Jak často se operatéři dopouštějí hmatatelných přehmatů? Na tuto otázku se pokusili vědci získat odpověď pátráním ve dvou milionech záznamů o operacích, které se za uplynulých 17 let v amerických archivech nashromáždily. Zjistili, že chybují poměrně často a že k přehmatům dochází v průměru každý osmý den. Pokud se na prohřešky přijde, napravují se revizemi výkonů, což znamená že se pacient znovu otevírá a z jeho útrob se vyjímá co tam zůstalo navíc. V tělech pacientů se nejčastěji ztrácejí tampóny, jehly, svorky na cévy ale i větší náčiní rozličného druhu jako jsou peany, kochry, nůžky i skalpely. Je pochopitelné že takto obdarovaní pacienti domů moc nespěchají. Nemocnice pak na každém takovém kverulantovi tratí v průměru 36 000 dolarů.
Šťourání se v archiváliích odhalilo celkem 413 „zapomenutých“ položek. Úsměv vzbuzující případy se kupodivu dějí i v těch nejprestižnějších amerických zařízeních a vyskytují se zhruba v 0,02 procentech operací.

Retrospektivní pohled na chybující nemocniční personál si nekladl za cíl analyzovat faktory, které k malérům vedly. Nezkoumalo se, zda je na vině nepořádek, omyly z rutiny, či něco jiného. Přesto se z výsledků dá ledasco vyčíst:

1.) Nejvíce ohroženy jsou náctileté pacientky, které se podrobují gynekologickým operačním zákrokům. Statisticky vzato chirurg si v mladé slečně něco zapomíná čtyřikrát častěji.

2.) Většinou si suvenýry pacienti odnášejí v dutině břišní (22 % z 413 zjištěných případů).  Další v pořadí jsou "pašeráci" s operovaným hrudníkem (16 %). Nejméně nemocničního majetku rozkrádají ortopedičtí pacienti. 
3.) Hamižní Američané, vůči těm slušnějším, mají vyšší úmrtnost  (1,7 % proti 0,7 %).   

Česko

Zvětšit obrázek

Češka Zdeňka kopečková s cizí špachtlí. (Kredit: Nemocnice Ivančice, s laskavým svolením Z. Kopečkové)

Nezdá se, že by právě odhalený povahový rys Američanů byl něčím výjimečným. Záznamy z našich supermarketů a státních zdravotnických zařízení vypovídají něčem podobném i u nás. Možná máte v paměti případ Moravanky, která si z Ivančické nemocnice odnesla domů osmadvaceticentimetrový chirurgický nástroj. Svědomí jí nedalo a špachtli po pěti měsících vrátila.  Také o roušky je v našich končinách značný zájem. Marie Krejčová si jednu odnesla z nemocnice v Sokolově. Nebyla s ní spokojená a tak jí ztracenou položku po dvou měsících vyndali. Některé z kauz vyplouvají na povrch i po jedenácti letech. U soudu skončil také případ odnášení nemocničního majetku v Krnově na Bruntálsku. Seznam provinilců by byl dlouhý ale soudci přestávají mít pro takovou slabost pochopení. Zmíněné případy roušek v břiše ocenili stotřicetitřema a šestistydvěma tisíci. Mimosoudní vyrovnání ale začínají dělat věc nepřehlednou a tak těžko říci, máme-li větší experty u nás nebo v zámoří. Z údajů zveřejněných za velkou louží vyplývá, že tamní pacienti nějaký ten předmět v těle odnášejí z operačního sálu každé dvě hodiny. To představuje zhruba 1500 případů ročně. Jednomu přeborníkovi z Kalifornie se dařilo v břiše pět let skrývat pětatřicet centimetrů dlouhý skalpel. Soud to ocenil na čtvrt miliardy dolarů.

Určitou, i když neucelenou představu jak si v tvrdé konkurenci stojí našinec, dává průzkum MUDr. Jiřího Šťastného z Nemocnice v Prostějově. Čísla zveřejnil v týdeníku Medical Tribune a porovnává je se světovým průměrem, kde zapomenutý předmět v těle pacienta připadá na jednu ze tří až pěti tisíc operací. To zhruba odpovídá jednomu případu ročně na středně velkou nemocnici. Podle Šťastného je takových nemocnic u nás většina. Z jeho iniciativy se podařilo zdokumentovat případy ve 73 nemocnicích v nichž ročně proběhlo celkem 140 000 operací. Na každou z nich připadá 1906 operací. Z výkazů, které se mu z nemocnic podařilo vydolovat vyplynulo, že rouška se zapomíná v těle pacienta v ČR průměrně jedenkrát za 2145 operací (přibližně jednou ročně v jedné nemocnici středního typu nebo 65× ročně v celé ČR). Nástroj se zapomene v těle pacienta v ČR průměrně jedenkrát za 9010 operací (přibližně jednou za 4,5 roku na nemocnici anebo 15× ročně v celé ČR). Cizí předmět (jakýkoli) zůstane v pacientovi jednou za 1250 operací (112× za rok v celé ČR)

Pohledem justice

Američan Fizan Abdullah, chirurg v Centru Johna Hopkinse a řešitel výzkumného úkolu.

Za škodu na zdraví způsobenou pacientovi při poskytování zdravotní péče ze strany zdravotnického zařízení  - soukromoprávní odpovědnost - se přičítá zdravotnickému zařízení, jehož pracovníci, členové operačního týmu, škodu způsobili. Jedná se tak o odpovědnostní vztah mezi poškozeným pacientem a zdravotnickým zařízením, který je mezi těmito subjekty řešen, ať už formou soudního řízení, či mimosoudním vyrovnáním.
Zaměstnanec zase odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností. V případě nedbalostního způsobení škody je náhrada škody ze strany zaměstnance limitována čtyř a půl násobkem průměrného měsíčního výdělku odpovědného zaměstnance. Jen málo případů se dostává až k soudu ale ty co to potká dokazují, že každá kauza je specifická a trestněprávní odpovědnost není možné zobecnit. Z komentářů JUDr. Tomáše Tuzy, odborníka na touto problematiku, může laik snadno nabýt dojmu, že naši operatéři jsou v tomto směru značně stydliví, neboť často dochází k přesměrování viny během soudního řízení na instrumentářky.

Závěr
Rešitel amerického výzkumného týmu chirurg Fizan Abdulah nepovažuje vyšší úmrtnost pacientů odnášejících si věci z jejich nemocnice za významné (1,7 % proti 0,7 %). Pro veřejnost výsledky (týkají se prestiže jeho zaměstnavatele) bagatelizoval slovy: „Tak malý rozdíl může být výsledkem náhody.“  
Z jiných zahraničních pramenů ale vyplývá něco trochu jiného: "Ani maličkosti se krást nevyplácí." Ve 43 procentech případů se to vymstí infekcí a zánětem. Výjimkou nejsou střevní píštěle a obstrukce tlustého střeva (obě po 15 %). K proděravění orgánů dochází v sedmi procentech a ke smrti pacienta ve dvou procentech případů.   

Modernizace Centra Johna Hopkinse