Rok 2010 - zlomový pro rychlé reaktory  
Štafetový kolík vývoje jaderné energetiky v současnosti koluje zejména mezi Ruskem, Čínou a Indií. Tradičně „jaderná“ Francie se pod tlakem ekologických aktivistů a politických rozhodnutí dostala spíše do role zkušeného poradce pro směrem na východ vzdálené země.

Letošní rok by mohl být klíčový pro rozvoj uplatnění rychlých reaktorů v jaderné energetice. Jedná se o typ reaktorů, které by měly umožnit daleko efektivnější využití uranu. Klasické reaktory využívají téměř výhradně izotop uranu 235, kterého je v přírodním uranu pouze 0,7 %. Zbývající jeho část je izotop uranu 238U. I v klasickém reaktoru dochází záchytem neutronu uranem 238 k jeho přeměně na plutonium 239, které je možné, stejně jako uran 235, použít jako palivo pro jaderné reaktory jak klasické tak i rychlé. Ovšem v rychlém reaktoru je díky vyššímu toku neutronů potřebného k udržení řetězové reakce tato přeměna masivnější a při vhodné konfiguraci tak může rychlý reaktor produkovat více plutonia než potřebuje ke svému provozu. Takový reaktor se označuje jako množivý a lze jej využít pro produkci paliva nejen pro sebe, ale i pro klasické reaktory. Další výhodou rychlých reaktorů je, že dokáží efektivněji transmutovat a štěpit i další transurany. Dokonce v nich lze částečně transmutovat i část radioaktivních produktů štěpení. Tím by mohly přispět k snížení objemu i nebezpečnosti jaderného odpadu. Podrobněji o rychlých reaktorech a jejich vlastnostech jsem už na Oslovi psal.


V současnosti se jako energetické reaktory využívají rychlé reaktory jednoho typu. Jedná se o zařízení, která využívají k chlazení aktivní zóny reaktoru tekutý sodík. Takový reaktor je i mezi šesti plánovanými typy jaderných reaktorů IV. generace a patří k těm z nich, které by mohly být uvedeny do provozu jako první. O reaktorech IV. generace jsem psal podrobně zde.


Pokud chceme využívat jadernou energetiku intenzivně a dlouhodobě, bez rychlých množivých reaktorů se neobejdeme. Je totiž nutné efektivně využívat všechny zásoby uranu a případně i thoria. Proto je tak důležitý pokrok v oblasti vývoje a využití takových reaktorů a zdá se, že rok 2010 by mohl být v této oblasti do určité míry zlomový. V tomto období dochází v různých částech světa k několika důležitým událostem ve vývoji rychlých reaktorů chlazených sodíkem. Dovolil bych si s nimi čtenáře Osla seznámit.

Zvětšit obrázek
Francouzský rychlý reaktor Phénix byl uzavřen v minulém roce.

 

Končí reaktor Phénix

Ve Francii v říjnu 2009, po 35 letech ukončil svou činnost rychlý reaktor Phénix. Zkušenosti s jeho stavbou i provozem jsou však stálé důležitou součástí práce na budoucích reaktorech IV. generace stejného typu. Phénix patřil k prvním prototypům sodíkem chlazeného reaktoru dosahujícím „průmyslové“ velikosti.


Šlo o reaktor bazénového typu, kde je aktivní zóna ponořena v „bazénu“ vyplněném chladicí kapalinou. U klasického reaktoru jde o vodu, v našem případě rychlého reaktoru chlazeného sodíkem o tekutý sodík. Hlavní reaktorová nádoba měla průměr 11,8 m a primární chladící okruh obsahoval okolo 800 t sodíku. Ten předával teplo prostřednictvím šesti výměníků třem sekundárním chladícím okruhům, které transportovaly teplo k parogenerátorům.


Aktivní zóna byla sestavena z hexagonálních palivových článků, které obsahovaly palivo MOX. To se připravuje recyklací z vyhořelého paliva a obsahuje plutonium. Reaktor byl projektován na výkon 583 MWt tepelné energie a 250 MWe energie elektrické. Ovšem od roku 1993 byl provozován při nižším výkonu 350 MWt a 140 MWe. Byl konstruován tak, aby produkoval o 12 % více plutonia, než byla jeho spotřeba. V některých případech se dařilo tuto hodnotu zvýšit až na 16 %.


Reaktor Phénix je produkt velmi ambiciózního francouzského programu rozvoje rychlých reaktorů ze šedesátých let. Detailní projekt byl dokončen v roce 1967 a konstrukční práce byla zahájena v roce 1968. Spuštění reaktoru (dosažení kritického režimu) proběhlo v roce 1973 a standardní provoz začal v roce 1974. Až do roku 1990 plnil velice dobře své úkoly prototypového energetického rychlého reaktoru. Několik nehod s únikem sodíku, což je jeden z hlavních problémů spojených s tímto typem reaktorů, se podařilo úspěšně překonat a dosáhnout stabilního provozu. Daleko závažnější problémy se objevily na počátku devadesátých let. Jednalo se o nestability v chování aktivní zóny a vyřešení problémů si vyžádalo tři roky. Elektrárna tak znovu začala pracovat v roce 1994. Aby bylo možno prodloužit životnost reaktoru a celé elektrárny, bylo ke konci devadesátých let potřeba provést rozsáhlou rekonstrukci k dosažení zvýšených bezpečnostních standardů. Ta trvala šest let a opětné spuštění proběhlo v roce 2003. V této poslední fázi své činnosti se reaktor zaměřil hlavně na studium transmutace radionuklidů v rychlých reaktorech a studium jejich využití pro produkci plutonia a uzavření palivového cyklu.


Za hlavní úspěchy projektu Phénix lze považovat to, že se podařilo demonstrovat možnost využití rychlého reaktoru jako zdroje elektrické energie v průmyslovém měřítku. Dále také možnosti jeho fungování jako množivého reaktoru. Použité palivové články byly přepracovány a získané transurany se staly součástí nových palivových článků. Podařilo se tak demonstrovat možnost uzavření palivového cyklu pomocí tohoto typu reaktoru a v budoucnu i velmi efektivního využití veškerého uranu. Díky výzkumům po roce 2003 se podařilo ukázat možnosti takového reaktoru při transmutaci transuranů i produktů štěpení.


Řada velmi cenných poznatků bude získána i při likvidaci této jaderné elektrárny. Předpokládá se, že demontáž Phénixu bude trvat zhruba patnáct let. Ověří se tak metody, které se při tomto procesu využívají. Bude možné vybrat ty optimální a zpřesní se tak i naše odhady o ceně ukončení provozu elektrárny s rychlým sodíkovým reaktorem.


Jak už jsem psal, byl projekt Phénix produktem rozvoje jaderné energetiky v šedesátých letech. Byl konstruován zhruba ve stejné době, ve které byl spuštěn i ruský rychlý reaktor BN-350, který až do roku 1999 odsoloval vodu na březích Kaspického moře. O tomto rychlém reaktoru a ještě úspěšnějším ruském rychlém reaktoru BN-600, který stále spolehlivě dodává elektřinu v Bělojarské jaderné elektrárně, jsem už na Oslovi psal. Tyto reaktory měly ještě štěstí, že byly dokončeny a prodělaly své dětské nemoci předtím, než došlo k nárůstu odporu vůči jaderné energetice a k jejímu útlumu.

Zvětšit obrázek
Francouzský rychlý reaktor Superphénix byl uzavřen již v roce 1997

 

Jinak dopadl francouzský reaktor Superphénix, který měl být opravdovou demonstrační elektrárnou využívající rychlého množivého reaktoru v plné velikosti. Byla plánována na výkon 1200 MWe a reaktor měl produkovat o 20 % více plutonia než by činila jeho spotřeba. Jeho projektování začalo v podstatě ve stejné době, jako začala stavba reaktoru Phénix, tedy v roce 1968. Jeho výstavba se však značně zpozdila. Projekt byl schválen v roce 1972 a stavba probíhala mezi léty 1974 až 1981. První energii dodal v roce 1985. Jeho dostavba a spouštění tak spadlo do období vrcholu aktivity protijaderných zelených hnutí. Takže je provázely velmi intenzivní protestní akce. Stal se dokonce cílem raketových útoků zelených ekoteroristů v době, kdy ještě u něj nebyl úplně dostavěn kontejnment. Navíc se při jeho spouštění projevila řada problémů, které se nedaly u tak velkého a úplně nového projektu vyloučit. Kromě technických problémů spojených s korozí a úniky sodíku, se objevila řada problémů s administrativními a soudními obstrukcemi. Elektrárna tak teprve v roce 1996 dosáhla 90 % svého plánovaného výkonu. I pak se však projevovaly různé problémy. Znamenaly vítanou záminku k tomu, aby v roce 1997 Lionel Jospin, poté co se stal premiérem ve vládě s účastí zelených, reaktor uzavřel. Zhruba za jedenáct let své činnosti elektrárna fungovala zhruba 66 měsíců (převážně na nižší výkon a v experimentálním režimu), 25 měsíců stála kvůli technickým problémům a 66 měsíců pak nefungovala kvůli politickým a administrativním důvodům. Dnes se připravuje postupná likvidace reaktoru. Měla by být postupně zahájena v nejbližších letech a bude trvat řádově stejně dlouho jako u reaktoru Phénix.


Dnes můžeme pouze uvažovat o tom, jak daleko bychom byly s vývojem rychlých množivých reaktorů, kdyby se podpora jaderné energetiky v osmdesátých a devadesátých letech tak radikálně nezměnila. Současnost je ale k jaderné energetice příznivější. Začínají se opět stavět nové reaktory a v budoucnu se předpokládá její renesance. To přispívá k obnovení aktivit i v oblasti rychlých reaktorů. Zkušenosti získané provozem reaktoru Phénix by měly přispět k postavení moderního francouzského sodíkem chlazeného rychlého množivého reaktoru. Projekt pod názvem ASTRID by měl být zahájen v roce 2012 a jeho dokončení se plánuje v roce 2020. Jedno z poučení, které lze z předchozího vývoje vyvodit, je nutnost přihlížet nejen k bezpečnostním a technickým otázkám, ale i ekonomičnosti a spolehlivosti reaktoru. Reaktor musí být konkurenceschopný ve srovnání s klasickými reaktory. Mělo by se tak jednat o zařízení, které bude technologicky i svými vlastnostmi jinde, než byly reaktory Phénix a Superhénix. Při jejich vývoji je třeba využít moderní materiály i technologie.


Pokračování prací na reaktoru BN-800 v Bělojarské jaderné elektrárně

Zvětšit obrázek
Vzhled staveniště v únoru 2009. (zdroj prezentace AFIKANTOV OKBM)

Zejména finanční problémy ovlivnily stavbu ruského reaktoru BN-800, který se s dlouhými přestávkami buduje v Bělojarské elektrárně již od roku 1984. Jeho dostavbu ztěžuje i to, že postupně zastarávající projekt se musel průběžně měnit. To vždy vede k problémům. O projektu jsem se na Oslovi už několikrát zmiňoval. Nyní je v Rusku tento projekt považován za klíčový nejen v rozvoji rychlých reaktorů, ale i pro rozvoj celé ruské jaderné energetiky. I když není úplně bez finančních starostí, jeho výstavba pokračuje nyní docela rychle a je šance, že by současný předpokládaný termín spuštění v roce 2012 mohl být splněn. Jak je vidět z několika obrázků pořízených v průběhu loňského roku, je budování už v pokročilém stádiu. Loňský rok byl ve znamení umístění reaktorové nádoby a její kompletace i testů. V roce 2010 by měly být dodány téměř všechny hlavní komponenty reaktoru.

Zvětšit obrázek
Instalace spodní části reaktorové nádoby v březnu 2009. (zdroj prezentace AFRIKANTOV OKBM)

 

Při budování reaktoru BN-800 se využívá značných pozitivní zkušeností získaných z provozu jaderného reaktoru BN-600. Ten pracuje už od roku 1980 a od roku 1983 jeho koeficient využitelnosti přesahuje 70 % (v posledních letech pak dosahuje 78 %). Od roku 1993 se na něm neobjevila žádná nepředvídaná událost, která by vedla k přerušení dodávky elektřiny. Jeho spolehlivá činnost a bezpečný provoz opravňují prodloužení jeho životnosti o dalších patnáct let i naděje, že BN-800 bude stejně kvalitní a úspěšný.


Jeden z podstatných rozdílů mezi reaktorem BN-600 a BN-800 je, že ten novější by měl využívat jako palivo MOX a měl by být efektivnější při spalování plutonia. Jeho důležitým úkolem je tak ověření klíčových technologií pro uzavření palivového cyklu a efektivitu spalování transuranů. Pokud bude reaktor úspěšný, uvažuje se o postavení dalších těchto jednotek, tentokrát už jako „komerčních“ elektráren. V stadiu projektu je již větší jednotka BN-1200, která by se už měla stát opravdovým komerční rychlým reaktorem chlazeným sodíkem. Dosavadní ruské zkušenosti intensivně využívá Čína ve svém ambiciózním programu výstavby sodíkových rychlých reaktorů.


Spouští se Čínský experimentální rychlý reaktor

V Číně se na rozhraní loňského a letošního roku začal spouštět experimentální rychlý reaktor CEFR (China Experimental Fast Reactor). Kritického stavu dosáhl po devíti letech výstavby a letos se už řádně uvede do provozu. Představuje první krok v zavádění rychlých množivých reaktorů v Číně. Reaktor patří k menším, má tepelný výkon 65 MWt a elektrický 25 MWe. Umožní čínským odborníků nashromáždit zkušenosti s potřebnými technologiemi. Jeho výstavba a provoz by měly přispět k podstatnému snížení bezpečnostního a ekonomického rizika při výstavbě velkých demonstračních a komerčních jaderných elektráren s rychlými reaktory, které se připravují. Z toho důvodu jsou koncepce reaktoru a jeho vlastnosti, které nezávisí na velikosti zařízení, stejné jako u plánovaných čínských komerčních reaktorů.

Zvětšit obrázek
První čínský experimentální reaktor nedaleko Pekingu. (Zdroj China Institute of Atomic Energy)

 

Čína založila svůj projekt na konzultacích s ruskými odborníky a jejich zkušenostech. Téměř třicet procent zařízení pochází ze zahraničí (Ruska, Francie, USA a Velké Británie). Reaktor je opět bazénového typu chlazený sodíkem. Primární chladící okruh zahrnuje dvě hlavní pumpy, čtyři výměníky tepla a reaktorovou aktivní zónu. Vše je to umístěno v reaktorové nádobě o průměru osm metrů, obsahující 260 t tekutého sodíku. Sekundární chladící okruh obsahuje také sodík a teprve terciární chladící okruh obsahuje vodu ve stavu přehřáté páry o teplotě 480oC a pod vysokým tlakem 14 MPa. Ta pak pohání turbínu.


Zpočátku se bude jako palivo používat uran ve formě oxidu uraničitého a stupeň obohacení bude 64,4 %. Později však bude reaktor pracovat s palivem typu MOX, obsahujícím i plutonium 239. Bezpečnost je postavena na automaticky reagujících pasivních prvcích a splňuje požadavky kladené na reaktory IV. generace.

 

Čína má v současnosti jedenáct reaktorů s výkonem 8,7 GWe a ve výstavbě je dalších sedmnáct bloků s výkonem 16,2 GWe. V budoucnu však předpokládá velmi intenzivní využívání jaderné energetiky. V roce 2050 by chtěla mít celkový výkon jaderných bloků přesahující 240 GWe. Ač tedy zpočátku plánuje stavět hlavně klasické lehkovodní bloky, v budoucnu by chtěla vytvořit stabilně fungující kombinaci klasických a rychlých reaktorů.


Rozvoj rychlých sodíkových reaktorů by měl probíhat ve třech etapách. První už nastala dokončením experimentálního reaktoru CEFR a druhá se už připravuje ke startu. Předprojektová příprava velkého demonstračního sodíkového reaktoru CDFR (China Demonstration Fast Reactor) o předpokládaném výkonu 600 – 900 MWe už byla v provincii Fujiang zahájena v roce 2007. Jeho spuštění se plánuje v roce 2018. Na jeho základě se pak začne sériová produkce čínských komerčních rychlých reaktorů.


Třetím stupněm by pak měl být velký demonstrační reaktor o výkonu 1000 – 1500 MWe a velkým množivým faktorem. Dokončen by měl být zhruba v roce 2028 a jeho komerční varianta by měla jít do produkce v roce 2035. Právě velkorysý program využívání jaderné energie, zaměřený na výstavbu rychlých reaktorů by měl umožnit nahrazení velké části uhelných elektráren a přispět ke zlepšení životního prostředí v Číně. I když je otázkou, co a kdy se z programu podaří uskutečnit, Čína k němu přistupuje rozhodně a zodpovědně. Velmi intenzivně využívá mezinárodní spolupráci a zkušenosti z celého světa. Kromě ruských a francouzských rychlých reaktorů je v současnosti pro ni velkou inspirací dokončovaný moderní rychlý sodíkový reaktor v Indii.

Zvětšit obrázek
Začátek umisťování jedné z nejdůležitější částí reaktoru, nádoby, která bude obsahovat aktivní zónu i přes tisíc tun tekutého sodíku (zdroj Bharatiya Nabhikiya Vidyut Nigam Limited)

 

Dokončuje se první demonstrační indický rychlý reaktor

O tomto rychlém množivém reaktoru s plánovaným elektrickým výkonem 500 MWe konstruovaném v indickém Kalpakkamu jsem už na Oslovi psal . Pro jeho budování je letošní rok kritický. Měl by být zcela dokončen a v následujícím roce pak zpuštěn. Jak už bylo zmíněno, v tomto případě jde také nejen o rychlý reaktor, ale konfigurace zóny by měla zajistit, aby byl i množivý. Čínský i indický program vývoje rychlých reaktorů jsou si navzájem podobné ambiciózností i cíly. Indie chce mít v roce 2050 výkon jaderných elektráren zhruba 300 GWe. O jejím třístupňovém plánu rozvoje jaderné energetiky postaveném na zahraničních klasických lehkovodních reaktorech, vlastních reaktorech využívajících těžkou vodu a rychlých sodíkových reaktorech s postupným přechodem na využívání thoria jsem psal v již zmíněném článku.

Zvětšit obrázek
Závěr umisťování nádoby 5. prosince 2009, nádoba se zasouvá do již zapuštěné bezpečnostní nádoby umístěné už dříve. Dobře jsou vidět i bezpečnostní struktury a části do kterých bude zapuštěná aktivní zóna uvnitř nádoby (zdroj Bharatiya Nabhikiya Vidyut Nigam Limited)

 

Indičtí odborníci postupovali také velmi zodpovědně. Při projektování sodíkového rychlého reaktoru bylo možné vycházet z podrobných zkušeností v zahraničí. Výkon 500 MWe má i třicet tepelných elektráren, které indičtí odborníci postavili, takže systém převodu tepla na elektrickou energii je v tomto případě velmi dobře a spolehlivě otestován. V současnosti je sedmnáct budov elektrárny ve vysokém stupni rozestavěnosti, komponenty pro přeměnu tepelné energie na elektrickou jsou už také vyrobeny. Na místě je už i reaktorová nádoba a sodík už je v nádržích budované elektrárny. Také další důležité komponenty vnitřního a bezpečnostního vybavení jsou už na místě. V minulém roce byla do dříve osazené bezpečnostní nádoby vložena vnitřní nádoba. Ta má průměr i výšku 12,5 m a je srdcem celého reaktoru. Kromě 1150 t tekutého sodíku bude obsahovat i aktivní zónu, primární pumpy a výměníky tepla a také bezpečnostní struktury. Část z těchto prvků už byla instalována. Zdá se, že úplnému dokončení a spuštění v příštím roce by nemělo stát nic v cestě.


Důležitou součástí palivového cyklu s využitím rychlých množivých reaktoru je i nutnost přepracování vyhořelého paliva. Na základě malé přepracovací jednotky, která otestovala přepracování vyhořelého paliva z malého indického experimentálního rychlého reaktoru, se buduje velký demonstrační přepracovací závod, který by měl být dokončen právě v roce 2010. Ten by měl testovat zpracování paliva získaného z budovaného rychlého množivého reaktoru. V budoucnu se na základě získaných zkušeností hodlají Indové budovat zařízení na přepracování paliva u každého rychlého reaktoru, aby omezili doprava jaderného materiálu.


V blízké budoucnosti Indie plánuje budování šesti komerčních sodíkových rychlých reaktorů stejného typu jako je zmíněný dokončovaný. Budou se stavět ve dvojicích a měly by mít vlastnosti vylepšené na základě získaných zkušeností. Na tyto reaktory by měl po roce 2020 navázat vývoj sodíkových reaktorů s elektrickým výkonem 1000 MWe, využívajících palivo v kovovém stavu. To výrazně zvyšuje množivý faktor a tyto reaktory by tak měly produkovat až o 45 % více paliva než je jejich spotřeba. Na testech tohoto typu paliva se už pracuje.


Jak je vidět, Čína a Indie se dostaly do čela technologického vývoje v této oblasti. Je to dáno tím, že to jsou státy, které eminentně potřebují rozšířit své zdroje energie, aby podpořily svůj rychle se rozvíjející průmysl a růst životní úrovně svého obyvatelstva. Obě země začínají v řadě technologických oborů dohánět rozvinuté státy a v některých je začínají i předbíhat.

Zvětšit obrázek
Japonský reaktor Monju, který snad bude opětovně spuštěn v tomto roce.

 

Znovuspuštění reaktoru v japonském Monju

O japonské jaderné energetice a experimentálním rychlém sodíkovém reaktoru v japonském Monju jsem už také na Oslovi psal. Rok 2010 bude kritický i pro tento reaktor. V minulém roce se znovuspuštění kvůli nalezení děr v pomocné budově reaktoru a dalším bezpečnostním zkouškám neuskutečnilo. Reaktor by tak měl být spuštěn letos nejpozději do konce března. Snad už se jej konečně po řadě let podaří znovu rozběhnout.


Závěr

Je vidět, že v tomto roce a několika následujících by se mohlo ukázat, zda lidstvo konečně vstoupí do éry využívání rychlých množivých reaktorů. Měly by být spuštěny tři rychlé sodíkové reaktory (v indickém Kalpakkamu, v japonském Monju a BN-800 v Rusku) a začít by měla stavba reaktoru ASTRID ve Francii, dalších reaktorů v Indii a demonstračního reaktoru v Číně. Stavba a chod rychlého sodíkového reaktoru jsou pořád ještě velmi náročnou záležitostí. Provozování reaktorů BN-600 a Phénix však ukázalo, že je možné se s tím úspěšně vypořádat. Přesto nelze u nově spouštěných reaktorů vyloučit na počátku potíže. Pokud se podaří rozpracované projekty dokončit a uvést do provozu, mohlo by to umožnit v následujících dvou desetiletí přechod od experimentálních a demonstračních jednotek ke komerčním rychlým reaktorům chlazených sodíkem. Je to typ reaktoru IV. generace, který bude pravděpodobně zaveden do běžného provozu jako první. Je jasné, že v dalším období bude stále intenzivnější přechod od vyřešených bezpečnostních a technologických aspektů k otázkám ekonomie a stability provozu. Úkolem je demonstrovat možnost jaderné energetiky využít veškeré zásoby uranu a thoria a zajistit pro sebe dostatek paliva na tisíciletí. O důležitosti tohoto směrování svědčí i prosincové číslo časopisu „Nuclear Engineering International“, které uveřejnilo tři články věnované rychlým reaktorům chlazeným sodíkem. A to právě o vývoji v Číně, Indii a výsledcích reaktoru Phénix. Část informací pro tento příspěvek jsem čerpal odtud.

Datum: 12.02.2010 08:34
Tisk článku


Diskuze:

Jak je to s radioaktivitou vody?

Vladimír Wagner,2010-02-16 20:50:32

Omlouvám se, že odpovídám na dotazy k článku později, ale připravujeme teď experimenty v Uppsale, takže jsem se sem přesouval a trochu více času mám až teď. Jak je to tedy s vodou a tekutinami při provozu i likvidaci jaderné elektrárny. Detailní rozbor průběhu likvidace a případně i její finanční odhad je pochopitelně závislý na typu a určitě bych si na něj teď a na prostoru diskuze netroufl. Snad někdy později formou článku pro Osla. Takže teď k té vodě. Tam má částečně pravdu jak Jiří Pospíšil, tak Dáša Gregorová a Stanislav Jírovec. Jen bych si je dovolil doplnit. Jestli v dané látce (materiálu), která se v jaderném reaktoru využívá, vzniká nebezpečný radioaktivní odpad, závisí na tom, jestli obsahuje atomová jádra, která v reakcích s neutrony (hlavně jejich záchytem) mohou vytvořit radioizotopy s dlouhým poločasem rozpadu. Jak správně poznamenává Stanislav Jírovec, v úplně čisté vodě je takovým izotopem tritium (vodík se dvěma neutrony). Ten má poločas rozpadu zhruba 12 let. V klasické elektrárně ho vzniká relativně velice málo. Je to dáno tím, že pro jeho vznik se na lehkém (normálním) vodíku musí zachytit dva neutrony. Deuteria, ze kterého by tritium vzniklo pouze záchytem jednoho neutronu, je v přírodě pouze 0,015 %. Jiří Pospíšil má pravdu, že dalším zdrojem radioaktivity jsou příměsi a nečistoty, které se ve vodě vyskytují. I když v primárním okruhu se používá superčistá voda (nejen demineralizovaná) a průběžně se ještě dočišťuje. Musí se totiž hlavně odstraňovat korozní produkty vznikající v každém vodním systému. Tekutý odpad, který takto vzniká, se musí zpracovávat jako středně aktivní odpad. Jak také správně poznamenává Jiří Pospíšil, tento odpad se odpařením zahušťuje a pak se cementuje nebo jinak fixuje a může jít (podle doby života příslušných radioaktivních prvků v něm) do různých typů úložišť. A teď se dostáváme zase k tomu, co říká Stanislav Jírovec. Pochopitelně, že voda obsahující tritium se odpaří také, takže ve vodě získané zmíněným odpařováním je aktivita tritia. A teď využijeme to, co zmiňuje Dáša Gregorová. I v přírodě a v přírodní vodě se vyskytují radioaktivní prvky. Třeba zmíněný radon 222 (vznikající rozpadem uranu 238). Ale je tam také tritium vznikající v atmosféře interakcí kosmického záření s jádry atomů v ní. Takže v případě tritia je třeba zředit získanou vypařenou vodu tak, aby aktivita tritia byla srovnatelná s aktivitou tritia v přírodním pozadí. A Stanislav Jírovec má opět pravdu, že tritium je tím nejsledovanějším a nejdůležitějším radioaktivním znečištěním během provozu jaderné elektrárny. Proto se intenzivně sleduje a kontroluje. Ovšem z mého popisu zase naopak vyplývá, že ani tritium a ani voda celkově nepředstavují problém z hlediska konečné likvidace jaderné elektrárny (už vzhledem ke svému množství, v ní obsažené radioaktivitě a krátkému poločasu rozpadu).

Odpovědět

A co USA

Petr Nováček,2010-02-15 16:48:12

A co USA? Snaží se o nějaký reaktor, nebo dávají peníze jen na války?

Odpovědět


Re:

Vít Výmola,2010-02-16 09:32:42

Nestarej se, co USA dělají se SVÝMI penězi. To je jejich věc, a když se rozhodnou je třeba spálit na hranici, nic nám do toho není. Předveď se raději u českých voleb, abys ovlivnil, co bude s NAŠIMI penězi.

Odpovědět

Radioaktivní voda-ano

Stanislav Jirovec,2010-02-14 21:43:05

Radiaktivní (3/1H) Tritium je významnou součástí znečištění bilogického řetězce, tritiové vody se sledují v JE. Snad mně pan Wagner nerozmetá, když myslím, že to bylo v Jaslovských Bohunicích a vyjadřovalo se snad 13% z radioaktivního účinku na člověka? No prostě voda může být radioaktivní sama o sobě, vodík a Tritium je její součástí, teď jde o to kolik ho tam je. Bilogické kumulace radiaktivních prvků mají koeficient až milion.

Odpovědět

Proč zrovna zlikvidovat Osla

T T,2010-02-14 11:06:39

Příspěvek byl vymazán, protože nesouvisel s článkem. Redakce zároveň upozorňuje, že cílem Osla je popularizace vědy. Vymazány budou všechny příspěvky, které se nebudou týkat obsahu příslušného článku.

Odpovědět

Radioaktivní voda?

Jiří Pospíšil,2010-02-14 01:31:29

Voda snad ani neumí být radioaktivní? Snad jen látky ji znečišťující to dokážou. Takže ji stačí odpařit a radioaktivní zbytky ´zamést' a uklidit k dalším kontaminovaným odpadům?
Nebo se mýlím? Chápu, že ten úklid bude jinak než koštětem, ale princip mám správně. Nebo se mýlím a je to zásadně jinak?

Odpovědět


Dagmar Gregorova,2010-02-14 02:51:46

:)
Tiež neviem, či vám odpoviem úplne správne, ale:
1) voda žiaľ môže byť rádioaktívna napríklad vďaka rozpustenému radónu, čo je plyn. Takže nahrievaním z vody uniká do ovzdušia a nie je ho možné zamiesť metlou. On uniká z vody aj keď ju nezahrievate. Najdlhšie žijúci izotop 222Rn má polčas rozpadu 3,8 dňa, navyše z vody vyprchá pomerne rýchlo... ale do okolitého ovzdušia...
2) neviem ako je to v súčasných klasických reaktoroch, ale v tých moderných "sodíkových" je voda chladiacim médiom až v treťom okruhu, asi vôbec nemá ako do kontaktu s rádioaktívnymi látkami prísť. A tak to bude asi aj v klasických atom. elektrárňach.

Odpovědět

OT

Prorok Prorokovic,2010-02-13 04:01:04

Prominte za off topic, ale jestli v rozumnem case nezmizne propagace nadace spolecnosti CEZ, ktera pouziva ozbrojene osoby na vymahani dluhu (na coz mame policii a soudy), a jejiz vedeni bere astronomicke odmeny, tak prestanu vas server cist a prejdu jinam. Ja vim ze vas to moc nezajima, nejaky jeden ctenar, ale jestli podporujete tuhle mafianskou firmu, tak nashledanou.

Odpovědět


OT - co má smysl a co smysl nemá

Vladimír Wagner,2010-02-13 10:58:55

Vážený pane Prokopovic, Osel není politický časopis. Kdybyste napsal, že: "ten Wagner tu píše samé nesmyslné články, neumí to napsat a ještě propaguje jadernou energetiku, nedá se to vůbec číst a jdu pryč", tak to by se dalo brát jako Váš smysluplný názor (ze kterým nemusí souhlasit všichni ale něco vyjadřuje). Nebo byste mohl napsat. Já sám nebo firma ta a ta Osla zasponzoruje, takže nemusí shánět finanční podporu odjinud. To by také k něčemu vedlo. Tak se zdá, pokud váš krok a skrytá výzva pro ostatní čtenáře je míněna vážně, tak má jediný cíl, zlikvidovat Osla. Což ovšem pochopitelně ČEZu nijak nemusí vadit a v ničem mu to neuškodí. Pouze nějaký drobný peníz ušetří. Pokud opravdu chcete s ČEZem bojovat, tak zrušte odběr elektřiny u něj. To by byl smysluplný krok, který bych bral, jako relevantní osobní postoj. Píši osobní, protože například já nepovažuji takový ten zjednodušený přístup "velká firma - zlý kapitalista - odírající chudáky" a boj proti globalizaci nepovažuji za správný. Ale to je na delší diskuzi a Osel opravdu není politický server. Pokud můžu mluvit za sebe, tak mě a myslím i redakci Osla jde o každého čtenáře, který články zde shledá jako užitečné, zajímavé a poučné pro sebe. Ovšem Osel je financován pouze sponzory a reklamou, takže těžko může na přání jednotlivých čtenářů odmítat sponzory. Někdo zase nemá rád Google či jiné reklamy a společnosti.

Odpovědět


Prorokům pod různými pseudonymy

Josef Pazdera,2010-02-13 12:01:48

Vážený „Proroku“, chodíte na tyto stránky se ZADARMO něco dovědět. Tyto stránky nemají žádné „státní“ financování a přežívají jenom díky entuziazmu autorů. Za všechno se musí platit – tak i Osel má výdaje s tím, že vůbec existuje a snaží se je krýt reklamou. Všem co vadí reklamy - nikdo vás nenutí Osla navštěvovat, rozčilovat se a páchat tím hřích na svém zdraví.

A co se ČEZu týče, kdybyste měl řešit prostřednictvím policie a justice dlouholetý problém s nemalým množstvím ČERNÝCH a nejednou agresivních odběratelů, kteří vás svým způsobem nepřímo okrádají, tak byste uspěli jenom stěží. Je jednoduché odsoudit, když člověk nemusí problém řešit. Jenom aby se to nezvrhlo na obhajování těch, co si to nezaslouží... Takže reklamní logo ČEZu ze stránky neodstraníme. Zkuste být příště vynalézavější, aby Vaše kopance pod různými jmény, pod různými články, nebyly stále ze stejné IP adresy.

Odpovědět

No ty fotky vypadaji uzasne...

Jan Urban,2010-02-12 21:52:40

ale mel bych otazecku ohledne toho rozebrani elektraren...Kde bych se mohl docist jak se to dela,kam se ty veci vozi,co se dela s radioaktivni vodou atd a hlavne kolik to vlastne bude stat??celkovou castku na rozebrani napriklad Temelina sem jeste nikdy nevidel...nebo jenom neco vymeni a jede se dal??

Odpovědět

Jen malé rýpnutí - kde je to Francouzsko?

Radim Dvořák,2010-02-12 18:04:57

Já znám jen Francii... :-)

Odpovědět


taky rýpnutí - 1920 a jaderná energetika?

T T,2010-02-14 10:24:07

opravte si letopočty ve větě:
"Projekt pod názvem ASTRID by měl být zahájen v roce 2012 a jeho dokončení se plánuje v roce 1920."
Ještě, že to není oficiální dokument. To by byl zase mediální poprask ;)

Odpovědět


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz