Nepatříte mezi bohaté?  
Potom v sobě máte více soucitu, tvrdí vědci z Kalifornie a Illionis.


 

Zvětšit obrázek
Lidé z nižších sociálně-ekonomických tříd jsou fyziologicky lépe přizpůsobení strádání a jsou schopni se do problémových situací snadněji vcítit.

Jak vysoko si na společenském žebříčku stojíme, rozhoduje o celé řadě věcí. Loňská americká zdravotní studie si například všímala přežívání lidí po operacích srdečního by-passu a chlopní. Na souboru čítajícím 23 tisíc osob se ukázalo, že chudší oproti bohatším mají o 26 procent vyšší riziko, že zemřou do pěti let. Věk a pohlaví v tom nehrály žádnou roli. Výsledky jiné americké studie zaměřené na vliv bohatství nyní zveřejnil časopis Emotion. Z pokusů provedených na UC Berkeley vyplývá, že příslušníci horní střední a vyšší třídy nejsou schopni poznat emocionální signály druhých. Socio-ekonomický status přitom koreluje s úrovní empatie a soucitu, jaký lidé pociťují, tváří v tvář emocionálně vypjatým situacím. Podle vedoucí autorky studie, Jennifer Stellarové, bychom neměli chápat příslušníky vyšší třídy jako studené čumáky, kteří jsou k utrpení jiných lhostejní, ale jako ty, kteří nejsou tak zběhlí v rozpoznávání podnětů  signalizujících utrpení. Je to důsledek toho, že se ve svém životě s takovými situaceme setkávali jen mimořádně a neměli potřebu je řešit. Výsledky Stellarové jsou tak trochu hozenou rukavicí předchozím studiím, které se vyznačují tradičním pojetím a představou, že lidi z nižší třídy jsou mnohem starostlivější proto, že nepřízeň osudu je často vehnala do přízně nouze.

Zvětšit obrázek
Jennifer Stellarová University of California Berkeley, vedoucí projektu.

Nynější studie svědčí tedy spíše o tom, že soucit a ochota pomoci bližnímu zřejmě nesouvisí s prožitou bídou a nouzí, ale je výsledkem kultury. Takový názor podporuje i osud nedávných akcí kladoucích si za cíl okupovat Wall Street. Nedošlo při nich k masivnímu šíření myšlenek a mladé z různých tříd spíše zozdělilo. Zatímco ti z nižších vrstev měli snahu spolupracovat, ti z opačného konce byli zahleděni spíše na sebe a ze situace se snažili pro sebe něco vytěžit. Jednali tak, jak je zformovalo prostředí v jakém vyrůstali - větší svoboda a volnost při výchově z nich udělala individualisty a soutěživé typy. 
Vědci z University of Berkeley tyto závěry dokládají výsledky experimentu k němuž se jim podařilo přesvědčit tři sta etnicky různorodých mladých dospělých. Celkem na nich provedli tři pokusy, přičemž v každém případě šlo o samostatnou skupinu. Všichni byli vysokoškolskými studenty a o jejich zařazení do socioekonomické třídy (nižší třídy, nižší střední třídy, střední třídy, vyšší střední třídy a vyšší třídy), rozhodoval jen příjem a vzdělání rodičů. V prvním pokusu se 148 mladých lidí zpovídalo, jak často a jak intenzivně prožívají radost, spokojenost, pýchu, lásku, soucit, zábavu a úctu. Jejich emoce psychologové posuzovali i podle toho, jak často zaznamenávali lidi, kteří podle nich potřebovali pomoc a jak se stavěli k výrokům typu "Když vidím zraněného, nebo v někoho v nouzi, cítím silné nutkání se o něj starat". Z toho všeho pak vědátorům vyšlo, že jedinou více vyjádřenou emocí, společnou pro nižší třídy, se ukázal být soucit.

 

 

Zvětšit obrázek
Vyrůstat v bohatství a přepychu znamená být ochuzen o schopnost vnímat jemné emocionální signály. (Kredit: NASA)

V druhém experimentu promítli skupině jiných 64 účastníků dvě videa. První byl instruktážní snímek o městské výstavbě. V druhém šlo o emocemi nabité příběhy z rodin, které se vyrovnávaly  s tím, co jim přinášel život s dítětem nemocným rakovinou. Studenti v tomto případě nevykázali žádné rozdíly při sledování "neutrálního" instruktážního videa, a ani v pocitech smutku a reakcích na příběhy rodin pacientů s rakovinou. I smutek příslušníci majetných i nemajetných skupin vnímali stejně. Příslušníci spodní třídy se ale přece jen něčím „prozradili“ - vyšší úrovní soucitu a empatie.

Jeden by si myslel, že když ti, co vykazují více soucitu (tedy chudí), budou srdceryvné příběhy více prožívat, a že se to projeví na fyziologických parametrech, třeba vyšší tepovou frekvencí. Jenže pravý opak byl pravdou. Psychologové si tento výsledek vysvětlují logicky znějící konstrukcí - u osob s větší empatií na neštěstí druhých frekvenci srdečních stahů snižuje vnitřní pocit, který jim „našeptává“, že by si i v takových situacích uměli poradit. Možná v tom hraje roli i vědomí, že  potřeba postarat se o postiženou osobu by jim nijak zvlášť velký problém nedělala.

 

V posledním z testů výzkumníci rozdělili soubor 106 účastníků náhodně do dvojic. Nechali je bojovat proti sobě ve fiktivním konkurzu na pozici vedoucího laboratoře. Pro zvýšení soutěživosti a úrovně napětí byli ti lepší finančně odměňováni. Poté co konkurzy proběhly se jednání a chování vyhodnotilo. Z odpovědí vyplynulo, že příslušníci nižší třídy přisuzovali svým soupeřům větší míru stresu, úzkosti a rozpaků, a proto k nim cítili větší soucit a sympatie. Naopak, ti z vyšší kasty emocionální nouzové signály u svých soupeřů nebyli schopni postřehnout.

 

Psychologové ze dvou kalifornských institucí (University of Berkeley a University of California v San Francisku) a illinoiské Northwestern University vyvozují ze svých pokusů následující závěry: Prvním krokem  k možnosti reagovat soucitně je schopnost uvědomit si utrpení jiných. Příslušníky „lepší společnosti“ jejich strádání jiných moc nezajímá ne proto, že by byli sobečtější, ale proto, že nejsou tak dobří ve vnímání indicií stresu a míry úzkosti jiných.

 

Otázkou je, jak vážně lze odpovědi dotazovaných brát. A zda závěry psychologů vycházejí ze správných předpokladů. Co když se do odpovědí nepromítal jen soucit a snaha pomáhat potřebným. Zkusme poněkud cynicky připustit, že v tom může hrát roli také obyčejná lidská přirozená vypočítavost pramenící z obav, že kdyby se něco takového přihodilo nám, kteří na pořádnou léčbu nemáme, že by nám přišlo vhod, kdyby nám ti, co jsou na tom lépe, vypomohli. Co když v odpovědích dotazovaných je hodně pózy, která nemá jiný cíl než jen vytvářet v ostatních dojem, že něco takového se sluší a patří, ale že se skutečnou pomocí druhým takové slovní ekvilibristiky nemusejí mít mnoho společného. Jakou vypovídací schopnost modely, při nichž všichni vědí, že vlastně o nic nejde, mají, tak na to si musí odpovědět každý sám. 


  
Pramen:  University of California Berkeley 

Datum: 27.12.2011 09:57
Tisk článku

Související články:

Sledování mrtvých těl urychluje stárnutí. Přinejmenším u octomilek     Autor: Stanislav Mihulka (14.06.2023)
Sebe a své blízké léčí lékaři jinak     Autor: Josef Pazdera (26.12.2022)
Posttraumatická stresová porucha a válečné konflikty     Autor: Miloslav Pouzar (05.04.2022)
I šimpanzi rozeznají zlý úmysl     Autor: Dagmar Gregorová (08.03.2022)
O zlaté rybce     Autor: Dagmar Gregorová (10.01.2022)



Diskuze:

Pane Strouhale, že Vy jste psycholog?

Jakub Novotny,2011-12-28 14:59:54

Společenská smlouva - máte na mysli tu Evropské unie, nebo nějakou jinou?
Většina společnosti má zájem na tom, aby společnost setrvala. I paraziti. A počítáte do toho i Afriku a Afričany?
Proto vytvářejí společenský konsenzus Aha. No přeji Vašemu společenskému konsezu (až ti utlačovaní spoluobčané, na jejichž plodností nezbývá než žasnout) budou mít tu většinu, hodně zdaru.

Odpovědět


Víte sakra, co je to společenská smlouva?

Drahomír Strouhal,2012-01-02 18:01:23

Mimochodem, kdybyste se snažil, mohl byste do svého příspěvku vtlačit ještě více xenofobie, ale evidentně se vám podařilo trefit hladinu tak akorát, aby vás nesmazal moderátor...

Odpovědět

Teorie společenské smlouvy

Drahomír Strouhal,2011-12-28 12:20:15

Tou předposlední větou to autor článku zabil.

Jistě, že by se měl člověk k druhým chovat tak, jak očekává, že se druzí budou chovat k němu. Je to morální a pomáhá to přežít. Jen někteří lidé to nechápou a neumí se tak chovat. Ti si potom říkají, jak jsou silní.

Mám dojem, že se dělala nějaká studie na takzvaný společenský parazitismus. Myslím, že je tu dokonce i článek. Sociální parazité (to je terminus technikus - jedinci zvyšující svůj individuální zisk na úkor maximalizace společenského zisku) prostě nejsou schopni rozlišit, že společnost poškozují a míru své úspěšnosti poměřují na bázi soukromých zisků, nikoli na bázi stability společnosti, ve které žijí.
Důsledek potom je, že jejich potomci žijí v nestabilnější společnosti, ale mají lepší komparativní výhodu. Tu většinou potřebují pro boj s jinými sociálními parazity.
Pokud pak míra sociálních parazitů překročí určitou mez, společnost se rozpadá.

Většina společnosti má zájem na tom, aby společnost setrvala. I paraziti. Proto vytvářejí společenský konsenzus takový, aby jeho základní prvky vyhovovaly většině členů.
Odpovědi oněch studentů jsou tedy logické a svům způsobem i žádoucí.

Jinými slovy, horší býti tigrem než vlkem, protože když je zima, váš společník se k vám nepřitulí...

Odpovědět


Zabil?

petr zamecnik,2011-12-28 14:30:18

Když se zamyslím jak třeba fňuká řecký důchodce a není mu stydno žádat pomoc od nás, kteří máme desetkrát menší důchod.... Podívejte se co říká do kamery, jak jim lidi v EU mají soudržně vypomáhat a veškerou pomoc vždy prožrali a nehodlají si utáhnout opasky ale žádají to na nás, nemyslím, že výzkumy na takových slovních modelech, které by brali v úvahu jejich výpovědi by byly relevantní. Jediné co chápu, že psychologové musejí produkovat publikace. Nemohou přiznat, že by jejich závěry mohly být zkresleny takovou banalitou, jakou je neupřímné jednání v dotaznících.

Odpovědět


Ohledně Řecka

Drahomír Strouhal,2012-01-02 18:12:40

Samozřejmě, že máte pravdu. Ovšem Řekové se momentálně uskrovňují na špatném místě. Soustavnými a špatně promyšlenými škrty v rozpočtu si odpálili své hospodářství, takže i když zpomalují faktické tempo zadlužování, relativní se jim zvyšuje - míra zadlužení vůči HDP prudce stoupá. Tudy cesta prostě nevede. Jediná cesta k záchraně Řecka vede ne přes škrty, ale přes investice do výzkumu a hlavně přes navazující výrobu a následný vývoz. Ale to nikdo z EU nechce udělat, protože by to znamenalo odliv financí z jejich písečku.
Když chybí peníze, musí se vydělat. Ne šetřit.
Mimochodem, cesta Řecka je cestou, po které jdeme i my díky našim úžasným politikům. Kalousek s Nečasem zvýhodňují odliv peněz do švýcarských bank před jejich reinvesticí. Za deset let nás bude čekat řecký scénář taky.

Každopádně to, co jsem komentoval, nebyla nějaká situace Řecka, ale reakce na chování lidí "před kamerou" z pohledu autora článku. Nevím, kde se to ve vás vzalo a proč jste hledali argumenty úplně mimo téma. Koneckonců tohle není ekonomický, ale vědecký blog a jak všichni víme, ekonomie není věda, ale voodoo.

Odpovědět

Může být i obráceně příčina a následek

Ivo Kaipr,2011-12-27 19:48:01

Nikde se totiž netestuje, zda to není tak, že menší soucitnost vede k většímu bohatství. Pak by bohatství na vnímání situací vedoucích k soucitu nemělo sice vliv, ale vypadalo by to přesně tak, jako když vliv má.

Prostě jsou to velmi mlhavé veličiny - soucitnost a bohatství. Když už, je potřeba měřit průběh, nikoiv jednou aktuální stav.

Odpovědět


Obratena kauzalita

Marek Fucila,2012-01-03 14:55:04

Bez ohladu na to, ci odrazaju vysledky tohto vyskumu realitu, kauzalita je tam podla mna spravna.

Podla mna da skumat vplyv bohatstva na sucitnost prave tym, ze sa testuju studenti, teda zrejme povacsine ekonomicky neproduktivne deti bohatych alebo chudobych rodicov, a nie ich rodicia. Vlastnosti testovanych subjektov totiz nemali vplyv na majetkove pomery do ktorych sa narodili. Ked tak by sa mohli prejavit zdedene vlastnosti. O tych ale zrejme autori studie neuvazovali, ked poukazuju na vplyv kultury.

Vplyv sucitnosti na bohatstvo by mohol pripadne ukazat experiment na ludoch, ktori vyrastli v chudobnych pomeroch a zbohatli svojimi schopnostami alebo naopak ktori svojou neschopnostou prisli o zdedene majetky.

Odpovědět


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz