Galaxie plná planetárních bezdomovců  
Efekt gravitační mikročočky umožnil astronomům zjistit, že se v naší Galaxii pravděpodobně nachází velký počet planet, které buď vůbec nepatří do žádné planetární soustavy a obíhají spíše okolo centra Mléčné dráhy anebo jsou od své mateřské hvězdy natolik vzdálené, že jejich gravitační provázanost nelze odhalit.

 

Zvětšit obrázek
Princip gravitační mikročočky. Kredit: Wise Observatory

Když mezi pozorovatelem na Zemi a sledovanou vzdálenou hvězdou přechází dostatečně hmotný objekt (nebo skupina objektů), působí jako takzvaná gravitační čočka. Gravitace zakřivuje světlo vzdálenějšího zdroje záření. Jeho obraz se nám pak jeví jasnější, znásobený a zdeformovaný okolo čočkujícího tělesa. To je pro astronomy v mnohých případech mnohem zajímavější, než ona vzdálená hvězda případně galaxie. Protože když jde například o chladnou velkou planetu, která téměř nevyzařuje v žádné spektrální oblasti, nebo dokonce o černou díru, pak to v mnohých případech je jediný způsob, jak ji vystopovat. A tak je celkem logické, že se na tuto metodu zaměřily celé týmy astronomů. Ti, kteří bádají pod hlavičkou japonsko – novozélandského projektu Astrofyzikální pozorování pomocí mikročoček (Microlensing Observations in Astrophysics, MOA) a polského Experimentu metodou optické gravitační čočky (Optical Gravitational Lensing Experiment, OGLE) publikovali v nejnovějším čísle časopisu Nature společný článek „Unbound or distant planetary mass population detected by gravitational microlensing“, tedy „(gravitačně) Nevázaná nebo vzdálená populace s hmotností planet zjištěna pomocí gravitační mikročočky.“

Zvětšit obrázek
Galaxií se prý potuluje až 400 miliard planet, které neobíhají okolo žádné mateřské hvězdy. Kredit: NASA/JPL-Caltech/R.Hurt

 

Není to příliš přítažlivý název, ale když při podrobném zkoumání snímků zářivých objektů na obloze najdete obraz vzdálené hvězdy, který v čase mění gravitace jiného samostatného, světlo nevyzařujícího tělesa před ní, pak o této tajemné kosmické čočce toho moc nezjistíte. Proto astronomové v odborné literatuře s pojmem planeta zacházejí v tomto případě opatrněji, i když objekty, které zajímavou metodou teď ulovili, mají hmotnost a velikost Jupiteru a tak se o nich jako o planetách mluví. Jednoduše - je to velké jako planeta, hmotné jako planeta, nezáří to stejně jako planeta, tak to bude planeta.


Astronomové je hledali cíleně. Teorie totiž předpokládá, že by se v naší Mléčné dráze a analogicky i v jiných podobných galaxiích mohly nacházet planetární bludičky, které nemají svůj domov v podobě planetární soustavy s centrální mateřskou hvězdou, jakou je i naše Sluneční soustava, ale se potloukají na různých dráhách spíše okolo galaktického centra. Proto zamířili své teleskopy do centrální oblasti Mléčné dráhy, do oblasti její galaktické výdutě. Systematickým prohledáváním odhalili deset mikročoček, kterými jsou samostatné objekty o hmotnosti Jupiteru. Tedy s největší pravděpodobností exoplanety. Na tom by už dnes nebylo nic překvapivé. Jenže se tyto „exo-Jupitery“ gravitačně nehlásí k žádné viditelné hvězdě. Proto astronomové předpokládají, že se ani k nijaké nevážou anebo jsou na velmi vzdálených oběžných dráhách, které neumožňují tuto spojitost ze Země identifikovat.

Zvětšit obrázek
Transitující planeta působící jako gravitační mikročočka a postupně mění obraz vzdálené hvězdy. Podle animace: R. Hurt NASA/JPL-Caltech

 

Nějakých deset planetárních bezdomovců ve velké Galaxii jistě naše představy o její struktuře moc neovlivní. Jenže astronomové začali počítat pravděpodobnosti s jakými asi mikročočky zaregistrují, jak velké planety a v jakých vzdálenostech mohou pomocí této metody identifikovat a pak vše přepočítali na celou Mléčnou dráhu a vyšlo jim číslo přibližně 400 miliard. Tolik exoplanet různých velikostí by se podle prvních odhadů mělo potulovat v naší Galaxii bez příslušnosti k nějaké mateřské hvězdě. A to je číslo přibližně 1,8 krát vyšší, než je odhadovaný počet všech standardních hvězd, které patří k takzvané hlavní posloupnosti. A do ní zařazujeme přibližně 90 % všech hvězd v Galaxii, mezi nimi i naše Slunce, které naštěstí patří mezi ty nejtuctovější, což mu zaručuje dostatečnou délku života. Do hlavní posloupnosti ale patří i hvězdy, které jsou podstatně menší – dolní limit je 0,08 hmotnosti Slunce (asi 80x Jupiter), i podstatně větší – horní hranici tvoří asi stonásobek hmotnosti Slunce. Do tohoto rozsahu v Galaxii spadá 200 až 300 miliard hvězd. „Bludných“ planet by tedy mělo být mnohem více. Jenže menší planety se jen tak neprozradí, proto tento překvapivě vysoký odhad nebude tak jednoduché potvrdit, nebo vyvrátit. Nicméně astronomové hodlají se o to pokoušet a pátrat i po bludných exo-Saturnech a exo-Neptunech.


Při statistickém přepočtu, který uvažuje o velkém množství malých těles, autoři vycházeli z předpokladu, že méně hmotné planety mohou být ze své oběžné dráhy okolo mateřské planety gravitačně vystrnaděné snáz, než její hmotnější konkurentky. S těmito výsledky, které překvapily i je samotné, ne všichni jejich kolegové souhlasí. Že nejsou reálné si myslí i Gregory Laughlin, astronom Kalifornské univerzity, který není členem týmu. Sice oceňuje hodnověrný způsob, jakým autoři studie vyloučili jiné možné vysvětlení deformace obrazu pozorovaných hvězd, ale teoretické odhady počtu menších planet a tím i celkového počtu planetárních bludiček považuje za velmi spekulativní. Předpokládá, že všechny planety menší než Jupiter vznikly, podobně jak ty „naše“, v protoplanetárních discích okolo centrální hvězdy a jsou součástí planetátních systémů, z nichž je jen tak lehce něco „nevykopne“. O větších exoplanetárních bezdomovcích s hmotností Jupiteru (a více) je přesvědčen, že jejich vznik řídily stejné mechanizmy, jaké uhnětly bezprizorní hvězdné prcky bez planetárních soustav. Nejsou v mezihvězdném galaktickém prostoru ničím výjimečným. Bloudící exo-Jupitery jsou tedy velmi malá hvězdná embrya, která nemají v okolí dostatek hmoty, aby dorostly do velkosti, při níž se v jejich srdci zažne jaderná fúze.


Video: Animace vysvětlující princip gravitační mikročočky. Kredit: M. Freeman/University of Auckland & NASA/JPL-Caltech   Video v kvalitě HD zde.


 

Zdroje: Nature, Nature News

Datum: 19.05.2011 16:03
Tisk článku


Diskuze:

Temná hmota není, jde jen o předpoklad vědců.

Jan Blažej,2011-05-22 09:07:53

Hmota, kterou nevidíme, je uložena v neutrinové struktuře prostoru (z neutrin je i hmota těles).
Vesmírná tělesa nejsou v prázdnu, ale v husté energetické polévce, jejíž struktura je navíc strhávána gravitací, což je vidět kolem velmi hmotných objektů. Dokonce je černými děrami tato struktura pojídána spolu s fotony záření, které se transponují kvantově přes gravitací natažená neutrina prostoru. Neutrino je složeno z elektronu a pozitronu rotujících v těsné vazbě. Pří anihilaci se rozpadá na dvě kvanta záření stejně jako elektron a pozitron. Hledaná "antihmota" je skryta právě v tomto spojení. Je tedy rovnoměrně rozložena ve vesmíru. Nemá však význam, který jí vědci přisuzují. Neutrino se tvoří z chaosu energií (fotonů) po anihilaci (velkém třesku) orientovanou srážkou dvou fotonů. Jde-li do srážky energie více, než stačí pro vznik neutrina, dostane neutrino i kinetickou energii. Struktura prostoru se však začne tvořit jen z neutrin s velmi nízkou kinetickou energií. Jde o magnetickou frekvenční přitažlivost, magnetická interakce je jedinou interakcí ve vesmíru. Vědci neznají podstatu všeho, tak z vnějšího pohledu pro ně existují 4 základní interakce. Samozřejmě z důkazy, které jsou v uvozovkách, když nejdou z podstaty.

Odpovědět

Jak poznali, že se nejedná o temnou hmotu?

Pavel Dudr,2011-05-20 17:57:15

Úžasný objev. Ale jak oni poznali, že jsou to planety z normální hmoty a ne z temné, vždyť je přece neviděli, pouze změnu jasnosti hvězd pozorovali. Nebo se temná hmota nemůže shlukovat působením své gravitace? Pokud vím, tak může.

Odpovědět


Karel Š,2011-05-20 23:12:43

Z principu jde o temnou hmotu, o těleso typu MACHO - ať už je to hmota "klasická" nebo něco jiného. Bohužel na to aby se podobnými tělesy vysvětlila veškerá temná hmota která je potřeba na vysvětlení jevů na úrovni galaxií je těchto pozorování příliš málo, o několik řádů vice temné hmoty se tudíž musí vyskytovat ve formě která se gravitačním mikročočkováním neprojevuje.

Odpovědět

Jak vznikly tyto osamělé objekty?

Jan Blažej,2011-05-20 16:58:54

Je to další podnět k zamyšlení skrze novou teorii všeho (Tajemství VESMÍRU odhaleno!). Taková bludná hmota mohla vzniknout v minivesmíru (tvořeném strukturou neutrin), který začal růst později, než ostatní, jako naše soustava a ještě větší soubory hmot. Tím se zřejmě tento minivesmír dostal časově do doby řídnutí hustoty energie chaosu během expanze, kdy do něho už neprostupovalo tak mnoho neutrin a fotonů, jež byly ve fázi s minivesmírem. Po vytvoření hmoty (neutronů, potažmo vodíku a jen velmi nízkého podílu těžších prvků) se gravitací vytvořila koule, kde vlivem nedostatečné hmoty ani nedošlo k zažehnutí jaderné reakce uvnitř. Koule tvořená převážně vodíkem stáhla postupně i ostatní vodík ze svého minivesmíru a časem po spojení s dalšími sousedícími minivesmíry zůstala mimo jejich gravitaci. Pokud by takový objekt byl tak blízko naší soustavě, že by se dal zkoumat, potvrzením této hypotézy by bylo zjištění převahy vodíku na jeho plášti.

Odpovědět


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz