Proč už se nebude opakovat kauza „plzeňská práva“  
Všechny university budou mít dostatek docentů a profesorů. Recept na jejich výrobu nabízí připravovaný zákon o vysokých školách. Kvalitnější výuku a výzkum to však universitám nezajistí.


Universitu nedělají ani tak posluchárny, učebny nebo laboratoře, jako odborní asistenti, docenti a profesoři. Dneska je jejich kvalita velmi různorodá a jistě by si zasloužila určitou kultivaci. Mnohé školy mají velký problém vůbec docenty a profesory pro kvalitní výuku získat. Vznikl tak institut „létajících profesorů“, kteří byli vykazování jako garanti kvality výuky na tolika universitách, že mohli všechny své povinnosti stíhat, jen když jako služebního vozidla využívali proud „nadsvětelných“ neutrin vysílaným ze střediska CERN.

 

Právnická fakulta Západočeské university v Plzni se dostala do vážných trablů, protože podle názoru Akreditační komise nemá pro kvalitní výuku dost vlastních docentů a profesorů odpovídajících specializací. Trable se zajištěním dostatku kvalitních vysokoškolských učitelů – byť trable menších rozměrů - mají i další školy. Často jsou jim studijní programy akreditovány jen s podmínkou, že v blízké době kvalitu pedagogického sboru výrazně vylepší. Ostatně plzeňská práva měla tuhle „personální kudlu na krku“ už několik let.

 

Nově připravovaný zákon o vysokých školách zajistí, že se „kauza plzeňských práv“ opakovat nebude. Ministerstvo školství našlo v tomto zákoně dokonalý recept, jak universitám zajistit docentů a profesorů dostatek. Na každé fakultě a katedře budou místa, jež s sebou automaticky ponesou titul docenta a profesora. Dá se předpokládat, že ten, kdo uspěje třeba v konkurzu na šéfa katedry, bude zároveň automaticky jmenován profesorem. A jeho pravá i levá ruka získá v obdobném konkurzu titul docenta. Dneska ještě najdeme katedry, které mají problémy se získáním profesorů a docentů, protože jejich pracovníci prostě nejsou dostatečně zdatní - vědecky a pedagogicky. To by mělo být minulostí. Všichni budou mít docentů a profesorů právě tolik, kolik potřebují. S tím, že by docent či profesor by měl být osobnost, měl by patřit k velmi dobrým odborníkům ve svém oboru a měl by mít v neposlední řadě i pedagogické a didaktické dovednosti a schopnosti, se příliš nepočítá. Dneska lze dosáhnout docentury nebo profesury pouze zdoláním nějaké objektivně nasazené laťky. V budoucnu bude stačit, když se v konkurzu ukáže, že tenhle hlupák je o něco málo chytřejší než ostatní přihlášení hlupáci.

 

Pokud bude nový zákon o vysokých školách přijat v tom duchu, v jakém se nese jeho věcný záměr, nebude mít Právnická fakulta Západočeské university v Plzni s dalšími akreditacemi nejmenší problémy. Stejně tak se rázem ze dne na den vyléčí i personální neduhy mnoha dalších fakult a universit. Svým způsobem je to geniální řešení. Není však originální. Už bard Jarek Nohavica navrhuje v jedné písni řešení problému s krajícem padajícím namazanou stranou na zem celkem přímočaře: "Máslo bych zrušil!"

 

Systém konkurzních docentů a profesorů bude mít ještě jeden velmi nepříznivý dopad. Dneska má před sebou každý mladý asistent nebo asistentka na každé fakultě jasně formulovaný seznam cílů, jež musí splnit, aby mohl projit habilitací a stát se docentem. A každý docent má černě na bílém seznam cílů, jež ho dovedou ke jmenovacímu řízení na profesora. Každý se může svobodně rozhodnout, jestli mu splnění požadavků z fakultního seznamu stojí za tu námahu. Jestli bude „budovat kariéru“ a začne po akademickém žebříčku stoupat vzhůru, anebo zůstane asistentem.
Díky dnešnímu systému, jenž jistě není dokonalý, máme na mnoha školách velmi mladé docenty a docentky, profesory a profesorky. To jsou ty „štiky v rybníce“, jež nedovolí zlenivět „starým kaprům“. To jsou zhusta ti, kteří dokážou zapálit pro svůj obor studenty. Ten, kdo se dostane na pomyslný vrchol akademické kariéry v pětatřiceti nebo čtyřiceti, má před sebou ještě minimálně pětadvacet let působení v oboru. To se nedá jen tak „doklepat“. Takový člověk se musí o něco snažit, musí něco budovat.

 

V systému, kde se docentury dožívají muži a ženy „velmi zralého věku“ a profesorské promoce přerůstají ve „výřad gerontů“, je motivace potlačena na minimum. Tihle lidé už to doklepat mohou a také to zhusta jen doklepávají. V novém systému konkurzních docentů a profesorů dojde na schopné, chytré a pracovité mladé muže a ženy, teprve až stávající konkurzní profesoři zemřou nebo odejdou do důchodu.

 

Přiznejme, že ani dnes nemají všichni docenti a profesoři všech „pět P“. Navrhovaná změna však neslibuje nápravu a změnu k lepšímu. Naopak. Bohužel, není to jediná zásadní změna v chodu českých univerzit, jež věcný záměr nového zákona o vysokých školách navrhuje a jež kvalitu našich universit spíše sníží než zvýší.

 

Stávající stav vysokých škol je v mnoha ohledech neutěšený a změny nutně potřebuje. Systém dotace škol „na hlavu studenta“ je skutečně „na hlavu“, protože stimuluje university přednostně k přijímání co největšího počtu studentů. Učí se v aulách a staví se nové posluchárny. Jen aby školy ten nával zvládly. Kdyby na university přicházely zástupy věděníchtivých a nadaných mladých mužů a dam, byl by to stav skoro ideální. Situace, kdy jde ze středních škol na vysoké studovat 60 % populačního ročníku, je ale bezesporu nenormální. Ze zákonitostí tzv. normálního rozdělní duševních vloh a schopností v populaci vyplývá, že na vysoké školy přicházejí studovat i mladí lidé s podprůměrnými schopnostmi. Mnohé školy zrušily přijímací řízení. Podmínečně jsou přijímáni i studenti, kteří dodají maturitní vysvědčení dodatečně - tedy jen co složí v září reparát.

 

Mnozí studenti z vysokých škol odcházejí bez toho, že by dostudovali. Mnozí tam však „přežijí“. Kromě jiného i proto, že honba za počtem studentů vyústila ve snížení náročnosti. K bakalářským zkouškám se dostává velmi početná populace lidí. Jak asi vypadá úroveň bakalářských prací, když jich má odborný asistent na krku třeba třicet? Jak vypadají úrovně mnoha diplomek nebo dokonce disertací? Připomenu jenom, že na některých vysokých školách tkví rozdíl mezi diplomkou a disertací jen v rozsahu odevzdané „knížky“. Studenti to řeší tak, že diplomku napsanou písmem velikosti 12 a řádkováním 1,5 převedou na velikost písma 14 a řádkování 2. A z magistra je rázem „doktor“.

 

Vybřednout z pasti, do které naše vysoké školství upadlo v překotné honbě za co největším počtem vlastníků vysokoškolského diplomu a odpovídajícího titulu, není jednoduché. Zvláště za stavu, kdy česká společnost včetně státní správy, jež v tom jde příkladem, vyžaduje jako důkaz kvalifikace vysokoškolský diplom. Nikoli vysokoškolské vzdělání či dokonce znalosti a dovednosti. Stačí diplom – kus papíru z jakékoli školy. Může to být diplom získaný tvrdým studiem, k němuž je zapotřebí hbitý mozek a k otlakům odolná zadnice. Ale stejně dobře poslouží i papír získaný během několika víkendů na universitách podivného ražení a pochybných kvalit. Za této situace nejsou nekvalitní univerzity na okraji zájmu, ale stávají se vyhledávanou cestičkou k dosažení kýženého kusu papíru a titulu.

Dokud společnost nezačne vyžadovat a náležitě oceňovat skutečné vzdělání, na této neutěšené situaci se toho mnoho nezmění. A nezmění se toho mnoho ani na universitách.


Psáno pro Bigbloger a Osel.cz

 

Datum: 09.03.2012 14:56
Tisk článku


Diskuze:




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni
















Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace