Co nám diktují geny?  
Žádám o místo, způsobilost dokládám genetickým profilem.

„Žádám o místo ve Vaší společnosti. Svou způsobilost pro manažerskou funkci dokládám přiloženým genetickým profilem. Dokazuje, že se pro tuto práci dokonale hodím.“
Budou v dohledné době personalisté číst v žádostech uchazečů o zaměstnání podobné věty? A budou takovou žádost zamítat třeba s odůvodněním, že uchazeč má ve své dědičné informaci zakódovány i sklony k agresivitě, alkoholismu a užívání drog?


Dědičná agresivita?

Dáma středních let beznadějně bloudící chodbami univerzitní nemocnice v nizozemském Nijmegenu se v krajním zoufalství rozhodla zaklepat na dveře Hanse Brunnera.
„Vy jste psychiatr?“ vyhrkla ze sebe bez toho, že by čekala na odpověď. „Já už nemůžu, pane doktore. Všichni chlapi v naší rodině jsou násilníci, kriminálníci.“ stěžovala si Brunnerovi, který se ji užuž chystal přerušit upozorněním, že je genetik a těžko jí může poradit.
„Dědí se to u nás z generace na generaci…“ posteskla si žena a Brunner strnul. „Dědičná agresivita?!“ blesklo mu hlavou.
Vysvětlil nešťastné ženě její omyl, ale hned ji poprosil, aby mu vyprávěla o svém trápení. Vyslechl si neuvěřitelný příběh rodiny, kde se kriminální chování dědí „po meči“. Jeden z předků dokonce vypracoval podrobný rodokmen, ve kterém figuroval u každého postiženého muže dlouhý výčet hříchů. Historie rodiny připomínala „černou kroniku“ plnou žhářství, rvaček, znásilnění, loupeží a dalších zločinů. Syn nešťastné ženy pracoval v autoservisu a když mu šéf vytkl lajdáckou práci, naháněl jej po dvoře v opravovaném autě. Druhý syn pobodal vychovatele ve školní jídelně vidličkou na porcování masa.
Brunnera zajímalo, co mužští delikventi v „prokleté“ rodině dědí. Nakonec mu uvízl v rozhozené síti testů gen pro enzym označovaný jako monoamin oxidáza A (MAOA) zodpovědný v mozku za „úklid“ některých látek přenášejících nervové vzruchy. Muži zmíněné holandské rodiny dědili tento gen „těžce nabouraný“. Jejich enzym MAOA proto vůbec „neuklízel“ a ponechával jim mozky trvale zaplavené přenašeči nervových vzruchů. Muži tak nedokázali „vychladnout“ z rozčílení a přestávali se ovládat. Sdělovací prostředky přivítaly Brunnerovu studii jako „objev genu agresivity“. Brunner jejich nadšení rychle zchladil.
„Gen agresivity jsme nenašli. Geny jsou ve své podstatě jednoduché, zatímco lidské chování je nesmírně komplexní. Proto považuji představu, podle které jediný gen přímo určuje chování, za nereálnou,“ prohlásil nizozemský genetik.
I kdyby se nositelé „genu agresivity“ skutečně chovali jako „zlí hoši“, neznamená to, že všichni mladí muži „zrající pro kriminál“ nesou ve své dědičné informaci variantu genu pro „neuklízející“ MAOA. Mezi genem a agresivitou je stejný příčinný vztah jako mezi utonutím a závažím přivázaným ke krku. Skok do vody s kovadlinou na krku je celkem spolehlivou zárukou utonutí, ale drtivá většina utopenců kovadlinu na krku nemá a příčinu jejich tragického konce musíme hledat jinde.

„Gen agresivity jsme neobjevili,“ tvrdí nizozemský genetik Brunner. Tento mladistvý delikvent tedy nemůže počítat s tím, že by dostal za své „lupičské geny“ u soudu pardon. V USA už byl nicméně geneticky podmíněný sklon k agresivitě vzat potaz v případě mentálně retardovaného vraha při změně rozsudku smrti na doživotí.
Další výzkumy daly Brunnerovi zapravdu. Asi třetina lidí má v dědičné informaci variantu genu, podle které se v buňkách vyrábí sice„uklízející“, ale méně výkonná varianta enzymu MAOA. Tým genetiků vedený Terrie Moffitovou z londýnské King´s College si položil otázku, nakolik předurčuje „liknavý“ enzym MAOA své nositele k agresivitě. Výzkum prokázal, že samotný gen z nikoho násilníka neudělá. Pokud však byli nositelé „liknavého“ genu v dětství týráni, pak se v dospělosti chovali násilně mnohem častěji, než týraní nositelé genu pro „plně výkonný“ enzym MAOA. Opět tu platilo, že ne každý týraný nositel genu pro „nepořádný“ enzym skončil jako násilník a naopak, mezi násilníky bychom našli řadu lidí, kteří týrání nikdy nepocítili a kterým jejich enzym MAOA čistí mozek od přenašečů nervových signálů „na plný plyn“.
Geny a prostředí nás „tvarují“ ještě před narozením
Lidskou osobnost formuje gordický propletenec vlivů. V každé buňce těla tři miliardy písmen genetického kódu a v nich asi 35 tisíc genů. Zároveň jsme vystaveni široké škále vlivů vnějšího prostředí – ať už jsou to dobroty z maminčiny kuchyně, tatínkovy rady i pohlavky či hodiny proseděné ve školní lavici nebo u televize. Tyto vlivy nás „kují“ již dávno před tím, než se narodíme. Už v okamžiku početí je dána genetická „konstelace“ právě vzniklého člověka a vývoj plodu v těle matky je formován řadou vnějších vlivů (například stresem matky nebo její životosprávou). Z tohoto důvodu není možné vinit dědičné vlohy ze všeho, s čím přicházíme na svět, a slovo „vrozený“ není synonymem pro „dědičný“. Utrpení a zdravotní problémy kojence narozeného narkomance nejsou důsledkem „genů“, ale má je na svědomí „vnější vliv“ v podobě drogy kolující v matčině krvi. Není proto vždycky jednoduché vést ostrou dělící čáru mezi tím, k čemu nás předurčily geny a k čemu nás ponouká výchova a další vlivy vnějšího prostředí. Pátrání po genech ovlivňující lidské chování se tím komplikuje a jeho výsledky musíme posuzovat velmi opatrně.

Co je vrozené, nemusí být ještě dědičné. Smutným příkladem platnosti tohoto pravidla jsou tzv. thalidomidové děti, které se narodily s postižením končetin poté, co jejich matky v těhotenství braly pro zmírnění nevolností preparát thalidomide. Teprve tyto tragédie odhalily, že lék poškozuje lidský plod při vývoji.
Představme si, že pátráme po genu přispívajícímu ke vzniku duševních depresí. Vyhledáme postižené pacienty i lidí duševně zdravé a provedeme u nich příslušné genetické testy. Pokud nám bude přát štěstí, narazíme na variantu určitého genu, která se u lidí s depresí vyskytuje častěji než lidí ušetřených této potíže. Našli jsme skutečně „gen pro deprese“? Zkušený genetik by nám poradil: „Nevsázejte na to boty, nebo budete chodit bosi.“
Výzkumu dědičnosti lidského chování komplikuje fakt, že se během života měníme. Přesvědčíme se o tom, když se po několika letech vrátíme ke skupině lidí, u kterých jsme našli „depresivní gen“. Čeká nás nemilé překvapení. Několik dobrovolníků nesoucích „zdravý gen“ a považovaných v době prvního výzkumu za zcela zdravé mezitím propadlo těžkým depresím. A naopak, někteří nositelé „depresivního genu“, u nichž jsme si byli nástupem deprese celkem jisti, se nakonec duševnímu onemocnění ubránilo a těší se dobrému zdraví. A najednou stojí výsledky předchozího výzkumu na hlavě – lidé s depresí nevlastní „depresivní gen“ častěji než lidé těšící se pevnému duševnímu zdraví. Tento příklad jsme si nevybrali náhodou – podobný „kotrmelec“ absolvovali američtí genetici pátrající po „genu pro deprese“ mezi příslušníky uzavřené sekty Amishů, kteří jsou k depresím silně náchylní.

Příslušníci sekty Amishů žijí v izolovaných společenstvích a často se u nich projevují deprese. Objev genu pro deprese u Amishů byl ale po zopakování s odstupem několika let zpochybněn.


Se závěrem o podílu genu na vzniku deprese bychom neměli chvátat ani v případě, že u pacientů s depresí opravdu najdeme danou variantu genu o něco častěji než u zdravých lidí. Může jít jen o náhodnou shodu a nikoli příčinnou souvislost. Pokud bychom zjistili, že v jedné třídě nosí žáci s vynikajícím prospěchem basebalové čepice, jistě bychom z toho nevyvozovali, že nošení basebalových čepic má přímý vliv na studijní výsledky.
Při interpretaci výsledků genetických výzkumů lidského chování býváme někdy k podobně zkratkovitým závěrům velmi náchylní. V přívalu informací o lidské dědičné informaci propadáme tomuto omylu stále snáze a častěji. Zapomínáme na vlivy prostředí, jež dokážou genetickou dispozici korigovat nebo její účinky zcela zvrátit. Ignorujeme lidskou vůli a odhodlání prát se s problémy či pomocnou ruku příbuzných a přátel a zahráváme si s představou dědičné informace jako knihy osudu, v níž máme jednou pro vždy vepsáno, jací jsme a co nás čeká a nemine.


Když se vědci poperou

Vědci se nedokážou shodnout ani na tom, k čemu bychom mohli znalost genů ovlivňujících naše chování a schopnosti využít. Velmi patrný je tento rozpor v případě genů, jež by se mohly podílet na lidské agresivitě. Na jedné straně se nám otevírá možnost zařadit osoby s rizikovými dědičnými sklony do preventivních programů, které by jim pomohly uniknout z „šikmé plochy“. Někteří odborníci si pohrávají s myšlenkou podávat geneticky disponované mládeži preventivně zklidňující léky. Pro značnou část odborné veřejnosti je ale takové zasahování do života lidí nepřijatelné. Genetické testy zaměřené na zjištění dědičných vloh k protispolečenskému chování provází riziko, že si člověk ponese v „papírech“ záznam o „rizikovém genu“ celým životem jako cejch, i když nikdy nikomu neublíží. Naopak, tento systém by komplikoval prevenci kriminality u geneticky „čistých“ dětí, jež by sklouzávaly na životní dráhu násilníka třeba v důsledku špatného vlivu rodiny.
Řešení těchto problémů není jednoduché. Výmluvně to dokládá skandál z jedné vědecké konference věnované prevenci násilí ve společnosti, kde se spory o „geny agresivity“ vyhrotily natolik, že se vědecká diskuse přerostla ve strkanici a rvačku, jejíž účastníci byli následně z konference vyloučeni.


Vlastnosti, geny a prostředí

Každý z nás má bezpočet nejrůznějších vlastností a schopností a geny se na nich podílejí různou měrou. Některé jsou na genech prakticky nezávislé nebo jsou jimi ovlivněny jen zprostředkovaně. Takové věci máme více méně pod kontrolou. Sami se rozhodneme, jestli se necháme očkovat a zajistíme si odolnost organismu proti nebezpečné chorobě (třeba tetanu, záškrtu nebo obrně), naše geny by nám ji nezajistily.

Jiné vlastnosti jsou naopak pod tvrdým diktátem genů a naší kontrole se vymykají. Tak dědíme například barvu očí nebo krevní skupinu. Tyto vlastnosti kódují jednotlivé geny a způsob jejich dědění jsme schopni celkem snadno vysledovat. V zásadě se jejích předávání z rodičů na potomky řídí zákonitostmi objevenými již v 19. století brněnským mnichem Johanem Gregorem Mendelem.

Mnoho vlastností formuje velké množství genů i široká škála vnějších vlivů. Například dědičný sklon k obezitě zčásti podmíněný větším počtem genů se prosadí jen v případě, že přijímáme s potravou více energie, než kolik jí spotřebujeme na základní životní pochody i tělesnou aktivitu. Čím složitější je daná lidská vlastnost nebo schopnost, tím větší propletenec vlivů se kolem ní uzlí. Například agresivní chování nebo inteligence jsou z tohoto hlediska pro vědce velmi tvrdým oříškem.

Genetici zatím neznají všechny geny, které k formování těchto vlastností přispívají. Jejich podíl určují tzv. dědivostí. Například pro inteligenci se uvažuje zhruba o 20% podílu genů a 80% podílu vnějšího prostředí. Inteligenci ovlivňuje například dostatečný přísun živin v raném dětství, kdy se rozvíjí mozek a jeho funkce. Ukazuje se, že podvyživené děti za svými vrstevníky ve výsledcích inteligenčních testů silně zaostávají. Někteří badatelé ale považují podíl genů na duševních schopnostech za mnohem vyšší (až 60%).

Žijeme se světě, který mnohé naše vlastnosti i schopnosti formuje jak dědičnými vlohami, tak i vlivy vnějšího prostředí. Poměr obou složek je u různých vlastností různý. Některé varianty genů působí na danou vlastnost pozitivně (zelený rámeček) jiné negativně (červený rámeček). Stejně tak působí pozitivně i negativně vlivy vnějšího prostředí (např. výživa, výchova, prostředí jemuž byl plod vystaven v těle matky nebo působení léků). Obě složky navíc nepůsobí izolovaně, ale ve vzájemné souhře. Např. reakce na daný lék se může u různých lidí lišit i v závislosti na jejich genetické dispozici (modré šipky). Vybrat v této situaci jeden jediný gen (rámovaný modře) a označit jej za „gen pro danou vlastnost“, například dlouhověkost, inteligenci, agresivitu, homosexualitu (žlutá šipka) je proto přinejmenším krajně nepřesnou interpretací skutečného stavu.


Horolezecké geny

Každému není dopřáno, aby se podíval na svět z výšky vrcholu Mount Everestu či Nanga Parbatu. Hugha Montgomeryho z University College London zajímalo, nakolik pomáhají vynikajícím horolezcům jejich geny. Podařilo se mu přesvědčit ke spolupráci 25 špičkových britských alpinistů opakovaně zvládajících pobyt v „zóně smrti“ v nadmořských výškách nad 7000 metrů. Genetické analýzy odhalily, že drtivá většina horolezců nese ve své dědičné informaci jednu variantu genu, podle níž se v těle vyrábí enzym označovaný jako ACE (graf je v souboru genyACE2.doc). V dalších experimentech Montgomery prokázal, že nositelé „horolezecké varianty“ genu zúročí intenzivní trénink větším nárůstem fyzické kondice. Tato varianta genu se může skrývat v pozadí vrozenému talentu pro řadu vytrvalostních sportů (např. pro dlouhé běhy a plavání). Sama o sobě ale nikomu olympijské medaile nebo výstupy na osmitisícové štíty nezajistí. K tomu se musí sejít v optimální konstelaci i další významné faktory – vůle, správný trénink, výživa, životospráva, zkušenosti, špičkové vybavení. Ve hře jsou i další geny. Tým japonských genetiků vedený Masajukim Hanaokou zjistil, že horolezci nesoucí určitou variantu genu pro enzym vyrábějící v našich cévách oxid dusnatý jsou náchylnější k tzv. horské nemoci – fatální zdravotní komplikaci vyvolané těžkým otokem plic.

O tom, kdo vystoupí na vrcholek himálajské osmitisícovky rozhoduje kromě jiného i genetická dispozice

Obr. a) Zastoupení obou variant (I a D) genu pro enzym ACE v běžné populaci (modře) je rovnoměrné. Mezi špičkovými himálajskými horolezci (červeně) ale najdeme drtivou převahu nositelů jedné z variant. Varianta genu I je delší o 287 písmen genetického kódu než varianta D. Enzym ACE vyrobený podle kratšího genu odbourává rychleji hormon angiotenzin důležitý pro zásobování tkání krví.


Obr. b) O tom, že varianta I přispívá k zúročení tvrdého tréninku svědčí výsledky studie, při které byli britští branci vystaveni 10 týdnů trvajícímu tvrdému tréninku. Na začátku a na konci jim byla měřena „výdrž“ v cvičení zatěžujícího pažní svaly. Je zřejmé, že nejvíce se zlepšili nositelé varianty I, mnohem méně ti, kteří zdědili od jednoho z rodičů variantu D a minimální nárůst vytrvalosti zaznamenali nositelé dvou „výtisků“ genu varianty D.


Geny a inteligence

Někteří vědci jsou přesvědčeni o silném genetickém základu lidské inteligence, jiní zastávají názor, že inteligence je z valné části výsledkem výchovy a dalších faktorů vnějšího prostředí. K těm, kdo na „geny inteligence“ věří, patří Robert Plomin z londýnské King´s College. Podařilo se mu získat vzorky dědičné informace 200 amerických dětí, které si vedly výjimečně dobře při testech inteligence. Plomin je srovnává s dědičnou informací dětí dosahujících v IQ testech jen průměrných výsledků a tvrdí, že se dostal na stopu nejméně tří genů přispívajících k vyšším duševním schopnostem. Všechny by se měly nacházet na lidském chromozomu 4. Plomin také ohlásil objev genetické „značky“, která má v naší dědičné informaci signalizovat schopnost učit se. Vytypovaná oblast dědičné informace neobsahuje „patent na rozum“, ale měl by se v ní nacházet gen či geny, které přispějí k tomu, abychom nad učebnicemi a skripty nevysedávali nadarmo.

Někteří genetici jsou přesvědčeni, že nás geny předurčují ke schopnosti netrávit čas nad učebnicemi nadarmo.


Spor o geny pro homosexualitu

V roce 1993 vyvolala velký rozruch vědecká studie týmu amerických genetiků vedených Deanem Hamerem z National Cancor Institute v Bethesdě. Z výsledků zveřejněných v prestižním vědeckém týdeníku Science vyplývala existence genu pro homosexuální orientaci mužů. Gen se měl nacházet na „ženském“ chromozomu X, který muži dědí výhradně od matky. V roce 1999 prověřil tým kanadských genetiků z University of Western Ontario vedený neurologem Georgem Ricem výsledky Hamerovo výzkumu genetickými analýzami mnohem početnější populace a došel k závěru, že „gen pro homosexualitu“ neexistuje.

Také existence genu pro mužskou homosexualitu se ukázala jako iluze.


Geny náměsíčníků

Náměsíčnost postihuje asi 3% lidí a v některých případech se může stát příčinou vážných úrazů. Mezinárodní tým vědců vedený Mahdim Taftim z university v Ženevě prověřil dědičnou informaci náměsíčníků a zjistil, že jsou 3,5 krát častěji nositeli jedné z variant genů podílejících se na fungování imunitní obrany.
„Neobjevili jsme gen pro náměsíčnost,“ vysvětluje Tafti. „Je to spíše jeden z rizikových faktorů. Náměsíčnost je stav podmíněný prostředím a stresem a není určen výhradně geneticky.“
Geny, drogy, tabák a alkohol
Proč někdo propadne závislostem nejrůznějšího druhu, zatímco jiný pokušení úspěšně odolá? Odpověď na tyto otázky hledají i genetici. Tým vědců z University of Toronto vedený Rachel Tyndaleovou například zjistil, že mezi lidmi vybavenými určitou variantou genu CYP2A6 je výrazně méně kuřáků. Pokud už nositelé genu upadnou do tenat tabákového návyku, spotřebovávají méně cigaret než jiní kuřáci. Jejich gen vyrábí enzym, který není dostatečně účinný v rozkládání nikotinu a ten proto vydrží kolovat v krvi kuřáka o poznání déle. Nástup neodolatelné „chuti na cigáro“ se tak oddaluje. Geny ale nikoho kouřit nenaučí ani mu v tomto zlozvyku nezabrání. Můžou však představovat příslovečnou poslední kapku, po které pohár závislosti na tabáku přeteče.
Ani narkomani neuvíznou v osidlech drogy jen díky svým genům. A to navzdory faktu, že američtí genetici vedení Jackem C. Sipem ze Scripps Research Institute v kalifornské La Jolla zjistili u alkoholiků a narkomanů pětkrát častější výskyt varianty genu pro „nízkovýkonnou“ formu enzymu označovaného jako FAAH. Enzym vyráběný podle této varianty genu neodbourává v mozku dostatečně rychle přirozené látky, které se vážou na nervové buňky ve stejných místech jako účinné složky z marihuany.

Ze závislosti na „koksu“ nelze vinit jen geny. To platí pro všechny tvrdé i měkké drogy. Z přísně biologického hlediska je dělení drogy na tvrdé a měkké nesmyslem, protože i nikotin nebo alkohol vyvolávají v mozku stejné aktivity ve stejných centrech jako heroin nebo kokain.


Enzymy ADH a ALDH odbourávají v játrech alkohol. ADH mění alkohol na acetaldehyd a ALDH tuto látku dále rozkládá na acetát. Oba enzymy můžou být syntetizovány podle několika variant genů a liší se svou výkonností. Nízkovýkonná varianta enzymu ALDH zřejmě chrání před alkoholismem východoasijské populace. V krvi Asiatů zůstává po každé pitce hodně acetaldehydu a to s sebou nese silnou nevolnost, bolest hlavy a další projevy „opice“. Piják je za svůj poklesek tvrdě potrestán. Podle některých genetiků se tato varianta genu pro ALDH uplatnila u obyvatel východní Asie proto, že zvýšené hladiny acetaldehydu ničí v těle člověka tamější nebezpečné parazity.

Na sklonu k alkoholismu se sice geny podílejí, ale rozhodující roli sehrává vnější prostředí.


Stejně „protialkoholicky“ působí podle Cindy Ehlersové ze Scripps Research Institute varianta genu pro enzym ADH, která zajistí rychlejší odbourávání alkoholu na acetaldehyd. Ta by měla chránit před návykem na alkohol některé Afričany.
Můžeme se ubránit alkoholismu i bez těchto „ochranných“ genů? Na tuto otázku odpověděl celkem jednoznačně Enoch Gordis, ředitel amerického National Institute for Alcohol Abuse and Alcoholism. „Geny jsou jen rizikové faktory. V žádném případě nezakládají náš osud,“ zdůrazňuje Gordis.
Na vzniku alkoholové a drogové závislosti se podílí mnoho vlivů, například rodinné zázemí, nezaměstnanost či víra. Ani optimální genetická a sociální konstelace není dokonalou pojistkou před vznikem závislosti. Řada Asiatů dokáže svůj „obranný gen“ s vynaložením značného úsilí „přepít“ a zdaleka ne všichni nositelé „riskantních“ genetických variant se stanou alkoholiky či narkomany.

Poznámka: K tomuto souboru si můžete stáhnout powerpointovou presentaci (viz níže). Soubor (pack) zip 1 má 220kb.

Datum: 09.03.2003
Tisk článku

Agresivita v psychiatrii - Látalová Klára
Knihy.ABZ.cz
 
 
cena původní: 99 Kč
cena: 84 Kč
Agresivita v psychiatrii
Látalová Klára

Diskuze:

Inteligence

Radek N.,2007-04-29 23:33:47

Věřím, že čísla pro inteligenci jsou prohozena. Má to být 80% pro geny a 20% prostředí

Odpovědět


Re: Inteligence

Vladimír Zejda,2017-07-09 13:56:08

Ne.

Odpovědět




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni


















Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace