Záhada lidské menopauzy
Většina žen už po čtyřicítce nemá další děti. Nástup menopauzy je odsuzuje k desetiletím života bez možnosti zplodit potomka. To je mezi živočichy výjimečný fenomén. U našich nejbližších živočišných příbuzných šimpanzů přivádějí samice na svět potomky až do konce svého života.
Mohlo by se zdát, že dlouhé neplodné životní období žen je jen vedlejším důsledkem nárůstu průměrné délky lidského života za posledních 150 let. Jenže s výjimkou několika posledních desetiletí se lidský život prodlužoval především díky dramatickému poklesu dětské úmrtnosti. Z těch děvčátek, která v dávných dobách unikla osudovým nástrahám prvních let života, se dožil babičkovského věku zhruba stejný podíl, jaký se jej dožíval i ve společenstvích s podstatně vyšší průměrnou délkou života. V lovecko-sběračských tlupách žijících ještě dnes stylem našich dávných předků se dožíje „neplodného“ věku nad 45 roků asi třetina všech žen,
Evoluční biologové našli pro dlouhé neplodné životní období žen elegantní vysvětlení. Po čtyřicítce se ženy ujímají nové, neméně důležité role. Stanou se z nich babičky a pomáhají s výchovou vnoučat. Dcery a snachy přenechávaly babičkám péči o odrostlejší děti, aby se samy mohly věnovat péči o nejmladší dítě. Díky výpomoci babiček mají matky více dětí. Biologicky na tom netratí ani babičky, protože tak napomáhaly šíření vlastních genů na další generace.
Babičky pomáhají vnoučatům přežít
„Teorie babiček“ obstála hned několikrát při ověření v terénu. Za jeden z nejpřesvědčivějších důkazů o její platnosti je považována studie, která sledovala život dvou rolnických populací obývajících v 18. a 19. století finský a kanadský venkov. Vědci vyčetli osudy jednotlivých vesničanů i celých rodin ze zápisů v matrikách a z křestních, oddacích a úmrtních listů.
Před dvěma staletími byl na venkově jen malý pohyb obyvatelstva a dospělé dcery i synové žili často po založení vlastní rodiny nedaleko od rodin svých rodičů. Pokud bydleli dospělí synové a dcery v jedné vsi s matkou, která přesáhla věk menopauzy, přiváděli na svět své první dítě dříve a i další děti měli v kratších časových odstupech. Přítomnost babičky také přispěla k tomu, že se dospělosti dožil větší podíl vnoučat. Čím déle babička žila, tím lépe se vedlo jejím vnoučatům. Mladší babičky byly v tomto ohledu výrazně úspěšnější než babičky ve věku nad 60 roků. Na druhé straně však neměly babičky vliv na přežití vnoučat ve věku do dvou let, kdy bylo dítě zcela závislé na matce.
Obdobný přínos babiček byl prokázán u tanzanijského kmene Hadzů, kteří žijí podobně jako naši dávní předci. Neznají zemědělství a živí se tím, co nabízí příroda. Muži loví zvěř a vybírají med divokých včel. Ženy vykopávají jedlé hlízy a sbírají ovoce. Růst a vývoj dítěte závisí na tom, kolik pro něj jeho matka sežene jídla. Jedno dítě bez větších problémů uživí. Když se ji však narodí další dítě, nemůže se již staršímu potomkovi tolik věnovat. Má dost starostí s péčí o novorozence. V této chvíli přebírají péči o děti jejich babičky. Staré hadzské ženy neúnavně sbírají ovoce a do úmoru hledají jedlé hlízy. Tráví touto činností podstatně více času než jejich mnohem mladší dcery a obstarají obdivuhodné množství potravy. Starší děti jsou živy především z toho, co jim seženou babičky. Hadzské matky proto mohou kojence poměrně brzy odstavit a předat jej do péče babiček. Když přestanou kojit, obnoví se u nich pohlavní cyklus a mohou znovu otěhotnět.
Nejlíp je u babičky vnučkám u tatínkovy matky
Řada obdobně pojatých studií vyšla naprázdno a přínos babiček pro vnoučata nepotvrdily. Vědci z týmu vedeného Kristen Hawkesovou z University of Utah v Salt Lake City došli k závěru, že zmatek vnáší do analýz různorodé příbuzenské vztahy babiček s jejich vnoučaty. Jiné genetické pouto váže vnoučata s babičkou za matčiny strany a jiné s matkou jejich otce. Tyto genetické nerovnosti jsou důsledkem genetického určení pohlaví. Muži nesou ve své dědičné informaci pohlavní chromozomy X a Y. Svým synům předají mužský chromozom Y a dcery po nich dědí chrozomom X. Ženy nesou v dědičné informaci dvojici pohlavních chromozomů X. Synům i dcerám tak předávají vždy jeden chromozom X. V důsledku toho mají vnučky vždycky jeden chromozom X od babičky z otcovy strany. Naopak, vnuci nikdy tento chromozom od babičky z otcovy strany nezdědí. Proto má babička z otcovy strany geneticky blíže k vnučkám než vnukům. U babičky z matčiny strany je pravděpodobnost sdílení chromozomu X s vnoučaty stejná bez ohledu na jejich pohlaví. Není tak vysoká jako mezi vnučkami a babičkami z otcovy strany, ale je vyšší než u vnuků a matky jejich otce.
Kristen Hawkesová prověřila vliv babiček na přežívání vnoučat ve vesnických populacích Japonska, Etiopie, Gambie a Malawi a ve městských populacích Německa, Anglie a Kanady. Brala přitom ohled na pohlaví vnoučat a na to, zda o vnoučata pečovala babička z otcovy či matčiny strany. Teoretické předpoklady se potvrdily. Nejvýraznější pozitivní efekt má na osud vnuček babička z otcovy strany. O něco menší přínos má pro vnučky a vnuky péče babičky z matčiny strany. A nejmenší efekt byl pozorován u vnuků v péči babičky z otcovy strany.
Chromozom X představuje jen 8% dědičné informace. Jsou na něm ale geny důležité pro funkce mozku a plodnost, což jsou z biologického hlediska klíčové vlastnosti. To je zřejmě důvod, proč je efekt dědění této části dědičné informace tak výrazný.
Babičky samozřejmě neponouká k péči o vnoučata jen genetická příbuznost. Významnou roli tu sehrávají i kulturní a sociální vlivy. A je jisté, že babičky nerozlišují mezi vnoučaty vědomě. Zatím není jasné, čím se vnoučata do babiččina podvědomí „vnutí“. Je možné, že vnoučata nevědomky poskytují babičkám nějaké vodítko. Kristen Hawkesová spekuluje, že se zdědění konkrétní varianty chromozomu X může projevit například jemnou odlišností v tělesném pachu.
Diskuze:
