Geny a stárnutí  
Středověcí alchymisté marně hledali bájný elixír mládí. Při pohledu do genetických laboratoří se může zdát, že se dávný sen lidstva začíná naplňovat. Vědci dokážou několikanásobně prodloužit život - zatím jen muškám nebo červíkům.
Červi a mušky žijí déle Milimetroví červíčci druhu Caenorhabditis elegans žijí asi tři týdny. V roce 1990 ale pozoroval Tom Johnson ve své laboratoři v coloradském Boulderu fascinující úkaz. Červíci s poškozeným genem age-1 žili dvakrát i třikrát déle. Vědcům se nechtělo věřit, že by živý tvor nesl v dědičné informaci geny, které mu brání v dlouhém životě. Ale bylo to tak. Podobné geny se podařilo odhalit i u mušek octomilek a dokonce i u kvasinek. Mnohé z „dlouhověkých“ genů řídí hospodaření s energií. To rozhodně není náhoda. Živočichové obvykle nemají jinou starost než přivést na svět nové pokolení. Potom už jejich život nemá velkou cenu. Za nepříznivých podmínek, např. při nedostatku potravy, ale potomkům hrozí smrt. V této situaci se rodičům vyplatí počkat na obrat k lepšímu. Přestanou vynakládat energii na rozmnožování a spustí pochody, které udrží na dlouhou dobu jejich tělo v dobré kondici. Jakmile zavládne hojnost, rychle zplodí potomky a pak už i pro ně platí obvyklá životní strategie „po nás potopa“.


Hlíst Caenorhabditis elegans

Poruchy vybraných genů dokážou nastartovat tento „údržbářský režim“ v těle i za příhodných podmínek. Takové prodloužení života mívá ale nepříjemné vedlejší účinky. Dlouhověcí živočichové šetří energií a bývají proto zakrslí a neplodní. Mnozí vědci jsou přesvědčeni, že prodloužení života vyvolané úsporou energie a odklonem od rozmnožování představuje univerzální mechanismus, který by mohli sdílet s ostatními formami pozemského života i savci včetně člověka. U myší a dokonce i opic pozorovali vědci prodloužení života při omezení příjmu potravy, především při redukci její energetické vydatnosti. Zatím ale není jisté, jestli se můžeme dopracovat delšího života hrou na stejnou genetickou „strunu“, jaká rozehrává dlouhověkost u červů či octomilek. Pokud tuto zatím ryze hypotetickou možnost připustíme, pak je zřejmé, že při prodlužování lidského života přijdou ke slovu jiné metody než umělý zásah do dědičné informace. Vědci by dali přednost látkám, které věrně napodobí žádoucí efekt některých genů pro dlouhověkost a přitom nezatíží člověka negativními vedlejšími účinky.
Gen „metuzalém“ Člověk sdílí s octomilkami a hlísty překvapivě velkou část dědičné informace. Genetici proto „prosévají“ lidský genom v naději, že v něm narazí na geny, které jsou obdobou genů pro dlouhověkost nižších živočichů. Někteří badatelé vyrážejí na pomyslný „genetický lov“ na dlouhý život z opačné strany. Pátrají po „dlouhověkých“ genech v dědičné informaci lidí, kteří se dožili vysokého věku. Občas v rozhozených sítích genetických analýz uvázne nadějný úlovek. Tým vedený genetikem Louisem Kunkelem z amerického Howard Hughes Medical Institute se při výzkumu zdravotního stavu stoletých Američanů pozastavil nad skutečností, že tito lidé mívají obdobně dlouhověké sourozence. Genetickým rozborem dědičné informace dlouhověkých sourozeneckých dvojic dospěli genetici k závěru, že se na lidském chromozomu 4 nachází skupina zhruba 500 genů, mezi nimiž jsou zřejmě i geny zodpovědné za vysoký věk. Výsledky vzbudily velkou pozornost sdělovacích prostředků, ale sami autoři studie přiznávají, že je při potvrzení předběžných závěrů čeká ještě hodně práce. Vědci z islandské firmy deCode Genetics se nechali slyšet, že už gen pro metuzalémský věk odhalili. Vycházeli z analýz dědičné informace 1 200 Islanďanů, kteří se dožili více než 90 let. Obyvatelé severského ostrova tvoří z genetického hlediska jednu nejhomogennějších populací světa. Ostrov osídlili Vikingové před více než 1000 let, ale od té doby se sem přistěhoval jen málokdo cizí. Pro „hon“ na nejrůznější geny představují Islanďané ideální „loviště“. Kari Stefansson, ředitel deCode Genetics, nepovažuje za nereálnou vizi léku, který by účinky metuzalémského genu napodobil.

Kari Stefansson


Gen jménem „sudička“

V pátrání po genech ovlivňujících délku lidského života se neztrácejí ani Češi. Vědci z amerického Howard Hughes Medical Institute ve spolupráci s genetiky z 2. lékařské fakulty Karlovy University v Praze zjistili, že jedna z variant genu zvaného klotho zřejmě předurčuje své nositele ke kratšímu životu. Gen dostal jméno podle sudičky Klóthó, která v řeckých bájích s vřetenem v ruce rozpřádala nit lidského života.


Sudička Klotho (Camille Claudel, 1893)

Stejně jako ostatní geny se i gen klotho vyskytuje v buňkách ve dvou „výtiscích“. Jednu kopii genu dědíme po matce a druhou po otci. Asi 3% novorozenců přichází na svět s dvěma „výtisky“ pozměněné varianty genu. Téměř dvě třetiny z nich ale umírají ještě před dosažením 65 let. Zajímavé jsou i osudy lidí, kteří mají jen jeden výtisk pozměněného genu klotho. Ti zřejmě žijí déle než průměr populace. Mezi novorozenci jsou zastoupeni jen v 19%, ale v populaci lidí starších než 65 roků už tvoří plnou čtvrtinu Vědcům zatím není jasné, jakým způsobem spřádá gen klotho nit lidského života. O úloze tohoto genu při předčasném stárnutí ale svědčí výmluvně i fakt, že laboratorní myši zbavené metodami genového inženýrství genu klotho stárnou podstatně rychleji než myši, které se tomuto zásahu do dědičné informace nepodrobily. „Nejzajímavější je, že myši zbavené genu klotho stárnou podobně jako lidé,“ říká Dan Arking z Howard Hughes Medical Institute. „Vyvíjela se u nich rychle arteroskleróza, osteoporóza a rozedma plic. To nejsou běžné příznaky stárnutí u myší.“ Budeme tedy procházet genetickými testy,abychom se dozvěděli, co nám dal gen klotho do vínku? V dohledné době zcela jistě ne.
„Musíme zjistit, kdy lidé nesoucí dva výtisky pozměněného genu klotho umírají,“ vysvětluje Dan Arking. „Nevíme, jestli umírají ve čtyřiceti, ve dvaceti nebo dokonce už ve dvou letech. Nevíme, na co tito lidé umírají.“ Američtí genetici poukazují i na fakt, že zatím nemáme představu o tom, jak s případným negativním vlivem pozměněné varianty genu klotho bojovat. Oznámit někomu, že se s pravděpodobností 60% nedožije 65 roků a neporadit mu, co proti tomu může dělat, je z morálního hlediska nepřijatelné.
Nemožné na počkání
Tom Johnson je přesvědčen, že jednou budou lidé se stárnutím zdárně bojovat. „Pokud jsou lidé stejně tvární jako hlísti, můžeme se dočkat prodloužení lidského života na hranici 350 roků,“ tvrdí coloradský biolog. Někteří vědci jsou k podobným vizím skeptičtí. Americký demograf Jay Olshansky považuje představy o prodloužení lidského života za hranici 130 roků za absurdní. Přesto vyrůstají jako houby po dešti nejrůznější soukromé společnosti, které se snaží na vlastní pěst o zásadní průlom. Významný americký biolog Leonard Guarente z Massachusetts Institute of Technology objevil u kvasinek gen Sir2, který významně prodlužuje život kvasinkám. Nadšení z objevu přivedlo Guarenteho k založení soukromé společnosti Elixir, která hodlá využít gen Sir2 k výrobě léku proti stárnutí. Jen ve Spojených státech vzniklo v posledních letech asi 40 podobných firem. Mnohé z nich ale měly doslova jepičí život a záhy zanikly. Na tomto boomu se přiživují ale i obyčejní kšeftaři. Ti se snaží při propagaci dodat svým vitamínovým přípravkům nebo podezřelým hormonálním preparátům na hodnověrnosti odvoláváním na nejnovější výsledky genetického výzkumu, s nímž nemají pranic společného. Každý badatel na tomto poli dostává několikrát do roka nabídku k „výhodné spolupráci“. Tomu Johnsonovi nabídla například jedna mexická klinika tučnou sumu za pravidelné dodávky extraktu z dlouhověkých červíků. Hodlala jimi omlazovat přestárlé boháče. „Vyhýbám se jim jako moru,“ říká o firmách nabízejících „elixíry mládí“ v tabletách nebo injekcích zoolog Steven Austad z University of Idaho. „Rozhodně nechci figurovat na jejich webových stránkách.“ Někteří vědci už ale v těchto ošidných tenatech uvízli. Richard Cutler se věnuje výzkumu látek, které chrání organismus před poškozením tzv. volnými radikály. Výzkum provádí v seriozní neziskové organizaci Kronos sídlící v arizonském Phoenixu. Figuruje ale také mezi poradci firmy Youngevity z texaského Carrolltonu, která nabízí výrobky s obsahem „zázračných minerálů“ těžených v korytě ecuadorské řeky Vilcabamba. Obyvatelé této části Ecuadoru žijí podle propagačních materiálů firmy Youngevity „ve věčném mládí“. Každý čtyřiašedesátý obyvatel této andské končiny se údajně dožívá stovky. Lidé tu prý neznají rakovinu, cukrovku, infarkt. Šéfové Kronosu na Cutlera naléhají, aby styky s firmou Youngevity přerušil, protože tím trpí renomé jejich společnosti. Marně.


Ecuadorské údolí řeky Vilcabamba


Šarlatáni, kteří se přiživují na lidském strachu ze smrti, se sešli i v American Academy of Anti-Aging Medicine, založené před sedmi roky lékařem Ronem Klatzem. Ta má dnes údajně 10 000 členů z řad lékařů i vědců a její čelní představitelé se netají názorem, že výhrady „oficiální vědy“ k činnosti „akademie“ jsou vedeny „spokojeností lékařů s tím, že lidé stárnou a jsou nemocní“. Dělící čára mezi seriozní vědou a pavědou nebývá vždycky zřetelná a vyznat se ve spleti převratných objevů a chytře komponované propagandy nebývá jednoduché. Na první pohled je tu ale jeden patrný rozdíl. Vědci obvykle neslibují „nemožné na počkání a zázraky do tří dnů“. Šarlatáni podobnými sliby nijak nešetří. BOX. Jsme předurčeni k brzké smrti? Málokterý živočich se ve volné přírodě dožije věku, kdy by se na něm projevily známky stárnutí. Většinou podlehne přirozeným nepřátelům, chorobám nebo přírodním zvratům dokud je ještě v plné síle. Teprve s člověkem vstoupil na scénu problém stáří. Pravěcí lidé zřejmě umírali v drtivé většině na vrcholku sil stejně jako zvířata. Dnes se ale člověk dokáže s nepříznivými podmínkami vypořádat a díky tomu žije déle, než na co příroda „vyprojektovala“ jeho tělesnou schránku. Stejně tak je tomu i se zvířaty, jež člověk chová. Divocí vlci rozhodně netrpí problémy přestárlých domácích psů. Pokud už mají volně žijící zvířata potíže se stárnutím, pak bývá na vině opět člověk. Dochází tomu v případech, kdy člověk vyhubil dravce a šelmy, kterým by padl živočich za oběť dávno před tím, než začne pociťovat problémy vyššího věku.


Tah lososů je ukázkou toho, že po zplození potomstva už nemá z hlediska evoluce život jednotlivce velkou cenu.


Příroda dlouhověkost nijak nepreferuje. Hlavním smyslem života každého organismu je zplodit potomky. Pak už není fungování těla důležité. V extrémní podobě je to patrné u lososů, kteří táhnou proti proudu řek do trdlišť a po vytření masově hynou. „Také člověk se vyvinul v rizikovém prostředí plném chorob, hladu, sucha či jiných přírodních katastrof a to nutilo naše dávné předky, aby s naplněním smyslu života chvátali. Proto máme geny, které nás ženou k rychlému dospívání a brzkému početí potomků. Během celé evoluce člověka nevyvstala potřeba udržovat naše tělo v dokonalém stavu poté, co zplodíme děti,“ tvrdí biolog George Martin z University of Washington v Seattle.


Matka některých druhů termitů se může žít i několik desetiletí.


Za vlastnosti, které nám pomáhají k vyššímu počtu potomků, později platíme krutou daň v podobě zkráceného života. Příkladem může být gen pro bílkovinu vážící samčí pohlavní hormony. Některé varianty genu zvyšují ochotu bílkoviny vázat molekulu hormonu. Nositelé těchto genů jsou větší, silnější a agresivnější a měli vždy navrch ve vzájemném soupeření. V pozdějším věku jsou ale náchylnější k rakovině prostaty a jejich nádory bývají agresivnější. Organismům, které žijí v relativním bezpečí, se vyplácí investovat do ochrany těla před neduhy stáří. V nitru pancéřované stavby termitiště žije královna, která celé dny jen snáší vajíčka a s drsným okolním světem přijde do styku poprvé a naposledy při svatebním letu. Některé termití královny se dožívají až 30 let. Žijí stokrát déle než dělnice čelící každodennímu riziku smrtelného úrazu při obraně termitiště nebo shánění potravy. V přírodě najdeme ale i organismy, které prakticky nestárnou. Například na nezmarovi se biologům nepodařilo známky pokročilého věku odhalit.




Nejstarší lidé Zprávy o lidech, kteří se dožili 160 nebo dokonce 180 roků, obvykle nelze doložit hodnověrnými důkazy. Biblický Adam zplodil ještě ve 130 letech syna Seta a dožil se podle údajů První knihy Mojžíšovy neuvěřitelného věku 930 roků. V tom jej ještě překonal jeho prapotomek Metuzalém, který podle bible zemřel, když „bylo jeho dnů devět set šedesáte a devět let“. Za průkazně nejstaršího člověka je považována Francouzka Jeanne Calmentová, která zemřela v roce 1997 ve věku 122 roků.
Datum: 02.03.2003
Tisk článku

Guarana elixír dlouhověkosti - Lübeck Walter
Knihy.ABZ.cz
 
 
cena původní: 198 Kč
cena: 176 Kč
Guarana elixír dlouhověkosti
Lübeck Walter

Diskuze:

celý život nepotřebovali doktora

Dalibor Dobrota,2013-02-25 01:06:20

Odpovědět

Dalibor Dobrota,2013-02-25 01:03:01

Proč by nemohli lidi v pravěku žít 77 nebo 80 let tak jako Adam nebo Metuzalém? Moji prarodiče měli velmi náízký důchod a svou obživu si zajišťovali ještě v 80 letech vlastními silami. I v divočině Amazonského pralesa žijí 80 letí domorodci.

Odpovědět




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni


















Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace