Zvětšit obrázek

Studentka Katrin Leso motá fyzikům hlavy a nejen fyzikům (Kredit Cartin Univ.)

Všechno začalo na katedře environmentální biologie v australské Curtin University of Technology. Jedna studentka (Katrin Leso) tam v rámci semestrální práce
měřila rychlost růstu obilí v magnetickém poli.
(Pozn. Osla: O tomto fenoménu je velice pěkný článek na serveru NASA).
Protože to byla studentka pečlivá, snažila se sledovat vliv co nejvíce
růstových faktorů (teplota, vlhkost, osvětlení, složení půdy).
Když dělníci prořezávali křoviny kolem jejího domu, jeden z mladých stromků
byl větvemi zapletený do okolních stromů a po podseknutí zůstal viset ve
vzduchu. Nejen to, okolní pružné větve svojí silou stromek nadzvedly, takže
mezi jeho kmenem a pařezem vznikla mezera široká několik palců. Studentka si
toho všimla a dostala bláznivý nápad: přemluvila dělníky, aby stromek pár
dní nechali a vložila do mezery misku s právě naklíčenými semeny. Co když
tam působí nějaká síla? Druhý den se nestačila divit - obilí uvnitř mezery
opravdu rostlo 2x rychleji než obvykle!

John W. King, profesor oceánografie, vedoucí týmu, který o svém objevu magnetismu sedimentů velkých jezer referoval na Philadelphia Annual Meeting, 22–25 October 2006 (foto Glen Kelly)

Moudře s tím běžela za kolegy ve škole, kteří po drobných obtížích nakonec
pokus úspěšně zopakovali i na semínkách trávy.  Navíc zjistili tři zajímavé věci. Předně, že
rychlost růstu semen klesá zhruba s druhou mocninou vzdálenosti od středu
kmene, neboli - že uprostřed kmene je "to" nejsilnější a na okraji
nejslabší. Další překvapení na Lesoovou a její kolegy čekalo, když takto „ošetřené„ rostliny zasadili do půdy a nechali je růst v přirozených podmínkách. Účinek stimulace byl na vzorcích stále patrný. Rostliny vystavené bioenergii (s akcelerovaným růstem) se v novém prostředí lépe adaptovaly. Rozdíl byl patrný i po 90 dnech pokusu. Výběr lokality výsledky pokusu nijak neovlivnil. Rozdíly v pozdějších stádiích vývoje jsou patrnější v biotopu trpícím nedostatkem vláhy. Při nedostatku živin se rozdíly poněkud stírají.    

Zvětšit obrázek

Vzorky musely být tenké, aby se do mezery mezi oba konce poraženého stromu vešly.

Druhý poznatek byl, že jak poražený strom vadl, rychlost růstu rostlin se
výrazně zmenšovala. To znamená, že jako urychlovač fungoval jen živý nebo
čerstvě poražený strom.
A třetí - pro fyziku dost rána - měření uvnitř vzduchové mezery stromu
nevykazovalo žádnou změnu parametrů oproti okolí. A to i přesto, že použili
přístroje s velice citlivými sondami.

Nepřipomíná vám tahle situace něco?
Luigi Galvani si roku 1781 všiml, že žabí stehýnka sebou vlivem elektřiny
samy škubají. Tenkrát ještě neexistoval přístroj, kterým by mohl změřit
procházející proud. Jako indikátor ve svých dalších pokusech tedy používal
to, co měl - stehýnka jiných čerstvě zabitých žab. Mělo to malou chybu:
mrtvé žáby sice chvíli měřily proud, ale po nějaké době logicky přestávaly
fungovat (stejně jako stromy v našem případě). Teprve o 40 let později
objevil Hans Christian Oersted účinky vodiče pod proudem na střelku kompasu,
po něm André Marie Ampére poznatek rozšířil o magnetické účinky cívky, čehož
využil Johann Schweigger a sestavil první přístroj schopný změřit proud -
galvanoměr.

Zvětšit obrázek

Největší překvapení pokusu – rychlejší „nastartování“ růstu dává rostlinám lepší předpoklad, že obstojí v přirozených podmínkách konkurenčního boje již etablovaných biotopů.

Teď jsme v podobné situaci. Opět máme "živočišný" měřící přístroj, ale
neznáme podstatu měřeného jevu, příroda prostě zase vynalezla něco dřív. Jak
dlouho si počkáme na nový "galvanoměr" nikdo netuší.
Pokusy na Curtin university totiž vyprovokovaly sérii dalších experimentů.
Vědci vyrobili kovovou anténu ve tvaru stromu (středová trubka s navařenými
pruty místo větví), ale tato konstrukce růst obilí nijak nezrychlila, naopak
jej mírně zpomalila (to se nakonec přičetlo stínu pod tyčí).

Kov tedy tajemnou energii nevede, což osvětluje, proč jsme si jí doteď při
jiných měřeních prostě nevšimli. Stejně tak jí nevede dřevěná konstrukce (to
se dalo čekat už kvůli snížení efektu usycháním stromu), ale ani žádný jiný
dosud vyzkoušený materiál. Pokud je nám známo, zkoušely se plasty, keramika
i uhlíková vlákna - zatím bohužel bez výsledku.
Proutkaři používají jako indikátor sama sebe a pomáhají si čerstvě ulomenou
větví stromu. Zdá se, že větvička v ruce proutkaře přece jen nějakou funkci
mít může.

Pokusme se o rozbor všeho, co zatím víme.
Předmět vložený do klasického elektrického pole má největší hustotu siločar
(intenzitu pole) kolem svých hran. Krajní případ je špička jehly, kde je
koncentrace siločar nejvyšší (viz známý Eliášův oheň - hrotový výboj, který
se projevuje světélkováním na špičatých lodních stěžních, hromosvodech,
apod).

To by mohl být důvod, proč mají stromy zašpičatělé konce větviček,
zoubkované listy a jehličí.
Strom zřejmě funguje jako anténa, která "chytá" ze vzduchu nějakou
bioenergii, kterou poté svádí do kmene. Hroty na koncích fungují jako
sběrače, od nich se bioenergie svádí dále přes tenké větvičky do silnějších,
až nakonec kmenem dolů do země.

Zvětšit obrázek

Rozdíl je patrný i po devadesáti dnech testu.

Ve kmeni je tedy pole nejsilnější.
Rozdělením kmene jde část pole vzduchem a může ovlivnit rostliny, které se
nachází v poli. Když v Curtinu při jednom pokusu strom nekáceli, ale udělali
skrz něj středem díru, vložená semínka rostla úplně normálně. Možná se
biopole chová stejně jako magnetické či elektrické pole, razí cestu
nejmenšího odporu a "nejde vzduchem, když může přes dřevo".
Jehličnany jsou v tomto pohledu přímo extrémní akumulátory, protože
shromažďují bioenergii posbíranou velmi mnoha jehlami. Je-li tato energie
důležitá pro růst, je vidět, proč mohou jehličnany tvořit hustější porosty
než listnáče. Tihle hamouni si prostě jehličím nasosají dost bioenergie, ať
jsou kdekoli.

Senzibilové tvrdí, že "stromy mají spoustu energie". Takovým výrokům věda
nepřikládala váhu, protože nebyla ani možnost detekce, natož měření. To se
možná brzy změní. Otázkou je, koho označit jako objevitele, protože koncem loňského roku něco podobného pozoroval tým z Nassachesettského Ocenánografického institutu. Jejich magnetické studie sedimentů prokázaly, že fosilizované zbytky organických pozůstatků si uchovaly měřitelnou magnetickou aktivitu ačkoli jsou tyto zbytky datovány do doby středního holocénu. Američané na směrování  uvedených polí postavili hypotézu, že původní postavení velkých Jezer (Erie, Ontario, Huron a Michigan) bylo jiné a že se v důsledku  posunu zemských desek změnilo. Poznatky zveřejnili na konferenci Americké geologické společnosti v říjnu loňského roku. (Environmental magnetic studies in the great lakes watershed)
http://gsa.confex.com/gsa/2006AM/finalprogram/abstract_116075.htm

Kde se tajemná bioenergie bere?
Pravděpodobně ze Slunce, to bude jejím největším zdrojem.
Představme si, že strom pochytal z okolí hodně bioenergie a vytvořil
uprostřed kmene intenzivní biopole, které míří kolmo dolů. Když uvážíme
příspěvky ode všech stromů na planetě, vyjde nám obrovská čočka, která
neustále zaměřuje paprsky bioenergie přesně na zemské jádro! Stejně jako
klasická čočka soustředí světelné paprsky do ohniska. Tím, jak se Země
otáčí, navíc dochází k rovnoměrnému "ohřívání" všech stran jádra, jako kuře
na grilu.

Zvětšit obrázek

Vliv bioenergie je jasně patrný. Funguje i v případě, že se orientace ošetřeného vzorku otočí o 180 stupňů.

Vypadá to, že v soustavě Slunce-Země funguje nějaký nový, nám dosud neznámý
vztah. Bere si Země ze Slunce prostřednictvím stromů energii a hromadí jí v
jádře? Co se stane, když většinu lesů vykácíme?
Na zemských pólech, kde je vlivem velkého úhlu ke Slunci využití bioenergie
minimální, žádné stromy nerostou. Není to zvláštní? Naopak v tropických
oblastech, které mají ideální polohu pro příjem bioenergie, je stromů plno.
I to mluví ve prospěch vysvětlení.

Teoretičtí fyzikové jsou tímto objevem poněkud zaskočeni, protože nijak
"nepasuje" do standardního rámce klasické teorie. Všechny známé druhy
energie se považují víceméně za prozkoumané a pro nějaký další typ dnešní
věda zkrátka nemá šuplík. Neví se, kam "to" zařadit.
Bohužel, je i pro nás těžké připustit, že na tom proutkaření vážně něco je.
A že jsme se mýlili. Ale i mistr tesař se někdy utne a historie zná plno
případů, kdy se musely přepisovat učebnice. Jsme velice zvědaví na další
vývoj v této oblasti, stále totiž doufáme, že objev půjde vysvětlit
"přirozenou" cestou. Zatím si můžeme jen zkoušet kácet stromy a do vzniklých
mezer dávat růst semínka.

Prameny:
Annual meeting Geological Society

Curtin



Poznámka redakce
Pokud se vám obsah tohoto příspěvku nějak nezdál, měli jste pravdu. Jeho platnost vypršela dnem jeho zveřejnění a jeho význam odpovídá rubrice ve které je zařazen.