Komu patří výsledky vědy?  
Patří výsledky vědy vědcům, investorům, vydavatelům vědeckých časopisů anebo nám všem? V týdnu od 24. října 2011 do 30. října 2011 je zvláště dobrá příležitost k zahloubání nad touto otázkou, protože na celém světě probíhá „Open Access Week“ čili „Týden otevřeného přístupu“.

 

„Publikuj nebo chcípni!“

Duch hesla „publish or perish“ se stále ještě vznáší nad vědou, i když dneska už se všechny dobré objevy nemusí nutně publikovat. Některé se především urychleně patentují (a dodatečně třeba i publikují). Například článek o klonované ovci Dolly vyšel v časopise Nature až poté, co tým autorů podal příslušné patentové přihlášky. Někdy se autoři objevu ani nezdržují s patentovou přihláškou, ale drží objev pokud možno v tajnosti a urychleně se na jeho základě něco vyrábějí. Vsázejí na to, že než konkurence zavětří a zjistí odkud inovační vítr vane a než inovaci prokoukne, vytluče z ní autor tolik, že ho případné okopírování už ani moc nebolí.

 

Patenty sehrály a sehrávají v rozvoji lidského poznání bezpochyby významnou roli. Především přilákaly do vývoje a výzkumu investory, kteří se po patentování objevu nemuseli bát, že výsledky jejich investice shrábne někdo, kdo na vyřešení problému nedal ani kačku, dolar, jen či euro. Názorným příkladem je kapitál, který se nahrnul soukromé americké společnosti Celera Genomics genetika Craiga Ventera poté, co Venter ohlásil záměr přečíst kompletně lidských genom. Říká se, že Venterovi zvonil telefon ve dne v noci s nabídkami investorů. Sám Venter byl  prý nabídkami tak zaskočen, že je zpočátku považoval za škodolibé vtípky svých kolegů.

 

Dnes ukazuje patentový boom i svou odvrácenou tvář. Když chtěl švýcarský genetik Ingo Potrykus vyšlechtit pomocí genetických modifikací „zlatou rýži“, která obsahuje v obilkách beta-karoten a chrání konzumenty ze zemí třetího světa před oslepnutím, musel se dohodnout na využívání asi sedmdesáti patentů s třicítkou různých vlastníků. V tomto konkrétním případě se to povedlo a držitelé patentů dali Potrykusovi licence k dispozici gratis. V řadě jiných případů se to však nedaří a i velmi potřebné projekty tak často končí dřív, než pořádně začaly jen proto, že si vlastník patentu postaví hlavu. I proto se mezi vědci šíří názor, že by se některé objevy patentovat neměly a měly by být volně k dispozici lidstvu.

 

Názorným příkladem diametrálně odlišného přístupu k patentování nabízí historie čtení sekvencí lidského genomu. Zatímco Celera za peníze investorů patentovala jako vzteklá, mezinárodní konsorcium Human Genome Project (HGP) financované z peněz daňových poplatníků se tomu bránilo. Spor o to, zda by měl HGP patentovat či nikoli, přispěl dokonce k odchodu Jamese Watsona z místa šéfa HGP. Watson byl proti, jeho nadřízená ředitelka amerického National Institute of Health (NIH) Bernardine Healyová považovala nepatentování za chybu. Argumentovala tím, že co nebude patentovat HGP nebo NIH, to si obratem ruky nechají patentovat podnikavci z Celery v čele s Venterem. Watson namítal, že lidský genom patří lidstvu a patentovat jeho kousky může chtít jen vyvrhel. Východisko z této situace našla tzv. Bermudská konvence, která stanovila pravidlo, že co se z lidského genomu ve dne přečte, to ve v následující noci zveřejní. Na internetu "vyvěšené" sekvence získané konsorciem HGP se tak staly „obecně známými“ a nikdo – ani Venter a jeho Celera – si je už patentovat nemohl. Data o lidském genomu získaná v rámci projektu HGP byla volně přístupná. Za přístup k datům o lidském genomu přečteném Celerou se platilo.

 

Mohlo by se zdát, že publikací výsledků výzkumu je tedy nebezpečí monopolu na vědecké informace zažehnáno. Ale není. Představme si, že mi lékař právě sdělil nepříjemnou skutečnost. Mám zhoubný nádor prostaty nebo nějakou jinou průšvihovou chorobu. Asi se budu chtít dozvědět co nejvíc nejen o chorobě ale hlavně o tom, co se ví o její léčbě. Můžu začít Wikipedií a pak si můžu „zagůglovat“. Ale dříve nebo později zatoužím po informacích z „tvrdé vědy“. Můžu pro začátek zkusit třeba vyhledávač Google  Scholar, který pomíjí balast webu a přehrabuje se jen ve vědecké literatuře. Zadám si do vyhledávače třeba „prostate cancer“ a vypadne mi hromada citací vědeckých článků a monografií.

 

A hned je jasné, že některé si mohu přečíst okamžitě a bez problémů. Vedle vyhledané citace je odkaz na kopii práce a ta se mi po kliknutí otevře. Jiné citace ale tuto možnost nenabízejí. Ty musím shánět jinak. Jako vlastník platných četnářských průkazů několika vědeckých knihoven mám možnost prohledat elektronické „police“ příslušné knihovny. Některé články tam najdu, jiné nikoli. Vědeckých časopisů neustále přibývá, prostředků na provoz knihoven ubývá. „Nůžky“ mezi přívalem nových  vědeckých informací a informacemi, jež si můžu za stovku ročního čtenářského poplatku přečíst třeba ve fondech  Národní lékařské knihovny, se v tom nejlepším případě dále nerozevírají.

 

Řada časopisů nabízí jednotlivé články k prodeji. Cena se pohybuje v desítkách euro či dolarů, tedy ve stovkách korun. Je jasné, že si těžko budu kupovat desítky článků. A přitom v některých můžou být informace, které jsou pro mě životně důležité. Připusťme, že si nakonec můžu koupit aspoň ty, které považuji za klíčové. Avšak představme si rolníka někde v Burkině Faso, který šel třicet kilometrů pěšky do nejbližšího města, aby si na internetu přečetl, co mu vědci radí udělat s porosty čiroku, jimž se evidentně nevede, jak by mělo. A představme si, jaké jsou asi jeho pocity, když se mu odpověď na tuto otázku nabídne za padesát euro. Kdyby těch padesát euro měl, tak by si štrapáci do města ušetřil. To by mu bylo hej.

 

Vědecké časopisy zhusta představují solidně prosperující firmy, které mají za úkol vydělávat svým majitelům peníze. Tomu je přizpůsobena nejen jejich obchodní a vydavatelská strategie ale i „píárko“ čili vztahy s veřejností. Tyhle časopisy mají své reklamní kampaně. Perou se vyšší impakt faktor, aby přilákaly kvalitnější autory a jejich vliv na trhu s vědeckými informacemi stoupal. Ani špičkové vědecké žurnály nepohrdnou reklamou a tržby z ní se odvíjejí od toho, jaký má časopis náklad a kolik lidí si ho přečte v papírové nebo internetové podobě. Časopisy se tahají o autory a články, kolem kterých se dá očekávat poprask ve sdělovacích prostředích a samy tento poprask z povzdálí fikaně řídí a přiživují. Naopak mívají nejednou o poznání nižší zájem o neméně kvalitní článek, který takový bumbuk nevyvolá. Lidský genom měl původně publikovat Venter a HGP společně. Taková byla dohoda. Nakonec publikoval HGP své výsledky četní lidské dědičné informace v prestižním Nature a Venter se uchýlil do konkurenčního Science. Tak jako nikoho nenapadne, že by měla automobilka rozdávat auťáky zdarma, je nesmyslné počítat s tím, že se podnikatelé v oboru vědeckých časopisů začnou chovat jako charita a budou rozdávat své vlastní zboží – vědecké články.

 

Ale vraťme se k těm článkům, s kterými nebyl žádný problém a které jsme si mohli hned otevřít a přečíst na internetu. Nedopustili jsme se krádeže, jako by tomu bylo v případě, že bychom bez zaplacení odjeli autem z areálu automobilky. V drtivé většině případů jsme jen sklidili plody hnutí „Open Access“ neboli „Otevřený přístup“.

Tato iniciativa není nijak nová. Dnes už vousatý trik Bermudské konvence, jež vypalovala rybník sveřepým patentovačům genů, lze považovat za jeden z jejich projevů. Dnes fungují  „klany“ vědců, kteří se dohodli, že své objevy nebudou patentovat, ale budou je nejdřív publikovat, aby byly přístupné všem. Všichni uživatelé těchto poznatků by se měli dobrovolně připojit k dohodě, že když přijdou na nějaké vylepšení nebo rozšíření stávajícího „společného informačního statku“, dají je rovněž volně k dispozici. Vzorem pro tento systém byl počítačový  operační systém Linux, který je rozvíjen na podobných principech. Dnes se takhle rozvíjejí například nové systémy pro genetické modifikace rostlin. Nejpozoruhodnější na tomto „informačním komunismu“ je, že funguje.

 

Pokud jde o vědecké publikace, pak může vědec jejich dostupnost ovlivnit už volbou časopisu, kterému nabídne rukopis s výsledky svého bádání. Existují časopisy, které za zveřejnění článku nic nechtějí a nechtějí nic ani od čtenářů, kteří zatouží si v nich počíst. Pokud vědec publikuje v takovém časopise, pak jsou výsledky jeho bádání dostupné volně všem. Je jasné, že vydavatelé těchto časopisů musejí mít nějaký zdroj peněz, z něhož svou činnost financují. Peníze jim může dávat stát, mecenáš, fond, nadace. Jiné časopisy jsou přátelské ke čtenářům a nabízejí jim zadarmo svůj obsah, ale náklady s tím spojené chtějí uhradit od autorů publikace. Poplatky za zveřejnění článku se pohybují někdy i v tisících dolarů. Přesto takto fungující časopisy zveřejňují na internetu denně třeba i desítky nových článků.

 

Cílem hnutí "open access" není v žádném případě umožnit vědcům páchat jako na běžícím pásu vědecké paskvily a za desetitisíce korun jim pak kupovat cestu do vědeckého žurnálu. Časopisy pracující systémem „open access“ mají stejně náročná recenzní řízení jako tradiční časopisy, k jejichž článkům se otevře čtenáři cesta, jen když sáhne do peněženky. Mnohé „open access“ časopisy si už stačily vysloužit prestižní označení „prestižní“, mají vysoký impakt faktor a výsady zaplatit si v nich publikaci článku se dostane jen těm skutečně nejlepším. Někteří opravdu vynikající vědci se zařekli, že ve věhlasných „uzavřených“ časopisech, jako je třeba Nature nebo Science, budou publikovat teprve ve chvíli, kdy se tyto časopisy otevřou a přijmou strategii „open access“. Otevření těchto časopisů se zdá ale zatím stejně pravděpodobné, jako rozdávání nových vozů automobilkou Mercedes-Benz.

 

Mezi oběma skupinami časopisů, tedy „uzavřenými klasiky“ a „otevřenými novátory“, zuří oficiálně nevyhlášená avšak o to úpornější válka. Obě strany v ní věští své vlastní vítězství a drtivou porážku konkurence. „Uzavření klasici“ prorokují „otevřeným novátorům“ finanční krach. „Uzavření novátoři“ zase předhazují „uzavřeným klasikům“, že je jen otázkou času, kdy je vývoj donutí k „otevření“.  Nejpravděpodobnější se zdá, že si my čtenáři vědeckých časopisů budeme té jejich rivality ještě nějakou dobu užívat, protože „zavřeňáči“ tu budou s „otevřeňáky“ ještě dlouho žít vedle sebe.

 

Kupodivu, nedobytné nemusí být ani články, které vyšly v časopisech, jejichž vydavatelům naskakuje při zaslechnutí slovního spojení „open access“ vyrážka. Některé z těchto časopisů provádějí jakýsi výprodej  a dávají volně k dispozici starší články. Některé „pouštějí“ články třeba už po půl roce, jiné po roce. Autoři článků však mohou zpřístupnit na internetu své vlastní zcela čerstvé publikace z „uzavřených“ vědeckých  žurnálů. Chce to trošku námahy při vypořádání s autorskými právy, ale to není nepřekonatelná překážka.

 

Mnohé výzkumné instituce budují pro tyto účely své vlastní databanky, kde pak servírují výsledky práce svých zaměstnanců formou „informačního švédského stolu“. Kdo přijde, může si vzít, co chce a potřebuje. Předplatil si to v daních, z nichž část byla použita i na provoz výzkumné instituce. Například již zmíněný NIH v podstatě dává veřejnosti v plen vše, co se v něm za peníze daňových poplatníků vybádalo.

Podobné otevřené databáze vytvářejí i vědecké spolky nejrůznějších –omů a –logů doslova od astronomů až po zoology. A najdou se i osvícení badatelé, kteří se starají o přístup k výsledkům svého vlastního bádání a zřizují si na svých webových stránkách soukromá „skladiště“ publikací s „dveřmi dokořán“.

 

Vyznavači „open access“ možná přicházejí o nějaký ten obolus, ale na druhé straně jsou vědci a jejich práce díky „open access“ více a  lépe vidět. Vidí ji nejen laici surfující na Google Scholar a jiných vyhledávačích, ale i profíci z oborů bližších či vzdálenějších. Ti se pak ve svých publikacích na dostupný článek z  „open access“ spíše odvolají, což je příjemné pro všechny zúčastněné. Citace jsou "oběživem" vědy. Citující získá informaci. Citovaný získal ohlas do soutěže o co nejvyšší (zbožňovaný i zatracovaný) H-index. A časopis si tak navýšil (velebený i proklínaný) „impact factor“.

Mnoho vědců mívá k hnutí „open access“ poněkud schizofrenní vztah. Rádi z něj čerpají, ale moc se nenamáhají, aby do něj přispívali.  Týden otevřeného přístupu je příležitostí se nad tím zamyslet a svůj přístup přehodnotit. Rozhodně bychom však neměli úvahy o "open acces" vyhnat z hlavy 30. říjnem, kdy "Týden otevřeného přístupu" končí.

 Psáno pro: Biggbloger a Osel.cz


 

Poznámka: Pro „open access“ se běžně používá zkratka OA. Protože v oboru mého bádání je tato zkratka užívána pro toxický metabolický produkt mořských hub zvaný „okadaic acid“ čili kyselina okadová, nenašel jsem ke zkratce OA pro „open access“ kladný vztah. Stejně tak se mi příčí jakýkoli pokus o počeštění anglické zkratky na OP. Pro mne asi nikdy nebude „OP“ znamenat  „otevřený přístup“ ale navěky jen a jen  „občanský průkaz“.  Naštěstí už se hledá písmenný symbol pro označení otevřeného přístupu. Obrázkový symbol v podobě odemčeného zámečku tu je. Ale písmenkový symbol, něco jako je „céčko v kroužku“ označující copyright, ještě chybí.

 


Poděkování: K napsání tohoto textu mě navedla zarputilá a vytrvalá propagátorka „open access“ Mgr. Pavla Rygelová z Ústřední knihovny VŠB-TU Ostrava. Paní magistře tímto děkuji.

Autor: Jaroslav Petr
Datum: 22.10.2011 08:42
Tisk článku

Právo zaměstnanců na nadnárodní informace a projednání - Pichrt Jan
Knihy.ABZ.cz
 
 
cena původní: 420 Kč
cena: 394 Kč
Právo zaměstnanců na nadnárodní informace a projednání
Pichrt Jan

Diskuze:

Publish or perish

Martin Kovář,2011-10-23 11:14:44

Bohužel, tímto heslem se řídí celkem dost vědců. A často to jde ad absurdum. Objeví se třeba nějaká zpráva, že se možná objevila nějaká nová částice a už píšou články, podle kterých existence této částice dokazuje tuto hypotézu, jiní tak dokazují jinou hypotézu, atd. Pak se třeba při porovnání s jinými experimenty zjistí, že šlo o planý poplach. Taková situace nastala zhruba před půl rokem. No a samozřejmě podobně to dopadlo, když se objevily zprávy o nadsvětelné rychlosti neutrin.

Odpovědět


zrovna toto bych těm vědcům nezazlíval

Pavel Brož,2011-10-23 11:56:53

Sem tam je možno při příležitosti udělení Nobelovy ceny narazit na rozhovory s oceněnými vědci, bývá to kolikrát velice zajímavé čtení, které odhaluje nejenom věci týkající se třeba té fyziky, ale i atmosféru kolem. Na špičkových pracovištích panuje velice soutěživá atmosféra, ti laureáti kolikrát zmiňovali, že na svých později oceněných pracích pracovali s vědomím, že totéž téma souběžně zpracovává jiná skupina z konkurenčního pracoviště. Tak se o tom vyjadřovali např. nositelé Nobelovy ceny za objev asymptotické volnosti kvarků. Jiný vědec se pak cítil dotčen, že on tu cenu nedostal, protože se na jedné své přednášce letmo zmínil o téže možnosti - jenže ji nikde nepublikoval, tzn. neriskoval svou pověst publikováním té myšlenky, aby se v případě neúspěchu neblamoval.

Zapomeňte na to, že komunita vědců je nějaké sdružení navzájem si přejících bratrů scházejících se na pravidelných modlitbách a oddaných nezištné službě společné věci. Na vědeckých pracovištích také funguje konkurence. A tak jako každá věc má svůj rub i líc, tak i za bezhlavé publikování nedostatečně podložených hypotéz se platí ztrátou důvěryhodnosti při příštích pokusech něco publikovat. To je to nošení kůže na trh.

Odpovědět

-

Zdeněk Jindra,2011-10-22 21:13:47

Další příklad toho, že v současném režimu nefunguje dobře řízení vědy ani informací z ní. Odpověď na nadpis článku je samozřejmě "Všem." A současná copyrightová praxe je naprosto v rozporu nejen s první větou mnoha autorských zákonů, ale, troufám si tvrdit, i s mnoha ústavami.
Otevřený přístup považuji za jediný morálně správný.

Odpovědět


to je právě ta zbrklá úvaha

Pavel Brož,2011-10-22 22:06:29

Pokud by výsledky jakéhokoliv vědeckého bádání, bez ohledu na to, zda byli financovány soukromým investorem či státem, nemohly být hájeny např. pomocí patentů, tak by dnešní technologická úroveň byla možná někde na úrovni šedesátých, možná ještě tak sedmdesátých let. Vlastně by se tím podařilo elegantně jednoduchou formou dosáhnout stagnace, ve které až po uši vězel celý komunistický blok, protože v něm byla možná pouze právě ta dokonale otevřená forma, kdy pouze stát dělal výzkum, a kdy v něm absolutně neexistovala žádná soukromá iniciativa, která tehdy na západ od našich hranic posouvala technologie dále mílovými kroky. Zdejší technologický pokrok byl pak do značné míry odkázán na nelegální kopírování západních technologií (komunisti si s autorskými právy nikdy hlavu příliš nelámali), nicméně i tak technologické srovnání komunistického bloku se západem dopadalo naprosto karikaturně.

Právě díky těm technologiím, vyvíjeným v převážné většině soukromými investory, kterážto investice se jim samozřejmě mohla vyplácet pouze za předpokladu, že fungovala a byla tvrdě uplatňována patentová ochrana, byl ten západ o míle napřed před centrálně řízeným vývojem technologií v komunistickém bloku. Absolutní zrušení patentové ochrany by možná někomu mohlo přijít jako jediné morálně správné řešení, ovšem ve výsledku by znamenalo, že bychom dnes neměli osobní počítače, mobilní telefony, ale třeba také mnoho pokročilých medicínských přístrojů jako jsou tomografy, mamografy, diagnostické přístroje mnoha druhů a samozřejmě také techniku nezbytnou pro dnes rutinní operace třeba mozkových nádorů apod.. Tomu říkám trefa do černého.

Odpovědět


patenty

Laoce Bystrla,2011-10-24 22:59:21

Samozrejme myslim si ze mate z casti pravdu. Problem je prave v tom na aku do bu je patent udeleny a na aku moze byt udeleny. ak sa nemylim petentove pravo vzniklo v anglicku pri rozsireni knihtlace za ucelom aby si tlaciaren mohla kompenzovat naklady na tlac a bola udelovana na max. 3 roky. Potom dane dielo mohol kopirovat / tlacit ktokolvek. A tu je ta moralna dilema sucastnosti.... Patent na 100 rokov (disneyovky napr.) To uz hranici z uzernictvom. Preto si myslim je potrebne najst kompromis ktoy by nutil napr. spolocnosti petentujuce si nieco k co najrychlejsej navratnosti investicii, aby patent nebol zneuzity. Ak to dobre chapem je to presne obdoba monopolnych podnikov v postsocialistickych krajinach. Je tu urad pre regulaciu prave preto aby si taketo monopoly nemohli robit co chcu. Aj ohladom patentov by nieco take malo existovat. Nechapem preco je uzakonene ze ked nieco niekto obajvi uz to iny nemoze objavit. Vid napr. Apple vs Android a vyjadrenie S.Jobsa ja vam nase patenty nechcem ponuknut na uzivanie za primeranu fin .hodnotu ja chcem aby ste ich neporusovali lebo su moje a uzivat ich budem len ja. To je tiez trochu zvratene. Myslim si :o)

Odpovědět


souhlasím ohledně té doby

Pavel Brož,2011-10-25 20:13:25

Doba chránění patentů je poplatná konci devatenáctého století, jenže dnes je pokrok mnohonásobně rychlejší. To co dříve byla rozumně nastavená lhůta je dnes absolutní přežitek.

A samozřejmě, jsou celé obory, kde má patentování kolikrát kontraproduktivní efekt, jako je třeba software. Musím souhlasit s námitkami jednoho mého kamaráda, který softwarové inženýrství vyučuje na MFF UK - dají se kolikrát najít otřesné případy patentů, které nikdy neměly být uznány, protože stojí na obecných matematických výsledcích. A patentování matematiky je vyvrhelství.

Na druhou stranu nelze s vaničkou vylít i dítě. Zrušit patentové právo plošně a univerzálně by určitě napáchalo více škody než užitku.

Odpovědět

Děkuji za velice pěkný článek

Pavel Brož,2011-10-22 13:58:35

Osobně se domnívám, že open access filosofie je velmi blízká open source filosofii, nebo také obecně jakémukoliv humanitárnímu či charitativnímu hnutí. Stejně jako tato hnutí nikdy nezaniknou (kdyby snad všechna ano, tak to už by musela být neklamná známka zániku civilizace jako takové), a stejně tak i naopak nelze očekávat, že se myšlenka bezúplatné služby druhým rozšíří na celý zbytek populace - dokonce ani jen na celý zbytek té vědecké určitě ne. Vždycky tu bude nějaká rovnováha mezi nekomerčním a komerčním přístupem, a asi to jinak ani být nemůže.

Ta otázka zcela určitě souvisí i s tím, zda jde o výzkum základní či aplikovaný, dále pak s tím, jestli jsou výzkumníci placeni ze státních peněz, či ze soukromých, a samozřejmě ve zdaleka ne poslední řadě i s tím, jestli jde o výzkum natolik lidsky citlivých věcí, jako je třeba zkoumání léčby dětských nádorových onemocnění, anebo zda jde třeba o materiálový výzkum, který v budoucnu může přinést řádové navýšení kapacit pamětí či rychlostí procesorů. Vědce placeného ze státních peněz a zabývajících se těmi rakovinami budeme asi posuzovat jiným pohledem, než vědce, který je zaměstnancem IBM a zabývá se tím materiálovým výzkumem, byť jde o výzkum základní. Proto ačkoliv hnutí open access držím prsty, tak nepochybuji o tom, že obě dvě koncepce, jak ta otevřená tak i ta uzavřená, mají svou budoucnost napořád jistou.

Odpovědět


jenom abych nebyl nepochopen

Pavel Brož,2011-10-22 14:19:57

svůj příspěvek jsem v žádném případě nemínil tak, že jsem chtěl zrelativizovat význam open access, to vůbec ne - myslím si, že open access je velice potřebné a důležité hnutí a byla jen otázka času kdy vznikne. Chtěl jsem pouze zdůraznit, že kromě vědy, která zachraňuje životy a léčí těžké nemoci, anebo k tomu má aspoň potenciál, existuje i věda, která nám vlastně přináší pouze více luxusu a pohodlí, ať už v podobě novějších mobilních technologií anebo luxusnějších aut. Takže není nic divného na tom, když se na člověka patentujícího lidský genom, díváme jako na vyvrhele, protože ty patenty mohou blokovat vývoj nových léků, zatímco u člověka, který by zdarma rozdával ty automobily, si maximálně pomyslíme něco o jeho duševním zdraví - nic ve zlém :-)

Odpovědět




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni