„Když jdou ryby rybařit“  
Na světe není úžasnější věc, než zákonitosti, jimiž se řídí dění v přírodě. Snad s výjimkou výjimek, jež se těmto zákonitostem vzpírají.


 
 

Na kresleném vtipu Vladimíra Renčína, který vyšel v roce 1968 krátce po okupaci Československa, slibuje pan Dlabáček shromážděnému davu, že „i nadále budou platit všechny zákony a to především zákony přírodní“. Skoro by se chtělo namítnout, jestli Renčínův hrdina neslibuje příliš mnoho. Zhusta to vypadá, jako kdyby přírodní zákony neplatily. Aspoň nám lidem se  to tak jeví. Zákonitosti přírody mají svou vlastní logiku, která bývá na hony vzdálená tomu, co my lidé považujeme za zdravý selský rozum. Když „logiku přírody“ nerespektujeme, můžeme v dobré víře a v souladu se selským rozumem zachraňovat ohroženého papouška či želvu tak nešťastně, že tyto živočichy posuneme ještě víc na pokraj vyhubení.

 

Právě takové příběhy jsou shromážděny v knížce „Když jdou ryby rybařit“, kterou vydalo nakladatelství Radioservis ve spolupráci s Českým rozhlasem Leonardo. Autorem knížky je jeden z občasných „krmičů Osla“  Jaroslav Petr.
Název knížky „Když jdou ryby rybařit“ je i názvem jedné z podkapitol pojednávající o zvláštní spolupráci dvou druhů ryb. Před časem jsme o tomhle fenoménu psali i na stránkách Osla. Ptáme se: Jak se jmenoval článek na Oslu, v němž „šly ryby rybařit“. Odpověď posílejte na e-mail: ja(zavinutec)osel.cz do 10. září a uveďte svou adresu. Ze správných odpovědí vylosujeme jednu a jejímu autorovi pošleme podepsanou knížku „Když jdou ryby rybařit“. Losování již proběhlo a štěstěna se usmála na: Pavla Uttendorfského z Bohdanče a na Tomáše Repela z Brna.
Oběma vylosovaným blahopřejeme a poštou odesíláme slíbenou knihu.
Kdo nevyhrál, může si stáhnout v MP3 formátu povídání o knížce na Oslu v rubrice audio.
Zájemci si můžou knížku objednat na webu Radioservisu Českého rozhlasu.
 



Slovo autora:
Knížka „Když jdou ryby rybařit“ vznikala lehce i těžce. Na počátku byly tři roky usilovného hromadění materiálů a psaní. Výsledkem byla „bichle“ zvící asi šesti stovek stran. S tou jsem se vydal na okružní cestu nakladatelstvími. Všude jsem si připadal jak nezvaná teta z Moravy. Až v jednom nakladatelství jsem zahlédl v očích redaktorů záblesk, který jsem mylně přisoudil zájmu o svůj výtvor. Ochotně si rukopis vzali s tím, že ho dají recenzovat věhlasnému expertovi. Zároveň mi doporučili vrcholnou trpělivost. Čekal jsem týden, měsíc, kvartál a nakonec rok. Nakladatelství mezitím vydalo knihu slavného zahraničního autora na stejné téma a vzápětí vrátilo rukopis i s posudkem recenzenta. Psal, že knížka je docela fajn, pěkně se čte, ale není třeba ji vydávat, neboť právě vyšel překlad dlouho očekávané zahraniční knihy se stejnou tématikou. Recenzent byl zároveň překladatelem zmíněného zahraničního díla, takže dlouhé čekání a nakonec velmi rychle vynesený ortel sváděly ke „spikleneckým teoriím“. 

Zvětšit obrázek
Jaroslav Petr

Provázen zcela nepublikovatelnými výrazy se rukopis stěhoval balistickou křivkou na skříň a ležel tam až do chvíle, kdy mě redaktor Robert Tamchyna z Českého rozhlasu Leonardo přesvědčil, abych si připravil pro tuhle populárně-vědeckou rozhlasovou stanici pořad Vstupte! Dlouho jsem hledal téma, které by vydalo na hodinový pořad a bylo dostatečně zajímavé. Nakonec jsem oklepal prach z odhozeného rukopisu a po letech v něm zalistoval. Ještě pořád se to dalo číst. Některé kdysi aktuální objevy už mírně zvousatěly, jiné byly vyvráceny. Na druhé straně se ke každému tématu objevila spousta nových a nesmírně zajímavých objevů. Bylo jasné, že tucet pořadů Vstupte! napíšu celkem snadno tak, že vyberu ze zavrženého rukopisu to nejlepší, doplním to o novinky a upravím do podoby vhodné pro čtení před rozhlasovým mikrofonem.
Letos zjara přišel pan redaktor Tamchyna s dalším nápadem. Ze zhruba tří desítek odvysílaných pořadů Vstupte! navrhl vybrat texty, které by se mohly stát základem knížky. Výběr byl celkem jednoduchý. Zvítězila jedenáctka pořadů věnovaných „zvířátkům“ – tedy texty, jejichž základ tvořil onen zavržený, patnáct let starý rukopis. Opět se škrtalo a  přepisovalo, protože věda učinila z mnoha včerejších pravd kruté omyly dneška. Opět se doplňovalo, protože vědci usilovně pracovali a učinili nové, ještě úžasnější objevy.
„Ryby“ jsou moje třetí knížka. Při vší úctě k nakladatelstvím, jež vydala předešlé dvě, musím říct, že pohodu, jakou mi dokázali vytvořit spolupracovníci z Českého rozhlasu Leonardo a Radioservisu Robert Tamchyna, Marek Václavík a Milan Pokorný, jsem jako autor zažíval poprvé a náležitě jsem si ji vychutnával. To se to psalo.
Z knížky vám na Oslu nabízíme několik ukázek.



 
Ukázka první
Každá z jedenácti kapitol, jež jsou věnovány například fenoménu nezištnosti mezi zvířaty, zvířecím  soubojům či zákonitostem výchovy mláďat, je uvedena historickým lidským příběhem. Do kapitoly věnované spolupráci například  čtenář vstoupí příběhem Laurenta van der Posta:
Stmívalo se. Laurent van der Post se potuloval  tábořištěm Křováků a náhodou narazil na starou babičku vyprávějící třem malým dětem pohádku. Jen se přiblížil, stařenka zmlkla. Marně ji badatel prosil, aby pokračovala. Žena předstírala, že je hluchá a neslyší, co van der Post říká. Za chvíli se kolem seběhli další členové lovecké tlupy a potvrzovali stařenčina slova.


„To je čistá pravda. Je hluchá. Neslyší vás!“ volali jeden přes druhého.
„Tak vidíte,“ usmála se žena. „Je to jak říkají, jsem hluchá a neslyším vás.“
Laurent van der Post strávil mezi Křováky dlouhé měsíce ve snaze proniknout do tajů jejich života. Malí lovci z Kalahari se s ním dělili o potravu i o vodu, nabídli mu přístřeší, brali jej s sebou na lov. Ani za nic by se s ním však nepodělili o mýty a pohádky. Jednoho dne narazili lovci na stopy stáda antilop losích. Rozpoutala se dech beroucí honička, při které běželi lovci padesát kilometrů pískem jako o závod. Van der Post jim stačil jen díky tomu, že si nadjížděl terénním autem. Ve chvíli, kdy se zdálo, že stádo nenávratně zmizí, se podařilo van der Postovi střelit velkého antilopího býka.
Ve vzrušení nad úlovkem vykřikl jeden z lovců nadšeně k van der Postovi: „Ach, ty dítě Křováka!“


„Co to znamená?“ ptal se bílý badatel zmateně.
„Teď budeme tancovat! Od časů prvního Křováka nikdo nezabil krále všech antilop, aniž by mu nepoděkoval tancem.“
Večer se van der Post zúčastnil tance, jaký nikdy předtím neviděl. Křováci v tanci prožívali zrod své kořisti, její život i smrt. Muži tančili kolem ohně s takovou vervou, že vydupali v písku příkop hluboký do půli lýtek. Nakonec jeden po druhém padli na zem naprosto vysílení, napůl v bezvědomí a napůl v transu. Do chýší je musely odtáhnout jejich ženy.
Na druhý den se potkal van der Post s lovci až kolem poledne a měl pocit, že jim rozumí jako nikdy předtím.
„Nxou,“ oslovil muže, ke kterému měl nejblíže. „Včera jsi říkal, že se takové tance tančí od dob prvního Křováka. Kdo byl ten první Křovák?“
Nxouovou tváří se mihnul odmítavý výraz. Ale jen na okamžik. Pak se usmál a řekl: „Kdyby mi někdo řekl, že jeho jméno bylo Oeng-oeng, nevěděl bych, jak říci ne.“
„Tak první křovák byl Oeng-oeng?“ ptal se rychle van der Post.
„Ano! Och ano! Ano!“
Z rozzářené Nxouovy tváře van der Post pochopil, že křovácký lovec má z pádu bariéry mezi nimi ještě větší radost, než jakou prožívá on sám.
Pochopit někoho, kdo je naprosto odlišný, najít s ním společnou řeč a dělat s ním věci, které jsou prospěšné pro oba, bývá nesmírně těžké. Mnohé formy pozemského života v tom však přesto dosáhly mistrovství.


 
Ukázka druhá
Páteční pořad Vstupte! vysílaný v premiéře 3. září 2010 v 11.00 na Českém rozhlase Leonardo bude věnován knížce „Když jdou ryby rybařit“ a tomu, co se do ní už nevešlo. Řadu úžasných příběhů z říše zvířat jsme museli s těžkým srdcem vypustit. Od odevzdání rukopisu se také objevily další nové úžasné objevy. Druhá ukázka, kterou vám na Oslu vám nabízíme je věnována tématu věrnosti a nevěry, neboť v lidské společnosti panuje přesvědčení, že nevěra je evolučně výhodná, a proto je i „přirozenější“. Následující  ukázka dokládá, že výhodná a  přirozená může být i věrnost.  
Mezi savci je přinejmenším 98% druhů polygamních. Tito živočichové nevytvářejí věrné páry a samec se páří se všemi samicemi, které jsou k tomu svolné. Mezi zbývajícími druhy savců najdeme většinu tzv. sériových monogamistů. To znamená, že sice žijí v páru s jedním partnerem, ale nedrží se jej po celý život. Partnery mění a tomu stávajícímu čas od času „zahnou“. Podvádějí jej a zkoušejí se pářit s příslušníky jiných párů. U ptáků jsou sériově monogamní druhy pravidlem a druhy žijící v polygamii naopak výjimkou. Zvířecí věrnost stála dlouho stranou zájmu přírodovědců. To se však v posledních letech změnilo.

 

Ukazuje se, že někteří živočichové mají k vytváření trvalých párů řadu dobrých důvodů. Pevný svazek mezi samcem a samicí je výhodný v případech, kdy jsou jejich mláďata choulostivá a vyžadují náročnou, soustavnou péči. Takový motiv vede k věrnosti amazonské žáby pralesničky klamavé (Ranitomeya imitator). Tito drobní obojživelníci žijí v korunách stromů a na zem slézají jen výjimečně. Dokonce i mláďata se vyvíjejí vysoko na d zemí. Samice klade vajíčka do vody zachycené mezi listy bromélií rostoucí přisedle na větvích stromů. Do každého miniaturního „rybníčku“ uloží pět vajíček, která pak sameček nepřetržitě hlídá. Na stráži stojí, i když se z vajíček vylíhnou pulci. V malé vodní nádržce pulci jen těžko najdou něco k snědku. Pokud otec z neklidu potomků usoudí, že pulci mají hlad, volá zvláštním zvukem matku. Ta naklade do rybníčku další vajíčka. Z těch se budou líhnout další pulci. Jsou určena za potravu  hladovým mláďatům. Věrností se pralesničky klamavé chrání před velkou investicí do cizích potomků. Hlídat celé dny cizí mláďata nebo je krmit vlastními vajíčky si žabky nemohou dovolit.
Ze stejného důvodu tíhnou k monogamii i mnozí krmiví ptáci, jejichž mláďata jsou životně závislá na rodičovské péči. Ze savců motivuje náročná výchova potomků k věrnosti křečka velkého (Hypogeomys antimena). Tento hlodavec žije jen v jedné části ostrova Madagaskar a dorůstá velikosti králíka. Jakmile se samice se samcem spáří, vytvoří se mezi nimi pouto na zbytek života. Křečci velcí mají jen jedno mládě a samice je s to zabřeznout dvakrát do roka. Oba rodiče se o potomka pečlivě starají. Při útoku šelmy, dravce nebo hada jsou ochotni nastavit za potomka krk. Synové zůstávají v péči rodičů rok, dcery tráví s matkou a otcem dokonce první dva roky života.


Mezi savci vynikají pevností svazků i bobři evropští (Castor fiber). V jejich případě není motivem pro věrnost ani tak péče o potomky jako společně nahromaděný  „majetek“. Bobři jsou závislí na existenci systému hrází, za kterými se hromadí voda. Rozsáhlá vodní plocha vzniklé nádrže usnadňuje zvířatům získávání potravy a skýtá jim ochranu před nepřáteli. Rekordní hráze jsou výsledkem usilovné práce několika bobřích generací a ty skutečně kapitální se délkou blíží jednomu kilometru. Masa hráze z dřeva, bláta a kamení se tyčí až do výšky čtyř metrů a u základny může dosahovat šířky přes sedm metrů. K tomu staví bobři ještě systém vedlejších hrází výše po proudu nebo na přítocích. Velkou námahu je stojí i vybudování bobřího „hradu“ – mohutné stavby, v jehož nitru se ukrývá dvoukomorové hnízdo. Společně nahromaděný „majetek“ v podobě hrází a hradů spojuje samce a samici velmi pevným poutem. Nemohou si dovolit střídání partnerů, protože jednou zbudovaný systém vyžaduje neustálou údržbu a opravy. Samec a samice se jeden bez druhého ani na chvíli neobejdou. 


 
Ukázka třetí
V čase povolebním, kdy se na ministerstvech mění ministři a jejich náměstci, kdy do poslaneckých škamen usedají noví, staronoví i zcela antikvární poslanci nelze druhou ukázku věnovat jinému tématu, než je „Pořádek bez vůdců“
Lidské společenství je důmyslně organizované. Lov mamuta, stavba pyramidy nebo let na Měsíc by se neuskutečnily, kdyby to všechno někdo neřídil. Lidské dějiny jsou plné známých i neznámých organizátorů - náčelníků pravěkých tlup, faraonů, králů a císařů, prezidentů, šéfů firem a výzkumných projektů, kteří tu více tu méně úspěšně rozhodovali a řídili lidskou společnost.
Eusociální společenství fungují bez toho, že by některý jedinec zaujímal výsadní řídící postavení. Přesto zvládají nejednu úlohu lidského státu. Mravenci budují složitá hnízda, brání teritorium před vetřelci, udržují sídliště v čistotě a pořádku, pečují o potomstvo, berou do otroctví jiné mravence nebo pěstují houby. A přitom ani jeden z mravenců neřídí činnost druhých obyvatel mraveniště. Ani královna, navzdory svému jménu, neplní roli organizátora, který přesně zná potřeby mraveniště a jeho momentální stav. Královna neurčuje, jaká opatření je třeba provést pro optimální chod celého společenství. Všechno tu běží jaksi samo od sebe.

 

Někdy má kolonie na každou práci doživotní speciality. Například malé dělnice shánějí potravu, zatímco velké dělnice plní úkoly při obraně mraveniště. Jindy se mění pracovní zařazení s věkem. Mladá včela pracuje první tři dny svého života jako uklízečka. Od čtvrtého dne se přeškoluje na krmení a napájení starších larev. Ve věku šesti dnů jí začnou fungovat zvláštní hlavové žlázy, jejichž sekretem pak krmí nejmladší larvy. Ve věku dvanácti dnů už vyrábí žlázami na zadečku vosk a začne stavět plásty. Od osmnáctého dne života se připravuje na plnění úloh mimo úl. Nejprve hlídá vlet do úlu a vydává se do okolí na průzkumné lety. Ve věku tří týdnů je připravena na nejnáročnější funkcí včely létavky. Sbírá nektar, pyl a vodu a nosí to všechno do úlu.
Mohlo by se zdát, že včely organizují práci prostřednictvím „tanců“. Jejich tajemství odhalil ve čtyřicátých letech minulého století německý přírodovědec Karl von Frisch a vysloužil si za to Nobelovu cenu. Obecně známé jsou tance v kruhu, které označují výskyt bohatého zdroje potravy v těsné blízkosti úlu, a tance ve tvaru osmičky, které určují směr, kterým je třeba letět za potravou, i vzdálenost, jakou je oři tom třeba překonat. Kromě nich byly v posledních letech odhaleny ještě dva typy tanců. Pokud se dělnice vrátí s nákladem do úlu a zastihne tam větší počet včel, které složily náklad pylu či nektaru a nemají se k dalšímu letu, tančí dělnice mobilizační „natřásavý tanec“, kterým láká lelkující dělnice na dno úlu a následně je ponouká k výletu za potravou. Naopak, pokud dělnice zastihnou v úlu jen málo dělnic starajících se donesenou potravu, volí jiný typ tance, kterým povolávají ostatní včely do práce na plástech.


Někdy se včely vrátí od zdroje potravy s hodně nepříjemnou zkušeností. Musely se například poprat s početným davem dělnic z cizího úlu. Tyto „zrazené“ dělnice před návštěvou nebezpečného místa ostatní dělnice důrazně varují. Využívají k tomu zvláštní tanec. Vyhledají po příletu do úlu včely, které svým tancem stále ještě vybízejí k letu za potravou do místa, jež se mezitím proměnilo ve smrtící past. Krátkým vrtivým tancem včela donutí zpravodajku, aby v odesílání dělnic za potravou okamžitě ustala.
Pokusy, při kterých Karl von Frisch rozluštil „řeč včel“, navozovaly notně nepřirozené podmínky. Německý přírodovědec dával do blízkosti úlu jeden vydatný zdroj potravy a sledoval, jak na to budou včely reagovat. Tak to ale běžně v životě včel nechodí. Zdrojů potravy bývá více, jsou obvykle rozptýlené na větší ploše a nacházejí se různě daleko od úlu. Rozdíl mezi pokusem a realitou může být stejně propastný jako rozdíl mezi nedělí a všedním dnem na malé vsi. V neděli míří většina obyvatel na mši do kostela, v pondělí se rozprchnou každý za svou prací.
Za obvyklých podmínek nejsou včelí tance tak důležité. Dělnice, která přiletí do úlu s potravou sice „tančí“, aby dala vědět, odkud se vrátila, ale devíti z deseti včel, které se s jejím tancem seznámí, je to úplně jedno. Pro potravu letí tam, kde byly při svém minulém letu mimo úl. Dělnici se podaří „ukecat“ tancem jen malou část osazenstva úlu. Ani tyto „rekrutované“ včely ale nemusí označený zdroj potravy navštívit. Ukazuje se, že včely jsou při čtení zpráv zprostředkovaných tancem dosti natvrdlé. Některé shlédly taneční depeši v padesáti reprízách. Několikrát se podle této instrukce pokusily najít potravu a ani jednou neuspěly.


O druhořadém významu tanců svědčí i výsledek experimentu, v kterém vědci zkonstruovali úly, kde jsou plásty natočeny tak, aby tanec včel nedával správné údaje o zdroji potravy. Na život v kolonii to nemělo žádný vliv. Včely, které se nemohly správně dorozumět tancem, byly ve sběru potravy stejně úspěšné jako včely, které i nadále tančily tak, jak to popsal před více než šedesáti lety Karl von Triech.
Tanec je jen jedním z mnoha komunikačních kanálů a funguje jako pojistka. Kromě zprávy zakódované v tanci vnímají včely i vůni a chuť potravy, kterou s sebou přináší do úlu úspěšná dělnice. Vidí také, kterým směrem jejich družky vylétají za potravou. Není ani reálné, aby všechny včely kolem tančící dělnice vnímaly tanec kompletně. Některé z něj nevidí skoro nic a musí se spolehnout na vůni nebo chuť potravy. Další sice zachytily informaci o směru, kterým je potřeba letět za potravou, ale „přehlédly“ údaje o vzdálenosti zdroje potravy. Jiné dělnice se naopak dozvěděly, jak je to k potravě daleko, ale netuší, kterým směrem je třeba letět. V situacích, kdy včely nemají z nějakého důvodu nedostatek jiných signálů, například když potrava nevoní nebo nemá typickou chuť, nabývá tanec na důležitosti. Najednou se včely o tančící dělnici zajímají a řídí se striktně jejími instrukcemi tak, jak to pozoroval Karl von Frisch.
Bez řízení se obejde i stavba komplikovaného termitího hnízda, i když práce všekazů na první pohled připomíná činnost dobře organizované zednické party. Není tu však polír, který by podle plánů určil, kde založit pilíř a jak velká bude komůrka. Termitům však zednický mistr nechybí. Jejich stavebním materiálem jsou jakési cihly, kousky stavební hmoty vytvořené ze slin a hlíny. Termití dělnice je v první fázi budování rozmisťují zcela náhodně. Termití cihly se o sebe postarají samy. Obsahují jednu příměs, která většině stavebních materiálů chybí - pachovou látku, jakýsi parfém. Pokud se na kterémkoli místě náhodou sejde dostatek dělnic a ty nahromadí nadkritické množství stavebního materiálu, zařídí už vůně hromady cihel vše potřebné. Termity vůně přitahuje, a proto nosí na voňavé místo další a další cihly. Díky efektu, který připomíná nabalování sněhové koule valící se z kopce dolů, přechází stavba pilíře do druhé fáze, kdy se náhodná a neuspořádaná aktivita termitů mění v koordinované hromadění stavebního materiálu v určitém bodu. Když je budovaný pilíř dostatečně mohutný, začne být jeho vůně pro termity až příliš silná. Začnou se mu vyhýbat a jeho stavbu tím ukončí. Tak vzniká v termitišti složitá spleť komůrek a chodbiček.


V jednom místě termitiště musí dělnice vybudovat obří komnatu pro královnu, která dorůstá délky až několika centimetrů. Její rozměry si určí sama královna, respektive její pach. Termití dělnice nedokážou stavět pilíře v místech, kde je koncentrace královnina pachu příliš vysoká. Naopak, pokud v místě vonícím silně po královně narazí na pilíř nebo zeď, okamžitě ji začnou bourat. Termiti proto budují pilíře a stěny jen v dostatečné vzdálenosti od královny. Tak je i bez plánů a stavitelů zajištěno, že královna dostane pokojíček přesně na míru - ani příliš těsný ani příliš velký. Na první pohled komplikovaná organizace činností v eusociálním společenstvu je často výsledkem překvapivě jednoduchých mechanismů, které působí na úrovni jedince. 


 
Hádanka

 

Moudří učitelé biologie se nebojí před studenty přiznat, že polovina toho, co přednášejí, není pravda. Obvykle k tomu dodají, že nikdo neví, které poloviny výkladu se to týká, a proto budou zkoušet úplně všechno. Platí to měrou vrchovatou i o knížce „Když jdou ryby rybařit“. Navzdory velké snaze nemůžeme vyloučit, že polovina knížky nakonec obsahuje mylné informace. Na rozdíl od hodin biologie se však její čtenář nemusí bát zkoušení. Na konci každé kapitoly na něj nicméně čeká otázka, na které si může ověřit, co všechno o přírodě ví. Tady je ukázka jedné z nich:
 
Sklapnutí úst může být velmi účinná obrana. Zdaleka se to netýká jen nepředložených prohlášení. Mistrem v tomto oboru je bezesporu jihoamerický mravenec Odontomachus bauri. Dokáže čelisti svých dlouhých kusadel sklapnout během pouhé desetitisíciny sekundy. Příslovečný okamžik – tedy mžiknutí lidského oka – trvá 2 300krát déle. Mravenec dokáže díky tomu chytit i velmi čilou kořist.
Úžasné je zrychlení mravenčích čelistí a zároveň síly, které přitom vznikají. Když mravenec sklapne čelisti naprázdno, vyhodí to jeho tělo do vzduchu. Mravenec pak udělá salto, které ho vynese do výšky 8 centimetrů nebo jím mrští na vzdálenost 40 centimetrů. Mravenec může dráhu letu volit předem. Nastavením sklapávajících čelistí určí, zda poletí především do výšky nebo naopak poletí  co nejdále. Kdyby se chtěl mravenci vyrovnat člověk vysoký 180 centimetrů, musel by skočit do výšky 13 metrů anebo doskočit do vzdálenosti 40 metrů. Mravenec letí vzduchem asi čtvrt sekundy a udělá přitom až patnáct kotrmelců. To ho zachrání například před výpadem jazyka ještěrky, jenž trvá kolem 0,2 sekundy.
V celé živočišné říši zatím neznáme tvora, který by dokázal některou částí svého těla pohybovat rychleji. Jakou rychlostí se čelist mravence Odontomachus bauri pohybuje?


a) 230 km/hod
b) 530 km/hod
c) 730 km/hod



Správná odpověď je a). Čelist mravence Odontomachus bauri se při sklapnutí pohybuje rychlostí až 230 km/hodinu

Autor: Redakce
Datum: 01.09.2010 09:03
Tisk článku

Budoucnost lidstva - Kaku Michio
 
 
cena původní: 397 Kč
cena: 333 Kč
Budoucnost lidstva
Kaku Michio
Související články:

Knihy roku: O Konstantinopoli, skle i čokoládě     Autor: Pavel Houser (22.11.2016)
Největší show Richarda Dawkinse     Autor: Stanislav Mihulka (16.02.2012)
První kniha astronomických snímků v Brailově písmu     Autor: Miroslava Hromadová (17.01.2008)
Klonování genů a analýza DNA     Autor: Redakce (14.12.2007)
Kapka metanového deště     Autor: Redakce (23.05.2007)



Diskuze:




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni












Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace