Kalendářní astronomie ve starší řecké antice  
Jak sladit kalendář s roční dobou, tedy s ročním cyklem Slunce. A jak to zařídit, aby se to v průběhu let moc nerozběhlo. Od Hésioda přes Kleostráta a Míléťany k Hipparchovi.

Archaický člověk prožíval rok jako příběh, jehož základní schéma se opakuje, i když mnohé jednotlivosti mohou být různé, třeba počasí, situace v rodině, zdraví nebo nemoc, vnější společenské kontexty. Prostě příběh ročního cyklu, vždy znovu konkretizovaný v jiné situaci, většinou jen trochu jiné. Občas se něco změní zásadně, ale roční cyklus stejně proběhne. Čas je zatím chápán jako posloupnost příběhu víceméně cyklických proměn. Do příběhu ročního cyklu patří také astronomické jevy. Dokonce nejen patří, mohou se stát jeho orientační osnovou, když se soustředíme na ty z nich, které jsou každoročně pravidelné. V Řecku takové pojetí potkáváme už v homérských eposech, jejichž tradice může sahat do poměrně dávné minulosti. Zřetelnějším příkladem je Hésiodovo dílo Práce a dny z doby kolem roku 700 před n. l. Běh roku popisuje hlavně z hlediska prací na zemědělské usedlosti, občas i kvůli možnostem námořní plavby. Když Plejády vycházejí už zvečera, tak už není dobré vyrážet na moře, začne doba dešťů provázená silnými větrem, na svém začátku také silnými bouřemi.

 

Bez orientace v nejstarší řecké astronomické terminologii ovšem některé verše nejsou dobře srozumitelné, třeba (Práce a dny 383): „Plejády Atlantovny když stoupají po nebi vzhůru, nastává k žatvě čas...“, brzy si to vyložíme. Nebudu opakovat další příklady, popsané v článku Hésiodos: Práce a dny. Jen ještě připomínám, že v Řecku archaické doby byl v kalendářích jednotlivých obcí značný zmatek, zato bylo i prostému lidu dobře srozumitelné datování podle ročních proměn hvězdné oblohy. Nedívali se večer na televizi, nýbrž na oblohu, a nebeské úkazy byly opředené řadou vyprávěnek, mýtů. Nutno ještě zmínit víceznačnost řeckého slova hóra, v plurálu hórai. Nejčastěji to jsou roční doby nebo hodiny, ale může to být jakákoli roční nebo denní doba, kterou rozpoznáme podle určitých znaků, a která je vhodná k něčemu, co když prošvihneme, tak už nemusíme dostat příležitost to dohnat. Jsou to ovšem také bohyně související s během osudu, tedy s provázaností příběhů. Nejde o astrologii, nýbrž o poetiku, kalendář a časomíru jako rámce příběhů. Proto je planety velice dlouho zajímají spíše esteticky než astronomicky, a už vůbec ne astrologicky.

 

Sledování jevů na obzoru, zodiak a parapegmata

Slunce se během dne pohybuje zleva doprava, nejvýše je v poledne, kdy svítí nad jihem. Necháváme teď stranou, že to platí na severní polokouli, a že to poledne je „pravé místní sluneční“, které se například v únoru oproti střednímu slunečnímu času opožďuje o víc než 10 minut, zatímco v květnu se naopak předchází, nemluvě o problémech časových pásem. Člověk uvyklý na hvězdnou oblohu se podobně orientuje i v noci. Jenže teď nám půjde o orientaci v ročním cyklu, nikoli o časomíru během dne a noci. Obojí je samozřejmě provázané, takže bez hodinek není astronomická kalendářní orientace triviální.


Řada starých kultur to obchází pozorováním východů a západů Slunce, někdy i hvězd. V létě je totiž Slunce nejen výše na obloze, ale opisuje také celkově větší oblouk, vychází skoro na severovýchodě a zapadá až skoro na severozápadě. V zimě naopak. Jen o rovnodennostech vychází na východě a zapadá na západě. Ke sledování pozice (azimutu) východu nebo západu Slunce leckde sloužily dokonce megalitické stavby, dodnes je pro naši zeměpisnou šířku tento azimut tabelován v Hvězdářské ročence.


Řekové převzali z Babylónu také jiný postup, totiž sledování východů a západů hvězd takovým způsobem, který má umožnit zjištění momentální pozice Slunce vůči hvězdnému pozadí zodiaku, což odpovídá určení data dne v průběhu roku. Vůči hvězdám se Slunce na obloze pohybuje denně přibližně o stupeň vlevo. Takové pozorování samozřejmě nelze provést přímo, neboť v okolí Slunce nemůžeme pouhým okem žádné hvězdy vidět. Víme však, že hvězda, kterou v určitý den vidíme, jak se na večerní obloze sklání k západu, bude v příštích dnech zapadat vždy přibližně o 4 minuty dříve, takže časem se to bude dít na ještě dost světlé obloze. Extrémem bude situace, kdy po západu Slunce sice obloha už ztmavne natolik, že hvězdu nízko nad obzorem uvidíme, ale ta pak hned zapadne, většinou spíš do mlžného obzoru než za geometrický horizont. Tomu se říkalo heliakální (ve spojení se Sluncem) nebo heliakický (v paprscích Slunce) západ. K pozorování se hodí jasnější hvězdy zodiaku. O řadu týdnů později se tatáž hvězda na chvíli objeví před ránem za úsvitu, když stačí vyjít nad obzor krátce předtím, než ji přezáří obloha nasvícená Sluncem před jeho východem. To je heliakální či heliakický východ. Antická astronomie mluví o „fázích hvězd“ a je smířena s tím, že tu skutečnou konjunkci Slunce s danou hvězdou (ve stejné délkové souřadnici) vidět nemůžeme, takže si pomáháme pozorováním nedlouho před a nedlouho po. Je jasné, že takový postup je zatížen velkou chybou. Několik stupňů žádná míra, tedy v kalendáři plus minus několik dní.Částečnou útěchou je, že v průběhu roku a noci se všechna souhvězdí zodiaku vystřídají v dobré viditelnosti, a tehdy můžeme měřit úhly mezi jejich hvězdami. I nejprimitivnější takové měření s přesností horší než stupeň je cenné pro zlepšení odhadu časů oněch „skutečných fází“, průchodu Slunce daným místem zodiaku.


Zodiak je formálně rozdělen na 12 znamení po 30 stupních, značen je jasnějšími hvězdami dotyčných souhvězdí. Ta souhvězdí jsou zvána také znameními proto, že jsou chápaná jako znamení času, přibližně odpovídají měsícům v roce. Zatím si nikdo nedělá starosti s rozlišením mezi znameními a souhvězdími, jev precese bude objeven až později (možná Eudoxos, určitě Hipparchos). V Řecku se tento babylonský souřadnicový systém sice používal s naprostou samozřejmostí, ale až do konce klasické doby nebyl provázán s převzetím astrologie. Ascendent (anafora) je prostě místo zodiaku, které právě vychází (zatímco descendetn zapadá), je to údaj o souřadnici, spojující denní a roční časomíru. Také rozlišení mezi ekliptikální (zodiakální) a ekvatoreální (rovníkovou) „délkou“ teprve přijde, zatím je základem ta ekliptikální, ekvatoreální souřadnice budou jednou z novinek řecké astronomie (opět možná Eudoxos, určitě Hipparchos).

 

Část souhvězdí zodiaku neoplývá jasnými hvězdami a nejjasnější hvězdy oblohy jsou mimo zodiak. Proto si astronomové pomáhali také určováním „fází“ nejjasnějších hvězd, které jsou na světlé raní nebo podvečerní obloze lépe pozorovatelné. Všeobecně známé je egyptské určování doby nilských záplav podle heliakického východu Síria, nejjasnější hvězdy nebe v souhvězdí Velkého psa. Tato „fáze“ Psí hvězdy ohlašovala také vlnu psích veder, od čehož pochází ještě latinský (a převzetím z latiny i ruský) výraz pro prázdniny. Řekové helénistické a římské doby si mysleli, že astronomii kdysi převzali s Egypta, což novověcí badatelé vyvracejí. Egyptská astronomie prý byla mnohem primitivnější, zato solární egyptský kalendář byl u řeckých astronomů skutečně oblíbený pro svou jednoduchost. Íránští astronomové prý používali jako referenční hvězdy Aldebaran v Býku, Regulus ve Lvu a Antares ve Štíru, k tomu mimo zodiak Fomalhaut v Jižní rybě. Dávní Řekové v lidové kalendářní roli klidně použili i málo jasná, zato nápadná, seskupení hvězd, třeba hvězdokupu Plejády. Když Hésiodos napsal, že „když Plejády stoupají po nebi vzhůru, nastává k žatvě čas“, myslel tím dobu po jejich heliakického východu, po němž jsou už vidět stále lépe; našinec řekne, že každý den vycházejí o 4 minut dříve do temnější oblohy, takže stačí během noci vystoupat.


„Mys Polent na ostrově Bozcaada, proslulý západy slunce.“ Kleostrátos zde ovšem pozoroval z větší výšky a v jinou hodinu než tato turecká dívka. Kredit: Ahmet Baris Isitan, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
„Mys Polent na ostrově Bozcaada, proslulý západy slunce.“ Kleostrátos zde ovšem pozoroval z větší výšky a v jinou hodinu než tato turecká dívka. Kredit: Ahmet Baris Isitan, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Kromě spíše lidového textu Hésiodova máme zachované alespoň zlomky díla skutečného řeckého astronoma ještě z archaické doby, totiž Kleostráta z Tenedu. Ačkoli nejsou příliš bohaté, navíc textově porušené, tak dobře dokládají výše popsanou metodu.

 

Kleostrátos pracoval v 6. století před n. l. na ostrově Tenedu, blízko maloasijského poběží u ústí Dardanel, nyní je to turecký ostrov Bozcaada. Theofrastos zdůvodňoval jeho úspěchy skvělým pozorovacím místem. Dobrý výhled a čistý vzduch jsou pro astronomii dobré vždy, ale při metodě pozorování heliakických jevů jsou přímo klíčové. Je potřeba mít výhled na geometrický horizont, co nejméně zakalený oparem.


Antická Scholia (výkladové poznámky) k Euripidově tragédii Rhéssos (528) uchovala např. tuto zmínku:

Když se [první hvězdy] Štíra [po svém heliakickém východu] ukazují už 83 dní, klesá [Arktúros] do moře zároveň s příchodem svítání.“


Volba Arktúra, nejjasnější hvězdy souhvězdí Pastýře (Boótés) je pro řeckou astronomii typická, pracuje s ní i Hérakleitos (zlomek B 120). Samozřejmě, je to jedna z nejjasnějších hvězd severní oblohy. Pro Řeky je ozvláštněna také příslušností k souhvězdí Pastýře a příběhem o strážci tance Medvědic kolem pólu (cirkumpolarita je popsaná už u Homéra). Doba pozorovatelnosti tohoto souhvězdí se kryla s dobou, kdy se ovce můžou pást venku. A jméno Arktúros znamená Medvědí strážce. Tenkrát nemohli vědět, že si dle zákona schválnosti vybrali snad jedinou jasnou hvězdu s rychlým vlastním pohybem, což pak komplikovalo určení precese, pro které byly vhodnější pozice Prokyonu, nejjasnější hvězdy Malého psa. (Arktúros vykazuje vlastní pohyb 1 úhlovou sekundu za rok, v deklinaci skoro 2, takže za tisíc let to už ovlivní pozici i při antické přesnosti měření.)

„The Vindolanda Timepiece“, fragment římských parapegmat ze slitiny mědi, 100-400 n. l. Kredit: Edwin Wood, The Portable Antiquities Scheme, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.
„The Vindolanda Timepiece“, fragment římských parapegmat ze slitiny mědi, 100-400 n. l. Kredit: Edwin Wood, The Portable Antiquities Scheme, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.
17th-century clog almanac collected by Sir Hans Sloane. British Museum. (Není mi jasné, kde tento „dřevní almanach“, snad s runami, sir Sloane sebral, uvádím jen jako kuriozní analogii z úplně jiné a pozdější kultury.) Kredit: Martin of Sheffield, Wikimedia Commons. Licence CC4.0.
17th-century clog almanac collected by Sir Hans Sloane. British Museum. (Není mi jasné, kde tento „dřevní almanach“, snad s runami, sir Sloane sebral, uvádím jen jako kuriozní analogii z úplně jiné a pozdější kultury.) Kredit: Martin of Sheffield, Wikimedia Commons. Licence CC4.0.

Výsledkem popsané astronomické metody byly soupisy heliakických jevů v průběhu roku, doprovázené popisem celkového vzhledu oblohy v tu dobu, typickým rázem počasí a někdy i heslovitými hospodářskými radami. Tedy důkladněji a formálněji zpracovaná témata, jaká jsme potkali už u Hésioda. Byl to vlastně kalendář: Co máme v průběhu roku čekat a podle čeho poznáme, že to přichází. Při chaotickém stavu řeckých kalendářů (co do jmen měsíců, jejich začátků a délky) to bylo velice vítané. Dávalo to osnovu roku, navíc přece jen trochu epičtější než strohé datum. Ustavila se praxe, že takové popisy byly umístěné na lineárních nebo kruhových deskách s vyznačeným otvorem pro každý den v roce. Ty už uběhlé se mohly označit vložením kolíku, něco jako otočení listu v papírovém kalendáři. Takováto udělátka se nazývala parapegmata. Bohužel se jich zachovalo jen málo, a ještě méně je jejich volně přístupných fotek. Proto na obrázku vlevo nabízím aspoň pozdně římská parapegmata až ze severní Anglie, a vpravo vlastně jen analogický předmět z úplně jiné kultury (mně zhola neznámé), který zobrazuje i epickou stránku věci. V Řecku byla kamenná nebo dřevěná parapegmata už koncem 5. století před n. l. přepisována do knižní podoby kalendáře. Nemusel se vydávat každý rok. Špeldova kniha cituje z parapegmat dva příklady:


Den 1 – Slunce je ve Vodnáři. Den 2 – Ráno vychází Andromeda.

Den 6 – ráno vycházejí Plejády; je zima a deštivo. Den 26 – letní slunovrat; ráno vychází Orión; vane jižní vítr.


Pozice Slunce v určitém znamení měla roli datumu, také umožňovala noční orientaci v čase (odhad hodin) podle okamžité pozice hvězd.

Parapegmata se možná nechtěně přičinila také o recepci astrologie v Řecku od začátku helénistické doby. V době jejich vzniku si ještě nikdo z astronomů a nejspíš ani filosofů nemyslel, že mezi astronomickými údaji, typickým rázem počasí a sezónními pracemi je kauzální vztah. Leda díky pozici Slunce, a to dost zprostředkovaně, vždyť počasí ani lidé nechodí jako hodinky. Rozhodně nešlo o kauzalitu nějakého působení hvězd, byla to právě a jen znamení. V prostředí rostoucího vlivu kauzálního myšlení však mohly heslovité zápisy parapegmat dojem kauzality navozovat, jako kdyby za žně a pak za podzimní potíže při mořeplavbě mohly Plejády. Koncem klasické doby se objevila představa, že děje na obloze jsou příčinami dějů pozemských. Dveře k recepci astrologie se otevřely. Ta řecká bude (asi na rozdíl od babylonské) často pracovat právě s představou kauzality.

 

Na kalendář s tyčí

Schéma použití gnómónu na Anaximandrův způsob. Kredit: Aubry Gérard, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Schéma použití gnómónu na Anaximandrův způsob. Kredit: Aubry Gérard, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Leč pohlédněme výše nad obzor a zkusme se zaměřit přímo na Slunce. „Obskurnost“ soumrakových jevů vystřídá jasná geometrie! Přibližně v téže době jako Kleostrátos, ba možná trochu dříve, na to šli v Mílétu s tyčí, tedy s gnómónem. Gnómón je kolmo postavená tyč (nebo obelisk), která vrhá stín na rovnou plochu. V případech, které nás zajímají pro kalendář, určujeme polohu poledního stínu konce tyče, tedy nejkratšího stínu v ten den. Gnómón jako takový je opět převzatý z Babylónu, podobně jako sluneční hodiny, dvanáctková a šedesátková časomíra a úhlové míry.

 

Import gnómónu a inovace práce s ním se tradičně připisuje Thalétovi, viz článek Kam že to upadl Thalés z Mílétu?, další pokroky pak Anaximandrovi. Nejkratší stín za celý rok je v poledne o letním slunovratu, na obrázku bod R. Nejdelší polední stín je o zimním slunovratu (bod T). Půlit úhel uměli. Tak lze zjistit sklon ekliptiky (na obr. kupodivu α, nikoli ε) a také místo, které odpovídá rovnodennostem (C). Nehodlám zde opakovat vše z článku Jak si Anaximandros pohrál s gnómónem, kde nabízím i schéma, jak řešil problém, včetně problému, že sklon ekliptiky neměl v tehdejším modelu nad placatou Zemí šanci na rozumnou interpretaci. Pro určení dob slunovratů je tato metoda spíš horší než pozorování „obskurních“ východů a západů hvězd, protože v okolní dny je změna polední výšky Slunce velice malá. Zato je nečekaně přesná pro určení rovnodenností. (Rekonstrukce, které provedl Dirk Couprie, se snadno dostávají na správný den, a modely, které jsme dělali, to vysvětlují v plně dobovém kontextu, takže se v tomto punktu odchyluji od níže odkazované výtečné Špeldovy knihy a jsem podstatně optimističtější.) Opravdu takto mohli zjistit i velice překvapivou věc, totiž že letní „půlka“ roku je skoro o 8 dní delší než zimní, tedy o 4 dny delší, než bychom čekali. Tradice to Míléťanům připisuje. Také pro kalendář to muže být problém. Dnes to vysvětlujeme eliptickou dráhou Země, ptolemaiovská astronomie excentrem nebo epicyklem, ostatním je to jen divné. A rozumné uplatnění sklonu ekliptiky bude muset počkat na modely se Zemí tvaru koule, tedy do začátku řecké klasické doby. Asi to prvně zkusil Oinopidés v polovině 5. století před n. l. Nedlouho po roce 500 před n. l. sice Hérakleitos popisuje roční rytmus severo-jižního rozkmitu sluneční dráhy (zlomky B 3a, B 94), ale bez abstraktního pojmu ekliptiky, stačí mu obratníky, není astronom ani geometr.

 

Na kalendář s ekvatoreálním kruhem

Zůstaneme už zaměřeni na Slunce, leč přejdeme k náročnějšímu instrumentu, kterým je ekvatoreální kruh, jeden ze základních nástrojů helénistické astronomie. Je to deska tvaru kruhu nebo pro astronomické účely mezikruží, většinou kovová, velká až 2 lokte, postavená kolmo na směr zemské osy. Vyrobit ji není obtížné, ale její správné zaměření a adjustace je mnohem tvrdším oříškem. Vlastně je to zvláštní verze slunečních hodin, která má na jedné (severní) straně stupnici pro léto a na druhé (jižní) pro využití v zimě. V roli slunečních hodin je to spíše výtvarná zajímavost, zato k určení data a času rovnodennosti to býval standardní nástroj. V den rovnodennosti se obtížně rozhodujeme, na které straně desky máme hledat stín, a o to jde, to se dá využít.

Sluneční hodiny v Paláci pozemského klidu v Zakázaném městě, Beijing, China. Kredit: Sputnikcccp~commonswiki, Wikimedia Commons. Licence CC3.0.
Sluneční hodiny v Paláci pozemského klidu v Zakázaném městě, Beijing, China. Kredit: Sputnikcccp~commonswiki, Wikimedia Commons. Licence CC3.0.
Wendy Taylor (nar. 1945), Sundial near Tower Bridge. London. Severní (letní) strana. Kredit: GreenTea95, Wikimedia Commons. Licence CC3.0.
Wendy Taylor (nar. 1945), Sundial near Tower Bridge. London. Severní (letní) strana. Kredit: GreenTea95, Wikimedia Commons. Licence CC3.0.

Slunce má úhlovou velikost malinko přes půl stupně a jím vržený plný stín okraje kruhu je o něco tenčí než deska mezikruží. Přesnost určení rovnodennosti je podobná jako u gnómónu. Ten byl ovšem mnohem milosrdnější ke všemožným chybám, zatímco ekvatoreální kruh musí být zaměřen přesně. V čem je tedy jeho výhoda? Výhodou je názornost, každý to rovnou vidí, nemusí nic značit ani půlit úhel. S tím souvisí zásadnější výhoda: zařízení je to vpravdě instantní. Nemusíme měřit řadu let, jev rovnodennosti vidíme přímo v tu část dne, kdy nastává, pokud zrovna nastává ve dne a je jasno. Léty kalibrovaný gnómón to umí taky, ale museli jsme s ním napřed strávit spoustu času.


Základním problémem, který provazuje kalendářní astronomii s částí jiných astronomických zájmů, je stanovení délky roku. Přesně vzato jde o délku tropického roku, tedy dobu mezi dvěma následujícími průchody slunce jarním bodem. Měření délky roku zlepšil v klasické době Eudoxos, ale ještě Hipparchos si stěžuje, že on ani Archimédés to jednorázovým měřením nedokážou stanovit přesněji než na čtvrtinu dne. Nicméně byla průměrováním nalezena v zásadě správná hodnota 365 a čtvrt dne (oproti reálným 365,2422). Tu může namodelovat kalendář, jehož roky mají délku 365 dní, a k tomu se každý 4. rok přidává den navíc. Tento návrh přetrvá jako jedna z hlavních pomyslných součástek juliánského kalendáře.


Pokud od kalendáře nečekáme víc než odpočítávání dnů v roce, aniž by se nám časem pozorovatelně posouvaly roční doby, tak máme skoro hotovo. Od plné spokojenosti nás dělí už jen gregoriánská korekce přestupných dnů. Jenže Řekům to zle zkomplikovaly měsíce, původně fáze Měsíce. Pokračování přespříště.

 

Literatura

Daniel Špelda: Astronomie v antice. Ostrava: Montanex 2006. (S názornými obrázky a grafy.)

Z. Kratochvíl: Mezi mořem a nebem (Odkaz iónské archaické vnímavosti). Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010.

Kleostratos na mém starém webu fysis.cz.

Dirk Couprie, Robert Hahn, Gerard Naddaf, Anaximander in Context: New Studies in the Origins of Greek Philosophy. Albany: State University of New York Press, 2002.

Datum: 20.02.2023
Tisk článku


Diskuze:

z jiného soudku

Stanislav Roušar,2023-02-25 12:44:09

Domnívám se, že existují jednodušší způsoby určení počtu dní v roce než uvedené v článku. Z. Ministr, Geniové dávnověku, např. popisuje postup stanovení slunovratů z pozorování změny míst východu a západu Slunce ze dní kdy jsou tyto změny patrné. Já považuji za ještě jednodušší způsob za pomoci gnómonu a "počitadla". Na gnómonu lze, jak bylo uvedeno, zjistit vcelku přesně směr západu,východu Z/V Slunce při rovnodennosti a den konání. V tyto dny se mění místa Z/V Slunce velmi znatelně, 0,5° denně. S oblibou to sleduji ze své postele, za rohem sousedního paneláku. Ve dni, kdy místo Z/V "přeskočí" směr Z/V Slunce při rovnodennosti začnu počítat. Ne v matematických soustavách, ale přemisťováním nějakých prvků do nádoby každý den a skončím o následující rovnodennosti. Tehdy začnu umisťovat prvky do jiné nádoby až do konání následující rovnodennosti. Prvky v jednotlivých nádobách rozdělím na polovic a získám termíny konání slunovratů. V dalším mohu už jen přemisťovat prvky v původním pořadí, a získávám hlavní body kalendáře, dny slunovratů a rovnodennosti. Samozřejmě se tento kalendář musí občas korigovat podle pozorování Z/V Slunce a gnómonu. Mohu si také prvky transformovat do podoby Kounovských nebo Bretaňských řad a poutěmi k odpovídajícím kamenům příslušné svátky řádně oslavovat. Malá ukázka, jak lze použít archeologickou záhadu v Goebekli Tepe k řešení kalendářních úloh je na https://mesic-rondely-stonehenge. webnode.cz.

Odpovědět


Re: z jiného soudku

Zdeněk Kratochvíl,2023-02-25 13:56:03

V zásadě je to tak jak píšete. Ve dny kolem rovnodenností je změna azimutu podobně velká jako zdánlivý průměru Slunce, což je dost. Drobný problém je, že je nutné určit směr Z/V, třeba gnómónem, méně přesně to jde i jinak. Když už ho ale mám, tak si s ním vystačím, možná i o malinko přesněji.
Hlavní problém je v kontextech uvnitř té či oné kultury. Když někdo má ve zvyku stavět megalitické hrobky, chrámy a zdobit velkými kameny význačná místa v krajině, tak se pochopitelně orientuje takhle i při definici kalendáře. (A může to suplovat i roh paneláku.)
Babylóňané pěstovali astrologii, takže se zaměřovali na zodiak a okolní hvězdy.
Řečtí astronomové typu Kleostrata na to navázali, ale místo astrologie je zajímaly kontexty hvězdného nebe.
A Řekové převzali taky gnómón, ale zajímaly je hlavně kontexty geometrické a kosmologické. Anaximandros to asi nedělal primárně kvůli kalendáři, ale kvůli rozkrytí vztahů mezi denním a ročním pohybem Slunce (což souvisí s časomírou a kalendářem, ale je to i problém ryze astronomický); a hlavně kvůli dost záhadně vypadajícím vztahům mezi třemi osami: vertikální, polární, k pólu eklipity (v pozdějším slovníku). Kalendář byl nejspíš jen vítaný vedlejšák, přitom nečekaně přesný i na nevelkém place.

Odpovědět

Super!

Pavel K2,2023-02-23 14:50:07

Velice bombózní článek! Ten výklad, jak vlastně vznikla astrologie (a všechno ostatní). Ekvatoreální mezikruží v Londýně jsem tam nějak minul, ač jsem tam byl několikrát - pokud ho opravdu drží jen ty řetězy, tak je to i inženýrsky úžasné. Mít na zahradě nějaké dost nezastíněné místo, jdu do DIY. :-)

Odpovědět


Re: Super!

Zdeněk Kratochvíl,2023-02-23 22:35:58

Díky za pochvalu. Mně taky trklo, že jsem na tom místě v Londýně ten ekvatoreální kruh nikdy neviděl. (Blízko je dobrá galerie, takže je důvod tudy courat, a taky kvůli výhledu.) Tak jsem dotazem zjistil, že tam byl jenom asi rok zapůjčený, prý kvůli olympiádě. Kde je teď, nevím. Fotka na WC (Wikimedia Commons) je z roku 21012. Ale o řetězech jsem víc nezvěděl.

Odpovědět

Něco na odlehčení

František Kroupa,2023-02-21 21:51:35

Především pane Kratochvíle obdivuji Vaše znalosti a zápal pro daný obor, moc rád čtu Vaše články a těším se na další. Co si nedokážu dost dobře představit je, jak se mohly tak přesné informace, včetně až intimních poznatků o autorech, dochovat až k nám. Jistě, "předávaly se z generace na generaci" atd., atd., ale přece jen pomalu tři tisíce let je dlouhá doba a při tom předávání muselo nutně docházet ke zkreslením, stejně jako v přenosovém kanálu se šumem. Po Egypťanech zbyla spousta původních psaných zdrojů, jak je tomu u Řeků?
No a to odlehčení - v odstavci o sledování jevů uvádíte "V létě ... Slunce ... vychází skoro na severovýchodě a zapadá až skoro na severozápadě. V zimě naopak."
Z toho mi plyne, že v zimě Slunce vychází kdesi na západě a zapadá na východě ;-).

Odpovědět


Re: Něco na odlehčení

Zdeněk Kratochvíl,2023-02-21 23:17:23

Díky za vlídné posouzení. Řeckové byli grafomani, takže i ten nepatrný zlomek, co se zachoval, je slušné kvantum literatury. Nevím, kolik je textů z Egypta, ale tipnul bych si, že těch řeckých bude víc možná i řádově, ale tohle by chtělo egyptologa do party. (Zásadní část zachované řecké literatury mi v úsporně kódované podobě, z hisorických důvodů, zabírá na disku asi 1 GB, rozbaleno do texťáku je to ovšem víc. Necelá miliarda písmenek.) Někdy je to však z 2. ruky, to jest citát u pozdějšího antického autora. K tomu texty zachované jen v překladech do latiny, syrštiny, arménštiny atd., ty u sebe nemám. Plus archeologie. Ta sice nedokumentuje jednotlivé postavy, ale dává pěkný kontext v hmotných památkách. Hrnce a malůvky na nich jsou dobře zmáknuté v celém obrovském časovém a prostorovém přůřezu. Na šeptandu se musí vsadit jen u některých témat, naštěstí ne u teď pojednávaných.

Odpovědět

Dotaz a poznámka

Petr Hilaris,2023-02-21 15:16:26

O astronomii nevím téměř nic, takže velké díky za tento velmi zajímavý přehled. Zachoval se nějaký ekvatoreální kruh z předřímského období?

Drobná poznámka k diskusi o kalendářích výše. V helénistickém období existují světlé výjimky ze zmatků v kalendářích. Tou nejvýraznější je nejspíš Seleukovská říše, kde se roky nepočítaly podle doby vlády panovníků, ale byl zaveden fixní počátek, kterým byl první den měsíce Dios roku 312 př.n.l. Tímto dnem, který odpovíd zhruba přelomu našeho září a října, totiž začínal nový rok podle makedonského kalendáře. Nechám stranou zdůvodnění volby tohoto počátku (stály za tím jisté politické důvody), ale podstatné je, že se tento fixní počátek používal od jeho ustavení někdy po roce 305 př.n.l. až do konce této říše roku 64 př.n.l. Každý rok se tak letopočet zvýšil o 1 nezávisle na vládách jednotlivých panovníků (či období bezvládí), přičemž průběh každého roku se řídil makedonským kalendářem. Dnes se tomu říká Seleukovská éra, což je ale pouze moderní název. Jedna drobná komplikace tam ovšem byla: vzhledem k rozlehlosti a kulturní rozmanitosti této říše se v některých jejích východních částech používal babylónský kalendář. Babylónský nový rok však začínal prvním dnem měsíce Nísanu, tj. zhruba na přelomu našeho března a dubna. Princip letopočtu tak byl v těchto regionech stejný, ale o zhruba půl roku posunutý, protože počátkem byl 1. Nísan 312 př.n.l.

Seleukovská éra se ujala natolik, že se dál v některých místech užívala i po zániku této říše. Mince datované tímto způsobem se objevují ještě ve 3. století našeho letopočtu. A nejen to, tento letopočet přejaly i některé větve východního křesťanství. Tímto způsobem tak jsou např. datovány kamenné náhrobky křesťanské menšiny v čínském městě Xi'an z 8. století našeho letopočtu. Přitom stále šlo o letopočet zavedený Seleukovskou říší s počátkem v r. 312/311 př.n.l. Tzv. Asyrská Církev Východu údajně tímto způsobem datovala své oficiální dokumenty až do 20. století.

Numismatická poznámka: Mnoho seleukovských mincí tak nese jasně interpretovatelný rok ražby, což je historicky cenné z hlediska chronologie některých událostí. Existují dokonce seleukovské mince, na kterých je kromě roku uvedený i měsíc ražby.

Odpovědět


Re: Dotaz a poznámka

Petr Hilaris,2023-02-21 15:20:27

Dopustil jsem se překlepu: Počátkem Seleukovské éry podle babylónského kalendáře byl 1. Nísán 311 př.n.l.

Odpovědět


Re: Dotaz a poznámka

Zdeněk Kratochvíl,2023-02-21 15:22:11

O žádném tak starém ekvatoreálním kruhu bohužel nevím, ale to mnoho neznamená, možná jsem jen dost nehledal. Ony ale i rozličné obvyklejší sluneční hodiny se v hojném počtu nalézají až z římské doby.
A tuze děkuju za tu "Seleukovskou éru"!

Odpovědět

Vzdálenost Slunce a Měsíce

Tomáš Novák,2023-02-21 14:10:56

Jaký prosím v antice platil odhad vzdálenosti Slunce a Měsíce? Nebo byly tyto objekty stále brány jako distančně neproměnlivé body, "vetknuté" do nebeské klenby (a tedy stejně vzdálené)? Děkuji!

Odpovědět


Re: Vzdálenost Slunce a Měsíce

Zdeněk Kratochvíl,2023-02-21 14:41:02

V archaické době bylo pořádí výšek/vzdáleností: meteory, hvězdy (stálice), Měsíc, Slunce. Odhady vzdáleností nejsou nebo to jsou jen symbolické číselné poměry.
V klasické době se hvězdy definitivně dostávají nad Slunce, v heliocentrických modelech daleko za planety. Pokusy o určení vzdáleností zatím nejsou úspěšné. "Nebeskou klenbu" zavedl až Aristotelés, moždá spíš jeho vulgarizující výklad, předtím to je básnická metafora bez fyzického ekvivalentu.
V helénistické době odhadl Eratosthenés měřením vzdálenost Měsíce na víc než asi 150 tisíc km, ve smyslu dolní meze. Neuspěl s určením poměru vzdáleností Měsíce a Slunce, ani s měřením paralaxy hvězd, v obojím případě rozumně tvrdil, že jsou moc daleko na jeho přístroje. A pozorováním novy zrušil aristotelskou představu o neměnnosti ve sféře stálic. Nakonec Hipparchos zlepšil odhad dolní meze vzdálenosti Měsíce, snad přes 200 tisíc km.
Pak už je to spíš sepisování souborných učebnic a/nebo úpadek.

Odpovědět


Re: Re: Vzdálenost Slunce a Měsíce

Pavel Holásek,2023-02-21 18:24:59

A co teda držel Atlas, když ne nebeskou klenbu?

Odpovědět


Re: Re: Re: Vzdálenost Slunce a Měsíce

Zdeněk Kratochvíl,2023-02-21 20:06:36

Toť otázka komplikovaná až záludná. Dala by se neutralizovat třeba tím, že v nejstarších verzích (Odysseia) Atlás nese nebo hlídá sloupy, které oddělují Nebe (Úrana) a Zemi (Gáiu), zašprajcovává jejich rozdělení. Je to kontaminované problémem Hérakleových sloupů alias Gibraltaru. Obecně se Atlás vyskytuje leckde na konci světa. Tam, kde se setkává den a noc, vlastně horizont, kde Nebe a Země nesplynou opravdu. Jenže...
On už v archaické době nese v nějakém smyslu nebe nebo nebeskou klenbu. Otázka je, jestli na různoznačnost verzí vyzrát pojmovým dělením nebo konceptem nesouměřitelnosti. Tou "klenbou" se myslelo střídavě hodně leccos, třeba taky šat Úrana s hvězdama, jindy příbytek horních božstev (Olympanů), jindy prostě tau obrácenáu mísa, kterou v jakémsi smyslu vidíme nad sebou...
Navíc to Atlás nese způsobem, který by musel nějak umožňovat otáčení, nikdo si nemyslel, že tím točí. Oni ani teoretici epicyklů nepředpokládali, že jsou tam nějaká ložiska, ani excentry si nepředstavovali jako hejblata málem převodovky. Rozumný výklad "protoru mezi" je vlastně hlavním výdobytkem Keplera, ještě Koperník měl starosti, jak to s tou sférou je. A už Xenofanés tu kouli nebe (Úrana) chápe jako útvar sice viditelný, ale zároveň a především postižitelný myšlením, ne jako cosi látkového (hmota je ostatně taky až Aristotelův vynález, i když váha nebo tíže je mnohem starší). U Míléťanů a dalších jsou nebeská tělesa nějak "zemité povahy" (my bychom řeklí hmotné), ale ty sféry moc ne. Navíc v archaické době jsou hvězdy většinou umísťovány pod Měsíc.
Chtěl jsem jenom říct, že koncept nebeské klenbyy není jasný, ba ani apriori samozřejmý. Aristotelés na to šel konceptem extra prvku v nadlunární oblasti. Je to velký problém pro pochopení antických představ, ale asi není dobré ho rovnou spojovat s čistě astronomickými problémy. Ono je to jinak v mýtech, jinak ve filosofii, jinak u astronomů; a u každého z toho zase různě, jak kde a jak u koho.

Odpovědět


Re: Vzdálenost Slunce a Měsíce

Zdeněk Kratochvíl,2023-02-21 15:13:09

Pardon, tu novu pozoroval až Hipparchos, včetně popsaného závěru z toho.

Odpovědět

Zdeněk Kratochvíl,2023-02-21 12:05:45

Většina letopočtů, které známe z antických textů, je uváděna ve formě kolikárý rok kolikáté olympidy. Přepočet se dá najít na webu. Bývá tam ovšem problém plus minus rok kvli nejaným začátkům roků a problému včetně/nevčetně. Někdy jsou uváděné podle roku vlády toho či onoho, to bývá občas horší. Už v antice byl pokus o jakýsi absolutní kalendář "od trojské války", je to "Parský mramor", ten bych chtěl někdy pojednat i s podobnými problémy, ale moc brzo to asi nebude.
Ve většině novodobých histrorických textů se vedle překladu originálního určení uvádí zpětně dopočítané datum podle juliánského kalendáře (pokud autor neuvede jinak), u astronomicky určených dat jenom to. Problém je, že astronomové mají rok nula, zatímco historici ne, takže jejich čísla "před" jsou o 1 rok větší.
Samo JD je trochu jiný problém, taky absolutní datace, to víte, zmínka o ní bude přespříště. Tabulky událostí podle JD asi nějakoé jsou, ale sám o nich nevím.
Krom astronomických dat skoro neznáme dny událostí, jsou jen výjimky a navíc nespolehlivé, musí přepočítávat nějaký lokální kalendář. Optimističtější to může být v římské antice, zvláště v pozdější, kdy už sami mají juliánský kalendář. Nejstarší známé datum nevím, pokud by odpovědět lpěla na přesnosti a jistotě, tak kromě astrodat asi moc do záporného letopočtu nepůjde. Proto jsou stará astronomická data tak ceněná.

Odpovědět


Re:

Zdeněk Kratochvíl,2023-02-21 12:09:40

Ještě: Optimističtější to může být v Egyptě a v Babylónu, měli jednodušší a dost stabilní kalendáře; naopak tuze špatné ve starší Indii, o Číně nevím.

Odpovědět

Otázka skôr básnická nam omnes

Vladimír Bzdušek,2023-02-21 11:45:12

Možno predbieham, možno sa opakujem,
(už dávnejšie ste mi dobre poradili, vďaka!)
ale ako sa určuje v histórii konkrétny deň konkrétnej udalosti?
Napr. bitka pri maratóne bola podľa Wiki 12.9. 490 pr. Kr.
Podľa akého kalendára? Vtedy predsa žiaden z našich (terajších) nebol.
Astronómi používajú Juliánsky dátum a čas, tam je to úplne jasné, o čo ide,
a vedia teda presne, kedy bolo nad Cheopsovou pyramídou zatmenie Slnka.
Existuje priradenie (veľmi) dávnych významných historických udalostí k JD?
Aký je najstarší, presne určený "dátum" nejakej konkrétnej udalosti,
okrem astronomického javu?

Odpovědět


Re: Otázka skôr básnická nam omnes

Zdeněk Kratochvíl,2023-02-21 12:06:56

Viz výše, pardon.

Odpovědět


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz