Paleontologický svět zaujala nová studie, popisující stavbu nádherně zachované lebky mláděte tarbosaura, obřího tyranosaurida z konce období svrchní křídy na území východní Asie. Lebku objevila společná expedice Muzea přírodních věd Hajašibara a Mongolského paleontologického centra na lokalitu Bugin Tsav (západní část pouště Gobi, Mongolsko) v roce 2006. Ve zdejších sedimentech svrchnokřídového souvrství Nemegt již bylo objeveno ohromné množství zkamenělin z doby existence posledních asijských dinosaurů. Asi 70 milionů let staré vrstvy vydaly jednu z nejkompletnějších koster tyranosauridů, jaká kdy byla objevena. Rozbor mikrostruktury kostí potvrdil, že se jednalo o mládě, které bylo v době smrti asi 2 až 3 roky staré. Nepochybně tak jde rovněž o nejzachovalejší zkamenělinu mláděte tyranosaurida. Výzkum zkameněliny dále prokázal, že lebka tohoto mladého teropoda nebyla dostatečně pevná, aby vydržela silné zákusy do těla kořisti, jako tomu bylo u dospělých zvířat. Je tedy jasné, že i potravní návyky různých vývojových stadií tyranosauridů se navzájem lišily a mladí jedinci si s dospělými potravně nekonkurovali. Nový objev zároveň prozradil mnoho zajímavého o vývoji tyranosauridů a zejména o anatomických proměnách jejich kostry v průběhu růstu. O jakého dinosaura tedy v případě dávno mrtvého mláděte jde?

Jak už bylo řečeno, mládě téměř s jistotou patřilo ke druhu Tarbosaurus bataar. Šlo o obřího tyranosaurida, žijícího na území východní Asie (Mongolsko, Čína) zhruba ve stejné době jako jeho severoamerický příbuzný Tyrannosaurus rex. Tarbosauři se potulovali po světě zhruba v době posledních pěti milionů let křídové periody (asi před 70-65 miliony let). Dosud objevené exempláře ukazují, že tarbosaurus byl o trochu menší než jeho severoamerický protějšek. Dosahoval délky asi 10-12 metrů, výšky v kyčlích mezi 3-3,5 metry a hmotnosti asi 3,5-6 tun. Nejdelší známá lebka měří na délku 135 cm, je tedy o 10% menší než rekordní lebka tyranosaura (viz zde). Existují však neověřené informace o jedincích mnohem větších, dosahujících údajně délky i přes 15 metrů (některé informace tohoto druhu šířili dříve například sami mongolští a sovětští paleontologové). Nepochybné je jen tolik, že tarbosaurus je dnes druhým největším známým tyranosauridem, i když nově popsaný, jen mírně geologicky starší Zhuchengtyrannus magnus, byl s délkou kolem 11 metrů zhruba stejně velký.

Zvětšit obrázek

Velikostní diagram mláděte (vpravo) a plně vzrostlého tarbosaura v porovnání s dospělým člověkem. Stejně jako mláďata příbuzného tyranosaura, i tarbosauři rostli velmi rychle. Převzato z Wikimedia Commons (http://en.wikipedia.org/wiki/File:
Tarbosaurusscale.png).

V současnosti je většinou uznáván jen jeden platný druh tarbosaura, T. bataar (v překladu přibližně "hrdinský, hrozivý ještěr"). V minulosti byla nicméně fosíliím tarbosaurů přisouzena i jiná rodová jména (zejména Tyrannosaurus, Gorgosaurus, Maleevosaurus, Jenghizkhan nebo Shanshanosaurus). Budoucnost možná potvrdí, že některá z nich měla zůstat v platnosti, zatím jde však pouze o nepříliš používaná synonyma. Fosilní materiál, který je možné přisoudit tarbosaurům, je kupodivu poměrně početný. Odhaduje se, že dokonce celá čtvrtina dinosauřích fosílií ze souvrství Nemegt by mohla patřit právě tarbosaurům. Vědecký výzkum dostupného fosilního materiálu je v mongolských podmínkách pochopitelně pomalejší a méně podrobný než v Severní Americe, přesto však byl v posledních letech učiněn značný pokrok v pochopení fyziologie a paleoekologie těchto obřích dravců z konce období křídy. Bylo například odhadnuto, že mozek dvanáct metrů dlouhého dospělce zabíral objem pouhých 184 cm³. Tarbosauři tedy zjevně nebyli nijak výrazně chytří, jejich dobře vyvinuté čichové laloky však napovídají možnosti výborného čichu a zřejmě měli i dobrý zrak (podobně jako u tyranosaura, přestože tarbosaurus neměl možnost stejně kvalitního binokulárního-stereoskopického vidění).

První fosílie tarbosaurů objevila sovětsko-mongolská paleontologická expedice do pouště Gobi v roce 1946. Vědecky pak byl tento teropod popsán Jevgenijem Malejevem v roce 1955. Dnes známe již velké množství fosílií tohoto masivního dravce, zejména z území Mongolska, více fragmentární materiál pak pochází i z různých oblastí Číny. Je nepochybné, že šlo o dominantního predátora tehdejších ekosystémů. Tarbosauři zřejmě obývali prostředí v blízkosti říčních koryt, celkově však bylo zdejší klima sušší a místy přecházelo až v polopoušť. Ve stejných souvrstvích byly objeveny zkameněliny pravěkých ptáků, kostnatých ryb, vodních měkkýšů a krokodýlů; z dinosaurů pak šlo zejména o ankylosaury (Tarchia), pachycefalosaury (Homalocephale, Prenocephale), hadrosauridy (Saurolophus, Barsboldia) i velké sauropody (Nemegtosaurus, Opisthocoelicaudia). Z četných dalších teropodů se zde vyskytovali různé druhy deinonychosaurů, oviraptorosaurů i ornitomimosaurů. Velikostně mohli tarbosaurům konkurovat v rámci teropodů pouze záhadní deinocheiři (Deinocheirus mirificus) a terizinosauři (Therizinosaurus cheloniformis), kteří jim však potravně přímo nekonkurovali. Co tedy dodat na závěr? Tarbosaurus je zkrátka další nádhernou ukázkou kulminace vývojového potenciálu neptačích dinosaurů na konci druhohorní éry.

Prameny:
http://en.wikipedia.org/wiki/Tarbosaurus
http://www.oucom.ohiou.edu/dbms-witmer/Tarbosaurus_skull.htm
http://scienceblogs.com/laelaps/2008/07/a_new_juvenile_tarbosaurus.php
http://archosaurmusings.wordpress.com/2011/05/17/tiny-tarbosaurus/
Blog autora: Dinosauria