Zvětšit obrázek

Supermasivní černá díra zblízka. Kredit: TANN, Archaeology News Network.

Je úsměvné sledovat, jak jsou fyzici celé planety v posledních dnech poplašení byť nevelkou možností rozboření speciální teorie relativity splašenými neutriny, údajně mírně překračujícími tabuizovanou rychlost světla. Na druhou stranu ale ani Einsteinovým konceptům neuškodí si občas připomenout, že jsou pouhými doposud nevyvrácenými teoriemi a nikoliv skálopevnými zákony všehomíra.

Zvětšit obrázek

Supermasivní černá díra vysává blízkou hvězdu. Kredit: NASA, Wikimedia

Platí to i pro obecnou teorii relativity, publikovanou Einsteinem v roce 1915, která je dodnes uznávanou teorií gravitace. Pokud se Einstein nemýlil, tak jeho rovnice mimo jiné předpovídají existenci slavných černých děr, objektů tak hrozivě hmotných, že z chapadel jejich gravitace neunikne ani samotné světlo. Byla by veliká škoda, kdyby se ukázalo, že je s teorií černých děr něco v nepořádku.

Podle našich představ může hmotnost některých černých děr překračovat statisíckrát až miliardkrát hmotnost Slunce a těm pak astrofyzici poeticky přezdívají „supermasivní černé díry“. Taková neuvěřitelná monstra podle všeho sedí uprostřed prakticky každé galaxie, Mléčnou dráhu samozřejmě nevyjímaje. Supermasivní černá díra samozřejmě není netečná vůči svému okolí a nadšeně požírá vše, co se ocitne v jejím dosahu. Čas od času slupne i celou hvězdu.

Zvětšit obrázek	Zvětšit obrázek
XMM-Newton. Kredit: ESA.	ROSAT. Kredit: NASA, Wikimedia Commons.

Právě spolknutí hvězdy supermasivní černou dírou podle všeho nedávno pozoroval tým astrofyziků vedený Seanem Farrellem z University of Sydney. Badatelé se už od roku 2006 zaměřili na oblast středu galaxie IC 4765-f01-1504, vzdálené zhruba 500 miliónů světelných let. S evropskou orbitální rentgenovou observatoří XMM-Newton tu našli zdroj rentgenového záření 2XMMi J184725.1-631724, podle všeho hvězdu, která je tak blízko místní supermasivní černé díře, že je právě trhaná na kusy její neuvěřitelnou gravitací. Pozorování pokračovala i v roce 2007, kdy rentgenové záření zdroje ještě zesílilo. Analýza dostupných dat starší evropské orbitální rentgenové observatoře ROSAT z roku 1992 ale tento zdroj v dotyčné části oblohy neodhalila, stejně tak i nová pozorování z února 2011, která vědci uskutečnili s orbitální observatoří Swift Gamma-Ray Burst Mission, provozovanou NASA.

Zvětšit obrázek

Swift. Kredit: NASA

Farrell a spol. ihned zbystřili a celý sled událostí interpretují jako zachycení procesu pohlcení hvězdy supermasivní černou dírou. V tomto případě by mělo jít o černou díru o velikosti statisíců až miliónů Sluncí. Svědčí pro to podle nich pomíjivost rentgenového zdroje, zvláštní charakter zachyceného rentgenového spektra a také klidná povaha sledované galaxie. O supermasivních černých dírách toho zatím víme jenom velice málo a proto jsou podobné informace velmi cenné. Není to poprvé, co jsme mohli sledovat krmení černé díry, taková událost je ale neobyčejně vzácná a v průměrné galaxii k ní dochází zhruba jednou za deset tisíc let. Pozorování jako tahle jsou podle Farrella velmi významné pro testování teorií gravitace a naše chápání růstu a krmení obrovských černých děr, což je klíčové pro objasnění vzniku a evoluce celých galaxií. V pohodlí planety Země můžeme jenom litovat, že nejsme k místu tragédie hvězdy blíž, protože to musela být fascinující, i když poněkud riziková podívaná.

Prameny:

University of Sydney News 8.8. 2011, The Astrophysical Journal 738: 52, Wikipedia
(Supermassive black hole).