Před třemi týdny přistála na Marsu sonda Phoenix. Předcházela tomu leta vývoje a zkoušení a také neúspěchů. Na obrázku vidíme jeden test v Údolí smrti v USA sondy Mars Polar Lander, která se ztratila při letu na Mars v roce 1999.

Podívejme se nejprve na okolí, kde byl možný marťanský led nalezen a porovnejme zpracování snímků NASA a soukromými osobami. Nezpracované údaje poskytuje na svém servru veřejnosti celého světa NASA (levý horní snímek) a na jejich základě si mohou instituce nebo soukromé osoby vytvořit vlastní fotografie. Například barevné nebo trojdimenzionalní. Což je také celosvětově využíváno a na výzkumu Marsu se tak podílí mnoho neamerických výzkumných ústavů včetně soukromých osob. Dolní levá fotografie byla v tomto případě vytvořena Ch.W.Shultsem.

Růžové zbarvení oblohy v podání NASA na levém snímku neodpovídá realitě. Obloha na Marsu je modrá a barevně se podobá zemské. NASA nejen zahaluje snímky do růžového oparu, ale redukuje také kontrast. Shults při zpracování zohledňuje sluneční spektrum, filtry, albedo, okolní osvětlení způsobené rozptylem ve vzduchu. Na marsovském snímku si všimněte polygonálních útvarů. Naleznete je také na Zemi.

Na snímku ostrova Isla de los Pescaderos si všimněme polygonálních útvarů ve vodě, které vznikly ze soli. Polygonální útvary na Marsu se podobají těm z jezera Salar de Uyuni. Můžeme tedy předpokládat, že polygonální útvary na Marsu vznikly z roztoku soli a že Phoenix se nachází na “dně” bývalého obrovského jezera nebo velmi mělkého moře.

Na fotografii vidíme bílou hmotu, o které se spekuluje, že je to led. Je ale docela možné, že je v ní více soli než ledu.Nález sondou Phoenix není nový. Na snímcích sejmutých soundou Opportunity (sol 26) nalezli vědci podobnou bílou hmotu již před 4 lety. Slovem “sol” se označuje marsovský den. Sol 26 znamená 26 den pobytu vozítka na Marsu.

Barevné obrázky ze Spiritu a Opportunity jsou tvořeny denně automaticky. Program pro toto automatické generování napsal soukromý badatel Holger Isenberg. V článku jsou uveřejněny některé barevné fotografie z Opportunity. Jsou označeny automaticky generováno. Barevné poměry byly zvoleny tak, aby data z NASA byla zpracována stejně jako kdybychom na Zemi fotografovali digitálním 1 megapixlovým fotoaparátem.

Na profilu kráteru Endurance si všimněte útvaru na jeho dně, který je detailněji zobrazen na další fotografii.

V okolí kráteru Endurance byla půda analyzována Mössbauerovým spektrometrem. Jeho otisky ukazují tytéž rysy jaké vidíme, když něco otiskneme do mokrého písku nebo bahna. V uvedené oblasti se také vyskytují ústí gejzírů.

Porovnáním několika fotografií téže plochy Shults zjistil pohyb půdy. Jde o snímky téhož místa před pohybem písku (vlevo) a po něm (vpravo). Na barevně označených útvarech můžeme nejlépe pozorovat změny, které lze nejrozumněji vysvětlit pouze pohybem vody v půdě. Všimněte si, že červenou linkou vyznačený útvar je na pravém pozdějším snímku zpoloviny nepřítomen. Toto tvrzení je důkazem pohybu a zdá se být v pořádku. Dále Shultse také tvrdí, že sferule – to jsou ony kuličky na snímku – jsou na pravém snímku více odkryty než na levém a že to nemohlo být způsobeno CO2. Rovněž vítr nemohl být příčinou, poněvadž otisk Mössbaurova přístroje má jiný charakter při otisku do suchého a jiný do vlhkého písku nebo bahna. Ovšem podíváme-li se na snímky detailněji vidíme, že stíny sferul v levém snímku směřují do levého dolního rohu zatímco na pravém snímku do pravého dolního rohu. Mezi snímky je odstup čtyř dnů. Navíc byly ale pořízeny v rozdílných dobách. Dejme tomu jednou dopoledne, po druhé odpoledne. Mohla by tato okolnost mít vliv na to, že jde o optický klam? Když nyní víme, co máme pozorovat, podívejme se na trojdimenzionální snímky.

Podívejme se nyní detailněji na otisk ze solu 123 (obrázek vlevo). V horní části vidíme, že z mezikruží otisku je vytržen písek. Je to právě v tom místě, kde se tato část písku přilepila na kovové mezikruží spektrometru, poněvadž byla vlhká.

Jestliže se bahno přilepilo, musíme je na kovovém mezikruží nalézt. Na snímcích vpravo vidíme, že zbytek bahna zůstal na Mössbauerově spektrometru přilepený. Tmavý přilepenec na kovovém mezikruží přesně zapadá do obrysu, který spektrometr zanechal v bahně. Není to krásný důkaz toho, že se na Marsu vyskytuje bahno a tedy voda?

Na existenci zamrzlé kaluže vody nebo bahna na Marsu jsem Shultse poprvé upozornil v únoru 2005. S nadšením jsem také na kaluž upozornil českou veřejnost na českém servru s nadějí, že se informace chopí nějaký český geolog a že tak česká věda, nezávisle na mě, bude někde na prvních místech. Tomuto servru ale nechci dělat reklamu a proto jej neuvádím. Lidé, kteří tento servr provozují a svými příspěvky a diskusemi jej naplňují obsahem nejsou zrovna zdvořilí a slušní. Pravě naopak.