Hluchá velryba je mrtvá velryba  
Národní úřad pro oceány a atmosféru povolil používat sonarový systém LFA...

 Tak jako se lidé spoléhají na zrak, jsou kytovci (delfíni a velryby) žijící v akustickém prostředí odkázáni zejména na sluch. Na zvucích je zcela závislá jejich komunikace, navigace, vyhledávání potravy i odhalování dravců. Každý a zejména hlasitý nízkofrekvenční hluk, zavedený do prostředí, v němž poslouchat znamená přežít, je masivním zásahem do jejich života.

Ve vodním prostředí se zvuk šíří 4,3× rychleji než ve vzduchu a jeho intenzita klesá se vzdáleností mnohem pomaleji. Navíc s využitím tzv. \"zvukových kanálů\" (tj. vodního sloupce mezi hladinou a chladnější hlubší vodou) se zvuk může šířit na obrovské vzdálenosti. Těchto principů využívají mořští savci – kytovci. Pro kytovce je sluchově založená echolokace (tedy \"vidění\" prostoru pomocí zvuku) zdaleka nejdůležitějším smyslem. Pomocí echolokace kytovci komunikují, orientují se v prostředí a loví potravu. Tato adaptace na trvalý život ve vodním prostředí umožňuje zjistit vzdálené hejno ryb nebo \"mrak\" planktonu. Komunikace se jeho prostřednictvím odehrává na obrovské vzdálenosti.

Ze třinácti druhů velryb je dnes sedm vážně ohroženo. Přesto jejich zabíjení pokračuje i v oblastech, které byly vyhlášeny za chráněné zóny. Za pouhých osmdesát let minulého století ulovili velrybáři více než dva miliony velryb.V roce 1986 vstoupilo sice v platnost moratorium na komerční lov kytovců, přesto jich bylo do dneška oficiálně zabito 21 573. Japonci a Norové pro takzvané vědecké účely jako jediní oficiálně uloví přes tisíc velkých kytovců ročně a domáhají se zrušení zákazu.Odvolávají se na opětovný vzrůst počtů velryb, přitom se zotavil pouze jediný druh - plejtvák malý.Ani to však není podle posledních zpráv pravda.

Mezinárodní velrybářská komise (IWC) prohlašuje, že plejtváků malých (Balaenoptera acutorostrata) je dnes 760 tisíc. To by odpovídalo původní populaci tohoto druhu před zahájením extenzivního rybolovu v minulém století. Nicméně nové australské studie dokazují, že globální oteplení proměnilo podmínky v antarktických vodách a od konce 90. let je populace plejtváků pouze poloviční. Lov velryb je přitom motivován výhradně poptávkou gurmánů hlavně v Japonsku, kde se sní ročně 2000 tun velrybího masa (chutí se prý podobá losímu, ale stojí až 500 dolarů za kg). Dříve se velcí kytovci lovili hlavně pro tuk a ambru, což je ceněná přísada parfémů. V současnosti Norové konzumují pouze maso a tuk exportují do Japonska, kde je údajně považován za lahůdku. Japonci obhajují lov potřebou uchovat tradice etnik a vědeckým výzkumem.

Norsko vydává každoročně 1,5 milionu dolarů, aby zmírnilo svůj negativní obraz jako země lovící velryby od roku 1993. Další milion stojí každoroční průzkumy, které potvrzují růst počtu velryb. Hodnota vyloveného masa je přitom 2,3 milionu dolarů. Extenzivní komerční rybolov tak povede k vyhubení kytovců. Další země loví po tisících kusech menší druhy. Například Kanaďané vyloví ročně přes 2000 běluh ze své lokální populace čítající celkem 55 000 jedinců.

Zcela zvláštní kapitolu představuje americký kmen Makahů, kteří se po mnohaleté přestávce domáhají svého práva lovit plejtvákovce šedé s ohledem na potřebu uchování své identity. Plejtvákovci přitom patří k druhům, jejichž příslušníci se počítají na stovky. Makahové přitom dnes používají k lovu moderní techniku a pro vedení svých výprav si museli najmout eskymáckého vůdce. Tradice tak v nejednom směru vzala i tak za své. Makahové navíc nejsou jediní. Nárok si dělají i Eskymáci na Aljašce i v Grónsku a obyvatelé Čukotky. Co do objemu výlovu se do této kategorie řadí i pirátští lovci. Existují však i další faktory, které napomáhají vymírání kytovců, jako např. znečišťování moří, které může mít ještě horší následky než samotný rybolov. Týká se to i používání různých vylepšených sonarů. Ty podle některých studií velryby dezorientují, nebo dokonce nevratně poškozuje ústrojí, které jim umožňuje orientaci a komunikaci se stádem. Tak se také vysvětlují sebevražedná uvíznutí velkých kytovců na mělčinách.

Národní úřad pro oceány a atmosféru v USA udělil povolení používat po dobu pěti let speciální podmořský sonarový systém LFA (zdroj Agentura DPA). Tento systém byl vyvinut pro odposlouchávání a aktivní vyhledávání tichých dieselových a atomových ponorek nové generace. Zařízení pracuje na základě vysílání a příjmu silných zvukových vln o velmi nízké frekvenci (250 - 500 (??3000) Hz). Dokáže tak odhalit i relativně malé objekty v hloubkách oceánů. Při zapnutí systému je v provozu několik LFA sonarových polí zapojených v sérii, z nichž každé produkuje zvuk o hlasitosti více než 215 dB. Sílu signálů můžeme přirovnat k hluku startujícího letadla Boeing 747. Sonarové systémy mají velký dosah a v celkovém provozu této technologie by mělo být pokryto 80 % světových oceánů a moří. Jeden sonar je v současné době v provozu v Atlantickém oceánu a druhý v Tichém oceánu.



Jeden ze smutných záběrů na 46  kulohlavců Sieboldových z čeledi delfínovití, kterým se záchranáři snaží prodloužit život tím, že je přikrývají pokrývkami a polévají vodou, aby oddálili smrt z přehřátí (Cape Cod 29.7.2002)


Mnozí kytovci, včetně kosatek, plejtváků, šedých, a modrých velryb, využívají nízkofrekvenčních zvuků k dorozumívání na ohromné vzdálenosti. Před zavedením umělých produkovali kytovci nejhlasitější přirozené zvuky na světě. Studie prokázaly, že velryby ve svých zimovištích u Havaje, Báji i Japonska, \"zpívají\" všechny stejný nápěv, který všechny současně mění. To znamená, že se navzájem slyší, i když je dělí tisíce mil. Jiná teorie předpokládá, že modré velryby v arktické oblastí slyší modré velryby v Antarktidě a naopak. 

Několikrát hlasitější zvukový signál LFA sonarů, který poputuje v hlubinách oceánů kanálem evidentně přenášejícím dorozumívací signály těchto i ostatních kytovců, by mohl překrýt nebo přerušit jejich komunikaci. Nadto hrozí, že tyto zvuky dezorientují, ohluší, zraní, nebo dokonce budou přímo zabíjet velryby a všechny mořské živočichy, kteří jsou taktéž odkázáni na rozpoznávání zvukových zdrojů. 

Výzkum ovšem prokázal, že se kytovci začínají vyhýbat zvukům jejichž síla se blíží 120 dB. Na popud a zásluhou zvýšeného tlaku členů environmentálních a vědeckých společenství, zahájilo válečné námořnictvo roční výzkumný program, studující účinky nízkofrekvenčních zvuků na mořské savce, zejména velryby. Proběhl však test s pouze jedním zdrojem, produkujícím zvuk o síle 150dB či spíš méně. Přestože byli kytovci během testu vystaveni mnohem nižším (zdroje o síle menší než 150dB) než skutečně užívaným zvukovým úrovním, změnily okamžitě své chování. Projevilo se to zejména útlumem ve vysílání komunikačních zvuků a ve změnách migračních cest se snahou vyhnout se nepříjemným zvukům. Takto limitovaná studie není schopna vypovědět nic o dlouhodobých účincích vystavení kytovců a ostatních mořských druhů působení LFA sonaru na jejich komunikaci, navigaci, stravování a stěhovací modely. Přesto závěr NAVY zněl ve shodě s rozmisťováním LFA sonarů.

Pokud se tedy budou používat takto silné sonary (o účincích \"normálních\" sonarů svědčí např. tzv. velrybí \"sebevraždy\") bude se jejich silný hluk šířit na velké vzdálenosti a pokud budou používány celé soustavy těchto sonarů... hrůza pomyslet. Představte si, že vám někdo bude svítit do očí 500W zářivkou... ovšem vy nebudete moci zavřít nebo si zastínit oči nebo se kamkoli schovat. Takové silné zvuky znemožní využívání všech funkcí echolokace a sluchu u velryb. Jak se může cítit takové zvíře... předně je vystaveno velmi velkému stresu (co zákony proti týrání zvířat?), nemůže se dorozumívat, orientovat v prostředí (a vyhýbat se mělčinám, lodím ap.), shánět potravu (pokud by nato vůbec měli pomyšlení)... Pravděpodobně by došlo k nenávratnému poškození sluchového ústrojí, ne-li rovnou zabití zvířete. A pokud by toto přežívaly, pak zemřou hlady. Nemluvíme však o několika jedincích ale celých populacích mnoha druhů v globálním měřítku (pro sonarový systém LFA). Všimněte si, že aktivní \"supersonary\" se nesmí používat ani v blízkosti navštěvovaných pláží a rekreačních středisek... že by to opravdu bylo tak neškodné zařízení?

V situaci, kdy většina kytovců stojí na pokraji svého zániku, kdy jsou jejich počty tak nízké a populace řídké (pomalá reprodukce a ještě umocněna velice pomalou rozplozovací schopností), kdy je jejich přirozené prostředí tráveno průmyslovými odpady a jedy (jelikož stojí na jednom z vrcholů potravního řetězce, nashromáždí do organismu velké množství toxických látek) je krajně nezodpovědné a zavedení takovýchto zařízení bezohledné. Pomocí nich bude lidstvo schopno vyhubit kytovce za pár měsíců aniž si to uvědomí. Co pak řekneme svým vnoučatům? Budeme jim vyprávět staré příběhy a pohádky o bájných stvořeních a leviatanech moří? A naši potomci se na nás budou nevěřícně dívat a tyto inteligentní savce odsunou někam do říše bájí.


 

Na závěr dva články k zamyšlení otištěné v předním světovém přírodovědném časopisu Nature:

Sebevraždy nebo utajované vraždy?

Čas od času lidé naleznou na mořském břehu těla mrtvých velryb, které sami sebe z neznámých důvodů zahubily. Kytovci se někdy v celých skupinách doslova vrhají na mělčinu a na pobřeží, kde zůstávají ležet. V krátkém čase se udusí vahou vlastního těla. Často se o tomto podivném, v živočišné říši tolik vzácném jevu mluví jako o hromadných sebevraždách. Proč k tomu dochází, není jasné; dokonce to tak trochu odporuje některým základním zákonitostem přírody.

  Na možné vysvětlení přišel A. Frantzis, který studuje málo známé vorvaňovce zubaté (Ziphius cavirostris). Žijí poměrně hojně v Jónském moři. Mají rádi volné moře a často sestupují do značných hloubek. Případy sebevražd byly u nich pozorovány jen velmi zřídka, i když pravidelně. Téměř každým rokem takto zahynou alespoň dva až čtyři jedinci. Frantzise proto zarazil neobvykle vysoký počet uhynulých zvířat, který se objevil počátkem května v roce 1996. Pátral po možných příčinách, až zjistil, že v inkriminovaných dnech – 12. a 13. května – probíhaly ve stejné oblasti zkoušky nového vojenského zařízení. Výzkumný tým NATO testoval nový akustický detekční systém pro vyhledávání dieselových a jaderných ponorek s tichým chodem. Tento typ sonaru produkuje zvuky o velmi nízké frekvenci (250 – 3000 Hz), na které jsou kytovci zřejmě velmi citliví. Zpětně se podařilo spojit vojenské „manévry“ i s dalšími případy sebevražd vorvaňovců u Kanárských ostrovů. Přestože přímá souvislost zatím prokázána nebyla, je dosti pravděpodobné, že sebevražda velryby nemusí být v některých případech sebevraždou, ale vraždou, či – abychom to tolik nedramatizovali – neúmyslným zabitím ze strany člověka.
(Nature 5. 3. 1998)

Poznámky k echolokaci kytovců pro pochopení předchozího textu:

Hlasový rozsah kytovců je překvapivě široký (hlavně u ozubených). Zvuky mají rozsah frekvence od 15 Hz až po 280 kHz. A stejně široký je rozsah zvuků, které mohou kytovci přijímat (Srovnej – rozsah zvuků člověka je 20 Hz – 25 kHz).


Poznámka: Zvuk (mechanické vlnění) se šíří ve vodě rychlostí 1 440 m/s, tj. 4,3x rychleji než ve vzduchu. Zvuky vyšší frekvence se šíří na menší vzdálenosti (řádově stovky metrů), zatímco zvuky o nízké frekvencí jsou kytovci schopni zachytit i ve vzdálenosti několika kilometrů. Zvuky s frekvencí nižší než 20 Hz se označují jako infrazvuky, s frekvencí vyšší než 20 kHz jsou tzv. ultrazvuky.


Zvuky, které produkují ozubení kytovci bývají většinou děleny do tří kategorií:

1.                Hvízdavé zvuky – frekvence od 4 do 20 kHz – slouží ke vzájemné komunikaci mezi jednotlivými zvířaty, a to většinou na krátkou vzdálenost.


2.            Široká škála zvuků popisovaných jako mručení, kňučení, vrzání – frekvence v rozmezí od přibližně 250 Hz do 20 kHz – slouží rovněž ke komunikaci, ale mají více emocionální nádech, většinou vyjadřují náladu dotyčného zvířete nebo reakci na nějaký podnět.


3.            Zvuky označované jako cvakání – frekvence od 10 do 280 kHz – jsou využívány při echolokaci.


Někteří kytovci jsou schopni současně vydávat zvuky sloužící ke komunikaci a zvuky sloužící k echolokaci. Je to dáno tím, že místa vzniku těchto zvuků jsou odlišná (viz níže).


 Vytváření zvuků

Ozubení kytovci produkují zvuky dvěma odlišnými způsoby: (1) rozechvíváním vzduchového sloupce v hrtanu a (2) rozechvíváním vzduchového sloupce ve složitém systému váčků, které se vychlipují z nosní trubice mezi lebkou a vnějším dýchacím otvorem. Tyto váčky jsou známy jako tzv. divertikula. Přeháněním vzduchu z váčku do váčku a zpět do nosní trubice jsou schopni vydávat velmi širokou škálu zvuků. V obou případech je zvuk vydáván bez vypouštění vzduchu z dýchacího otvoru. V hrtanu jsou tvořeny zvuky o nižší frekvenci a větší vlnové délce, zatímco divertikula jsou zdrojem zvuků o střední a vysoké frekvenci.


Vydávané zvuky jsou pak usměrňovány pomocí tzv. akustické čočky (= ultrasonický reflektor), což je velké tukové těleso umístěné před čelními kostmi vytvářející typický meloun. Tento orgán usměrňuje různými směry šířící se ultrazvukové vlny do úzkého svazku, který je vysílán jedním směrem.

U kosticovců nejsou divertikula známa a všechny hlasy vytváří v hrtanu. Vedle toho byly ještě zaznamenány monotónní zvuky, které vznikají chvěním kostic v přední části tlamy.

Příjem zvuků

Při příjmu zvuků museli kytovci během evoluce vyřešit jeden závažný problém. Při přechodu zvuku z vodního do vzdušného prostředí a naopak dochází ke značné ztrátě energie (až 99 %). Stejný problém – přechodu zvuku ze středního ucha (ve vzduchu) do vnitřního ucha (vodou naplněného) – řešili již suchozemští obratlovci, a to pomocí sluchových kůstek. Toto řešení však není u kytovců možné, protože zde existuje ještě jedna bariéra. Mezi vnějším vodním prostředím a středním uchem, které je naplněno vzduchem. Kytovci tedy zcela vyloučili střední ucho z procesu přijímání zvuků. Kytovci nemají ušní boltce a i vnější ušní otvory jsou velmi malé, takže vlastní zvukovod se postupně zužuje do úzké štěrbiny. U mnoha druhů nakonec zarůstá. Tento stav je také adaptací na schopnost kytovců potápět se do velkých hloubek.

Při přijímání zvuků u ozubených hraje zásadní roli spodní čelist. Je po celé své délce prostoupena dutinou. Tato dutina se směrem od špičky čelisti postupně rozšiřuje a je vyplněna zvláštní olejovitou látkou, která tvoří souvislé tukové těleso od hrotů obou polovin spodní čelisti až po jejich kloubní výběžky. Pracuje jako „akustický vlnovod“ či usměrňovač přijímaných zvukových vln přímo do vnitřního ucha.

Systém přijímání zvuků u kosticovců je méně vyvinutý, spodní čelist je kompaktní a není vyplněna tukovým tělesem.

Hydrolokace

Hydrolokační signály jsou produkovány v podobě sérií krátkých a prudkých impulsů, z nichž každý trvá průměrně pouze dvě tisíciny sekundy. Každé cvaknutí tvoří jeden až deset impulsů.

K tomu, aby kytovci mohli určovat pomocí svého sonaru nejen směr, v němž se zaznamenaný objekt nalézá, ale i jeho vzdálenost, je třeba, aby dovedli dokonale analyzovat přijímané odražené zvukové signály. Určení směru objektu, od něhož se signál odrazil, umožňuje zhodnocení časového rozdílu, s nímž dorazí zvukové vlny ke dvěma samostatným přijímačům – pravému a levému vnitřnímu uchu (posílení tohoto efektu dosahují kytovci díky asymetrie lebky). Určení vzdálenosti je pak detekováno zhodnocením časového intervalu mezi odesláním signálu a přijetím jeho odrazu.

Přesnost práce sonaru ozubených kytovců je neuvěřitelná. Někteří delfíni dokáží registrovat objekty s přesností 3 až 5 milimetrů ze vzdálenosti jednoho až dvou metrů. Na vzdálenost tří kilometrů jsou pak schopni rozlišit předměty o velikosti několika desítek centimetrů.

Datum: 05.06.2003
Tisk článku

Atlas klíčních rostlin polních plevelů - Hamouz Pavel, Hamouzová Kateřina
 
 
cena původní: 275 Kč
cena: 256 Kč
Atlas klíčních rostlin polních plevelů
Hamouz Pavel, Hamouzová Kateřina
Související články:

Kesonová choroba u velryb     Autor: Jaroslav Petr (26.11.2003)



Diskuze:

-

Zdeněk Jindra,2011-04-23 21:53:41

Jestli je pravda údaj 215dB, tak to není jako žádný Boeing, ale spíš bomba. Vůbec bych se nedivil, kdyby to mnoha zvířatům v okolí roztrhalo i další orgány.
Mám o důvod víc se stydět za lidství.

Odpovědět

Zaujímavé

maja,2005-03-08 14:28:55

a pritom desivé....

Odpovědět

máš pravdu...

marek Bryl,2003-06-06 12:03:59

Ahoj, jistě že je tam překlep.. mělo tam být asi toto:

rychlost zvuku ve vzduchu je něco kolem 330 m/s, ve vodě je to 1 440 m/s, co že je 4,3 násobek, ve vodě je tedy 4,3x rychlejší.

Výsledná rychlost je ale ovlivněna hustotou mořské vody (teplota, salinita, tlak).
Frekvence by na to neměla mít vliv.

Rybáři si mohou řvát jak chtějí.. jde o zvuky produkované pod vodou.. situace, kdy hluk těžební plošiny u pobřeží Kanady silně poškodí biologické odposlehové zařízení na Kanárských ostrovech mi nepřijde jako normální. Daleko větší hrozbou jsou však US vojenské sonarové systémy... a o tom se tu psalo především.
Ahoj

Odpovědět

rychlost zvuku

Jan Martinek,2003-06-06 09:59:12

Ve vodním prostředí se zvuk nešíří pouze 3x rychleji, jak uvádí
článek, spíš cca 1500/333=4.5krát. Možná to závisí na frekvenci. Opravte mě, jestli se mýlím. Z tohoto poměru rychlostí (a Snellova zákona) mi však vychází, že rybáři můžou klidně u vody řvát jak chtějí a vlnění se stejně do vody nedostane, leda že by se nahnuli skoro přímo nad hladinu (kritický úhel je cca 14 stupňů). Při tak
malém úhlu ale hrozí pád do vody ;-)
Zajímal by mě v této věci názor rybářů. Ilustrace viz
http://kf.fyz.fce.vutbr.cz/~honza/ryba.png

Odpovědět




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni














Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace