Lišejník je vlastně houba, do které vlezla zelená řasa. Je z toho oboustranně výhodný vztah – houba poskytuje řase prostor a vodu, řasa ji za to živí. Následky jsou patrné na první pohled. Lišejníkové houby už jako houby příliš nevypadají, zato ovšem mohou růst i na hodně divokých místech, jako jsou špičky velehor, vymražené balvany polárních pustin nebo například kmeny stromů. Díky experimentu L. Sancha z Complutense University of Madrid o nich víme, že dokážou přežít i v mrtvém tichu kosmického prostoru.
Na palubě kosmické lodi Foton M2, kterou vynesla 31. května 2005 raketa Sojuz-U z kazachstánského Bajkonuru byl spolu s dalšími 38 experimenty i kontejner se živými vzorky dvou druhů lišejníků, Rhizocarpon geographicum a Xanthoria elegans. Lišejníky jsou zároveň s mechorosty proslulé úsměvnými a zároveň nepoužitelnými a prakticky nezapamatovatelnými českými jmény, v tomto případě je řeč o mapovníku a terčníku.
Kontejner s lišejníky se po dosažení oběžné dráhy automaticky otevřel a vystavil lišejníkové pasažéry mrazivé náruči mezihvězdného prostoru. Lišejníky téměř celých 15 dnů kroužily po oběžné dráze a po celou dobu si vychutnávaly zážitek z kosmického vakua a z extrémních teplot. Po celou tuto dobu lišejníky rovněž dostávaly plnou dávku slunečního UV záření, před kterým nás jinak do jisté míry chrání pozemská atmosféra.
Na konci experimentu se kontejner opět neprodyšně uzavřel a lišejníky bezpečně přistály zpátky na Zemi. Přes pesimistická očekávání se kupodivu ukázalo, že lišejníky pobyt na oběžné dráze přečkaly ve zdraví. Vypadaly úplně stejně jako před startem.
Na oběžné dráze přešly do dormantního stavu, ve kterém vypnuly metabolismus, zastavily veškeré životní projevy a jen tiše čekaly, zda ještě dostanou příležitost. Po návratu na Zemi zajásaly, rozběhly fotosyntézu a vrátily se k všednímu lišejníkovému životu. Jejich DNA a buňky podle všeho nebyly slunečním zářením nijak závažně poškozeny. O lišejnících se ví, že vydrží poměrně velké dávky UV záření i při pozemských experimentech a to nejspíš zejména díky korové vrstvě stélky jejich těl, kterou vytváří pouze houba a která bývá mineralizovaná a tím pádem i hodně odolná.
Lišejníky v roli astronautů opět přiživily fantazie o panspermii. Představy o tom, že život nevznikl na Zemi, ale přiletěl z vesmíru, jsou staré prakticky jako lidstvo samo a zároveň úplně k ničemu. Pokud nás zajímá, jak život vzniknul, tak si tím, že vznik života odsuneme ze Země pryč, ani trochu nepomůžeme a ještě si přiděláme práci tím, že musíme vymýšlet, jak vznikl ne na Zemi, kterou aspoň trošku známe, ale někde jinde, kde to neznáme vůbec. Navíc, obraz praotce lišejníka cestujícího na bludných kometách je možná mediálně lákavý, ale jak již bylo řečeno, lišejníky jsou vlastně houby s ochočenými řasami a to poměrně dost fylogeneticky odvozené houby s dost odvozenými řasami. Představa lišejníku na počátku všeho živého by tím pádem vyžadovala poměrně intenzivní doping.
Na druhou stranu, lišejníky by podle všeho mohly minimálně přežít třeba na takovém Marsu, i když je otázka jak úspěšně a jak dlouho.
Každopádně je s nimi možné počítat pro více či méně šílené programy terraformingu cizích planet.
Když si s nimi třeba ještě pohrají genetičtí inženýři, tak se klidně může stát, že upgradeované lišejníky budou doprovázet první kolonizátory blízkého vesmíru. Je jich nějakých 15 000 druhů, takže rozhodně je z čeho vybírat.
Pramen: New Scientist
Diskuze:
