Kondomy pro zdraví i dobrou náladu.

Sexuální chování každého zajímá, každý o něm mluví a když nemluví tak na něj myslí. Přesto nebo možná právě proto je prošpikované bajkami, pověrami a tmářstvím jako nic jiného. I v tomto případě je zdrojem tmářství nepřátelství většiny momentálně převládajících náboženství, která si stejně jako u drog hystericky uzurpují monopol na hezké zážitky. Je sice pravda, že nám, narozdíl od bonobů, sexování neslouží jako styl sociální komunikace, jak ale ukazuje bouřlivý rozvoj vědy o sexuálním chování a zavádění sexuální výchovy na školách, informace o sexu kupodivu zdraví neškodí. Naše společnost se ve světle sexuální osvěty v křečích nehroutí. Naopak, vědění o sexu přináší celé spektrum zajímavých informací, od odhalování podstavy biologie lidského sexu až po poznatky kriticky potřebné pro management léčby a prevence sexuálně přenosných informací.

Sexuální výchova nezabíjí. Její nedostatek ano.

Vzhledem k tomu, že i některé takzvaně vyspělé země momentálně ovládají kliky náboženských fanatiků, vlastně ani není zvláštní, že se vůbec první globální srovnávací studie sexuálního chování lidí objevuje až teď. Tým vedený britskou sexuoložkou Kaye Wellings z London School of Hygiene & Tropical Medicine v široce pojaté studii analyzoval data z celkem 59 zemí celého světa. Zaměřili se na to, kdy lidé začínají se sexem, kolik mají sexuálních partnerů a zda praktikují bezpečný sex, to vše ve vztahu k sexuálnímu zdraví.

Studie přinesla řadu překvapivých závěrů. Bulvár a moralisti nás sice intenzivně straší děsuplnými příběhy o sexu málem mezi nemluvňaty, ve skutečnosti ale žádný všeobecný posun směrem k sexu v mladším věku neexistuje.

V rozvinutých zemích je pro ženy sex převážně věcí volby.

Dalším pozoruhodným závěrem je, že země s nejvíce nevěrnými vztahy, tedy ty nejrozvinutější, nepatří k těm nejpromořenějším virem HIV. Ten si nejvíc užívá v Africe. Podle všeho sexuální mory na globální úrovni vlastně vůbec nesouvisejí s promiskuitou, ale kupodivu se sociálními poměry, zejména s mírou chudoby, mobilitou obyvatelstva a s mírou rovnoprávnosti pohlaví.

Jak ukázal výzkum, věk prvního sexuálního vztahu se oproti mnohým, až toužebným očekáváním spíše zvyšuje. Platí to zejména pro věk žen a to ve většině sledovaných zemí. Často to souvisí pozdějším vstupem žen do manželství, především v Africe a jihovýchodní Asii. Tento trend pozdějších manželských vztahů s sebou logicky přináší nárůst předmanželského sexu. Zároveň stav, kdy většina lidí na Zemi žije v monogamním manželství nevyhnutelně vede k mimomanželskému sexu. Mimomanželský sex, čili méně vznešeně nevěra, je vcelku nepříliš překvapivě častější v ekonomicky vyspělých zemích.

Velmi zásadním poznatkem je, že manželství obecně nezlepšuje ochranu proti sexuálním rizikům. To by si měli všichni kazatelé, konzervativci a členové klubů předmanželských sexuálních abstinentů napsat na čelo. Například v Ugandě prudce vzrůstá počet HIV pozitivních manželek, v Keni a v Zambii manželky oproti svobodným ženám čelí častějšímu sexu s nižší frekvencí kondomů a celkově riskantnějšímu chování manželů. V Asijských zemích jsou tradičně v oblibě dětské svatby, aby se předešlo ztrátě ženiny cti. Dětské manželky jsou sice ctnostně odpaněny manželem, je to ale pro ně často hrůzný zážitek navíc vedoucí k rizikovému těhotenství v nízkém věku. To je nebezpečné pro matku i pro dítě.
Navzdory urputným snahám především katolického kléru se v řadě zemí stále běžněji používají kondomy. Nejlepší je to opět nepříliš překvapivě v ekonomicky rozvinutých státech, především pokud jde o ženy a nic nenasvědčuje tomu, že by tento příznivý trend mělo něco narušit.

Zvětšit obrázek

I přes veškerou zdravou postmoderní otevřenost v sexu jsme a vždy nejspíš budeme proti bonobům břídilové.

První globální studie sexuální chování odhalila, že přes vrozené základy sexu společné všem lidem se sex v jednotlivých zemích poměrně liší. Proto bude pro úspěšnou ochranu sexuálního zdraví nutné vyvinout celou škálu strategií prevence, šitých na míru konkrétnímu regionu. V chudých zemích je sex často věcí nutnosti a holého živobytí, v bohatých oblastech je to více záležitost osobní volby. Je každopádně jasné, že na sexuálním chování se rozhodujícím způsobem podílí sociální záležitosti a vztahy. Proto je naléhavě třeba řešit problémy sexuálního zdraví právě v sociálním kontextu.

Kaye Wellings je ve svých závěrech slušně tvrdá moralistům a říká, že ve věcech sexuálního zdraví je naléhavě potřeba vykašlat se na mýty, předsudky a náboženskou „morálku“. Je podle ní velmi smutné, že se vlády mnohdy bojí ustoupit od tradičních, někdy středověkých postojů k sexu. Nemusejí se ničeho obávat. jak ukazuje vyspělý svět, sexuální osvěta a výchova konec civilizace nepřivolá a pozorované celosvětové trendy hýří opatrným optimismem. S autorkou nelze než souhlasit, že sexualita je nedílnou součástí lidství, stejně jako boberství nebo myšství a rozhodně bude moudřejší ji v sexuální osvětě akceptovat, než zavrhnout jako ďábelskou.

Pramen: Lancet online early