vylepšit, ubrat nebo přidat. Přesto se může leckterá societa do svých lží a předstíraných jistot opravdu zamotat tak, že skoro není jak rozpoznat, které z výroků pravdivě popisují ony záchytné body skutečnosti, opředené fantasmagoriemi. Nezdá se však, že by zrovna tohle byl případ dávné Kréty.

 

Problém se slůvkem „vždy“

Aby paradox vypadal pěkně paradoxně, dosadil do Epimenidova výroku slovo (logický kvantifikátor) „všichni“. Problém je však i se slovem „vždy“, které bylo obsaženo už v původním výroku. V různých žánrech řeči totiž může nabývat různých významů. Krom toho, že je obtížné až skoro nemožné lhát v jednom kuse, tak i v heslu „Vždy připraven!“ těžko může být ono „vždy“ míněno úplně doslova.


Je to ještě horší. V různých kulturních vrstvách i v různých filosofických naukách se se slovem „vždy“ zachází velice rozličně. V archaické době se toto slovo (řecky aei) vztahuje ke všemu tomu, co tady bylo už dávno před námi a nejspíš bude i po nás, takže se podle toho můžeme orientovat: hory, řeky, Slunce, hvězdy, bohové... Přitom víme, že to není neměnné, vždyť i Slunce se pohybuje v denním a ročním rytmu, navíc je jeho praktický přínos ovlivněn rozmary počasí. Ještě pofidérnější je to s těmi řekami. Při povodni tečou divoce, při suchu se v nich sotva najde voda, navíc je ta voda v téže řece pokaždé jiná. To je příslovečné. Hérakleitos napsal: „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky.“ Přesto se podle nich orientujeme, jejich jména proto mnohdy přetrvávají z dávno minulých kultur. Musíme („vždy“) dobře odhadovat, v jakém smyslu je toto archaické „vždy“ chápáno doslova a v jakém spíš dost volně, na míru problému.


Začátky formalizace jazyka, jak je nacházíme u Parmenida a Zénóna z Eleje, jsou spojeny právě s technizací slova „vždy“. Je už míněno striktně doslovně, protože je spojeno s logickým a metafyzickým principem totožnosti. A je totožné s A. Formálně a tudíž vždycky. Bez výjimek a bez závislosti na dalších hlediscích, bezkontextově. Takto neúprosná je formální logická pravdivost. Všechna méně nekompromisní užití slova „vždy“ (a podobně i „všichni“) se nyní jeví jako naivní a neuvážená. Tím se promění i pochopení náboženství, alespoň u některých (tzv. metafyzických) filosofů. Bohové, kteří se rodí a někdy i umírají, už nemohou být „vždy“, nejsou to pořádní „věční“ bohové. Metafyzickému nebo logickému nároku na věčnost teď už vyhoví jen formální objekty. Aristotelés a později Tomáš Akvinský zavedou nového formálního boha, na kterém se nemá co měnit; aniž by jim vadilo, že nijak nesouvisí ani s řeckým náboženstvím, ani s křesťanstvím. O tom, co je v metafyzice nebo logice „vždy“, už vypovídá formální jazyk, nikoli příběh, tedy nikoli mýtus (mythos). Jenom posměváčkové si neodpustí poznámku, že bezpochyby užitečná možnost formálně kontrolované řeči je sama o sobě založena novým typem mýtu, který vyrůstá z emoční sily rozumu.

 

Nehistorická podoba Epimenida. Nuremberg Chronicle, 1492. Kredit: Michel Wolgemut et al., Wikimedia Commons.
Nehistorická podoba Epimenida. Nuremberg Chronicle, 1492. Kredit: Michel Wolgemut et al., Wikimedia Commons.

 

Paradox Kréťan dříve a nyní

Paradox je jako vtip, který se tváří, že špatně pochopil žánr a kontext. Tenhle je většinou připisován tzv. megarské škole, která se podobnými hádankami ráda zaobírala. Nejčastěji Eubúlidovi (4. století před n. l.), ale taky leckomu jinému. Někdy pro změnu i slovutnému skeptiku Karneadovi (2. století před n. l.).


Moderní řešení paradoxu Kréťan pracují s rozlišením úrovní formálních popisů. Výpověď v přirozeném jazyce přeformulujeme ve formálním jazyce, to je základní úroveň. Vedle toho ovšem můžeme formálně vypovídat o zvoleném formálním jazyce, to je výpověď v metajazyce. (Je v tom zkušenost Russelových paradoxů.) Takových úrovní může být libovolně mnoho, nakolik je to ovšem užitečné pro nějaký popis, abychom se zbytečně nezapletli do iluze nekonečného zrcadlení. Přitom platí, že na každé z těchto úrovní jazyka (metajazyk, jazyk...) mohou jeho věty vypovídat jen o nižších úrovních, ne o sobě. Klasická formulace paradoxu Kréťan obsahuje prohřešek proti tomuto pravidlu, nebo to alespoň hravě předstírá. Právě tím však upozornila na nutnost tohoto nového pravidla.

 

Rizika a užitky formálních jazyků

Formální popis umožňuje svěřit práci příslovečné cvičené opici, v lepším případě stroji. To je krajně užitečné, i když o problémy není nouze; zažil je snad každý programátor, ba i každý člověk, který přišel do styku s úřady. S paradoxy je to ještě vyhrocenější.

Boj za pravdu pomocí paradoxů může být někdy zničující. Pokud si však předem uvědomíme, o jaký význam pravdy nám zrovna jde, pak může být nápomocí. Například ve vědě, kdy často křehce balancujeme na rozhraní formální a věcné pravdivosti, snažíme se pomocí oné formální uchopovat tu věcnou. Dokonce i ve společnosti by dobře formulované zákony umožnily, aby se formální pravdivost co možná často stávala také kritériem věcné pravdivosti. Jindy nám ovšem jde spíš o kontextovou pravdivost v rámci věrnosti žánru, jinak bychom měli zakázat například pohádku o perníkové chaloupce jako pavědeckou a tudíž kazící mládež. Vrcholným problémem jsou nejspíš vtipy, protože z velké části sází na nečekanou proměnu kontextu. Proto jednoho potěší, zatímco jiného ne, někdy dokonce urazí. Navíc jsou silně kulturně závislé, u mnoha starých vtipů se smějeme spíš tomu, čemu že se tehdy lidé smáli. (Za pozornost by stála například sbírka antických vtipů, z nichž jen tuze málo probouzí smích i dneska.)

 

Literatura

Helena Kurzová, ed.: Megarikové: zlomky. Překlad Helena Kurzová. Praha: Oikúmené 2007.

Z. Kratochvíl: Mezi mořem a nebem (Odkaz iónské archaické vnímavosti). Červený Kostelec: Pavel Mervart 2010.

Zlomky textů Epimenida na mém starém webu.

Datum: 11.02.2020
Tisk článku


Diskuze:


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz