Asi skoro každý bude souhlasit s tím, že videohry kazí mládež. Ukazují násilí, sex, rotační kulomety, mimozemšťany, ekonomiku, prostě takové ty hnusné věci. Zároveň nemálo lidí bude souhlasit s tím, že Harry Potter je divná slátanina, která mládež nabádá k modloslužebnictví a černé magii. Někteří lidé dokonce Harryho Pottera veřejně pálí. Když se to vezme kolem a kolem, popkultura je často vnímána jako ne-li přímo dílo ďáblovo, tak přinejmenším jako něco, na čem se ďábel podílí jako významný akcionář.
Povaha tohoto světa je ovšem mnohem zlomyslnější, než si lidé obvykle myslí. S trochou invence totiž lze docela snadno najít zajímavé možnosti využití obou výše jmenovaných popkulturních fenoménů.
Dance Dance Revolution je mimo naše luhy a háje poměrně známá interaktivní videohra vynalezená nepřekonatelnými Japonci. Hráč se snaží na interaktivní podložce opakovat taneční kroky šílené počítačové animace a do toho všeho buší taneční hudba. Této hry si nějakým nedopatřením povšimli specialisté z Appalachian Educational Laboratory, kteří pracují s dětmi postiženými syndromem ADHD (attention deficit hyperactivity disorder), čili lidsky řečeno s hyperaktivními dětmi. Tihle lidé obvykle nepatří k příznivcům počítačových her, nicméně v případě Dance Dance Revolution museli uznat, že hraní her může i významně pomoct. Zjistili totiž, že hraní této videohry vede u dětí s ADHD k naprosto překvapujícímu zlepšení při práci se čteným textem. Autoři samozřejmě ihned zbaběle upozorňují, že Dance Dance Revolution postrádá krásu bitek gangů Grand Thief Auta nebo krvavých mlátiček Mortal Kombatu a docházejí k závěru, že to je moc dobře, protože se děti neučí násilí. K tomu je možné cynicky dodat, že beatové hopsání s Dance Dance Revolution může být se stejnou logikou považováno za přípravku na technoparties. Doufejme, že to autorům studie hned tak nedojde.
Výzkum je totiž ještě v plenkách a je potřeba ho hýčkat. Zatím se ví, že když se vezme skupina hyperaktivních školáků, udělají se s nimi testy čtení a pak se po tři měsíce půlce z nich umožní hrát půlhodinu týdně Dance Dance Revolution, tak při dalších testech budou ti, jenž tancovali, o něco lepší ve schopnosti okamžitě zopakovat určité slovo nebo několik čísel. Čím více pokusná děcka hrála, tím byla lepší. Je docela možné, že je na obzoru nadějná videoherní terapie. Hyperaktivních dětí, kterým by to mohlo pomoct, je i u nás spousta.
Odpor odborné lékařské veřejnosti bude tuhý. Dosavadní studie vlivu počítačových her na děti jsou si podobné jako vejce vejci a udivený čtenář jen kroutí hlavou, proč jsou ti psychologové posedlí nutkáním pořád dokola objevovat, jak jsou počítačové hry ošklivé. Přitom existují náznaky, že celá záležitost je poměrně složitá a zdaleka ne jednoznačná. Ač si lidé myslí opak, míra dětského násilí oproti době bez počítačů pravděpodobně významně poklesla. A možná nejen dětského. Vojta Novotný v Respektu roztomile provokativně komentuje absenci televizního násilí na Papui-Nové Guinei, dosud plné násilí naprosto reálného. O počítačových hrách lze uvažovat stejně, byť by s tím Hillary Clinton, coby šéfka hysterické kampaně proti GTA San Andreas stoprocentně nesouhlasila.
Překvapivý preventivně terapeutický potenciál podle H. Servaty-Seibové, psycholožky z Purdue Univerzity ukrývá i Harry Potter. Podle ní je západní civilizace příliš izolovaná od fenoménu smrti. To koneckonců potvrdí každý, kdo kdy s nadějí čekal na to, kdy už Tom konečně sejme Jerryho. Pro dětskou psychiku je ale poměrně fajn, když se nějakým relativně citlivým způsobem se smrtí seznámí. Pokud možno dříve, než to udělá Smrtka osobně a přijde si pro nějakého člena rodiny nebo například pro oblíbeného zvířecího miláčka.
Smrt je v jistém ohledu nosné téma Harryho Pottera. Harry je sirotek od doby, kdy byl ještě mimino. Neustále žije ve stínu mrtvých rodičů. Harrymu i dalším postavám smrt přinejmenším občas hrozí. Rowlingová se ale kupodivu nemaže ani s poměrně významnými vedlejšími postavami, které na knížky pro mládež jen s trochou nadsázky umírají jako mouchy. Podle Sarvaty-Seibové je nevýhodou, že prakticky všechna úmrtí v Harry Potterovi jsou násilná, přitom v reálném životě momentálně nikoliv. Rovněž podíl magie na úmrtích je zřetelně vyšší než ve skutečnosti. To je pochopitelně dáno tím, že Harry Potter přeci jen není červená knihovnička a vyřazování zkušených kouzelníků infarktem není příliš divácky atraktivní. Naopak výhodou je podle ní knižní podoba Harryho Pottera, protože čtený text umožňuje snadnější kontrolu děsivých představ.
Jak se zdá, Harry Potter může kromě zaklínadel mladému čtenáři poskytnout i možnost rozumě se srovnat s konceptem smrti, což jistě není na škodu. Dětští psychologové se přitom nemusí nijak zvlášť namáhat. Harryho Pottera s jeho čtenářským ohlasem opravdu není nutné doporučovat.
Prameny:
Digital Games Research Association Conference
Purdue University News
Diskuze:
