Zřejmě všichni budou mít představu o tom, jak někoho "změnily peníze". Nyní však vědci zabývající se psychologií a dalšími behaviorálními vědami začínají potvrzovat, že k faktickým změnám v chování jednotlivců dochází, navíc dokonce i při pouhé konfrontaci s penězi. Ještě překvapivější však je, že uvedené změny chování se ukazují jako relativně konzistentní, a tudíž dobře predikovatelné, odchylky. Lze tedy říci, že peníze kazí člověka?
V posledním vydání časopisu Science je ukázáno, že i pouhý nesoustředěný či nevědomý pohled na bankovky dokáže změnit jednání pozorovaných účastníků experimentu. Jednou z otázek, na kterou se snažili výzkumníci najít odpověď, bylo, jak se změní chování lidí, když se při řešení úlohy na počítači objeví na chvíli na obrazovce spořič, na kterém “plavou” bankovky, a jaký rozdíl bude při použití známého akvarijního spořiče či při pouhém zčernání obrazovky (blank screen). Výsledek byl poněkud překvapivý – již i zaznamenání symbolické podoby peněz (saveru) mění naše chování a rozhodování. Pozorovaná změna spočívala ve zvýšení “samostatnosti” (self-sufficiency) při následném řešení různých problémů. Samostatností rozumějme stav, kdy lidé věnují daleko více úsilí (či času) k dosažení svého cíle při omezení participace ostatních.
Jeden z experimentů, na kterých bylo uvedené chování také dokumentováno, se zabýval řešením složitého (nikoliv však neřešitelného) problému testovanou osobou, přičemž tento účastník měl po odchodu instruktora z místnosti možnost jej zavolat zpět a požádat ho o případnou podporu. Zjišťovalo se, za jak dlouho účastník samostatné řešení problému vzdá a požádá o “vhození záchranného kruhu”. Ti, před kterými byly před experimentem zmíněny peníze, se dle očekávání domáhali pomoci významně později než ti, kteří nebyli s penězi nikterak konfrontování. Zatímco tedy faktický nedostatek peněz činí lidi daleko závislejšími a vzbuzuje v nich pocit zbytečnosti - například při ztrátě zaměstnání a nezaviněné ztrátě majetku, získání peněz nás činí nejen více samostatnými, ale - jak další výzkum ukazuje - také mění naši ochotu pomáhat ostatním. Takovýto účinek peněz byl pozorován, když výzkumný tým předčítal dvěma skupinám dvě rozdílné eseje - jednu o bohaté a pozitivní budoucnosti a druhou o omezených peněžních zdrojích. Předpoklad, že lidé ovlivnění "bohatou" esejí budou méně ochotni pomoci ostatním, se zkoumal na "náhodném" upuštění bloku a tužek "náhodnou" asistentkou "náhodně" se procházející po chodbě před místností, ze které vycházeli účastníci experimentu. Množství tužek posbíraných ochotně ze země peněžně "indoktrinovanými" bylo signifikantně menší, než u neindoktrinovaných. Obdobně skončil experiment i při dotazu doktorandky po “oficiálním” ukončení pokusu, zda jí některý z účastníků nechce pomoci s kontrolou výstupu z jiného pokusu. Účastníci bez peněžního oblouznění byli ochotnější dobrovolně ztratit daleko více času pomocí, než ti bohatstvím oblouznění. Peníze tedy nemění pouze naše uvědomělé rozhodnutí o pomoci druhým, nicméně i okamžitou a spontánní ochotu pomoci.
Snad ještě pozoruhodnější byly další výsledky v již zmíněném testu s rybičkami. Po objevení se jednoho ze screensaverů během testu byli účastníci požádáni o připravení místnosti (přesunutí židlí) pro závěrečné kolo rozhovorů. Účastníci s akvarijním a prázdným screensaverem se nebránili usadit se daleko blíže budoucímu dotazovateli než ti s utopenými penězi.
Peníze (i jako symbol) jsou emočně velmi významným podnětem. Na rozdíl od představ ekonomů je zřejmé, že nenesou nějaký nepřímý užitek možností “toho, co si za ně koupíme”, ale přímo ovlivňují tentýž dopaminergní mozkový okruh zpracovávající slast/odměnu (mesolimbický systém), totožně jako ho aktivuje jídlo, přátelský obličej, kokain a rychlá sportovní auta. Navodí pocit “na blízku je něco důležitého, zaměř pozornost a snaž se získat pro sebe maximum”.
Ke slovu pak přichází dostupnostní heuristika - tj. lidé tvoří své předpoklady o budoucích stavech světa na základě aktuálně zažitých či emočně významných jevů (spíše než na jejich objektivní významnosti, resp. pravděpodobnosti) a na základě těchto svých (ne)vědomých očekávání se pak chovají. Podobné korelace mezi výskytem emočně významného podnětu a krátko- a střednědobých změn v chování byly nalezeny v desítkách dalších případů. Kupříkladu lidé, jenž se před započetím experimentu nacházeli v místnosti, ve které byly slyšet rozhlasové zprávy o nárůstu kriminality, pak v následujících ekonomických hrách více podváděli, stávali se častěji černými pasažéry; obecně méně spolupracovali. Jiná skupina lidí jsa v místnosti, v níž se nesly zprávy o lidské pokoře a obětavosti, byli posléze v hrách mnohem vstřícnější a ochotnější spolupracovat.
Vliv dlouhodobé expozice určitým podnětům na trvalé změny chování je však u lidí z experimentálního ohledu technicky těžko zkoumatelný (o etice pokusu nemluvě) a statisticky komplikovaně vyhodnotitelný. Proto, potkáte-li staršího bankovního úředníka, jenž je sebestředný, méně ochotný pomáhat ostatním a rezervovaný, prozatím raději věřte, že už takový byl, než do bankovnictví vstoupil.
Zdroje:
Science 314 (2006) Wikipedia
Stránky autora článku: www.inbes.org
Diskuze:
