Konec mýtu o klimatické citlivosti  
Těžko si nevšimnout, že žijeme v době, kterou hýbe spor dvou učení o našem fyzickém světě, podobně, jako hýbal renesancí. Tehdy to byl spor mezi antropocentrickým viděním světa s lidmi obývanou Zemí ve středu vesmíru proti pojetí světa, v němž jsme jen satelitem skutečných hlavních hráčů, a dnes je to spor o antropocentrické vidění klimatického systému, ve kterém bezděčně poroučíme větru dešti, kontra svět gigantických sil, proti nimž jsme stejně nepatrní jako byl náš opičí předek. Dnes nejde o to, je-li lidský svět středem vesmíru, ale jestli je lidstvo středem klimatu své planety.

Hádají se tedy proponenti AGW (Anthropogenic Green-house Warming – lidmi způsobeného globálního oteplení nebo silněji lidmi způsobeného skleníkového oteplení) které protistrana nazývá klimatickými alarmisty či karbonáři a jejich odpůrci, jimž proponenti AGW už zpravidla nadávají spíš do klimatických denialistů čili popíračů, aby se objevila konotace s popírači holocaustu. Oni si říkají radši odpírači. Poměrně se vytrácí název klima-skeptik, protože k tomu se odpírači hrdě hlásili a jehož konotace jim docela hrála do karet. (Vědec je přeci skeptický a skeptiky čili nevěřící nemají rádi církve a ideologové.)

 

V tomto sporu je mnoho míst střetu, ale pomineme-li ty sociální, kde jde o to, která strana jsou vlastně spiklenci usilující o vládu nad světem, a zůstaneme-li jen u sporu o fyzické klima, nade vším ční dva největší sporné problémy – spor o klimatickou historii a spor o klimatickou citlivost.

 

V soupeření názorů na klimatickou historii jde zejména o tzv. „spor o hokejku“, neboť nadávka odpíračů pro oficiální, politicky korektní verzi klimatické historie se nazývá „hokejkový graf“. Tato křivka líčí původní nevlídně studený ráj na Zemi, kde nedocházelo ke klimatickému vývoji, dokud zlí lidé nepojedli ze stromu poznání, načež vytvořili průmysl a byli proto archandělem oxidem uhličitým vyhnáni do pekelného žáru, ve kterém se za své hříchy usmažíme. U míry vlivu skleníkového efektu jde zejména o spor o klimatickou citlivost, která je momentálně asi hlavní bitevní linií mezi oběma stranami. V souboji o hokejku jsou proponenti AGW na ústupu jen nepřesvědčivě zpomalovaném občasnými protiútoky, při nichž vrhají poněkud zkroucenější hokejky, jako třebas „špagetový graf“, kde přeci jen tak napůl uznávají, že tu byla nějaká dost studená středověká teplá perioda a nějaká dost teplá malá doba ledová, ale moc jim tahle munice už nepomáhá. Ale i když prohrají spor o hokejku, bude to pro ně cosi jako porážka v námořní bitvě u Trafalgaru pro Napoleona, jakou si mohl dovolit. V otázce klimatické citlivosti jde však o víc. Porážka na tomto poli by mohla pro zastánce klimatické změny způsobené lidmi představovat Waterloo.

 

Dr. Roy Spencer


Vojevůdcem popíračů, který zde představuje vévodu z Welingtonu, je zřejmě Dr. Roy Spencer. Ten se poněkud vymyká pojetí denialistického čerta malovaného na zdi webů AGW vyznavačů. Správný denialista prý nevěří na skleníkový efekt. Ne snad, že v lidové tvořivosti internetových diskusí by se nevyskytovali pěšáci, kteří na něj fakt nevěří, ale atmosférický fyzik Spencer každého, včetně čtenářů svého webu a svých knih, poučuje o základní funkci skleníkového efektu v zemské atmosféře. Bez něj by prý dokonce vůbec neexistovalo počasí ale jen adiabatické rozvrstvení atmosférických teplot. Značná část skeptických teoretiků samozřejmě napadá modely, pomocí nichž byl vypočten radiační účinek CO2, kterým se tento skleníkový plyn účastní na energetické bilanci planety. Obvykle uvádí, že hodnoty radiačního účinku RF (Radiativ Forcing) budou alespoň dvacetkrát menší, než jaké odhadují AGW proponenti, a to jsou ty horní odhady. Oboa radiační účinky - jak ten odhadnutý modeláři atmosféry ze strany AGW, tak teoretiky odpíračů, vychází z hypotetických modelů atmosféry plných předpokladů o vzájemných interakcích atmosférických vrstev a jiných, ne zcela prozkoumaných procesů, které se ještě nikomu nepovedlo experimentálně ověřit. U jediné měřící technologie, která opravdu umí měřit s docela zajímavou přesností radiační bilanci planety Země – u satelitů vybavených přístroji CERES, ta přesnost zatím nedostačuje k tomu, aby přímo změřila podíl, jaký v této bilanci připadá na skleníkové plyny. To samozřejmě Dr. Spencer dobře ví, protože právě on většinu v současnosti využívaných metodik satelitního měření procesů v atmosféře pro NASA vymyslel. Ve většině svých výzkumů se opírá právě o tato satelitní data.

 

Spencer má rád výpočetní modely, ale jakožto důsledný vědec a nikoliv vědátorský mudrlant je buduje po částech formulovaných jako hypotézy testovatelné na datech (každý model je v podstatě hypotézou). Své hypotézy pak krok za krokem precizně testuje, aby přesně formuloval jak zjištěné zákonitosti, tak i hladiny významnosti (čili míry nejistoty), s jakými jeho zjištění platí. (Tak se podle současných metodologií vycházejících z Popperova pojetí dělá věda.) Protože neví, jak by pomocí satelitů otestoval radiační účinek CO2, tak se jím zatím nezabývá a ve svých výzkumných modelech testuje možnost, co by se dělo, kdyby tento účinek byl fakt tak velký, jak si myslí IPCC modeláři klimatu. Ovšem z jeho jednoduchých, ale v každém ohledu na datech testovaných modelů vychází, že vůbec není zapotřebí, aby radiační účinek CO2 byl menší, než ta čísla od IPCC, ač považovaná skeptiky obecně za šíleně přemrštěná. I když přijmeme radiační účinek RF podle klimatických alarmistů z IPCC, stejně není podle Spencerových zjištění šance, aby mohlo dojít k extrémnímu oteplení klimatu, a to z důvodů nízké klimatické citlivosti.

 

Co to ta citlivost je? Obecně je to dynamický parametr nějakého systému, který je protikladem parametru zvaného stabilita. Systém, který je nestabilní, čili citlivý, může představovat třebas mizerně navržená váza s velkou kytičkou, o kterou, když jen tak lehce zavadíte, převrátí se a síla dopadu, bude daleko silnější, než bylo původní "dloubnutí". Zatímco do velice necitlivého systému – čili dynamicky stabilního – narazíte náklaďákem, on se třebas na okamžik s odporem ohne jako pružina, pak zakmitá a vrátí se do původní polohy.

 

Podle představ modelářů IPCC je samozřejmě klimatický systém planety Země extrémně citlivý. Stačí když planetu trochu ohřejete a ona se už začne ohřívat sama pomocí kladné zpětné vazby vodních par. Protože nárůst teploty vede ke zrychlenému odparu vody a vodní páry jsou silnějším skleníkovým plynem než CO2, tak tyto prý vyvolají další ohřev a tyto děje se zacyklí a teplota planety neustále roste. To je obraz citlivého klimatického systému s kladnou zpětnou vazbou, kde spouštěcím mechanismem je slabý účinek je CO2 a kladnou zpětnou vazbu zajišťují vodní páry v atmosféře. Bez toho, aby si CO2 touto kladnou zpětnou vazbou zotročil daleko mocnější vodní páry, nemá šanci klima přehřát, ani když vyjdeme z pravděpodobně přehnaných odhadů přímého účinku skleníkových plynů pocházejících z alarmistického tábora. Pokud v klimatickém systému funguje i záporná zpětná vazba aktivně působící proti podnětům vyvolávajícím změny, pak je náš svět velice klimaticky necitlivý, tedy stabilní a všechny ty děsivé body zvratu a peklo na Zemi, které nám Al Gore, Jim Hansen a náš domácí Metelka slibují, jsou čertem malovaným na zdi, i když ta malůvka s rohy, vidlemi, kopytem i pytlem na hříšníky má v dnešní době digitální podobu počítačové simulace matematického modelu. Není proto divu, že se Spencer snaží změřit, jaká tato citlivost opravdu je, a najít ty zpětné vazby, které lze z dat vyčíst.

 

Co skutečně hýbe radiační bilancí planety
Kromě toho, že hledá zpětné vazby, zkoumá také radiační tepelnou bilanci planety samotné a jejich příčiny. A to, co v satelitních datech vidí, jsou neustálé obrovité proměny radiační rovnováhy, v nichž se účinek nějakého CO2 či jiného plynu v pohodě ztratí jako nepatrný šum, a jaké pouhou změnou o jedno či dvě procenta dovedou svět dovést ke globálnímu oteplování nebo globálnímu ochlazování, jež zemský klimatický systém v minulosti každou chvíli zažíval, a vůbec k tomu CO2 nepotřeboval. A pokud se tyto síly rozhodnou, že budou účinek CO2 kompenzovat, snadno to provedou zlomečkem své kapacity. Pokud se však rozhodnou přehřát planetu, tak to hravě zvládnou i kdyby žádného sodovkového plynu nebylo. Touto silou regulující energetickou bilanci planety jsou mraky. Ty hýbou jedním i druhým směrem radiační rovnováhou Země v řádech donedávna naprosto netušených. Změna rozlohy mraků o 1 či 2 % představuje rozdíl mezi předindustiriálními teplotami a přelomem 20. a 21. století.

 

Pára, místo aby poslušně oteplovala planetu, jak jí Jim Hansen a další IPCC modeláři klimatu předepisují, se přemění v mraky a uplatní svůj radiační účinek ještě silněji, než to dělá vzdušná vlhkost. Mraky mají na výběr, jestli budou ochlazovat nebo oteplovat. Nízká oblačnost zvedá albedo Země (její odrazivost), a sluneční radiaci to odráží zpět do vesmíru v objemech, proti nimž nemá žádný skleníkový plyn šanci. Je tu tedy nikoliv skleníkový, nýbrž žaluziový efekt vody. Pára ale může vytvořit vysoká mračna, a v tom případě je tu pro změnu skleníkový účinek vysokých bílých mraků a v oteplujícím účinku těmto vysokým mrakům zase nic, kromě těch nízkých mraků, nedovede konkurovat.

 

Vypadá to tedy, že proměnlivost veškerého klimatu v časových měřítcích našich životů nebo i historie lidské civilizace v pohodě vysvětlí mraky a nic dalšího k tomu možná není zapotřebí. Na druhou stranu jsou mraky docela chaotická záležitost a pomyšlení na to, že jsme v moci něčeho tak vrtkavého, nemusí budit zrovna příjemné pocity. Naštěstí, jak to tak vypadá, chovají se mraky docela spořádaně a zřejmě mají i smysl pro zápornou zpětnou vazbu, která kompenzuje úchylky systému stabilizujícími reakcemi na okamžitý stav jak regulační ventil kontrolující teplotu. To ale trochu předbíháme.

 

Periodické cykly Matky Země
Koncem 20. a počátkem 21. století si řada výzkumníků začala všímat určitých dlouhých cyklů klimatu. Začalo to snad zjištěním, že v posledních několika staletích podléhají úlovky ryb asi 60-letým dlouhodobým cyklům. Nakonec se přišlo na to, že oceány samotné, zřejmě v důsledku určité cykličnosti vykazují asi 60-leté periody rozložení teplých a studených vod v různých oblastech na povrchu. To dále modifikuje i rozložení charakteristických tlakových polí v atmosféře, vzdušných proudů a vzory oblačnosti a srážek. Největší z těchto cyklů je PDO – Pacifická Dekadická Oscilace a na paty jí šlape AMO – Atlantická Multidekadická Oscilace. Pacifik ještě osciluje v kratší, tak čtyřletou frekvencí kterou nazýváme Jižní Oscilace. Ve svých vrcholech přináší jev EL Niño, kdy obvykle po čtyřech letech zeslábnou trvalé pasátní větry odtlačující teplejší vodu z tropického Pacifiku a Indického oceánu na západ. Zde si klimatický systém nahromaděné teplo ukládá jako do kasičky až se najednou převalí přes celý Tichý oceán až k břehům jižní Ameriky, čímž vytvoří dočasný teplý proud El Niño. Tento "chlapeček" na jistou dobu potlačí vliv studeného Humboltova proudu z Antarktidy omývající západní pobřeží Jižní i Severní Ameriky. Tím nastane dočasný rozvrat klimatu v celé pacifické oblasti, včetně kontinentů kolem ní a tak se na čas změní meteorologická situace na planetě. Někdy však, když se tato oscilace dostane do vrcholu opačné fáze, dochází k extrémnímu zesílení pasátů a přesunu obrovských mas studených antarktických vod přes Pacifik na západ. To má dopad na pacifickou oblast i na celý svět. Tento druhý extrém Jižní oscilace se nazývá La Niña. Nyní se nacházíme na počátku této fáze. Proto například v Brazílii před několika týdny zapadaly palmy sněhem, v jihoamerických tropických řekách mrzly ryby, želvy, delfínovci a aligátoři po milionech a vážný dopad to mělo jak na chov dobytka, tak i na lidskou populaci, která zde není na takovou, nikým nepamatovanou zimu zařízená.

 

V průběhu těchto třech hlavních oceánských oscilací se samozřejmě charakteristickým způsobem mění oblačnost. Kromě množství srážek se dramaticky mění i radiační rovnováha planety. Tím se vysvětluje i spousta dalších věcí, například ze vzájemných fázových posunů mezi PDO a AMO dnes dovedou vědci pro Severní Ameriku rekonstruovat suché a vlhké klimatické fáze postihující tento kontinent stovky let nazpět a odhadnout to i dlouho dopředu. Doufejme, že časem někdo najde podobné vysvětlení pro zcela pravidelné malé pluviály, během nichž po staletí a tisíciletí střední Evropu sužují vlny povodní. S jedním takovým pravidelným pluviálem se musíme v posledních letech vyrovnávat. Když to tolik vysvětluje, tak se samozřejmě našli odvážlivci, kteří začali zkoumat, jestli by fázování PDO, AMO a Jižní oscilace nemohlo mít nějaký podíl na vývoji klimatu v industriální éře. Byl to ovšem výzkum podobně rizikový jako prosazování heliocentrické astronomické hypotézy za dob Galilea. Ovšem na přelomu 20. a 21. století to byl Phil Jones z CRU, kdo určoval co smí mít vliv na klima a co ne, přičemž konkurovat monopolu CO2 jako jedinému činiteli s licencí na tvorbu klimatu se nepřipouštělo. Proto se zveřejněné e-maily z CRU hemží jednak Jonesovými „cestami do města“ k zajištění cenzurních zásahů, když selhala inkviziční bdělost na úrovni „přátel úctyhodných lidí“ ve vědeckých žurnálech, tak i pochvalami editorů a cenzorů ze spřátelených časopisů s monopolem na „peer-review“ v klimatických tématech za to, že dobře ví, co mají dělat s takovým odporným pokusem o článek, který měří do kolika měsíců po zahájení La Niña dojde ke globálnímu ochlazení. Článek zmiňující tuto cenzuru byl také nedávno na Oslu otištěn, a to v souvislosti se zahájením ochlazující epizody La Niña před několika týdny. I přes publikační embargo však zanedlouho všichni, kdo mají něco společného s počasím či podnebím věděli, že globální teplota závisí zejména na tom, v jaké fázi se zrovna nachází PDO, AMO a SOI.

 

I Spencer provedl kritický rozbor modelů IPCC z tohoto hlediska. IPCC modelové koncepty spočívají na předpokladu, že neexistuje přirozený činitel, který by mohl vysvětlit variabilitu recentních teplot, a vše co není vysvětleno tudíž zapříčiňuje CO2. Hlavním motorem by měla být kladadná zpětná vazba velmi citlivého klimatického systému, která nepatrné působení CO2 posiluje. Parametr tohoto posílení – klimatická citlivost – se právě z tohoto „nevysvětlení“ počítá. Čím větší nevysvětlení přirozenými vlivy, tím tedy větší citlivost a tím žhavější klimatické peklo v počítačovém orákulu, které kalkuluje historickou nutnost, která lidstvo čeká a nemine, pokud nepřistoupí na světovou revoluci nastolující globální socialismus s přídělovými lístky na uhlík.

 

Spencer začal s nejlepším odhadem pozorovaných globálních změn průměrných teplot povrchu během 20. století z datové sady HadCRUT3. (Zobrazeny jsou 3-měsíční klouzavé průměry.)
Udělal následující graf, jenž obsahuje i modelovou rekonstrukci 20. století zprůměrovanou ze 17 z 21 klimatických modelů, kterými IPCC jednak věští historickou nutnost klimatické budoucnosti lidstva, ale navíc také z moci úřední určuje, co lze jejich vědou vysvětlit přirozeně, a co musí vysvětlit zásahem nadpřirozena. Nadpřirozenem je tu CO2 a jeho sice silnější ale pokorný pomocníček - vysoká klimatická citlivost způsobená kladnou zpětnou vazbou odpařené vody.


 


Na grafu  je vidět i oteplování počátkem 20. století v době malého navýšení CO2, i ochlazování ve vrcholné době dýmajících továrem mezi 40. a 70. lety minulého století. Vzal si tedy křivku modelářů IPCC s rozdílem pozorovaných teplot a tím, co lze přirozeně vysvětlit, čímž vzniká křivka údajně přirozeně nevysvětlitelného působení proměnlivosti nedávných globálních teplot.

 

Tato křivka je šedivě i na obrázku níže. Zde jsou rovněž tři možné zdroje přirozené variability: Pacifická dekadická oscilace (PDO modře); Atlantická multidekadická oscilace (AMO zeleně); a záporná hodnota Indexu jihopacifické oscilace (SOI červeně). SOI je ukazatelem aktivity El Niño a La Niña. Všechny tři klimatické ukazatele jsou škálovány tak, aby čistá hodnota variability (směrodatná odchylka) seděla s křivkou „nevysvětlené teploty“.


 

Když si to matematicky vyladil, našel Spencer optimální lineární kombinaci PDO, AMO a SOI, která nejlépe sedí s “variabilitou teplot” údajně nevysvětlitelnou bez působení skleníkových plynů; ta je zobrazena jako čárkovaná fialová křivka v následujícím grafu. Do této kombinace byl zahrnut i určitý časový skluz s předbíháním PDO před teplotou o 8 měsíců, předcházením SOI před teplotou o 4 měsíce a s AMO bez časového skluzu. Tím byla náhle přirozeně vysvětlena variabilita teplot 20. století.
 

 

Tak tohle výše získané vysvětlení variability přidal k původnímu modelovému grafu. Toto vysvětlení však silně snížilo velikost toho, co je třeba nějakým doplňkovým způsobem vysvětlovat a model potom silně přestřelí. Ujetí klimatického modelu IPCC je způsobeno pokusem vysvětlovat účinky, které mají své přirozené příčiny, extrémní klimatickou citlivostí.

 

 

 

To, co proběhlo od 70. let 20. století do jeho konce, nebylo tedy žádné bezprecedentní oteplení v důsledku vysokého nárůstu sodovkového plynu, nýbrž přinejmenším z větší části pravidelnou sezónní změnou vyvolanou oceánskými oscilacemi. Nicméně modely IPCC to vysvětlují jak nárůstem CO2, tak hlavně velkou klimatickou citlivostí – tedy obrovskou kladnou zpětnou vazbou, která na každý oteplovací plamínek reaguje požárem. Tato ohromná zpětná vazba má být i zárukou budoucího hrůzostrašného oteplení. Ovšem, vzhledem ke skutečnosti, že většina oteplení byla způsobena oceánskou oscilací, stejně jako oteplení v předchozích období, je klimatická citlivost, která ho měla vyprodukovat, záležitostí říše bájí.

 

Toto vysvětlení je zároveň v souladu se současnými měřeními skutečných energetických bilancí planety, které skoro úplně určují změny v oblačnosti. Ovšem, podle Spencera to vysvětluje i tzv. iluzi citlivého klimatického systému, kterou současní modeláři klimatu trpí. Co to ta iluze je? Dr. Spencer to vysvětluje v mnoha svých esejích pro veřejnost i v článku, který spolu s Braswellem vydali JGR mnoha vědeckými formulacemi. Ovšem zhruba jde o to, že v tom chaotickém systému, kde mraky neustále mění v různých časových škálách energetickou bilanci planety, je možné si myslet, že některý vrtoch mraků je vlastně zesílená reakce na nějaký náš nepatrný podnět.

 

Silná kladná zpětná vazba velice citlivého systému je tedy nesmysl. Citlivost klimatického systému, jak si ji představují modeláři IPCC, je dokonce tak vysoká, že v případě těchto přirozených oscilací klimatu, jaké do něj vnáší přirozená variabilita oceánů, by po takovém ohřevu, jaký jsme zažili na konci minulého století, asi už nebylo návratu a svět by se musel nezadržitelně oteplovat někam k absurdním hodnotám. Tak vysoce citlivý ale klimatický systém není ani náhodou.

 

Nejenže tu není silná kladná zpětná vazba, ale podle všeho je tu naopak do tvorby systémů oblačnosti vložena zpětná vazba, která je záporná, reagující proti výchylkám snahou změnit radiační bilanci planety tak, aby se systém ze své odchylky vracel.

 

Termostat planety
První si toho všimli Lindzen a Choi. Objevili příznaky této záporné zpětné vazby v datech družicových měření posledních desetiletí. Smršť nenávisti, kterou tím vyvolali u klimatických alarmistů a vědy na objednávku uhlíkových socialistů, lavinovitě rostla – tedy vyvolala odezvu ve velmi citlivém systému s kladnou zpětnou vazbou. Pochopitelně, že víceméně vznikla honba za jejich vyvrácením. Čísla však byla opravdu ta, která satelity naměřily, a statistické závěry z nich také neměly žádnou vážnou vadu. Tak jak to vyvrátit? No ale meteo-satelity podléhají postupnému hroucení své orbitální dráhy – orbital decay. Tak prohlásili, že číslům z dlouhodobých pozorování družicemi nelze věřit, protože je zkreslují postupné změny orbity sond. Čísla z nich jsou proto nevěrohodná a k čemu vlastně nepřesná měření, když tu máme modely, a ty nám řeknou vše.

 

Do akce se tedy pustili Spencer s Braswellem. Vzali čísla z moderních satelitních systémů využívajících přístroje jako CERES z NASA systému Aqua aj., které dovedou velice přesně měřit právě radiační bilanci a oblačnost planety jako celku a kompenzovat postupný pokles orbity a další vlivy. Vymysleli k tomu jinou metodiku a začali zase počítat ze skutečně naměřeného, k čemuž si vyrobili jednoduchý model zpětné vazby a zkoušeli ho kaliborovat, aby dával stejné odpovědi na vnitřně zapříčiněné i vnější účinkem způsobené změny teploty. Píší o tom:

 

„Zkoumán byl dopad časově proměnného radiačního účinku na diagnózu radiační zpětné vazby ze satelitních pozorování. Grafy z kosmu měřeného fázování proměnlivosti globálních průměrných teplot v porovnání s radiačním tokem odhalují jak lineární rozvrstvení tak i spirální vzor, jak u satelitních měřeních tak i ve výstupu z provázaných klimatických modelů. Byl použit jednoduchý model zpětné vazby radiačních účinků, aby se jím doložilo, že lineární rozvrstvení představuje radiační zpětnou vazbu fungující v teplotních  proměnách vyvolaných jinak než radiací, přičemž spirální vzory jsou výsledkem časově proměnných radiačních účinků vyvolaných vnitřně klimatickým systémem. Viz jeho vědecký článek v JGR. A jeho novější článek..

A z tohoto zkoumání jim vyšlo, že klimatický systém na změny reaguje stabilizující negativní zpětnou vazbou. Změnám se tedy aktivně brání buď přitopením mrakovým skleníkem nebo zacloněním mrakovou žaluzií. Znamená to tedy, že systém je značně necitlivý. Pokusy o vyvrácení těchto výsledků zatím vypadají spíš zoufale. Při této necitlivost Spencer počítá, že i kdyby snad platila ta šílená čísla o oteplujícím účinku skleníkových plynů v atmosféře z hororových scénářů alarmistických modelářů klimatu, stejně by se těžko oteplilo víc než 0,6 stupně celsia, i kdyby se snad obsah CO2 v atmosféře za nějakou stovku let uhlíkově energetiky zdvojnásobil.

 

Lindzen samozřejmě jásá, že konečně je už nade vší pochybnost jasné, že systém je necitlivý a hypotéza alarmistů na skutečně těžko zpochybnitelných datech vyvrácená. Nicméně vědecky velice opatrný a vždy skeptický Spencer tvrdí, že tak úplně vyvrácená není, i když na ni moc nevěří. Prohlašuje, že zatím zjištěné zpětné vazby mraků pracují v časových škálách tak do půl roku. To však nevylučuje, aby v datech nebyl i dosud nezjištěný jemný signál lehké, ale v delší časové škále pracující zpětné vazby, která by též mohla existovat, a kdyby snad existovala, nelze vyloučit, že je kladná. Velice intenzivně na jejím odhalení pracuje a odmítá vyzradit svou metodu, jakou  chce její signál v datech odhalit. Naznačil jen, že velice intenzivně studuje ten zub v teplotách v letech 2007-2008 – viz obrázek průměrných globálních satelitních teplot nedávné minulosti níže.


 

 

Tento zub je první velkou tepelnou turbulencí od zprovoznění moderních satelitních systémů, které opravdu umí měřit energetickou bilanci Země. Při tak rychlých změnách by se tedy mohl projevit i jemnější signál dlouhodobé zpětné vazby. Ovšem současnost mu možná poskytuje další studijní materiál. Na konci grafu vidíme dosud nedokončený, ovšem mohutný zub poslední epizody velikého El Niño přepnutého do rozbíhající se La Niña. Tak doufejme, že z těch signálů Spencer s Braswellem něco vyčtou.

 

Jinak to samozřejmě vypadá, že světové klima je buď v rukou nějakých fluktuací oblačných systémů, které mají určitě svou výraznou náhodnou složku, a tedy je to dost náhodné, ale při tom docela stabilizující, anebo jsou tu i další vlivy, ty se ale v tom případě nejspíš nějak projevují dirigováním těch mraků. AGW proponenti zatím model dirigování mraků svým zlým sodovkovým plynem nevymysleli. Kladnou zpětnou vazbu také nejsou schopni na současných datech spatřit, jen ji vkládají do svých modelů. Její výši vypočetli odcizením oteplení způsobeného oceánskými fluktuacemi, tudíž nemůže být dobře. Také  po ní jdou podle své staré zásady, vše co není zcela vysvětleno, vysvětluje CO2 a kladná zpětná vazba. Proto ji „objevují“ ve všech starých klimatických událostech v geologické minulosti, kde je přirozeně vysoká míra nejistoty o přesném průběhu tehdejších procesů. Dokazují tedy, že bez kladných zpětných vazeb by neroztály ledovce na koncích glaciálů, že všechna prudká oteplení ve třetihorách i starších geologických érách by prý nemohla vzniknout jinak než souběhem strašného skleníkového efektu s ještě strašnější kladnou zpětnou vazbou. Tedy čím více neznalosti o konkrétní skutečnosti – tím více „důkazů“ o účinku skleníkového efektu a zejména pak kladné zpětné vazby, kterou ale teď, když tu máme konečně aparáty, které mohou signály zpětných vazeb skutečně pozorovat, nikdo zatím nevidí.

 

Datum: 12.09.2010 17:38
Tisk článku

Zničí nás klima, nebo boj s klimatem? - Klaus Václav
 
 
cena původní: 99 Kč
cena: 84 Kč
Zničí nás klima, nebo boj s klimatem?
Klaus Václav
Související články:

Degradace hnutí za klima v Česku je nejspíše úplná     Autor: Vladimír Wagner (19.11.2019)
Náš boj s klimatem     Autor: Josef Pazdera (06.11.2019)
Grónsko přišlo o 11 miliard tun ledu? No a?     Autor: Vítězslav Kremlík (06.08.2019)
Několik poznámek k další reinkarnaci „hokejkového grafu“     Autor: Vítězslav Kremlík (31.07.2019)
Vedro v Paříži: Srovnání 1947 a 2019     Autor: Vítězslav Kremlík (29.07.2019)



Diskuze:




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni
















Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace