Zvětšit obrázek

Staveniště skupiny čtyř větrných elektráren na lokalitě Anenská Studánka (okr. SY) – v zimních měsících roku 2008 zde byly postaveny 4 stroje DeWind s instalovaným výkonem po 1,25 MW.

 Kdyby si měl neinformovaný jedinec udělat názor na větrné elektrárny podle internetových diskusí na toto téma, musel by se divit, proč vlastně nejsou tyto zdroje energie na celém světě zakázány? Jsou prý hlučné, zabíjejí ptáky, odhání zvěř a turisty, snižují ceny pozemků a nemovitostí v širokém okolí, jsou dotované „z daní nás všech“, elektřina z nich je vykupována „za několikanásobnou cenu“, nevyrobí ani tolik energie, kolik při svém provozu či výrobě spotřebují, přinášejí nepřekonatelné problémy v síti… Ve všech uvedených případech jde o tvrzení, proti kterým stojí objektivní  data, měření, zkušenosti i kalkulace. Nebo snad ti, kteří je šíří, mají ověřené skutečnosti, data a výsledky, opravňující jejich názory? Nebo jen papouškují nepodložené názory neznámého původu?

 
Bude opakování matkou moudrosti?
 
 A protože „o peníze jde až v první řadě“, tak – ač to už v seriálu zaznělo - ještě jednou (a snad naposled) něco k tomuto okruhu pseudoargumentů:
 

 Stavby větrných elektráren nejsou u nás již několik let žádným způsobem dotované, vše (od projektů, měření větrných poměrů, několikaleté stavební a schvalovací řízení s desítky posudků včetně hodnocení EIA) je financováno investorem s využitím vlastních zdrojů a běžných bankovních úvěrů. Poslední (a pravděpodobně jedinou) dotovanou investicí byl projekt v Jindřichovicích pod Smrkem, ten však vyčerpal možnosti Státního fondu životního prostředí a když pak programy podpory obnovitelných zdrojů energie přešly do gesce ministerstva průmyslu a obchodu, jsou projekty větrných elektráren již předem vyloučeny.
 

 Energie je podle diskutérů vykupována za „několikanásobnou cenu“ a platíme ji v ceně elektřiny. Už to také v seriálu zaznělo (a je možné si to na stránkách ERÚ a MPO ověřit) – pro větrné elektrárny platila v minulém roce výkupní cena 2,46 Kč/kWh, letos už jen 2,34 Kč/kWh. Právě v případě větrných elektráren jde o nejlevnější kilowatty z celé palety obnovitelných zdrojů. A nepromítá se to do ceny elektrické energie pro spotřebitele, protože podle zákona slouží „větrné kilowatty“ ke krytí ztrát v rozvodné soustavě.
A jak už jistě většina čtenářů a spotřebitelů pochopila z cenové politiky dodavatelů elektřiny, není tak jako tak konečná cena elektrické energie závislá na výrobních nákladech z celého mixu zdrojů, ale jen a jen z  tržní ceny, tvořené na burzách. Kdo chce, může přitom ideu obnovitelných zdrojů dobrovolně podpořit desetihaléřem za 1 kWh spotřebované elektřiny, z čehož si rozvodné společnosti budují své „zelené“ image a podporují některé převážně demonstrační a osvětové aktivity v oboru obnovitelných zdrojů. I kdyby byly všechny vícenáklady na obnovitelné zdroje do ceny elektřiny zahrnuty, nepřevýšily  by 0,5 % z ceny  elektřiny – tedy v řádu několika haléřů na 1 kWh.   

 Objektivně existuje a bude existovat jedna kategorie reálných a oprávněně různých názorů, které jsou svou podstatou subjektivním pohledem každého jedince – a to obraz větrných elektráren jako součásti kulturní krajiny, v níž jsou umístěny. Možná by bylo zajímavé zjistit, jak přitom – ať už zastánci nebo odpůrci větrných elektráren – tzv. „kulturní krajinu“ chápou. Bude o tom jeden z dalších dílů seriálu.

Zvětšit obrázek

Montáž listu rotoru větrné elektrárny Vestas V-90 (2 MW) na lokalitě Bantice (ZN), léto 2008.

Je zajímavé, že ze zásoby  „argumentů“ proti větrným elektrárnám vymizel problém hluku (občas i rachotu nebo rámusu. Bývalý ministr průmyslu Grégr to kdysi černé na bílém  ve svém článku v MF DNES definoval jako hluk dvou přistávajících tryskových letadel… Větrné elektrárny totiž už i u nás navštívilo dost lidí, kteří se právě o neoprávněnosti tohoto tvrzení mohli přesvědčit vlastníma ušima, a zažil jsem desítky takových návštěvníků, kteří na různých lokalitách stáli pod větrnou elektrárnou poprvé a právě absence obávaného „nesnesitelného hluku“ byla jejich prvním dojmem.  Byli mezi nimi pravděpodobně i ti, kteří tento názor po stovkách opakovali, avšak pochopili jeho neudržitelnost v konfrontaci s realitou. Větrné elektrárny – tak jako jiná technická zařízení -  musí splňovat dané normy (a mimochodem mnohem přísnější, než tolerované úrovně hluku v okolí komunikací ve městech), což garantují nejen jejich výrobci, ale ověřují i nezávislé instituce. U nás se hlukovým měřením větrných elektráren v celém jeho kmitočtovém spektru zabývá Národní referenční laboratoř pro měření a posuzování hluku v komunálním prostředí, kde je možné získat i objektivní informace, případně odkazy na publikované výsledky měření (www.nrf.cz). Ta se zabývají i měřením neslyšitelného infrazvuku – a ani v tomto případě nevybočují větrné elektrárny z norem a reality jiných zařízení, běžně používaných v dopravě, výrobních provozech nebo v domácnostech. U větrných elektráren platí ale jeden zcela unikátní fenomén – jejich „hluk“ je často převyšován  zvukovým dojmem pozorovatele ze samotného větrného proudění při jejich provozu.

Fámy brzdí rozvoj oboru

 Negativní mýty o větrných elektrárnách, kolující  v internetových diskusích, o jejichž obecné hodnotě a někdy i úrovni je možné v čadě případů pochybovat, jsou však často zdrojem informací pro úředníky, kteří mají v ruce rozhodující razítka. Perlou mezi „zasvěcenými“ kritiky větrných elektráren je například názor PhDr.  René Hladíka, CSc., z katedry ekonomie Univerzity J. R. Purkyně v Ústí nad Labem, publikovaný v Hospodářských novinách:  „Kdyby provozovatelé větrných elektráren museli koupit pozemky, vyřizovat stavební povolení… zjistilo by se, že je to prostě nesmysl“. Nesmyslem je naopak tvrzení doktora Hladíka.. V některých případech došlo pod různými tlaky a za použití podobných „argumentů“ a mylné či lživé argumentace i k legislativně nepřijatelným rozhodnutím, jakým bylo například rozhodnutí zastupitelstva Plzeňského kraje o celoplošném zákazu stavby větrných elektráren na jeho území. Toto rozhodnutí bylo letos v lednu novým zastupitelstvem zrušeno, ale zabrzdilo několik projektů a investory poškodilo o miliony. A pokud by se postižení investoři obrátili na Štrasburk, mohli by mít velkou naději na náhradu vzniklých škod vzniklých neodůvodněně se prodlužujícím schvalovacím řízením – a to by pak opravdu bylo „z daní nás všech“, díky nekvalifikovanosti a subjektivním názorům úředníků. Stát přitom zákonem o podpoře výroby elektrické energie z obnovitelných zdrojů a také na základě zprávy nezávislé Pačesovy komise uznává nezbytnost využívání všech dostupných zdrojů, včetně obnovitelných a mezi nimi jmenovitě i větru.

  I pro nepodložené fámy a mýty o větrných elektrárnách a prodlužující se časovou fázi projektových příprav v některých případech až na 3 – 5 let  bylo v loňském roce v Česku uvedeno do provozu méně větrných elektráren, než roku 2007. Na 9 lokalitách přibylo jen 20 větrných elektráren s celkovým instalovaným výkonem 33,3 MW, zatímco ve většině evropských zemí i ve světě se celý obor velmi dynamicky vyvíjí. Přehled všech instalací v Česku je uveden v tabulce.  Další tabulka ukazuje porovnání, jak se obor vyvíjí ve „zbytku Evropy“. Roční výroba elektrické energie větrnými elektrárnami dosáhla v uplynulém roce v ČR 250 GWh, což představuje spotřebu domácností města velikosti Plzně (172 tis.obyvatel).

V příloze pod článkem jsou ke stažení soubory:

Větrné elektrárny v Česku k 31. 12. 2008 (Tabulka 1)

Větrné elektrárny v Evropě, stav k 31. 12. 2008 (Tabulka 2)