Zemský ráj,...  
Povídej, přeháněj: "Zemský ráj, to je v podstatě oxymoron" , "Časy se mění…"


Zemský ráj, to je v podstatě oxymoron

Každá tlupa či parta mívá svou oblíbenou píseň a je-li ta tlupa velká, říká se tomu bojovému či slavnostnímu popěvku hymna.

Novověk vnesl do písní reprezentujících národní státy nacionalistický a často až internacionalistický patos. Co si myslet například o francouzském „Hoj dítky vlasti, vzhůru jen, neb slávy den nám nastal již“? Třeba to, že dny slávy střídají i dny všední a dny méně slavné. Britská hymna má zase roajalistický nátěr a alibisticky vzývá Pánaboha, aby královnu při životě zachovati ráčil. Dost možná, že až Alžběta II. nebude, možná s ní Spojené království skončí. To stará rakouská hymna se také dovolávala vyšší ochrany mocnáře, ale i deklarovala pravý smysl státu – chránit to, čeho nabyl občan pilný. Trošku vzdálenější Italové se zase dovolávají slavné minulosti - bratři italští se probouzejí a sotva si narazí Scipionovu helmu, už se táží, kdepak je ono vítězství. Nezapřou, že starořímská minulost není zapomenuta. Sousedé Poláci si zase rádi zapějí, že ještě Polsko nezhynulo, a mají pravdu. A co slavný, snad pozapomenutý internacionální hymnus o psancích zvedajících se ze země? Neměli by raději zůstat ležet? Víme velmi dobře, co dovedou!

A copak jsme si v novodobé české hymně vytkli před závorku my? Ano, přece zvolání: Kde domov můj? Ano, kde? Aby se neurazilo konstatováním, že v Praze, kde také jinde, že?, raději je zde otázka, aby si tam každý dosadil ten svůj domov. Polabí, Hanou nebo jihočeská Blata či malebné Podještědí. A v závorce? To, co považujeme za podstatné – budit zdání, čili - zemský ráj to na pohled. Ano, bohužel, bohužel, jen na pohled.

V podstatě to ten Škroup se Sabinou a Tylem dobře věděli, že to je jako v divadle, je-li objekt dobře nasvícený a s dostatečným odstupem, je to krása. To jen optimista Jaroslav Vrchlický pravil ve své baladě, že přitiskneš ret ještě jednou a neodtrhneš více. Ba, je to spíš nostalgie než skutečné ocenění hodnoty.

Nakonec, i ti Keltové, na které občas rádi vzpomeneme, raději v české kotlině vymřeli. Pokud se asi spíš neasimilovali. To je asi na nich sympatické nejvíc, že když chtěli nějak přežít, tak že se asi milovali.

Kdyby ale měli Keltové rádi, kromě jmelí a budování oppid třeba i knedlíky, křížovky, hlavolamy a slovní hříčky, možná by spíše přežili, a ten protimluv čili oxymoron by se do naší hymny vůbec nedostal.

Poznámka redakce: Na obrázku je František Škroup - autor melodie české hymny

 

....................

Časy se mění...

Tolik kritizovaná vlastnost žen, že se k sobě nechovají dobře, a že se na sebe sice usmívají, ale za zády se pomlouvají je důsledkem emancipace.

Jak to vysvětlit? Před tím na to prostě ženy neměly čas. Vzdorovat svému machovi doma, rodit a vychovávat děti, které přežily chřipky, spály a záškrt, starat se o staré rodiče, to dalo zabrat. I když intrikovat mohly ženy samozřejmě i v minulosti. Především ale jen ty, které měly čas. Ty, které byly ušetřené velkých hmotných starostí, ty, které měly doma teplo, podlahy vytřely služky, zadečky dětí chůvy, zadečky starců zase jiné pověřené osoby. Tyto dámy pak mohly přemýšlet o kariéře své, pokud byly vdovami jako vévodkyně Matylda Toskánská, popřípadě o kariéře svých manželů nebo synů. Mohly míchat jedy skutečné nebo jedy pomluv.

Proč ale tak ošklivě hovořit o tom, co je ženám vlastní – o přirozeném pudu pečovat o rodinu, o klan, o jejich bezpečí a zdraví? Archetyp takovéhoto jednání by se dal nalézt v hodně vzdálené minulosti. Třeba už tehdá, kdy musela žena s dítětem v kožce na zádech obelstít šelmu usilující si pochutnat na novorozencově stehýnku.

Jenže doba se mění a přirozená ženská obranná lstivost se může (samozřejmě že ne vždy, jen asi v 98 %) obrátit proti vlastnímu pohlaví.

Pud zachování rodu, rodiny, klanu se v posledním stu letech mění v pud obranný, ale namířený především proti potenciálním, ale i hypotetickým sokyním. Kritické bystré oko posuzuje šance: „Co ta či ona má na sobě, jak se tváří, a ta váha, pardon, hmotnost!, Jak jsem na tom já?“ A hnedle vymýšlí strategii, jak zdůraznit své přednosti, potlačit nedostatky a vhodně upozornit na nedostatky té druhé.

Ale abych byl spravedlivý. I muži se mění. Z rytíře a ochránce rodiny, krbu, rodu, se nyní stává chlap myslící jen na své potěšení. Rezignuje totiž na to, že by mohl uspokojit tu svou divoženku a raději jde s kamarády na pivo nebo na panáčka něčeho ostřejšího, popřípadě se věnuje se stejně „postiženými“ golfu nebo točení volantem.

Inu, časy se mění a my s nimi. Bohužel.

„Pomluva“ Botticeli 1495,  tempera na dřevě, detail, Galerie degli Uffizi, Florencie

Autor: Josef Duben
Datum: 03.03.2004
Tisk článku

HRAVOUKA - Vostradovská Tereza, Svobodná Šárka
Knihy.ABZ.cz
 
 
cena původní: 290 Kč
cena: 235 Kč
HRAVOUKA
Vostradovská Tereza, Svobodná Šárka
Související články:

Biosyntetický Jobs     Autor: Jaroslav Petr (28.10.2011)
Bacha na dědulu v červeném!     Autor: Jaroslav Petr (24.12.2009)
O lékařské péči, úmrtnosti a jiných věcech     Autor: Ladislav Šimeček (21.01.2008)
Ptačí chřipka – informační kompendium     Autor: Katka Amiourová (11.05.2006)
Osel     Autor: Petra Nachtmanová (31.12.2005)



Diskuze:

Vrchlický?

Pavel,2004-03-04 08:24:17

Pokud vím, "přitiskni svůj ret a neodtrhneš více" je poslední dvojverší známe pijácké balady Jana Nerudy ("Král Karel s Buškem z Velhratic teď zasedli k dubovému stolu, ti dva již pili mnohou číší spolu a zapěli si z plných plic..."). Že by Vrchlický stvořil něco podobného?

Odpovědět




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni
















Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace