Klasické sochy nám rezonují v mozku  
Libí se nám Michelangelovo sousoší pany Marie držící v náručí mrtvého Krista proto, že jeho vzhled odpovídá našim vrozeným představám o tom, co je krásné? Pak se musí Michelangelova římská Pieta líbit všem bez rozdílu a v našich mozcích musí vyvolávat odezvu v centrech spojených s vnímáním emocí. A nebo hodnotíme Michelangelovo dílo jako nádherné proto, že se to všude říká a píše a že jsme se to naučili? Potom by se měla Pieta líbit jen někomu a v jeho mozku by měla při pohledu na sousoší pracovat centra pro zpracování naučených informací.

 

 

Zvětšit obrázek
O zobrazení ideálu krásy se pokoušejí výtvarníci od dob šedého dávnověku. Týká se to i proporcí lidského těla. I když takových ideálů (kánonů) existuje celá řada, za nejznámější bývá považován Polykletův kopinník (Doryforos). Polykleitos z Argu byl řecký sochař, který žil v druhé polovině pátého století před Kristem. Jeho ideál krásy se vyznačuje například tím, že obličej desetinou, hlava osminou výšky celého těla, hlava a krk šestinou, rovnajíce se při tom délce nohy. Ne všichni znalci umění ale Polykleitův kánon uznávají za platný ideál lidské krásy a tvrdí, že „postava dle Polykletova kanonu konstruovaná jeví se značně sraženou“.


K zodpovězení těchto otázek uspořádali italští vědci vedení Giacomem Rizzolattim z university v Parmě zajímavý pokus.

Giacomo Rizzolatti

Pozvali k němu čtrnáct dobrovolníků, kteří se nikdy nezajímali o výtvarné umění, a těm ukazovali obrázky patnácti antických a renesančních soch s dokonalými proporcemi.

 

 

Některé obrázky však byly počítačem upraveny tak, aby se poměr tělesných rozměrů odchýlil od ideálu. Sochy na nich měly zkrácené či prodloužené tělo, jiným vědci zkrátili či naopak protáhli nohy.

 

 

Rozdíly nebyly nijak dramatické. Při zběžném pohledu na deformovaný obrázek se u pozorovatele dostavil nejvýše pocit, že v tomto případě „něco nesedí“.  Dobrovolníci hodnotili obrázky soch známkou od jedničky do pětky. Zároveň snímal Rizzolatti dobrovolníkům aktivitu mozku pomocí magnetické rezonance. 

 


Výsledky experimentu zveřejněné v předním vědeckém časopise PLoS ONE jsou pozoruhodné. Mozek reaguje na všechny deformované sochy zhruba stejně. Už při pouhém pohledu na klasickou sochu s nedeformovanými proporcemi se však obraz mozkové aktivity zásadně mění. V té chvíli se dobrovolníkům aktivují neurony ve zcela specifických oblastech mozkové kůry. Zároveň se zvýší i aktivita oblasti mozku zvané insula, která je zodpovědná za vnímání emocí.

 

 

Další rozdíl ve vnímání soch byl patrný, když dobrovolníci sochy známkovali. Obrázky soch s nezkreslenými proporcemi hodnotili jako krásnější než sochy s prodlouženými či naopak zkrácenými proporcemi. Když dobrovolník hodnotil sochu jako krásnou, aktivovala se mu v mozku pravá část centra zvaného amygdala. Ta je důležitá pro osvojení nových informací, jež s sebou nesou určitý náboj emocí.

 

Zvětšit obrázek
Kopiníka v proporcích řeckého kánonu vědci mírně počítačově upravili do „reálu“ a použili ho v pokusu s dobrovolníky, kteří se o umění nikdy nezajímali. Řecký (nezměněný) ideál se líbil všem. S pozměněným ideálem to dopadlo špatně.

 


Z výsledků je patrné, že vnímání krásy uměleckých děl je nám zčásti vrozené.

Zvětšit obrázek
Vnímání soch jako „krásné“ a „ošklivé“ zaregistrovala na mozcích dobrovolníků i magnetická rezonance. Při kochání se krásou nám například „svítí“ pravá část amygdaly . Podle psychologů to je důkaz, že nám na emoce „zabrnkaly“ naše zkušenosti. Kredit: PloS ONE.

To mají na starosti centra mozkové kůry a insula. Zároveň se na něm však podílí i naše dosavadní zkušenosti, jež nám „zabrnkaly“ na emoce. To je úlohou amygdaly.

 

 

Historie umění je plná sporů o to, zda se hodnocení uměleckých děl opírá o nějaká objektivní kritéria a nebo je zcela subjektivní. Spory nabývají na intenzitě ve chvíli, kdy se prosadí nový styl či forma. Je jeho úspěch výsledkem jen ryze povrchních efektů a nebo se za ním skrývá cosi hlubšího, co hraje na strunky našich vrozených dispozic? Výzkum Gaiacoma Rizzolattiho dokazuje, že to nejlepší z kulturního dědictví lidstva rezonuje v našich mozcích zcela jedinečným způsobem a tato díla si své výsadní postavení právem zaslouží.

 

Pramen: PLoS ONE

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Datum: 27.11.2007 12:34
Tisk článku

Pojednání o lidském myšlení II - Cipra Tomáš
 
 
cena původní: 260 Kč
cena: 242 Kč
Pojednání o lidském myšlení II
Cipra Tomáš
Související články:

"G", jak ho neznáme     Autor: Josef Pazdera (06.04.2018)
Zelená je v pořádku, to jen naše myšlení z ní dělá rizikovou     Autor: Josef Pazdera (28.05.2017)
Proč jsme všichni nadprůměrní piloti?     Autor: David Melechovský (11.03.2017)
Koho volí vědci?     Autor: Vítězslav Kremlík (04.01.2017)
Stárnete a hloupnete?     Autor: Martina Štěpánová (21.10.2016)



Diskuze:




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni












Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace