Představivostí proti obezitě  
Zajímavý recept na udržení tělesné hmotnosti v rozumných mezích nabízí studie vědců z pittsburghské Carnegie Mellon University. Potlačení chuti k jídlu je podle nich jen otázkou představivosti.


Síla pokušení

Carey Morewedge, Carnegie Mellon University

Když od sebe člověk odstrčí prázdný talíř, z něhož právě spořádal šťavnatý steak s bohatou přílohou, nabídce dalšího steaku celkem snadno odolá. Amerického psychologa Careyho Morewedge napadlo, zda je k takovému „duševnímu“ nasycení nutné jídlo skutečně zkonzumovat. Nestačilo by jej spolykat jen v představách?
Na první pohled se zdá Morewedgeův předpoklad postavený na hlavu. Milovníkovi masa se už při pouhé představě steaku sbíhají sliny a dostává chuť si naložit na talíř pořádnou porci. Kuřák, který se pokouší skoncovat se svým zlozvykem, pocítí neodolatelnou chuť na cigaretu, když si jen představí vůni tabákového kouře. Síla pokušení se zdá nezdolná. Když si má dítě vybrat, jestli chce jeden bonbón ihned nebo zda si počká pět minut, aby dostalo dva bonbóny, vybere si často „výnosnější“ variantu s čekáním. Když však má jeden bonbón doslova pod nosem, upřednostní „vrabce v hrsti“ před „holubem na střeše“ a na dva bonbóny nečeká.
Morewedge však byl přesvědčený, že silný efekt těchto představ vyvěrá z toho, že jde o první stimul tohoto druhu, který do mozku přichází. Ten působí na naši mysl jako návnada a skutečně vyvolává pokušení. Je to jako když se po dlouhé době zakousneme do čokolády. Chuti prvního sousta se těžko něco vyrovná. Po desátém ukousnutí z čokoládové tabulky už je úžasná chuť prvního sousta tatam. Kdybychom si nepředstavovali jen první sousto čokolády, ale prokousali se v představách k desátému či dokonce třicátému soustu, čokoláda by nám už možná nepřipadala tak lákavá.
Carey Morewedge vsadil na sílu představ. Věděl, že se je nevyplácí podceňovat. Efekt představ se zdaleka neomezuje jen na myšlenkový svět. Mohou výrazně ovlivnit také funkce lidského těla. Když si představíme, jak nám po noze leze velký chlupatý pavouk, rozbuší se nám srdce podobně, jako když máme na noze skutečného pavouka.


Nasycení představami
Morewedge a jeho kolegové získali k pokusu padesát dobrovolníků, kteří plnili dva různé úkoly. Jedna skupina si představovala, jak třicetkrát strká čtvrťák do pračky ve veřejné prádelně a následně si členové této skupiny představili, že snědli tři čokoládové bonbóny.

Zvětšit obrázek
Frances McSweene, Washington State University

Druhá skupina plnila tu samou úlohu v opačném poměru. Její členové si nejprve si představili, jak strkají třikrát čtvrťák do pračky a následně si třicetkrát představili, jak jedí čokoládový bonbón. Po této „duševní rozcvičce“ byla každému účastníkovi pokusu nabídnuta mísa s čokoládovými bonbóny a byl požádán, aby ohodnotil jejich chuť. Vědci sledovali, kolik bonbónů dobrovolník spořádá. Efekt byl zřejmý. Dobrovolníci, kteří v duchu snědli jen tři bonbóny, sáhli do misky pro skutečný bonbón v průměru šestkrát. Účastníkům testu, kteří v duchu snědli třicet bonbónů, stačily jen čtyři bonbóny.
Morewedge prokázal, že pro tento efekt je důležité si představit konzumaci bonbónů. V dalším pokusu si někteří dobrovolníci představovali třicetkrát, jak kladou čokoládový bonbón na misku a tato představa jim chuť na bonbóny neoslabila. Jako důležité se ukázalo i to, že představa se musí týkat potraviny, vůči níž má být dobrovolník obrněn. Když si dobrovolníci třicetkrát představili, jak snědli kostičku sýra, klesla jejich chuť na sýr. Na chuť na čokoládové bonbóny neměla sýrová „duševní rozcvička“ žádný vliv. V posledním pokusu hráli účastníci pokusu počítačovou hru, kde se jim získané body přepočítávaly na odměnu ve formě kostiček sýra. Předtím prošli „duševní rozcvičkou“. Ti, kteří si třicetkrát představili, jak jedí kostičku sýra, byli v úsilí sbírat „sýrové body“ výrazně vlažnější.
V závěru studie zveřejněné v prestižním vědeckém týdeníku Science autoři konstatují, že přemýšlení o jídle nemusí nutně zvýšit chuť k jídlu. Pokud si představíme, že jsme něčeho snědli opravdu hodně, chutě nám to paradoxně poněkud utlumí.
„Výsledky tohoto výzkumu mohou snadno najít praktické uplatnění,“ říká psycholožka Frances McSweeneyová z Washington State University. „Ti, kdo si hlídají tělesnou hmotnost by měli věnovat před jídlem několik minut představám, jak jedí jídlo, které se chystají konzumovat.“
Podobné cvičení by mohlo otupit chuť na jídlo, když nás, jak se říká, „honí mlsná“. Podle Morewedge je také chyba doporučovat lidem, kteří drží dietu, aby nemysleli na jídlo a už vůbec ne na potraviny, které jim dieta zakazuje. Právě představy jim pomohou chuť na „zakázané ovoce“ zahnat.
Morewedgeův tým plánuje další pokusy s dobrovolníky, kteří se snaží zhubnout. Vědci chtějí otestovat, zda a nakolik je možné pouhými představami přispět k výslednému efektu diety. Během Vánoc však Morewedge rozhodně pracovat nebude a už vůbec se nepřipravuje, že by testoval svou metodu sám na sobě, aby snáze odolal pokušení vánočních dobrot.
„Miluji to, co vaří moje maminka, a hodlám si to užít, jak jen budu moct,“ řekl americký psycholog.

 

Proč diety selhávají
Jednoduchých a „zaručeně účinných“ receptů na udržení optimální tělesné hmotnosti už nabídli vědci bezpočet. Lidstvo přesto i nadále tloustne. Příčiny obezity jsou velmi pestré a u každý z nás je má poskládané do trochu jiné mozaiky. Svou roli hraje dědičná dispozice i životní styl.

Zvětšit obrázek
Tracy Bale z University of Pennsylvania

V pozadí selhání mnoha pokusů o zdravě zhubnutí se může skrývat stres. Pokusy na laboratorních myších, které provedla americká neuroložka Tracy Baleová z University of Pennsylvania, prokázaly, že zvířata s omezeným příjmem potravy jsou vnímavější ke stresu. Tato citlivost přetrvává ještě dlouho poté, co se myši vrátily k původní stravě. Pokud byly bývalé myší dietářky vystaveny stresu, tíhly ke zvýšené konzumaci vysokokalorické stravy bohaté na tuky.
Ve studii zveřejněné v Journal of Neuroscience vědci prokázala Baleová a její kolegové, že dieta změnila v organismu myší funkci mnoha genů, jež se podílejí na reakci organismu na stres. Geny si podržely pozměněnou aktivitu i v době, kdy už myši dietu ukončily a konzumovaly obvyklé množství potravy. Aktivnější zůstaly např. geny, podle kterých se v organismu syntetizující molekuly povzbuzující chuť k jídlu. Když tyto myši viděly vysokokalorickou potravu s vysokým obsahem tuku, vylučoval jejich organismus mnohem více molekul zvyšujících chuť k jídlu, než tomu bylo u myši, které nikdy dietu nedržely.
Podle Tracy Baleové jsou na tom mnozí lidé podobně jako pokusné myši. Po dietě jsou náchylnější k běžnému stresu. V takové situaci pak mají bývalí dietáři silnější sklon k prohřeškům proti zásadám zdravé výživy. Úlevu ze stresu hledají v dortech nebo velké porci pizzy. Pokušení těchto laskomin prostě nedokážou odolat. Pokud se jim to stane jen jednou za čas, pak to nemusí mít na jejich zdraví zásadnější dopad. Jsou-li však vystaveni permanentnímu stresu, pak snadno upadnou zpět do přejídání. Výsledkem je tzv. jo-jo efekt, kdy člověk sice díky dietě nějaké to kilo shodí, ale vzápětí tělesnou hmotnost opět „nabere“. Často pak váží víc, než kolik mu ukazovala váha před dietou.

Datum: 05.01.2011 23:52
Tisk článku

Obezita a psychafarmaka - Svačina Štěpán
Knihy.ABZ.cz
 
 
cena původní: 129 Kč
cena: 119 Kč
Obezita a psychafarmaka
Svačina Štěpán
Související články:

Personalizovaná transplantace stolice tlouštíkům     Autor: Josef Pazdera (09.10.2017)
Hormon proti sladkému pokušení     Autor: Josef Pazdera (28.12.2015)
Proč po tučném hloupneme?     Autor: Josef Pazdera (27.11.2015)
Lze solením zabránit obezitě? U myší ano     Autor: Josef Pazdera (12.06.2015)
Irisin a s ním 170 vědeckých článků zpochybněno     Autor: Josef Pazdera (11.03.2015)



Diskuze:

Na poměry behaviorální vědy...

Jan Kment,2011-01-08 02:39:54

... velmi zajímavý poznatek, tím spíš že se obešel bez elektrod pod něčí lebkou. Ale pro tisíc let starou jógu, sankalpu nebo zenový budhizmus naprosto banální pravda. I pro nebehaviorálního psychologa V.M.Frankela velkého znalce nutkavých neuróz téměř před sto lety úplná prkotina. Škoda že ti dnešní psychomechanici vůbec nic nečtou, asi se stará učení nevyjadřují dost matematicky anebo spíš protože by pak nemohli objevovat již dávno objevené.

Odpovědět




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni


















Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace