Tyrannosaurus rex - miláček davů
S délkou těla kolem třinácti metrů a hmotností od 5 do 8 tun patří Tyrannosaurus rex k největším suchozemským dravcům, jaké kdy povrch naší planety hostil. To mu zajišťuje v očích veřejnosti zcela výlučné postavení.
„Je to bezesporu nejoblíbenější dinosaurus,“ konstatuje o tomto tyranosaurovi přední americký paleontolog z American Museum of Natural History. „To, že se stal pro veřejnost doslova hvězdou, nám umožnilo provádět výzkumy, které se na fosíliích běžně neprovádějí, jako je řešení otázek spojených s růstem kostí, biomechanikou nebo neurologií.“
Jeho kolega Stephen Brusatte k tomu dodává: „O tyranosaurech víme víc než o kterékoli jiné skupině dinosaurů. Dokonce o nich víme víc než o některých živočiších, kteří na Zemi stále ještě žijí.“

Zvětšit obrázek

Mark Norellm, Kredit: American Museum of Natural History

První tyranosaurus byl popsán před více než sto lety. Po celé dvacáté století znali vědci z této pestré a početné skupiny druhohorních ještěrů jen slavný druh Tyrannosaurus rex a pár jeho blízkých příbuzných. Teprve v poslední době se  podařilo najít vývojově mnohem starší formy tyranosaurů. Mnozí z nich neodpovídají představě mnohotunového dravce. Váží jen setinu toho, co Tyrannosaurus rex.
Rychlý pokrok ve výzkumu tyranosaurů přinutil mezinárodní tým paleontologů, aby provedli jakousi inventuru a na stránkách prestižního vědeckého týdeníku Science představili zbrusu nové objevy a zároveň vyvrátili tradované mylné představy o této nejlépe prostudované skupině dinosaurů.
Nejstarší zástupci tyranosaurů se objevili už před 165 miliony roků. Jejich následníci vydrželi na Zemi plných 100 milionů let. Vyhynuli stejně jako drtivá většina ostatních dinosaurů před 65 miliony  roků. Tyrannosaurus rex byl jen jedním druhem z této početné skupiny druhohorních ještěrů a zdaleka nebyl jejím typickým reprezentantem.
„Pokud máme být upřímní, pak je Tyrannosaurus rex  ve skupině tyranosaurů dosti atypickým představitelem. Po většinu své evoluce byli tyranosauři poměrně malí ještěři. Extrémně velké druhy se objevily až v posledních dvaceti milionech roků,“ říká Stephen Brusatte.

Pohledy do dinosauří lebky

Zvětšit obrázek

Lebka dospělého T. rexe (Kredit: American Museum of Natural History)

Nálezy dokonale zachovaných lebek dovolily vědcům nahlédnout tyranosaurům do hlavy. Pomohly jim k tomu moderní počítačové tomografy. Ty umožnily rekonstruovat trojrozměrně mozek tyranosaurů. Ukazuje se, že tyranosauři měli mozky vyvinutější než jejich dinosauří současníci. Kapacita jejich mozků zcela jistě stačila na aktivní způsob života lovce živé kořisti. Nebylo to tupé zvíře schopné hodovat jen na mršinách. Na druhé straně je ale jisté, že tyranosauři nedosahovali „intelektu“ ptáků.
Vyšetření tyranosauřích lebek počítačovým tomografem odhalilo poměrně velké prostory pro čichové laloky mozku a to jasně dokazuje, že čich hrál v životě tyranosaurů velmi významnou roli. Tento smysl nemuseli zdaleka využívat jen pro pátrání po kořisti. Pachy mohly sloužit i pro vnitrodruhovou komunikaci, například pro potřeby námluv.
Snímky z tomografu odhalily vědcům i stavbu vnitřního ucha. Z té vyplývá, že tyranosauři vnímali se zvýšenou citlivostí nízkofrekvenční zvuky. Pokud se vzájemně dorozumívali hlasem, vydávali zřejmě zvuky právě s těmito nízkými frekvencemi. Ani zrak tyranosaurů nebyl špatný. Anatomie lebky dokládá, že měli dokonale koordinovaný pohyb očí s pohyby hlavy.
Za prokázaný už dnes považují odborníci  fakt, že tělo mnohých tyranosaurů krylo jemné chlupovité peří. Někteří zástupci tyranosaurů zjevně měnili opeření během života. Jako mláďatům jim narostla jakási obdoba prachového peří, která jim snad pomáhala udržet tělesnou teplotu. V dospělosti jim narostla pera podobná těm, jakými jsou vybaveni dnešní ptáci. Tyranosauři je nepoužívali k letu, ale mohli si s nimi vypomáhat například při námluvách.
Impozantní rozměry některých tyranosaurů postavily vědce před otázku, jak tyranosauři rostli. Dosahovali obřích rozměrů  proto, že žili a rostli podstatně déle než jejich menší příbuzní? Anebo rostli rychleji? Jako správná s ukázala druhá možnost. I ti největší tyranosuaři nežili obvykle déle než 25 roků a plné tělesné dospělosti dosáhli obvykle ve dvaceti letech. Dá se odhadnout, že některých obdobích života museli za rok přibrat kolem 800 kilogramů, což představuje úctyhodný průměrný denní přírůstek přes dva kilogramy.
Navzdory obřím rozměrům byli zástupci i těch největších druhů tyranosaurů překvapivě pohybliví. Z analýz koster vědci usuzují, že dokázali běžet rychlostí až 40 km/hod. Autu ujíždějícímu na úplný plyn by tyranosurus nestačil. Člověk prchající po svých by mu však neutekl.

Zvětšit obrázek

Stephen Brusatte, Kredit: American Museum of Natural History

Lovci, mrchožrouti a kanibalové
Z výzkumu kostí dinosaurů, kteří padli za oběť tyranosaurům, lze usuzovat na způsob, jakým se tito dravci zahryzávali do kořisti, a také na sílu stisku tyranosauřích čelistí. Tyranosauří zuby pronikaly hluboko do těla napadeného zvířete. Tyranosuarus často prokousl své oběti nejen měkké tkáně, ale také kosti. Následně tyranosaurus táhl sevřenými čelistmi dozadu a snažil se urvat z těla kus masa. Využíval přitom síly svých mohutných krčních svalů. 
Kosti obětí zhusta neodolaly tlaku tyranosauřích čelistí a praskaly a lámaly se. Docházelo i k jejich  rozdrcení. To svědčí o obrovské síle svalů ovládajících čelisti tyranosuarů. Žádný z dnešních plazů, snad s výjimkou krokodýlů,  není s to drtit silné kosti. Silou stisku čelistí trumfl tyranosaurus i většinu savců včetně hyen. Vyrovnaným soupeřem mu mohl být v tomto ohledu jen tasmánský dravý vačnatec ďábel medvědovitý. O tom, že rozlámané a rozdrcené kosti tvořily nedílnou součást tyranosauřího jídelníčku svědčí i nálezy zkamenělého tyranosauřího trusu. Zbytky kostí nesou neklamné stopy po intenzivním trávení. Ani v tom se tyranosaurům nemohou dnešní ještěři rovnat. Jejich trávicím traktem procházejí kosti kořisti většinou bez větších změn.
Vědci dlouho vedli spory o to, zda byl tyranosaurus lovec nebo mrchožrout. Stopy po zubech tyranosuarů se našly na kostech dinosaurů, kteří se stali obětí přírodních katastrof, a to svědčí ve prospěch představ o mrchožroutech. Na druhé straně však byly na kostech býložravých dinosaurů nalezeny stopy po zhojených ránách způsobených tyranosauřími zuby a to zase svědčí ve prospěch loveckého životního stylu těchto impozantních tvorů. Většina vědců se dnes kloní k názoru, že tyranosauři dokázali aktivně lovit, ale nepohrdli ani bezpracně získaným masem uhynulých zvířat. Stopy po tyranosauřích zubech nesou i kostry tyranosaurů, což svědčí o krvavých bojích a vzájemném kanibalismu.
Velké problémy provázely určení pohlaví u tyranosauřích fosílií. Původně vědci předpokládali, že samice měly širší pánev, protože snášely vejce. U současných plazů ale nebyly takové rozdíly ve tvaru či velikosti pánve zjištěny a není proto důvod se domnívat, že u tyranosaurů tomu bylo jinak. Přesto se dají kostry dospělých samic bezpečně poznat. Při kladení vajec spotřebovaly ze svých kostí značné množství vápníku pro tvorbu vaječné skořápky. Opakované odvápnění je na kostech samic, které několikrát za život snesly vejce, jasně patrné.