Dronta mauritijského možná vyhubila přírodní katastrofa  
Bažina uprostřed plantáží cukrové třtiny vydává svědectví o konci „blbouna nejapného“.

 

 

Zvětšit obrázek
Obraz vlámského mistra kopírují všichni, kdo chtějí dronta ukázat. Je to zřejmě jedno z nejnepřesnějších zobrazení provedené podle mršiny.

Soužití člověka a podivuhodného opeřence dronta mauritijského nesprávně nazývaného také „blboun nejapný“ netrvalo dlouho. Evropané přistáli u břehů neobydleného ostrova Mauritius v Indickém oceánu poprvé v roce 1503. Počátky trvalého osídlení spadají do roku 1632. Poslední hodnověrné zprávy o pozorování  metr vysokého a asi 25 kilogramů těžkého ptáka pocházejí z roku 1662. Traduje se, že pták příbuzný našim holubů padl za oběť intenzivnímu lovu. Na druhé straně ale existuje řada svědectví o „hnusné, žaludek zvedající“ chuti jeho masa. Není to zdaleka jediný rozpor, který existenci dronta mauritijského provází.
„Stále ještě o něm nevíme vůbec nic,“ shrnul znalosti vědců o vyhynulém ptákovi paleontolog Julian Hume z londýnského  Přírodovědného muzea.

 


 

Zvětšit obrázek
Mapa ostrova Muritius. Černé tečky označují naleziště kostí drontů.

Jedna z mála úplných koster vzala za své v oxfordském muzeu v roce 1755. Podle jedné verze tehdy hrdinný kurátor s nasazením života vyrval plamenům alespoň nohu a hlavu jedinečného exponátu. Zlí jazykové tvrdí, že kostru sám zapálil, protože nebyla dobře konzervovaná a příšerně páchla. V roce 1890 objevil mauritijský holič kompletní kostru dronta, ale tajemství naleziště si vzal s sebou do hrobu. Od té doby vědci na novou, úplnou kostru nenarazili.

 

Na lepší časy se blýská na jihu ostrova Mauritius v lokalitě Mare aux Songes, kde se při vykopávkách podařilo během několika měsíců vyzvednout ze země stovky jednotlivých kostí záhadného tvora. Mezi nimi i poměrně dobře zachovaly fragment kostry. Naleziště zůstávalo dlouho nedobytné, protože ve čtyřicátých letech nařídily úřady bažinu v rámci boje s malárií a jejími přenášeči zavézt metrovou vrstvou kamení.  Když se přes ni nizozemští a britští vědci na sklonku loňského roku probili, narazili ve vrstvách starých nejméně 500 let na bohaté naleziště kostí nejrůznějších živočichů. Vydatně je mezi nimi zastoupen i dronte. Na ploše asi pěti hektarů se můžou skrývat kosti desetitisíců ptáků. Co bylo příčinou jejich masové smrti? Kosti pocházejí z dob před příchodem lidí, a tak můžeme ze seznamu podezřelých celkem jistě škrtnout člověka. Vědci spekulují, že se drontové stali obětí série cyklónů nebo choroby. Námořnici a osadníci pak zasadili beztak skomírající populaci poslední ránu.

Zvětšit obrázek
Julian Hume (vpravo) a bažina vydávající svědectví o dávno vyhynulém ptáku.

Vědci doufají, že se jim nakonec podaří izolovat i DNA dronta mauritijského. Malý fragment dědičné informace už vydolovali ze zbytků ohořelého oxfordského exempláře. Vydatnější zdroj se zachovalejší DNA však stále ještě hledají.

A záhada chuti drontího masa? Podle Juliana Huma lze nalézt svědectví o „velmi dobrém mase“ drontů. Tradované „zvedání žaludku“ bylo spíše důsledkem vysokého obsahu tuku. Maso bylo velmi syté a hladovým námořníkům nedalo velkou práci  se jím nechutně přejíst.  

Jaký byl?
Všechny stávající rekonstrukce dronta mauritijského se opírají o obraz vlámského malíře Roelandta Saveryho z roku 1626 a ten rozhodně nepatří k nejpovedenějším. Dřívější pozapomenuté ilustrace zobrazují ptáka na mnohem vyšších nohou a ve vzpřímenějším postavení. Odborníci z toho usuzují, že dronte nebyl tak neohrabaný, jak se ze Saveryho obrazu zdá. Dronte bývá malován s typickými velkými a vystouplými nozdrami. Ale jen proto, že malíři měli jako předlohu mrtvé ptáky, kterým vysychající kůže doširoka otevřela původně malé a nenápadné nozdry. Dronte měl šedé až černé peří, ale nizozemští malíři spodobnili několik bílých exemplářů. Zřejmě se jednalo o vzácného albína.V některých případech se ale jedná o obrazy úplně jiného ptáka – dnes již rovněž vyhynulého bílého ibise (Threskiornis solitarius) z ostrova Réunion.

 


Tajemství halí jídelníček drontů. Podle některých badatelů byl býložravý. Od sedmdesátých let 20. století přežívá omyl amerického ornitologa Stanleyho Templea, podle kterého závisela  klíčivost semen stromu Sideroxylon grandifolium na tom, zda prošla drontovým trávicím traktem. Podle Templa vyklíčil na Mauritiu poslední sideroxylon před třemi staletími, když tu ještě žili dronteové. Nedávno nalezené vyklíčené semenáčky sideroxylonu ale tuto teorii odkazují do říše bajek.

 

Pramen: Nature

Datum: 26.09.2006 19:35
Tisk článku

Související články:

Poprask kolem čtyřnohého hada     Autor: Stanislav Mihulka (25.07.2015)
Záhada kamenných květů     Autor: Vladimír Socha (15.06.2015)
Nová metoda datování uměleckých děl a pokladů minulosti     Autor: Josef Pazdera (25.03.2010)
Patrí Ida medzi našich pradávnych predkov?     Autor: Dagmar Gregorová (23.10.2009)
Deset vymřelých zvířat, která by se mohla vrátit zpátky     Autor: Stanislav Mihulka (13.02.2009)



Diskuze:


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz