Omluvenku těm, kteří nepochopitelně zahodili „vyloženou šanci“, vystavil americký neurolog Michael Fox z Washingtonovy university. Sportovci i sportovní fanoušci ji najdou v posledním čísle vědeckého časopisu Neuron. Fox a jeho kolegové dokázali, že „zkraty“ sportovců mají aspoň zčásti a svědomí náhodné a vůli nekontrolovatelné výkyvy v aktivitě mozku. Ostatně úsloví o mistru tesaři, který se občas utne, jasně dokládá, že problém školáckých chyb je starší než sportovní zápolení.
Náhodné a nepředvídatelné „tiky“ v mozku pozorovali lékaři poprvé už v devadesátých letech, když se začaly používat aparatury umožňující velmi přesné průběžné sledování aktivity různých mozkových center. Mozek se nakrátko nabudí bez ohledu na naši vůli nebo na podněty, které do mozku přicházejí. Tyto náhodné „záchvěvy“ mozkové aktivity jsou patrné i ve spánku a dokonce i u osob v narkóze.
Mohou nějak ovlivnit naše jednání? Pro zodpovězení této otázky provedl Fox celkem jednoduchý experiment. U obrazovky počítače se během něj vystřídalo celkem sedmnáct dobrovolníků, kteří neměli za úkol nic jiného, že na výzvu na monitoru stisknout prstem pravé ruky tlačítko. Fox sledoval pomocí přístrojů aktivitu mozku každého dobrovolníka a zároveň zaznamenával rychlost a sílu, s jakou dobrovolníci tlačítko tiskli.
Jak se dalo očekávat, před stiskem se dobrovolníkům aktivovala v levé polovině mozku centra řídící pohyb pravé ruky. Fox sledoval i aktivitu centra pro řízení pohybu levé ruky v pravé polovině mozku. To zůstávalo v klidu a jen čas od času je „rozvlnil“ spontánní mozkový „tik“. Ten se „rozlil“ po celém mozku a měl na akci dobrovolníka nečekaný efekt. Během několika vteřin po „tiku“ tiskli dobrovolníci knoflík v průměru o polovinu menší silou.
Fox přiznává, že mu není jasné, proč mozkový „tik“ nutí lidi k „vlažnějšímu“ stisku tlačítka. Domnívá se, že „tik“ vyvolá v mozku mylný dojem, že se prst na knoflíku již pohnul a není třeba jím už tolik hýbat. Pokud postihne stejný „tik“ v kritickém okamžiku sportovce, může se podle Foxe projevit „zkratem“. Mozek špatně vyhodnotí situaci a neprovede jinak perfektně nacvičené pohyby s obvyklou dokonalostí.
Škodlivý perfekcionismus
Každý sportovec sní o perfektní technice, která by mu vynesla vítězství, rekordy, slávu a peníze. Kanadský sportovní psycholog John Dunn z University of Alberta sledoval celkem 174 mladých hráčů fotbalu a hodnotil jejich snahu o perfektní zvládnutí hry. Zjistil, že perfekcionismus se projevuje ve dvou formách. První vychází především z hráče, který chce být co nejlepší. Druhý typ perfekcionismu vzniká pod tlakem rodičů, trenéra a strachu ze selhání. Oba typy perfekcionismu mohou dovést mladého sportovce k dobrým výkonům. Skutečný požitek ze hry mají ale jen hráči, kteří nejsou vystaveni nadměrnému tlaku okolí. Právě tito sportovci mají největší šanci na dlouhou a úspěšnou kariéru. Hráčům, kteří jsou k perfekcionismu donuceni, hrozí brzké „vyhoření“.
Za příklad pozitivního perfekcionisty dává Dunn golfistu Tigera Woodse.
„Woods nemusí zahrát nejlepší hru svého života a když přesto vyhraje, je doopravdy šťastný. Negativně motivovaný perfekcionista si podobné vítězství nikdy nevychutná, protože se bude užírat zkaženými ránami,“ tvrdí Dunn.
Diskuze:
