Než extáze, v chemickém slangu MDMA neboli 3,4-methylendioxy-N-methylamfetamin, úspěšně zakotvila na klubové scéně a umožnila tak nástup celého nového světa hudby nebrnkané na kytarách a nezpívané narcistickými interprety, tak ji znali jenom psychiatři a psychoterapeuti, kteří ji nadšeně předepisovali svým pacientům. Na přelomu 70-tých a 80-tých let přišla kriminalizace extáze, která nakonec v době bouřlivé americké Války proti drogám přes odpor odborné veřejnosti dotlačila extázi až do takzvaného Schedule I, seznamu látek neblaze proslulého úřadu DEA (Drug Enforcement Administration), které podle zákona Controlled Substances Act (CSA) výslovně nemají v USA žádné lékařské využití, jsou vysoce zneužitelné a i jejich užívání pod lékařským dohledem není bezpečné. Extáze zůstala k dispozici raverům, často bídné kvality a v nejrůznějších směsích, ale psychiatři měli od té chvíle oficiálně smůlu. Na druhou stranu, jedno z nejznámějších veřejných tajemství americké drogové scény praví, že ohromná armáda amerických psychiatrů a odborníků na duši i nadále extázi s oblibou předepisuje, byť méně oficiální cestou.
Uplynulo pár desetiletí. Válka proti drogám je zcela zjevně nevyhraná a už si asi nikdo nemyslí, že by se to mohlo povést. Její místo ve sloganech politiků a médií nahradila Válka proti terorismu, bohužel vedená s podobným úspěchem. Extáze je stále na černé listině Schedule I, přesto se s ní ale zase v psychiatrii experimentuje, byť je to mnohem obtížnější, než v časech drogové svobody. V posledních dnech spatřila v časopise Journal of Psychopharmacology světlo světa publikace, která shrnuje výsledky vůbec první odborné studie statisticky věrohodně hodnotící terapeutické možnosti extáze. Výzkum vedl Rick Doblin z neziskové výzkumné a výukové organizace Multidisciplinary Association for Psychedelic Studies v kalifornském Santa Cruz, který s dalšími kolegy uskutečnil klinický test dvaceti pacientů s chronickou posttraumatickou stresovou poruchou (PostTraumatic Stress Disorder, PTSD). Pacienti vybraní pro experiment trpěli PTSD v průměru přes 19 let a jejich choroba vzdorovala jak psychoterapii, tak klasické psychofarmakologii.
V průběhu dvojitě slepého a kompletně znáhodněného pokusu došlo u pacientů léčených extází a doprovodnou psychoterapií k dramatickému a statisticky průkaznému zlepšení posttraumatické stresové poruchy. U 80 procent z nich došlo k úplnému vymizení příznaků PTSD, zatímco u skupiny užívající placebo a psychoterapii to bylo pouhých 25 procent. Tři lidé léčení extází se dokonce dokázali po řadě let vrátit do zaměstnání, čemuž do té doby bránila jejich stresová porucha. Během užívání extáze se u nikoho neobjevily žádné nepříznivé vedlejší příznaky, ani fyziologické, ani psychiatrické povahy. Po dvou měsících byla léčba extází nabídnuta i skupině předtím užívající placebo, přičemž 7 z 8 souhlasilo s léčbou, která dopadla stejně úspěšně, jako v předchozím kole.
Jak to, že proti posttraumatickým stresovým poruchám funguje právě extáze? PTSD vytváří přehnané a nekontrolované reakce na strach a obavy. Psychiatři jim čelí tak, že s pacientem řeší traumatizující zážitek, který původně PTSD vyvolal. Někdy jsou ale tyto zážitky tak hrozné, že se k nim pacient nechce nebo ani nemůže vracet. Vzpomínky z válečné zóny, místa katastrofy, teroristického útoku nebo násilného zločinu nebývají zrovna moc pěkné. Extáze je ve skutečnosti koncentrovaná pohoda, relaxace a příjemnost v pilulce a proto dovede svojí magií dočasně rozpustit hrůzy, které se honí pacientům v hlavě. Ti si pak mohou otevřeně pohovořit s psychoterapeutem. Každý, kdo zažil extázi na vlastní kůži, bude jistě souhlasit, že taková sezení s chronicky stresovaným člověkem musí být naprosto hraničním zážitkem, ale že to opravdu může fungovat.
Autoři otevřeně přiznávají, že jejich studie stále ještě má jistá omezení. Nezkoumali například roli pohlaví nebo etnického původu v působení extáze u léčených pacientů. Počet zkoumaných osob nebyl nijak závratně veliký. Problém je také samozřejmě s placebem. Použité placebo totiž nebylo psychoaktivní a toho si nejspíš všimne i člověk s hodně těžkou posttraumatickou stresovou poruchou. Zároveň je uživatel extáze poměrně nápadný a i těžce podprůměrně všímavý experimentátor by to nepřehlédl. Jistě se ale v blízké době objeví další studie, které odpoví na zbývající otázky.
Jak se zdá, extáze se v plné parádě vrací na psychiatrickou scénu. Na zakyslé bojovníky proti drogám se valí mediální pohroma, která smete mnohé z jejich chatrných argumentů. Dnes je již úplně jasné, že Válka proti drogám stojí na vratké kupě polopravd a nesmyslů, které měly ospravedlnit drakonické postihy pro zástupy rekreačních uživatelů psychoaktivních látek. V době přílivu válečných veteránů a obětí terorismu je tvrdá kriminalizace extáze snad již neudržitelná. Ani užívání extáze samozřejmě není zcela bez rizika. To se ale v případě legálních drog řeší příbalovým letáčkem a ne zavíráním distributorů a uživatelů na dlouhá léta mezi kriminálníky.
Pramen: Journal of Psychopharmacology online 19. 7. 2010, Wikipedia (Posttraumatic Stress Disorder).
Diskuze:
