Zvětšit obrázek

Tak s touhle „aparaturou“ se dá udělat studie, kterou otiskne prestižní Science.

Publikovat v Science nebo Nature (a dneska třeba i v PLoS Biology) je snem každého vědce. Mnozí mají pocit, že by to pro ně byla hračka, kdyby měli pořádné vybavení. Urychlovač v CERNu, Hubbleův vesmírný teleskop nebo něco podobného.

Zvětšit obrázek

Felix Warneken

Felix Warneken s Michaelem Tomasellem z Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku se dostali na pomyslný vědecký Everest pokusem, v kterém klíčovou roli sehrávaly kolíčky na prádlo nebo kávová lžička – a „trocha“ té vědecké invence.

Felix Warneken si zahrál na hospodyňku. Věšel na šňůru prádlo a k tomu si pořídil diváky z řad osmnáctiměsíčních capartů. Přitom upouštěl kolíček tak, že na něj nemohl ze svého místa dosáhnout. Deset sekund šátral po kolíčku, následujících deset sekund se díval na přihlížejícího caparta a pak si povzdychl: „Můj kolíček!“

Zvětšit obrázek

Zlaté časy - rok a půl. To by chtěl člověk pomáhat všem.

Zásada byla jasná, capartů se nesměl doprošovat a musel čekat, jestli mu přichvátají na pomoc.

Michael Tomasello

Další poněkud nepedagogická zásada velela: „Když už ti dítě kolíček podá, tak neděkuj a neodměňuj!“

Jestli si myslíte, že byl dětem „nešikovný strejda“ Warneken ukradený, šeredně se pletete.  Na pomoc mu přichvátalo plných 84% dětí, a to  během prvních deseti sekund pokusu. Rozhodly se, když viděly, že Warneken kolíček potřebuje, protože po něm marně šátrá. Děti mu vyrážely na pomoc dříve, než se na ně podíval nebo o kolíčku promluvil. Už takhle malí caparti jsou tedy připraveny kdykoli pomoci a nemusí se jim o pomoc říkat.  Dokonce ani „němým pohledem raněné laně“ ne.

Aby se Warneken přesvědčil, že děti automaticky nesbírají všechno co „spadne shůry“, hodil občas kolíček na zem schválně. V této situaci zaujaly děti stanovisko, které lze stručně tlumočit: „Když sis to tam hodil, tak si to taky seber. Troubo!“ A nehnuly ani prstem.

Zvětšit obrázek

Šimpanze to drží ještě ve třech letech. Inu, jsou přeci jen vývojově trochu níže než člověk.

Když Warneken s Tomasellem utahali dost dětí, zaměřili se na šimpanze.
Předpokládali, že dětská nezištnost musí mít hluboké kořeny a že bychom ji tedy mohli sdílet s nejbližšími zvířecími příbuznými. Nemýlili se. Warneken se zahrál s kolíčky na prádlo na nešiku před tříletými šimpanzi. Kupodivu mu i malí lidoopi přispěchali na pomoc. Ale ne vždycky. Jen v případech, kdy byla situace jasná jako facka. Když spadlý kolíček viděli. Když však Warneken zkusil obtížnější variantu a upustil kávovou lžičku do krabice s otvorem, kterým neprotáhl ruku, šimpanz mu pro ztracenou lžičku nesáhl. Děti mu pomáhaly i při tomhle úkolu a ochotně mu lžičku z krabice lovily. Přesto to neznamená, že jsou malí šimpanzi méně nezištní. Spíš jim dělá problém chápat v složitějších situacích cizí záměr. Když lžičku neviděli, nechápali, co Warneken shání.

Pramen: Science