Sonda Stardust se po téměř sedmi letech putování Sluneční soustavou vrátila zpět k Zemi, aby zde vysadila svůj cenný náklad. Především se jedná o prach, který pomocí zvláštního "lapače" tvaru tenisové rakety nasbírala v blízkosti komety Wild 2. Prach je zachycen v extrémně řídkém materiálu zvaném aerogel.
Ale nejen na kometární prach měla sonda nalíčeno. V určitých úsecích své dráhy byla „raketa“ svou opačnou stranou vystavena prachovým proudům, které by do naší Sluneční soustavy měly mířit z mezihvězdného prostoru. Podle astronomických teorií tyto proudy obsahují prachové částečky vyvržené ze vzdálených hvězd při jejich zániku. Vědci by se z nich chtěli dozvědět více o vnitřní struktuře hvězd. Z prachových detektorů, které byly umístněny například na meziplanetárních sondách Galileo či Cassini, už astronomové vědí, že takové částice skutečně existují. Je jich ale extrémně málo.
Současné odhady hovoří o tom, že sonda „polapila“ kolem 50 mezihvězdných prachových zrníček. Ve srovnání s tisíci či snad dokonce milióny zrníček pocházejícími z komety, které se nacházejí v jiné části detektoru, je to naprosto nepatrné množství. Pro vědce je to ovšem srovnatelně cenný materiál. Astronomové hned přišli s názornou analogií. Hledání těchto zrníček v aerogelu je srovnatelné s pátráním po 50 mravencích na ploše fotbalového hřiště.
Převedeno do časového měřítka by to znamenalo asi 30 tisíc hodin práce jednoho člověka. Takového výkonu není jedinec ani kolektiv v relativně rozumném časovém obzoru schopen. Vědci se proto rozhodli - inspirováni například úspěšným projektem SETI@home - zapojit do pátrání po prachových částicích širokou veřejnost. Zájem dobrovolníků o registraci krátce po oznámení projektu Stardust@home je nezklamal. Celkem se přihlásilo na 115 tisíc lidí.
Projekt se ovšem musel nejdříve vypořádat s nečekanými problémy. Mikroskopický scanner, který měl posloužit k pořízený digitálních snímků řezů aerogelem, nebyl schopný přesného zaostření. Povrch jednotlivých řezů je totiž hrubší než se původně čekalo. Vyřešení problému si vyžádalo několik měsíců času a vedlo ke zpoždění startu projektu. K tomu nakonec došlo minulý týden, kdy si dobrovolníci mohli stáhnout první snímky.
Výzkumníci z University of California v Berkeley jich prozatím dali na internetu k dispozici na 40 tisíc, každý z nich o velikosti zrnka soli. Skenování bude i nadále pokračovat a předpoklady hovoří o tom, že skončí na počátku příštího roku kdy bude k dispozici na 700 tisíc snímků.
Dobrovolníci, kteří mezitím prošli určitým tréninkem, tyto obrazy prohlížejí a hledají na nich stopy, které zde zanechaly mezihvězdné částice. Každý obrázek prohlédnou čtyři lidé. Pokud dva z nich identifikují prachovou částici, bude nabídnut další stovce hledačů. V případě, že 20 z nich opět identifikuje přítomnost částice, bude snímek předán vyškoleným vysokoškolským studentům. V případě potvrzení objevu budou mít původní objevitelé právo přidělit částici označení. „Objevitel“ zrna má rovněž zaručeno spoluautorství všech publikací, které budou dané prachové částici vypracovány.
Zajímavé je, že nikdo přesně neví, co vlastně hledat. Jak přiznává ředitel projektu Andrew Westphal: „Nevíme jak typické interstelární prachové zrno vypadá.“ Nicméně zkušenost s analýzou kometárního prachu z opačné části lapače i předchozích experimentů napovídá, že tato zrna by se v aerogelu měla prozradit zužujícím se maličkým tunelem ve tvaru mrkve, na jehož konci je samotná částice zachycena.
Zrna mezihvězdného prachu byla zatím nalezena pouze v meteoritech. Tato zrna ale už prošla určitým „zpracováním“ a nejsou tedy originální. Předně byla zachycena a stlačena do mateřského tělesa meteoritu. A při extrakci z meteoritu v laboratoři byla vystavena různým rozpouštědlům a dalším nástrojům. Naopak zrna zachycená v aerogelu by měla být zcela nepozměněná.
Konec kosmického poutníka
Autor: Pavel Koten (28.03.2011)
Diskuze:
