Zvětšit obrázek

Obojživelníci se umí s vymíráním poprat.

Obojživelníky, roztomilé a často hezky barevné obratlovce dneska vnímáme především jako choulostivé chudinky, které se špatně vyrovnávají s každou sebemenší změnou v prostředí. Nic pořádného nevydrží, oproti jiným organismům vypadají neduživě, často se poukazuje na jejich pokožku, která působí spíš jako parodie na ochranou vrstvu těla.

Zvětšit obrázek

Ne vždy jsou obojživelníci úspěšní, ale v dlouhodobém výhledu se drží.

V současné době mezi obojživelníky běží vlna chytridiomykózy, houbového onemocnění vyvolaného chytridiomycetou Batrachochytrium dendrobatidis. Chytridiomycety jsou shluk vzájemně více či méně příbuzných linií na bázi evolučního stromu pravých hub, to jim ale nijak nebrání probírat populace obojživelníků. Z těchto i jiných příčin na tom nejsou obojživelníci nijak moc dobře. Podle momentálních odhadů klesá početnost populací 43% druhů obojživelníků.

Podobné úvahy jsou ale poněkud zavádějící. Jak se ukazuje například u ptáků, kde se to studuje již dlouho a intenzivně, populace jednotlivých druhů prostě většinou kolísají, často ze složitých nebo zcela neznámých důvodů. Z toho vcelku logicky plyne, že vždy některé populace klesají a jiné zase stoupají. Bylo by fajn znát přesná čísla u všech druhů, nejlépe v dlouhém časovém úseku a pak o tom říct něco moudrého, to chce ale ještě hodně práce v terénu. Varovné hlasy jsou vždy hlasitější, proto panuje přesvědčení, že starobylí obojživelníci jako takoví nenávratně vymírají a velké obavy se točí hlavně kolem globálního opékání, které by žabky, mloky a červory z nejrůznějších důvodů údajně mohlo definitivně vymazat z povrchu zemského.

Zvětšit obrázek

Někdy se obojživelník dokonce rozšíří jako invazní druh, krom slavné ropuší invaze v Austrálii, třeba tyhle elegantní dendrobatky na Hawaii.

Zajímavý a poněkud nečekaný pohled hluboko do evoluční minulosti obojživelníků odhaluje se svými kolegy Kim Roelants z belgické Vrije Universiteit Brussel. Jak se zdá, obojživelníci rozhodně během své historie jenom poklidně neplavali ve sladkovodních jezírkách. Občas zažili brutální změny prostředí a s nimi mnohdy spojené drsné vymírání. Zatím vždy se z toho ovšem dokázali elegantně dostat a pokaždé se s velkou slávou vrátili na scénu. Od neduživých chudinek by tohle nikdo nečekal. Podle autorů například po posledním masovém vymírání na konci křídy bezprostředně následovala exploze nových druhů žab.

To ovšem není tak úplně jejich chyba, stačí se nad tím jen trochu zamyslet. Praotci zakladatelé linie obojživelníků žili někdy začátkem karbonu před 350 milióny let. Zběžný pohled na datování velkých vymírání prozradí, že od té doby proběhla ještě tři masová vymírání z Velké pětky těch největších, spoustu hromadných vymírání středního a menšího kalibru do toho nepočítaje. Svět se za tu dobu mnohokrát drasticky změnil. Přesto tu obojživelníci stále jsou.
Obojživelníci jsou většinou poměrně maličcí a křehcí a tak nezanechávají moc fosilií. Naštěstí dneska máme mocnou čarodějku molekulární analýzu. Reolants a spol. za využití 3750 bází z několika genů u 171 dnešních druhů vytvořili molekulární hodiny fylogenetického stromu obojživelníků. Tím získali odhad doby, kdy žili společní předci jednotlivých skupin dnešních obojživelníků.

Zvětšit obrázek

Obojživelníci si dokázali poradit se 3 z 5 největších vymírání.

Z molekulárních dat vyvstal napínavý obraz historie obojživelníků, plné dramatických vymírání a následných rychlých radiací. Zároveň se zjistilo, že většina dnešních obojživelníků je fylogeneticky docela mladá. Jak se zdá, přes 80% dnešních druhů žab a stejná část dnešních mloků pochází z pouhých pěti druhů obojživelníků, co přežily velké křídové vymírání. Autoři mají k tomuto bodu historie obojživelníků zajímavou evoluční pohádku. Během a po křídovém vymírání došlo k nápadnému rozšíření již sice dříve existujících, ale ne tak hojných moderních krytosemenných dřevin. Zároveň se ve stejné době poprvé objevují stromové žáby a mloci. Pohádka je o tom, že starší lesy z nahosemenných stromů obojživelníkům příliš nepřály a nová vegetace jim nabídla nová příznivá místa k životu.
Autoři jsou poněkud skeptičtí a nemyslí si, že by se obojživelníci nutně museli zase rozšířit i v budoucnu. Na tom není nic divného, nakonec, žádná linie organismů tu nebude věčně. Stejně tak ale nutně nemusí být obojživelníkům konec. Už přežili horší věci a vesele motají úvahy o masových vymíráních, protože během nich často kompletně vyhynuly skupiny považované za drsnější, než obojživelníci.

Je otázka, jak dlouho přeživším obojživelníkům trvá vyrobit nové druhy. Nic moc o tom nevíme, fosilní záznam je zoufale děravý a nepřesný. Můžeme být pesimisti a myslet si, že statisíce a miliony let, na druhou stranu může stejně dobře jít o stovky. Kdyby se náhodou naplnily nejčernější scénáře, tak to zjistí naši potomci.

Pramen: PNAS 104: 887-892, DOI: 10.1073/pnas.0608378104.