V určitém období  života má 10% lidí v ledvinách písek, nebo ledvinové kameny. Jde o ukládání vápenatých usazenin, které dráždí tkáň a ucpávají vývody, kudy odtéká moč. I když sám zkušenost s ledvinovou kolikou nemám, několik prochozených nocí s manželkou mne ujistilo, že jde o bolest, při které by člověk „lezl po zdi“. Asi proto vás hodlám informovat o poznatku, který nyní učinili američtí vědci v Mayo Clinic. A to přesto, že vlastně nic neobjevili.

Močový kámen je možná produktem infekční částice velké jen 50 – 100 nanometrů, které jsou možná dokonce i živé.

Na co v Mayo Clinic přišli?

V minnesotské pobočce zmíněné kliniky vědci v lidských ledvinách a v ledvinových kamenech zjistili nepatrné částečky velké jen 50 až 100 nanometrů. Nejsou si jisti, jestli se jedná živé organismy - nanobaktérie, nebo zda jde jen o neživé (samo se kompletující) shluky sloučenin. 
U ledvinových kamenů dosud není dostatečně dobře známo, proč u někoho vznikají a u jiného ne. Jedna z teorií připouští, že tyto vápenaté usazeniny nejsou primární příčinou patologického stavu, ale že jsou až následkem. To nyní ověřují v Mayo Clinic. Objev nanočástic, které nyní vědci našli v ledvinách, vlastně navazuje na dřívější poznatky, které obdobně záhadné částice prokázaly v lidské krvi a moči.
Zatím co tehdy se k nanočásticím vědci chovali distingovaně, tentokrát je pasovali do role zlých záškodníků, příčinu ledvinových kolik. Někteří jdou ve svých úvahách ještě dál a přisuzují jim úlohu parazita.

Dr John Lieske, Mayo Clinic College of Medicine

Co o nanočásticích teď víme
Pracovníkům týmu, který nanočástice v ledvinových kamenech objevil, se je daří udržet v tkáňové kultuře „při životě“. Nanočástice nasazené do živného roztoku, který se běžně používá pro kultivaci buněk mimo vlastní tělo, tyto nanočástice rostou, obdobně jako buňky. V kultuře je vědci dokáží udržet po dobu čtyř až osmi týdnů.

Pokud se do živného media, ve kterém se nanočástice pěstují, přidají antibiotika a nebo některé látky, které se v medicíně používají na utlumení metabolických dějů parazitů, růst nanočástic se zpomalí.

Poté, co si vědci v kultuře vypěstovali dostatečně velké shluky nanočástic, rozpustili jim jejich jejich vápenaté obaly. To co zbylo byl protein, RNA a DNA. To, že tyto částice obsahují vlastní proteiny a genetický kód by mohlo naznačovat, že se skutečně jedná o živou hmotu.

Počáteční euforii, že se týmu podařilo najít dosud neznámý mikroorganismus ale další rozbory zhatily. Při bližším ohledání se ukázalo, že některé části získané DNA se shodují s úseky, které ve svém genomu mají baktérie. Nelze tedy vyloučit, že část získané DNA z objevených nanočástic, jsou ve skutečnosti jen rozpadlé fragmenty z uhynulých baktérií, na něž se nabalují další látky.

Močovými kameny trpí 12% mužů a 5% žen.

Tímto zjištěním jsme se vlastně dostali zase na začátek a místo rozřešení záhady okolo ledvinových kamenů můžeme spolu s klasikem jen konstatovat, že „vím že nic nevím“.
Myšlenka, že by se přece jen mohlo jednat o dosud neznámou formu života, ale vědce neopouští. Na to je příliš lákavá. Pokud by se skutečně mělo jednat o živý organismus, potom by kromě těch bakteriálních sekvencí, museli vědci prokázat nějaký jedinečný řetězec nukleotidů. Tedy sekvenci, která se jinde v živočišné říši nevyskytuje. A právě na to se nyní tým Dr. Lieskeho zaměřuje.

Skepticismus
Geologové a astrobiologové také předpokládali možnost nanobaktérií. Trvá to již celou řadu let. Včetně domněnek o mimozemském původu života. Dokonce ještě teď se vedou debaty jestli uhličitanovápenaté  částečky, které byly nalezené na martských meteoritech, jsou pozůstatky nanobakterií a nebo zda se o zbytky živé hmoty nejedná. Argumentem na podporu "živé" teorie je fakt, že částečky jsou tak malé, že jiným způsobem, než že vznikly činností nanobaktérií, vysvětlit uspokojivě nedovedeme. Je to však chabý argument a diskuse tímto směrem spíš utichají.

Pokud vzniku močových kamenů přijdeme na kloub, takto drastická metoda jejich odstraňování by se měla stát minulostí.

Chemické samoplození, nebo jinak řečeno samo-sestavování částic, které nemá s projevem živé hmoty nic společného, je v případě nanočástic v ledvinách a vzniku ledvinových kamenů tedy stále ve hře. Vyloučit totiž nelze ani to, že by tyto částice mohly představovat něco obdobného jako jsou priony. Tedy infekční částice, které nepovažujeme za živé, ale mají schopnost se za určitých podmínek sestavovat v konglomerát, který škodí, který je infekční a který způsobuje chorobu.

Že by přece jen parazit?
Podpora myšlenky, že za vznikem nevymočitelných šutrů nejsou jen zbytky baktérií na které se nabalily vápenaté slupky, ale že se jedná o produkt dosud neznámé bizarní formy parazita, přišla nečekaně z dalšího vývoje situace. V době, kdy tým z Minnesoty článek o nanočásticích v ledvinách odeslal k publikaci, nemohl tušit, že jiný výzkumný tým obdobné nanobaktérie právě objevil. Se zpožděním jednoho dne zveřejnil tým kalifornských výzkumníků objev nanoorganismů. Jde o neznámý druh archaebaktérií, které jsou tak malé, že se velikostí  podobají virům. Zmíněné organismy jsou jen dvakrát tak velké, jako nanočástice popisované Lieskeho týmem. Dost možná, že ony nanočástice z ledvin, které nám způsobují potíže při čurání, jsou opravdu živé a infekční. A možná by to bylo i dobře, protože boj s nimi by pak měl být snadnější, což by zmíněných 10% lidské populace jistě uvítalo.
 

Prameny:
Journal of Investigative Medicine.
Mayo Clinic College of Medicine