Kritické momenty kosmonautiky díly 6 – 10  
6. díl: Let sardinek a hororové návraty
7. díl: Start- nestart, aneb „Jen sedíme a dýcháme!“
8. díl: Nekontrolovaně rotujeme!
9. díl: Procházka peklem
10. díl: Citrón a plameny


 

6. díl: Let sardinek a hororové návraty


Ten pohled byl úžasný… Dole ubíhala Země, tak nádherná… A nahoře naprosto černé nebe s tisíci, ne- přímo s miliony hvězd. Tenhle pohled si bude pamatovat po celý život. Bude se jej snažit přivolat zpět v kresbách a malbách, ale nikdy se mu to nepodaří… Vznášel se přibližně 400 kilometrů nad zemským povrchem a od okolního vakua jej nedělilo více, než pár vrstev tkanin a helma s průzorem. Krom šumu kyslíku, který jej udržoval při životě a občasného zapraskání statiky ve sluchátkách neslyšel naprosto nic. Po chvíli však jeho sluchátky a také reproduktory těch, kteří hluboko dole naslouchali, zaduněl hlas, který oznamoval: „Prosím pozor! Lidská bytost vykonala první kosmickou vycházku. Přímo v tuto chvíli volně letí kosmickým prostorem.“ Blondýn právě vstoupil do historie.

 


Kennedyho projev v kongresu 25. května 1961 byl pomyslným výstřelem startovní pistole v závodě dvou kosmických velmocí. Obě měly stejný cíl- Měsíc. Cesta k němu vedla pomyslným schodištěm operací, které si bylo postupně třeba osvojit. Rendez-vous na prvním obletu, station-keeping (let ve formaci), spojení s jiným strojem na oběžné dráze, a v neposlední řadě i vycházka do volného prostoru, Američany nazývaná EVA (extravehicular activity- činnost mimo kabinu). Je nasnadě, že po přistání na Měsíci musela přijít vycházka po jeho povrchu, tedy svého druhu EVA, jinak by se celé přistání stalo jen planým gestem.


Nejprve ovšem bylo nutné vypustit do vesmíru loď s vícečlennou posádkou. Tak vznikl projekt Voschod. Nelítostný tlak komunistického vedení a hrozba toho, že Amerika získá prvenství, vedly Koroljova a jeho tým konstrukční kanceláře OKB-1 k improvizacím. Na konstrukci zcela nové lodi, jako v případě Gemini, nebyl čas. A do Vostoku se vešel pouze jeden člověk. Bylo proto rozhodnuto upravit jeho kabinu tak, aby mohl uskutečnit první misi s vícečlennou posádkou. A protože Američané budou mít v Gemini dva astronauty, my do kabiny natěsnáme rovnou tři. Tak znělo přání aparátčíků. To ovšem znamenalo rozsáhlé úpravy systémů lodi a nosiče. Původní raketa svou nosností nestačila a tak k ní byl přidán další stupeň. Systém kontroly a udržování životních podmínek lodi musel být přepracován, aby udržel naživu tři muže po dobu jednoho dne s rezervou alespoň jednoho dalšího dne. Do původního interiéru se vešel jeden kosmonaut ve vystřelovacím křesle. Trojice mužů v původní konfiguraci? Vyloučeno! Proto byla do lodi namontována tři křesla otočená o 90°od původní osy. To prostřední pak bylo trochu vyvýšeno oproti krajním. Optický orientátor Vzor v jednom z průzorů ovšem zůstal na svém původním místě- nyní po boku kosmonautů. Toto uspořádání ale zároveň vyloučilo použití vystřelovacího křesla. Původní kabina Vostoku však měla takovou přistávací rychlost, že případný kosmonaut by při dopadu utrpěl těžká, možná i smrtelná zranění. Byly proto zkonstruovány brzdící rakety, umístěné na popruzích padáku. Ten byl také příslušně zvětšen (Při zkouškách nového padákového systému byla na Krymu použita kabina Vostoku-2, ve které předtím létal celý den ve vesmíru Titov. Jeden z testů ovšem dopadl katastrofálně- poklop padáku se neodpálil a kabina se při dopadu roztříštila. Naprosto nesmyslný konec historického artefaktu nesmírné hodnoty…). Z těchto úprav ovšem vyplývala jedna šokující skutečnost. V případě havárie během prvních několika desítek sekund po startu neměli kosmonauti šanci na záchranu. Američané měli na Mercury věžičku LES, na Gemini pak katapultážní sedadla (ačkoliv jejich použití bylo sporné, ale aspoň něco). Zatímco Vostoky měly také katapultážní sedadlo, kosmonauti ve Voschodu měli jen smůlu a naději, že první fáze letu proběhne bez problému. A ještě jeden šokující aspekt- do interiéru lodě se ani po úpravách nenasoukali tři lidé ve skafandrech. Trojčlenná posádka mise Voschod-1 tak letěla namačkána v kabině pouze v teplákových soupravách! Sověti z této nouze udělali ctnost a tato rutina se jim tragicky vymstila v roce 1971.

 

Zvětšit obrázek
Obr.28) Prostorové řešení Vostoků, Voschodu-1 a Voschodu-2. Všimněte si sedadel, pootočených o 90° oproti sedadlu ve Vostoku. Obrázek však obsahuje malou nepřesnost- osoby, zobrazené ve Voschodu-2, na sobě nemají skafandry. Ve skutečnosti měli oba členové posádky skafandry po celou dobu letu. Zdroj: http://upload.wikimedia.org


Nicméně trojčlenná posádka Voschodu-1 strávila 12.-13. října 1964 na oběžné dráze bez problémů jeden den a vrátila se na zem sice unavená, ale jinak v pořádku. Nastal čas na misi s výstupem do volného prostoru- tentokrát měli letět pouze dva lidé, skafandry byly pochopitelně naprosto nezbytné.


Původně byly obě strany, jak Sověti, tak Američané, rozhodnuty postupovat nanejvýš obezřetně. Vystavení člověka, chráněného pouhým skafandrem, působení volného kosmického prostoru, skrývalo příliš mnoho neznámých. Američané byli připraveni v rámci projektu Gemini nejprve pouze otevřít jeden z poklopů a příslušný astronaut by uskutečnil takzvanou „standing EVA“- tedy postavil by se na sedadle a horní částí těla by se vysunul do prostoru. Teprve při dalších misích- samozřejmě podle výsledků standing EVA- by přišla na řadu plnohodnotná kosmická vycházka.

 


 

Zvětšit obrázek
Obr. 29) Skafandr Berkut, použitý při výstupu a v pozadí přechodová komora Volga s příslušnými instalacemi- pochopitelně ve vyfouknutém, ale rozloženém stavu. Zdroj: http://upload.wikimedia.org

Mnohem složitější situace byla na druhé straně železné opony. Zatímco Američanům stačilo prostě otevřít poklop, Sověti na něco takového neměli technické prostředky. Jejich elektronické vybavení bylo mnohem méně sofistikované oproti tomu americkému (díky Stalinovu výroku o kybernetice, coby buržoazní pavědě).Navíc bylo chlazeno pouze cirkulujícím vzduchem, tudíž mělo při vystavení vakuu nepěkný sklon k přehřívání. Otevřením poklopu na oběžné dráze by kosmonauti vlastně zničili loď. Bylo třeba vymyslet nějaký jiný způsob, jak se dostat mimo kabinu. Celý úkol dostal na starost tým vedený P.V.Cibynem. Inženýři nakonec přišli s návrhem přechodové komory. Ta by byla nafukovací a umožnila by výstup kosmonauta z lodi bez vystavení interiéru vakuu, zahermetování vnitřního poklopu a pak výstup odvážlivce do prostoru. Nápad se ujal a na fotografiích z příprav na start historické mise Voschodu-2 je patrný výstupek na boku aerodynamického krytu kabiny. Právě v něm je skrytá složená přechodová komora. Ta byla tvořena 40 válci z dvojité pogumované tkaniny, rozdělených do tří skupin. Pro funkčnost komory stačilo nafouknutí dvou skupin. Válce fungovaly podobně jako všem známá nafukovací matrace. Ve složeném stavu byla komora dlouhá pouhých 70 cm, po nafouknutí potom 2,5 m. Vnitřní průměr byl 1 m, průlezy na obou koncích komory pak poskytovaly průměr pouze 65 cm. Kosmonaut tedy měl co dělat, aby se do průlezu natěsnal. Budoucnost ukáže, jak problematické toto řešení bylo.


 

Obr. 30) Raketa 11A57 (Voschod) s kabinou Voschodu-2 na startovací rampě. Na boku aerodynamického krytu je zřetelně vidět „puchýř“. Tak přezdívali pracovníci výstupku, pod kterým se skrývala přechodová komora. Zdroj: http://space.skyrocket.de

V březnu 1965 byla na startovací rampě vztyčena raketa R-7 s interním názvem 11A57, což byla varianta pro vynášení lodí Voschod. Na její špici byla upevněna kabina Voschod-2. Vše bylo připraveno k historické misi. O její splnění se měla postarat dvoučlenná posádka: velitel Pavel Ivanovič Běljajev a Alexej Archipovič Leonov. Ten posledně zmiňovaný měl nejdůležitější úkol: provést první výstup do volného prostoru. Leonov byl dobrou volbou- byl špičkovým sportovcem a navíc výborným malířem. Jeho kresby a malby nám dodnes ony vzrušené okamžiky ve vesmíru připomínají. Protože už v poměrně mladém věku začal jeho vlasový porost řídnout, dobírali si jej kolegové přezdívkou „Blondýn“.

 


Byl čtvrtek 18. března 1965, 07:00:00 UTC, když se rampou číslo 1, zvanou „Gagarinskou“, rozlehl hromový rachot. „Paša“ Běljajev a „Blondýn“ Leonov byli na cestě. Start a navedení na dráhu s parametry 472 x 167 km proběhlo naprosto nominálně a už pár minut po odhození posledního stupně rakety velitel Běljajev začal nafukovat přechodovou komoru. Leonov se mezitím připravoval na svůj výstup- připevňoval ke svému skafandru „batoh“, který obsahoval tlakové lahve se zásobou kyslíku na 90 minut. Když nadešel čas, Paša Blondýna plácnul do zad a vydal rozkaz ke vstupu do přechodové komory: „Пошел!“ (Běž!) Leonov se nasoukal do nafokunutého válce, slabě zevnitř osvětleného dvěma lampičkami, zavřel za sebou vnitřní poklop a čekal. Musel si dýcháním kyslíku vyplavit z krve dusík, aby netrpěl tím, čemu potápěči říkají „bends“, tedy kesonová nemoc. Postupně byla upouštěna atmosféra z přechodové komory a po přibližně 40 minutách bylo konečně možné otevřít vnější poklop. Nestalo se nic z toho, co předpokládali psychiatři. Ti měli obavy z toho, že pocit odloučení od rodné planety a záplava vjemů budou pro lidský mozek příliš a kosmonaut zešílí, nebo bude trpět vážnými závratěmi. Mýlili se.


 

Zvětšit obrázek
Obr. 31) Alexej Leonov během historicky první kosmické vycházky ve volném prostoru. Zdroj: http://en.rian.ru

Bylo 08:34:51 UTC a Leonov se lehce odstrčil od kraje komory a vyplaval do volného prostoru. Během pár chvil „Paša“ Běljajev informoval Zemi o dosaženém úspěchu. Vzápětí se ve sluchátkách Leonovovi ozval hluboký hlas, který nikdy při výcviku neslyšel. Až po pár vteřinách mu došlo, že k němu mluví Leonid Brežněv. Po výměně zdvořilostí byl čas na zkoumání možností pohybu ve volném prostoru podle Newtonových zákonů (nebyl to jediný experimentální bod vycházky- Leonov měl údajně v kapse také kovové plíšky, aby bylo možno zkoumat svařování ve vakuu za studena, je to ovšem informace, kterou je momentálně nemožné ověřit).


Už během několika okamžiků od výstupu z komory Leonov poznal, že pohyb ve volném prostoru rozhodně nebude bez problémů- zákon o akci a reakci zde platí s absolutní neúprosností a Běljajev pozoroval ostré zhoupnutí lodi pokaždé, když do ní Leonov strčil při svých pokusech kontrolovat svou polohu. Blondýn se snažil stabilizovat pomocí svého 5,35 m dlouhého kabelu, který jej poutal k lodi, ovšem s poměrně malým úspěchem. Během několika minut stoupla jeho teplota o téměř 2°C. Leonov byl na limitu možností svého organismu.


 

Zvětšit obrázek
Obr. 32) Záběr na ruku A. Leonova během vycházky. Za povšimnutí stojí nafouknuté prsty na rukavici, Leonov nebyl schopen dotknout se špičkami prstů jejich konečků. Nemohl tak pořádně ohnout a sevřít ruce. Podobně na tom byl i ohledně bot, v tomto případě to ale nebylo tak závažné, jako právě u rukavic. Zdroj: http://www.sciencephoto.com

Po zhruba 10 minutách byl čas vrátit se zpět do přechodové komory. Leonov po svém poutacím kabelu přeručkoval k průlezu- a ztuhnul. Uvědomil si, že se jeho skafandr ve vakuu nafoukl natolik, že se těsným průlezem zpět do komory nenasouká! Navíc díky nafouknutí nedosáhl špičkami nohou a špičkami prstů na vnitřní stěnu skafandru! Situace hrozila každým momentem přerůst v zápas o život. Leonov měl kyslík přibližně ještě na 40 minut. Do této doby bylo nutno započítat i krátký pobyt v komoře, kde měl odpojit lano a počkat na vyrovnání tlaku a otevření vnitřního průlezu. Leonov horečně přemýšlel. Nemá cenu cokoliv hlásit řídícímu středisku, tuhle situaci stejně musí vyřešit sám. Usoudil, že jedinou možností je snížit tlak ve skafandru a nasoukat se zpět do komory hlavou napřed. Byl to obrovský risk, ale čas běžel a jiná možnost prostě nebyla. Leonov opatrně pootočil ventilem a začal po malých dávkách upouštět kyslík. Skafandr neznatelně povolil. Další upuštění a další. Leonov se snažil vecpat do komory a začalo se mu to pomalu dařit. Mezitím si uvědomoval dvě okolnosti, které mu chystala bezprostřední budoucnost: pokud to s upouštěním tlaku přežene, stane se obětí kesonové nemoci a zemře bezmocně v křečích pár decimetrů od bezpečí kabiny. A pokud vše dopadne dobře, bude muset v těsné komoře udělat kotrmelec. Původně totiž bylo v plánu, že Leonov vstoupí do komory nohama napřed, jinak nedokáže uzavřít vnější poklop a ani do stísněné kabiny Voschodu se nemá šanci takto vejít.


Ruská ruleta s upouštěním tlaku nakonec splnila svůj účel. Leonov byl konečně uvnitř. Cítil se naprosto vyčerpán, uvnitř skafandru se v beztíži převalovalo několik litrů jeho potu (po přistání jej bude mít Leonov ve skafandru až po kolena) a byl natolik přehřátý, že lékaři na Zemi považovali jeho stav za blízký mrtvici. Onen kotrmelec se mu také nakonec podařil a tak mohl Blondýn zaklapnout vnější poklop. Tímto okamžikem skončily nejzářivější momenty jeho života. V mnoha obrazech se poté pokoušel ostatním smrtelníkům přiblížit krásu vesmíru i naší planety viděné z oběžné dráhy, ale jak sám přiznává, nikdy to prostě nebylo „ono“. Teď ale jeho druh, Paša Běljajev, rychle vyrovnával rozdíl tlaku mezi komorou a kabinou lodi. Za pár momentů už k smrti unavený Leonov zapadl do svého křesla ve Voschodu poté, co absolvoval návrat jako vystřižený z hororu. Jeho vesmírná procházka trvala pouhých 12 minut a 9 sekund a dovedla Leonova do učebnic historie a velmi blízko smrti. Předznamenala také problémy během příštích EVA (v jednom z dalších dílů se jim budu věnovat).


 

Zvětšit obrázek
Obr. 33) Posádka Voschodu- 2v kabině, vlevo Pavel Běljajev, vpravo Alexej Leonov. Zdroj: http://www.sciencephoto.com

Teď byl ovšem čas odpočinku. Leonov se chopil bloku, aby načrtnul první skici toho, co venku viděl. Na příštím obletu pak Běljajev stiskl spínač, který odpálil pyropatrony po obvodu spoje přechodové komory a kabiny. Komora odlétla pryč od lodi, která začala rotovat. To bylo v pořádku, ale rotace byla mnohem rychlejší, než se počítalo. Oproti očekávaným necelým 2° za sekundu se kabina otáčela o 17° za sekundu. Na korekci bohužel nebyl k dispozici dostatek paliva a tak zbývajících 22 hodin mise museli kosmonauti nepříjemné převalování vydržet. Přišly však horší problémy. Leonov si povšiml stoupajícího tlaku kyslíku uvnitř kabiny. Systém udržení životních podmínek zřejmě registroval (pravděpodobně mylně) pomalý pokles tlaku v kabině a začal dovnitř přifukovat kyslík. Nominální tlak kyslíku měl být 160 mm rtuťového sloupce, teď však ukazatel šplhal do závratných výšek- 200, 300, 400, 430, 460… Pokud by se v jakémkoli z přístrojů lodi vyskytl zkrat, či malá jiskra, kyslíková atmosféra by zajistila úhlednou kremaci obou kosmonautů. Jediné, co mohli dělat, bylo snížit teplotu a vlhkost atmosféry kabiny a čekat. Nakonec oba muži usnuli. Po probuzení s úlevou zjistili, že tlak kyslíku klesl pod kritickou mez. Na jeden let už bylo těch situací na hraně snad už dost… Nebo ne?


Mise se pomalu chýlila ke konci. O návrat se postará automatický systém, který stabilizuje loď a v přesný okamžik zapálí brzdící rakety. Pár desítek minut před plánovaným zážehem brzdícího motoru systém loď skutečně stabilizoval a ukončil otravnou rotaci, která kosmonautům znepříjemňovala život. Po chvíli se ale rotace vrátila. Stabilizační systém selhal! Kosmonauti byli postaveni před nepříjemný fakt: návrat se musí uskutečnit v manuálním režimu. Na tomto, 17. obletu, to ale už nestihnou. To ovšem znamená velkou odchylku od plánovaného místa přistání. A paliva je zoufale málo- na jeden, maximálně dva pokusy o stabilizaci a zaujetí správné polohy lodi. Leonov jako navigátor měl za úkol vypočítat přesný okamžik ručního zážehu motoru a určit místo následného přistání. Příští oblet je povede přesně nad Moskvou a Blondýn si chvíli pohrával s vidinou přistání na Rudém náměstí. Pak se ale už o něco vážněji rozhodl k přistání mimo obydlené oblasti.


Aby správně zorientovali loď pomocí systému Vzor v jednom z průzorů kabiny, museli se Běljajev a Leonov položit napříč křesly- orientátor Vzor byl na stejném místě, jako v původních kabinách Vostok, jenže teď byla sedadla uspořádána o 90°od původní osy. Leonov přidržoval Běljajeva, aby velitel měl co nejpevnější oporu a co nejméně se hýbal. Ihned po úspěšné orientaci bylo nutné vrátit se zpět do křesel, aby při zážehu bylo přesně zachováno těžiště lodi. To se však posádce Voschodu-2 nepodařilo tak rychle, jak doufali a brzdící motor proto mohli zažehnout o 46 vteřin později oproti plánu. Bylo jasné, že se vracejí zpět na Zem. Ale kam vlastně?


Poznenáhlu na sobě Běljajev a Leonov začali pociťovat první náznaky přetížení. To ovšem nepůsobilo směrem, který očekávali. Opakoval se scénář dramatu Vostoku-1. Kabel, spojující orbitální a návratovou sekci se neodpojil a poutal obě části lodi stále k sobě! Naštěstí, jako v předchozích případech, nakonec prohořel a zbytek sestupu už probíhal normálně. Kabina Voschodu-2 se dotkla země asi 180 km severovýchodně od města Perm po letu, trvajícím 1 den, 2 hodiny, 2 minuty a 17 sekund. Psal se 19. březen 1965, 09:02:17 UTC.

 

Po přistání kosmičtí poutníci zjistili, že výstupní příklop je zablokovaný mohutnou břízou. Po chvíli přetlačování se jim podařilo příklopu „domluvit“. Oba vyskočili z kabiny…aby zapadli až po brady do sněhu! Po chvíli nad nimi začal kroužit vrtulník, jenž zachytil nouzový vysílač, který měli kosmonauti u sebe. Nepatřil ovšem k pátracím skupinám a tak nemohl dělat nic jiného, než předat jejich polohu příslušným místům. Zanedlouho nad kosmonauty kroužilo tolik strojů, že se Leonov začal obávat srážky ve vzduchu. Žádný ze strojů ale neměl možnost přiblížit se pro hustý porost ke kabině a tak začaly osádky kosmonautům házet alespoň důležité propriety pro přežití v tajze: lahev koňaku, která se rozbila při dopadu, tupou sekeru a nakonec i vytoužené teplé oblečení. Oba muži se svlékli do naha, vykroutili promočené spodní prádlo, natáhli na sebe spodní měkkou vrstvu skafandrů, shozené teplé svršky a začali se připravovat na studenou noc uprostřed pustiny. Teď se oběma hodily základy z mládí- oba se narodili na Sibiři, takže dobře věděli, jak přežít kruté podmínky, kdy teplota klesá pod -30°C.


Příští den dorazila na lyžích skupina záchranářů a druhou noc strávila posádka Voschodu už v přijatelnějších podmínkách improvizovaného srubu. Třetí den potom záchranáři s kosmonauty na lyžích přešli na 9 km vzdálenou paseku, kterou záchranné jednotky vysekaly tak, aby tam mohl přistát vrtulník. Ten oba hlavní hrdiny odvezl do Permu a odtud je pak čekala cesta letadlem na Bajkonur. Druhý hororový návrat této mise byl opět orámován happyendem.


Happyendem ovšem neskončil životní příběh Pavla „Paši“ Běljajeva. Jeho čas se naplnil o pět let později, 10.1.1970, díky komplikacím po operaci prasklého žaludečního vředu…
Během letu Voschodu-2 nebyla nouze o dramatické momenty. První kosmická vycházka málem skončila katastrofou a během přistání sovětské rádio hrálo Mozartovo rekviem, protože nikdo netušil, jestli jsou kosmonauti naživu. Navenek však SSSR zachoval fasádu bohorovnosti- žádný problém nenastal, vše bylo normální, během vycházky vše běželo jako po másle. Zvláště američtí astronauti na tuto dezinformaci dost tvrdě doplatili, své by o tom mohli vyprávět třeba Gene Cernan, Dick Gordon a Mike Collins. Sovětský svaz se pak na dva roky v oblasti pilotovaných letů odmlčel. Na jaře 1967 pak všichni zainteresovaní doufali, že ambiciózní let Sojuzu-1 vytře USA zrak. O tom však ale až v některém z dalších dílů našeho miniseriálu…

 

Zdroje informací:
D.Scott, A. Leonov „Two Sides of the Moon“
B. Evans “Escaping the Bonds of Earth – the fifties and sixties”
F. French a C. Burgess “Into that Silent Sea”
W. Burrows “This New Ocean”
R.R.Lawrence „The Mammoth Book of Space Exploration and Disaster“
B. Čertok „Rockets and People vol.3“
A. Siddiqi „Challenge to Apollo“
T. Furniss „Historie kosmických lodí“
http://www.lib.cas.cz
Zdroje obrázků:
http://www.chemistrydaily.com/chemistry/upload/c/c4/Voskhod2.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/40/Vostok_and_Voskhod_crew_seating.png
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/e/e2/Voskhod-2_airlock_and_spacesuit.jpg/360px-Voskhod-2_airlock_and_spacesuit.jpg
http://space.skyrocket.de/img_lau/voskhod__2.jpg
http://en.rian.ru/images/15823/93/158239357.jpg
http://www.sciencephoto.com/image/396168/530wm/C0098522-First_spacewalk,historical_image-SPL.jpg
http://www.sciencephoto.com/image/337827/530wm/S6250048-Belyayev_and_Leonov,_Soviet_cosmonauts-SPL.jpg

 

 


7.  díl:   Start- nestart, aneb „Jen sedíme a dýcháme!“

Program Gemini byl pro NASA triumfem. Všechny důležité úkoly, které musely být splněny předtím, než se astronauti vydají k Měsíci, Gemini zvládla během deseti pilotovaných letů. Podařilo se měnit parametry dráhy, bylo provedeno první rendez-vous, rendez-vous na prvním obletu (technika, která přišla později ke slovu při startu lunárních modulů z povrchu Měsíce), spojení dvou objektů, vycházky do volného prostoru, použití navigačního počítače a v neposlední řadě byly také otestovány palivové články, které byly nutností při letech, trvajících až dva týdny, kdy by baterie nepostačovaly k zajištění provozu lodi. Všechny pilotované lety Gemini se uskutečnily v rozmezí let 1965 až 1966. Tento údaj napovídá o neuvěřitelném tempu celého programu. Není divu- závod o Měsíc byl v plném rozmachu. Ovšem ani Gemini se nevyhnuly mnohdy velmi nebezpečné momenty.

 


Čtvrtá pilotovaná mise Gemini měla být velmi ambiciózním podnikem. Start byl naplánován na 25. říjen 1965 a na programu bylo první spojení s jiným tělesem na oběžné dráze- družicí, známou pod zkratkou GATV-Gemini- Agena Target Vehicle.

 

Zvětšit obrázek
Obr. 35) Cílové těleso GATV z pohledu posádky Gemini-8. Dokovací adaptér je obrácen směrem k objektivu fotoaparátu. Zdroj: http://upload.wikimedia.org

Tento stroj byl zkonstruován specificky pro potřeby programu Gemini jako cílové těleso. Byl vlastně spojením přídavného raketového stupně s názvem Agena- D a spojovacího adaptéru. GATV byla vybavena vlastním stabilizačním systémem a motorem, který umožňoval poměrně významné změny parametrů oběžné dráhy. Celá operace s GATV měla fungovat takto: nejdříve jej vynesl nosič Atlas na příslušný orbit a zhruba o 101 minut později pak měla startovat posádka Gemini. Ta měla Agenu stíhat a eventuálně se s ní spojit. Prvním exemplářem GATV, určeným pro ostrý test se spojením na orbitu, byl stroj s výrobním číslem 5002. Na Mys jej dopravili v srpnu 1965. K operacím s tímto strojem se mezitím připravovala posádka Gemini VI.


Její velitel Wally Schirra byl zkušeným kosmickým harcovníkem. Byl jedním z původní sedmičky amerických astronautů a na pažbě měl zářez za třetí orbitální let Mercury- mise MA-8. Ta proběhla jako podle učebnice a Schirra tehdy v říjnu 1962 svým způsobem zachránil reputaci NASA, pošramocenou nešťastným letem Scotta Carpentera. Byl vyhlášeným vtipálkem a jeho „gotchas“(tedy kanadské žertíky- gotcha je fonetickým přepisem fráze I got you!, čili „Dostal jsem tě!“) byly proslulé mezi širokou komunitou NASA i jeho osobních přátel.

 

Zvětšit obrázek
Obr. 36) Posádka Gemini VI, posléze přejmenované na Gemini VI-A: vlevo “Drmola” Stafford, vpravo vtipálek Schirra. Zdroj: http://upload.wikimedia.org


Jeho kolegou při tomto letu měl být Tom Stafford, rodák z Oklahomy, který si za svůj ležérní „Okie“ (Oklahomský) přízvuk vysloužil u některých kolegů přezdívku „Mumbles“, čili něco jako „Drmola“. Ostřílený testpilot byl dokonce autorem dvou učebnic pro frekventanty školy zkušebních pilotů. Při prvním výběru se do oddílu astronautů nedostal mimo jiné díky svému vzrůstu- příliš velkému na těsnou kabinu Mercury. Druhý výběr pak pro Stafforda znamenal uvedení mezi astronauty. Byl natolik dobrý, že měl letět jako první z astronautických nováčků z „The New Nine“ (tedy nové devítky, jak si druhá skupina přezdívala). Jeho misí měl být první pilotovaný let Gemini, spolu s Alem Shepardem. Jenže zasáhl osud v podobě Ménièrova syndromu, který Ala Sheparda zdánlivě navždy zbavil aktivního statusu pilota a astronauta. Gemini potom na oběžné dráze vyzkoušeli Gus Grissom a John Young a na Stafforda čekala rotace do hlavní posádky Gemini VI.


Že kosmické závody byly v té době v centru zájmu nejvyšších stupňů vládní hierarchie, dokazuje i roztomilá historka z období tréningu posádky v polovině roku 1965. Na průběh příprav se přijel podívat sám viceprezident USA Hubert Humphrey. Schirra zrovna nacvičoval manévr spojení s Agenou a Humphrey přijal jeho pozvání do kokpitu simulátoru, aby mohl zakusit pocity astronauta. Jakmile byly uzavřeny příklopy, Humphrey se Schirry otázal, zda je venku slyšet, co si posádka v simulátoru povídá. Po ujištění, že stěny simulátoru jsou zvukotěsně, požádal viceprezident Schirru, aby ho nechal deset minut schrupnout a pak mu řekl, co se vlastně dělo, aby nácvik mohl popsat své suitě a médiím. „Od toho dne jsem se stal fanouškem Huberta Humphreyho.“, napsal posléze Schirra.


Ale mise Gemini VI nebyla žertovným podnikem. Jako poslední let starého typu kabiny Gemini, odkázaného na palubní baterie, byl striktně omezen na dva dny. Schirra ale předpovídal problémy s dodávkou energie mnohem dříve během letu a nakonec bylo dohodnuto, že jestliže se podaří splnit určené cíle, mise může být ukončena po jednom dni. Tomu také odpovídal počet plánovaných experimentů- včetně dvou spojení s GATV (jedno během denní a jedno během noční fáze) jich bylo pouze sedm. Také pohonný systém Ageny dělal plánovačům vrásky. Hlavní motor nebyl považován za dostatečně spolehlivý, aby mohl být otestován s připojenou Gemini a Schirra usilovně loboval za to, aby bylo manévrování soulodí provedeno alespoň pomocí orientačních motorků GATV.

25. října 1965 na odpalovacím komplexu 14 čekala na svou chvíli Agena na vrcholu nosiče Atlas. O pár mil dál, na rampě číslo 19, leželi v katapultovacích křeslech kabiny Gemini VI na vrcholu rakety Titan oba hlavní protagonisté nadcházející historické mise. Systém Titan- Gemini postrádal záchrannou věžičku, jaká byla připojena ke špičce předcházejícího typu lodi- kabiny Mercury. Astronauti však nemohli zůstat bez možnosti záchrany v první fázi startu a tak bylo rozhodnuto o použití katapultovacích křesel. Ta byla firmou Weber navržena tak, aby dokázala uniknout eventuální ohnivé kouli po výbuchu Titanu a překonala tak horizontální vzdálenost 800 ft. (243 metrů). Raketový motor v křeslech proto musel být velmi výkonný. Během testů se ne vždy vše dařilo úplně podle plánu- jednou dokonce systém odpálil křeslo proti zavřenému poklopu kabiny. Přihlížející John Young tehdy suše poznamenal: „Z toho by tě pěkně rozbolela hlava, naštěstí jenom na chvilku.“ Je faktem, že křesla by dávala šanci na záchranu v případě fatální poruchy Titanu na rampě. Případná záchrana z dosud letícího nosiče však byla mírně řečeno pofiderní, protože astronauti by byli vystaveni proudu spalin z motorů.

 

Zvětšit obrázek
Obr. 37) Katapultážní křeslo Gemini. Povšimněte si katapultážního madla, které visí na lanku z hrany sedáku. Tohle madlo bude zanedlouho předmětem, který bude rozhodovat o životě a možné smrti posádky Gemini VI-A. Zdroj: http://www.ejectionsite.com


Buď jak buď, Schirra a Stafford teď procházeli vlastním odpočtem a současně očekávali start Ageny. Přesně v 10:00:04 hodin místního času (15:00:04 UTC) stiskl vedoucí startu Tom O’Malley tlačítko, které poslalo Agenu k obloze. V ten okamžik uslyšeli astronauti na rampě 19 vzdálené hřmění. Vypadalo to, že jejich mise právě začala- tedy alespoň z poloviny. Všechno vypadalo normálně, start Atlasu s Agenou na špici vykazoval nominální hodnoty. Agena se úspěšně oddělila od nosiče a měla zažehnout vlastní motor, který by ji dostal na příslušnou dráhu. Ale hned po odpojení byly zaznamenány oscilace polohy Ageny, které stabilizační systém nedokázal korigovat. V 376. sekundě došlo k zážehu motoru a v ten okamžik bylo ztraceno spojení. Radary letectva zaznamenaly na místě, kde se Agena měla nalézat, ne jedno, ale pět těles. V řídícím středisku si zatím nepřipouštěli neúspěch, přerušili odpočet startu Gemini v čase T-42 minut a čekali na potvrzení zachycení signálu sledovacími stanicemi. Když neuspěla stanice na Bermudách, ani na Ascension Island a nakonec i stanice Carnavon v Austrálii hlásila „No joy, no joy!“ (nemáme spojení), byl start Gemini VI zrušen.

 

Obr. 38) Start Atlasu s cílovým tělesem Agena, určeným pro Gemini-VI. Za několik minut Agena vybuchne a přinutí tak NASA k hlubokému zamyšlení a přepracování plánů. Zdroj: http://upload.wikimedia.org

Astronauti byli pochopitelně otrávení, ale v příslušných střediscích NASA zavládla přímo panika. Nikdo zatím netušil, proč Agena selhala a nový exemplář bude k dispozici až na začátku příštího roku. Naštěstí Walter Burke, jeden z pracovníků McDonellu, přišel s nápadem nejprve vypustit Gemini VII s posádkou Borman- Lovell, která měla v plánu dlouhodobou, čtrnáctidenní misi, a teprve pak vypustit Gemini VI, pro kterou by „sedmička“ posloužila jako cílové těleso. Spojovací adaptér by sice nemohl být na sedmičce umístěn kvůli váhovým limitům, ale minimálně sblížení obou těles a let ve formaci byl možný. Po tahanicích a přemlouvání pohlavárů NASA nakonec kývla. Nejdůležitější bylo, jak zajistit, aby jedno řídící středisko bylo schopno obsluhovat dvě lodi. Řešení se však našlo a věci se daly opět do pohybu. Schirra a Stafford nepřijdou o svou velkou chvíli. Alespoň v to doufali.


4. prosince 1965 v 19:30:03 UTC odstartovala z rampy číslo 19 sestava Titan- Gemini VII a byla úspěšně navedena na oběžnou dráhu. Pro obsluhu startovací rampy nastal závod s časem. Bylo třeba odpalovací zařízení v rekordní době připravit pro start Schirrovy a Staffordovy Gemini, přejmenované na Gemini VI-A. Pracovníkům se povedl husarský kousek a šibeniční termín stihli. V neděli 12. prosince bylo vše připraveno na start další mise.


Schirra a Stafford leželi v křeslech a očekávali start jejich Titanu. V řídícím středisku se nervózně ošíval Charlie Harlan, operátor, který měl na starosti sledování funkce nosiče. Vedle něj seděl astronaut C.C.Williams, který měl sledovat tlak v nádržích Titanu. Mezi nimi byl červený přepínač se štítkem „abort“, tedy přerušení startu. Normálně měl v pravomoci přerušení mise letový ředitel, ale u problémů s nosičem se počítala každá sekunda a proto byl přepínač přímo u lidí, kteří nejlépe věděli, co se s Titanem děje. Harlan i Williams doufali, že ani dnes se neobjeví během startu BFRC- zkratka pro havárii Titanu, která znamenala „The Big Fucking Red Cloud“ (Velký zku…ný červený mrak- tedy ohnivá koule hořícího toxického paliva). Pokud by byli toho názoru, že je třeba start přerušit, stiskli by spínač, který by vypnul motory Titanu. Současně by se na palubní desce Gemini rozsvítilo červené varovné světlo. Následovalo by capcomovo varování „Abort!“ a po těchto dvou krocích- ne dříve- by astronauti (nebo alespoň jeden z nich) zatáhli za kovové oko, které spouštělo katapultážní sekvenci. Celý proces neměl trvat více než tři sekundy. To byla doba, za kterou měl podle odhadů a propočtů Titan zkolabovat do podoby hromady trosek na úpatí rampy a během těchto tří sekund se měla rozvinout ona BFRC- ohnivá koule.


Přiblížil se čas startu. Ten měl proběhnout následovně: v čase T=0 měl být vydán povel k zážehu. Kontrolky na palubní desce Gemini měly zablikat a s nárůstem tahu opět pohasnout. V momentě, kdy tah přesáhne 77%, by povolily pyrotechnicky ovládané svorky, které držely Titan na rampě. Po nadzvednutí nosiče o necelé 3 cm (1,5 inch) nad rampu měly odpadnout kabely, které pojily Titan se zemí a následkem toho se mimo jiné měly rozběhnout palubní hodiny. Jejich aktivací oficiálně proběhl start.


Ve 14:54:06 UTC se Titan pod Schirrou a Staffordem probral k životu. Oba slyšeli a cítili kvílení a rachot motorů. Hodiny na palubní desce se rozběhly. Vtom ale rachot zmizel a nastalo zlověstné ticho! Astronauti zatajili dech. Nadzvedla se sestava Titan- Gemini nad rampu? Pokud ano, byť jen o jediný centimetr, během mrknutí oka nastane ohnivý kolaps, ze kterého lze uniknout jen pomocí obávaných katapultážních křesel. Na rozhodnutí měli astronauti jen tři sekundy a čas běžel.


 

Zvětšit obrázek
Obr. 39) Sestava Titan- Gemini VI těsně po nouzovém vypnutí motorů. V této chvíli nikdo netuší, co bude dál, v řídícím středisku se rozbíhá horečná aktivita a Wally Schirra se rozhoduje, zda provést katapultáž. Zdroj: http://upload.wikimedia.org

Mezitím v řídícím středisku Harlan sledoval, jak kontrolky nárůstu tahu podle plánu problikly a hodiny začaly odpočítávat. Najednou tah poklesl a přístroje ukazovaly vypnutí motorů. Tehdy Harlan plně pocítil tíhu své zodpovědnosti. Musel bleskově rozhodnout a naštěstí bylo jeho rozhodnutí správné. Nepřepnul páčku „Abort” vedle svého pultu, ale zakřičel na komunikačním kanále letového ředitele Chrise Krafta „Neproběhl start, neproběhl start!“.


Mezitím na rampě 19 tloukla dvě srdce skoro v pásmu infarktu. Schirra třímal v ruce katapultážní madlo. Jen na něm teď bylo, zda dnes se Staffordem odejdou po svých, aby mohli zkusit štěstí někdy příště, nebo zda se bude jejich budoucnost ubírat hodně nejistou trajektorií, kterou jim udělí raketové motory jejich křesel. Staffordovi hlavou probleskla myšlenka na to, že už několik hodin sedí v 100% kyslíkové atmosféře, takže tkanina skafandrů už je kyslíkem pořádně nasáklá. Malá jiskra, natož zážeh raketového motoru křesla by z obou mužů vyrobila v mžiku dva spektakulární pyrotechnické efekty, řítící se do korun palem, rostoucích nedaleko rampy. V rozhodování Schirrovi nepomohl ani fakt, že capcom Al Bean zatím mlčel. Má zatáhnout za spoušť? Nebo čekat? Čas běží… Tohle všechno proběhlo během oněch tří vteřin, nutných k úspěšné katapultáži.


Nakonec se Schirra rozhodl počkat. Oba astronauti necítili žádný pohyb rakety směrem vzhůru. Oba bývalí testpiloti si během svých kariér vytvořili dokonalý cit pro stroj, se kterým je spojen jejich osud, a často létali podle „seat- of- the- pants“ (tedy podle intuice, piloti přímo říkávají, že nejvíce v letounu důvěřují pocitům svého sedacího svalu). Svým instinktům věřili i tentokrát. Schirra za katapultážní madlo nezatáhl. Pouze zahlásil klidným hlasem do rádia: „Ok, just sitting here, breathin‘.“ (Jen sedíme a dýcháme.)


 

 

V řídícím středisku zatím probíhala po počátečním šoku horečná aktivita. Bylo jasné, že dnes se nikam neletí a přestože se raketa zatím neporoučela k zemi v moři dýmu, bylo třeba ji zajistit a zabezpečit, což byl delikátní a náročný úkol. O většinu operací se postaraly sekvencery a počítače na rampě a v nosiči samotném, přesto musí operátoři ve středisku učinit mnoho rozhodnutí bez jediné chyby. Když se dým z motorů rozptýlil, byla k raketě vztyčena obslužná věž a po 90 minutách už tým šéfa rampy Guenthera Wendta pomáhal astronautům při vystupování z lodi.


Ledový klid Wallyho Schirry toho dne zachránil misi, která tak mohla odstartovat o tři dny později a vykonat první kosmické rendez-vous v dějinách. Gemini VI-A se k Gemini VII přiblížila na pouhých 30 cm. Během zbývajících chvil mise, která trvala 1 den, 1 hodinu, 54 minut a 24 sekund, si dokonce astronauti našli čas na to, aby znovu zvedli tlak a tep celého řídícího střediska. Stafford totiž oznámil na zem, že vidí objekt, který vypadá jako satelit, který se pohybuje ze severu na jih pravděpodobně po polární dráze a evidentně se nachází těsně před vstupem do atmosféry. Nato se do sluchátek konsternovaných kontrolorů ozvala známá melodie „Jingle bells“, kterou hrál na foukací harmoniku Schirra a broukáním a cinkáním rolniček doprovázel Stafford. Oním neznámým objektem nebyl nikdo jiný, než růžolící bělovousý chlapík v červeném, který v čase Vánoc rozdává radost dětem po celé západní polokouli. Další Schirrova gotcha!


 

Zvětšit obrázek
Obr. 40) 15. prosinec 1965- Wally Schirra a Tom Stafford se konečně vydávají do vesmíru na palubě Gemini VI-A, aby vykonali průlomový jednodenní let s prvním rendez-vous ve vesmíru. Tentokrát vše klaplo na jedničku. Zdroj: http://upload.wikimedia.org

Co však stálo za selháním Titanu? A proč se rozběhly hodiny, když raketa pořád ještě stála na rampě? Technici zjistili, že za vším stál jeden z kabelů, kterým byl nosič spojen s počítači a sekvencery na zemi. Normálně kabel potřeboval 18 kg v tahu, aby se odpojil ze zásuvky v trupu Titanu, ale vibrace během zážehu jej uvolnily a „vyklepaly“ ven. Tím se spustily hodiny a elektronika rakety si „myslela“, že došlo ke startu. Avšak senzory zrychlení nezaregistrovaly žádný pohyb vzhůru a na základě těchto rozporných údajů automatika v čase T+1,2 sekundy vypnula motory. Kontrola pak odhalila, že některé zásuvky na trupu Titanu nejsou tak těsné, jak by měly být.


Jenže během probírání se grafy a daty z onoho nešťastného přerušeného startu technici s překvapením a mrazením v zádech přišli na to, že ještě předtím, než došlo k přerušení startu, začal tlak okysličovadla a tah v jednom z motorů klesat! Důkladná kontrola motoru odhalila, že v potrubí okysličovadla u ústí plynového generátoru zůstala zapomenutá záslepka velikosti náprstku. Během výroby, ještě v továrně Martin, byl plynový generátor sejmut z motoru na rutinní pročištění. Aby se do něj nedostal prach, bylo potrubí opatřeno záslepkou. Na tu se posléze zapomnělo a plynový generátor i s nešťastným víčkem pak putoval na motor a motor putoval do spodní části Titanu sériového čísla 62-12561.


Posádka Gemini VI-A tak měla vlastně štěstí v neštěstí. Pokud by zástrčka kabelu fungovala správně, inkriminovaný motor by samovolně zhasnul během odpoutání nosiče od rampy. Následovalo by vypnutí druhého, ale to už by celá sestava zřejmě byla ve vzduchu. Pád na rampu a jeho následky by byly mnohem horší a pro posádku s velkou pravděpodobností fatální.


Schirra a Stafford prožili kritické momenty, o jejichž vyústění rozhodl velitelův klid a rozvaha. Na pomoc ovšem měli celý tým řídícího střediska, který byl při řešení krize neméně důležitý. O pár měsíců později se ale dva jiní muži ocitli ve smrtelném nebezpečí daleko od domova a v naprosté izolaci…

 

Zdroje informací:
B. Evans “Escaping the Bonds of Earth – the fifties and sixties”
B. Hacker, J. Grimwood “On the Shoulders of Titans- a History of Project Gemini”
E. Kranz “Failure is not an Option”
R.R.Lawrence „The mammoth book of space exploration and disaster“
http://www.ejectionsite.com
Zdroj obrázků:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/d/de/Gemini_7_in_orbit_-_GPN-2006-000035.jpg/242px-Gemini_7_in_orbit_-_GPN-2006-000035.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/0/08/S66-25781_PR.jpg/320px-S66-25781_PR.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/d/db/Gemini_6_prime_crew.jpg/300px-Gemini_6_prime_crew.jpg
http://www.ejectionsite.com/ejctpic/gemini1.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/f/f6/Atlas-Agena_6_Launch.jpg/205px-Atlas-Agena_6_Launch.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/9/94/Gemini_6_launch_abort.jpg/320px-Gemini_6_launch_abort.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/f/fe/Gemini_VI_Launch_-_GPN-2000-000612.jpg/321px-Gemini_VI_Launch_-_GPN-2000-000612.jpg

 

 

8. díl:  Nekontrolovaně rotujeme!


 

Zvětšit obrázek
Neil Alden Armstrong

Pohled z okénka jej ujistil, že má skutečně většinu atmosféry pod sebou. Výhled z výšky 63 kilometrů nad zemským povrchem byl úchvatný. Reaktivní kontrolní systém, který pomáhal udržet polohu stroje při balistickém letu, pracoval uspokojivě. Nebyl ale čas na přemítání o krásách země a nebe, byl čas pracovat. Čas ale pracoval proti němu, měl jen pár desítek sekund na to, aby splnil úkol, kvůli kterému tady byl tady. Vrchol balistické křivky už měl za sebou a dalším bodem v checklistu bylo otestování omezovače přetížení, na jehož vývoji se sám podílel. Malé trysky na jeho popud natočily příď vzhůru, přibližně do 15°úhlu náběhu a „géčka“ narostla až na čtyřnásobek běžné hodnoty, kterou tak dobře známe. Jenže ten zatracený G-limiter ne a ne naskočit! Ve sluchátkách slyšel, jak mu ze země radí, aby začal točit doleva, jenže jak na to? Je tak vysoko, že vzduch okolo není dost hustý. Nemá jak stroj otočit. A příď je příliš vysoko, mašina plave ve výšce jako korek na hladině. Potřebuje níž, tam kde je atmosféra dost hustá na to, aby se do ní křídla pořádně zakousla. Po chvíli se to konečně podařilo- stroj začal zatáčet. Jenže tou dobou už přeletěl cílovou plochu, na kterou měl přistát. Dostane se na ni? Nebo bude muset přistát na některém z vyschlých solných jezer? Bylo 20. dubna 1962 a Neil Armstrong, sedící v klesajícím stroji X-15, si uvědomoval, že má problém…


Neil Alden Armstrong byl členem druhé skupiny astronautů, která se nazývala „The New Nine“(Nová devítka). Jeden ze dvou civilistů v tomto výběru byl velmi ceněným kandidátem. Jako jeden z mála smrtelníků sedmkrát osedlal bájnou X-15, se kterou se dostal na hranice vesmíru. Příhoda, která je popsána v úvodu článku, nakonec dopadla dobře- Armstrong bezpečně přistál na ranveji základny Edwards. Byl jedním z nového druhu testovacích pilotů- více než na cit a instinkt spoléhal na inženýrský přístup- porozumění úkolu a systémům a pečlivou přípravu.


Stát se astronautem- to nebyla pro Armstronga věc prestiže, ale nová výzva. Jeho přihláška k výběru dorazila pozdě, ale Neil měl natolik dobré renomé, že zástupce ředitele letových operací Manned Spacecraft Center (centra pilotovaných letů) Dick Day a Walt Williams- člen výběrové komise- propašovali jeho přihlášku mezi ostatní.


Ve třetí skupině astronautů, která byla představena v říjnu 1963, byl jistý absolvent akademie ve West Pointu jménem David Randolph Scott. Sportovec s úsměvem jako z reklamy na „správného amerického hocha“ , Scott byl se svými fyzickými i intelektuálními předpoklady pro výběrovou komisi jasnou volbou.

 

Zvětšit obrázek
Obr. 41) Posádka Gemini-VIII: velitel Neil A. Armstrong (vpravo) a pilot David R. Scott (vlevo) Zdroj: http://upload.wikimedia.org

V srpnu 1965 si Armstronga a Scotta pozval šéfastronaut Deke Slayton „na slovíčko“. To znamenalo jediné- chystá se nominace k letu. A skutečně- 20. Září byl oficiálně Armstrong určen jako velitel a Scott jako pilot mise Gemini-VIII. Tento let měl velmi ambiciózní cíle. Měl uskutečnit spojení s cílovým tělesem Agena a byla plánována teprve druhá americká EVA, ovšem v trvání dvou hodin!


Tato vycházka měla zahrnovat testování zdokonalené „pistole“, kterou k pohybu používal Ed White na Gemini-IV. Nyní byla pistole mnohem silnější a jako pohonná látka byl použit freon. Druhým zařízením, které mělo být otestováno, byl „chestpack“, tedy zařízení, umístěné na hrudi astronauta. Pod názvem ELSP, tedy „Extravehicular Life Support System“ (systém udržování životních podmínek) byl přesně tím, co název napovídá. Obsahoval hlavně nouzovou zásobu kyslíku a byl také vybaven ventily pro připojení kyslíkové hadice z lodi, nebo jiného zdroje. Do třetice měl být při výstupu do prostoru vyzkoušen batoh s názvem ESP -„Extravehicular support package“ (podpůrný komplet pro výstupy mimo loď), který obsahoval rádio, 18 kg freonu pro „pistoli“, kyslíkovou instalaci a 23 m dlouhé lano, kterým se měl Scott připoutat. Spolu s osmimetrovou kyslíkovou hadicí, která se dala použít jako „prodlužovačka“ lana, komplet umožňoval vzdálit se až na 30 metrů od kabiny. Batoh byl umístěn na zádi Gemini, takže Scott k němu měl přeručkovat. Vzhledem k tomu, že první americká EVA Eda Whitea v červnu 1966 proběhla relativně bez problémů a informace o potížích Leonova se nedostaly přes infomační bariéru obou velmocí, nikdo neviděl v provedení této vycházky nějaký zásadní problém.

 

 

Obr. 42) Skafandr G4C firmy David Clark Company v úpravě pro Gemini-VIII: na hrudi je připevněn ELSS, na zádech pak „batoh“ ESP, vzdálený předek pozdějších „měsíčních“ batohů PLSS. Celek působí poměrně těžkopádně a je otázkou, zda by při plánovaném průběhu mise bylo možné splnit všechny úkoly plánované na EVA. Problematika výstupů do prostoru byla v té době trochu podceňována, své by mohl vyprávět (což také posléze učinil) například Gene Cernan. Zdroj: http://upload.wikimedia.org

Přípravy neprobíhaly úplně bez zádrhelů. Kyslíková instalace na Scottově skafandru a batohu měla tendence k zamrzání a tím pádem byla také velmi křehká- nezřídka se při testech stávalo, že hadice popraskaly, či byly ucpány ledem. Také pistole měla tendenci se zablokovat- většinou v otevřené poloze. Pokud by se to stalo ve vesmíru, následky byly nepředvídatelné. Všechny problémy se nakonec podařilo vyřešit a zbylo jen čekat na termín startu.


16. března 1966 odstartovala v 15:00:03 UTC raketa Atlas s drahocenným nákladem- cílovým tělesem GATV sériového čísla 5003. V momentě, kdy dohořel motor nosiče a měl se zapálit hlavní motor Ageny, všichni nervózně poposedli na židlích. Posledně zážeh skončil fiaskem- motor explodoval a pro Schirru a Stafforda se muselo najít náhradní cílové těleso. Tentokrát ale vše běželo jako na drátkách a Agena úspěšně dosáhla téměř kruhové oběžné dráhy.


O 101 minut později, v 16:41:02 UTC, byl čas Armstronga a Scotta. Jejich Titan vyplivl plameny z obou motorů a začal stoupat k obloze. Její modř se z pohledu astronautů postupně měnila na absolutní čerň kosmického prostoru. O šest minut později byli na orbitu a zažívali první okamžiky beztíže a neuvěřitelně nádherný pohled na planetu Zemi. Nebyl ale čas na kochání se. Na třetím oběhu bylo plánováno spojení s Agenou a další den pak měl Scott vykonat onu velkoryse pojmutou EVA.


Po korekci dráhy začala Gemini dohánět Agenu a zhruba po třech hodinách od startu zachytil palubní radar slabou odezvu transpondéru Ageny. O zhruba půl hodiny později už měla Gemini Agenu pevně zachycenou a „uzamčenou“ radarem a rychle se k ní blížila z mírného přenížení. Astronauti museli při stíhání GATV postupovat proti svým instinktům. Ty velely zažehnout motor a namířit přímo k cíli. Jenže každé zapálení motoru po směru letu vynese loď na vyšší dráhu, protože ji vlastně „pošťouchne“ ven z kruhové, nebo eliptické dráhy, na které byla dosud. Vyšší dráha je pak oproti nižší orbitě „pomalejší“. Dá se to přirovnat k ruletě: když do ní vhodíme kuličku, na vnějším okraji bude její oběh trvat poměrně dlouho, ale čím více se bude blížit středu, tím kratší bude doba, za kterou oběhne kruh, přitom její rychlost je stále víceméně stejná. Poprvé se s tímto fenoménem setkala posádka Gemini-IV. Jim McDivitt se snažil přiblížit se k vyhořelému Atlasu, který je donesl na orbit, ale čím více se snažil, tím více se Atlas vzdaloval. Správná technika spočívá v tom, že loď je třeba mírně zbrzdit, tím se dostane na nižší a “rychlejší” dráhu a začne dohánět pasivní cíl. V přesně daném okamžiku je pak nutné krátce zapálit motor, tentokrát po směru letu, aby loď přešla na vyšší dráhu, po které se cíl pohybuje a aby se srovnala vzájemná rychlost obou těles. Pokud se vše provede správně, je možné se bez větších zásahů přiblížit na pouhých pár metrů a spojení je pak otázkou několika „bliknutí“ manévrovacích trysek aktivní lodi.


Přesně tento scénář byl napsán pro Gemini-VIII a byl splněn na jedničku. Pět hodin a padesát šest minut po startu Armstrong ohlásil řídícímu středisku: „Houstone, tady Gemini-VIII. Letíme ve formaci s Agenou, ve vzdálenosti asi 50 metrů!“. A o půl hodiny později, přesně ve 23:14 UTC mohl Armstrong oznámit: „Letový, jsme připojeni!“. A Scott dodal: „Šlo to jako po másle!“ První spojení dvou těles na oběžné dráze se stalo realitou! V řídícím středisku propukly ovace.

 

Zvětšit obrázek
Obr. 43) Takový pohled na Agenu se naskytl Davu Scottovi těsně před spojením obou těles. V téhle chvíli ještě bylo vše v pořádku… Zdroj: http://history.nasa.gov

Ale takřka ihned převážila profesionalita všech zúčastněných, koneckonců- GATV byla od začátku svého vývoje problematickým systémem, proto capcom Jim Lovell varoval posádku: „Kdybyste narazili na problémy a stabilizační systém Ageny by začal jančit, pošlete příkaz 400, kterým ji vypnete a manévrujte jen pomocí Gemini.“ Ke kontrole GATV sloužil otočný číslicový přepínač u Scottova křesla. Pomocí něj mohl pilot posílat příkazy řídicímu systému Ageny.


Po několika minutách ztratila sledovací stanice Tananarive na Madagaskaru soulodí z dosahu. Následovalo zhruba dvacetiminutové okno, kdy budou astronauti bez spojení se zemí. Síť sledovacích stanic nebyla v šedesátých letech ještě zdaleka rozvinutá a telekomunikační satelity byly zatím v plenkách.


Armstrong a Scott mezitím vlétli do zemského stínu. Zapnuli naplno světla kabiny a věnovali se své práci. Po chvíli zaletěl Scottův pohled na ukazatel polohy lodi na palubní desce před Armstrongem. Záměrně připomínal umělý horizont dobře známý u letadel a letmý pohled zkušenému pilotovi, jakým Scott byl, napověděl, že tady něco nehraje. Podle údajů přístroje byla soustava Gemini-GATV ve 30° náklonu! Scott upozornil Armstronga a oba rychle porovnali údaje Armstrongova ukazatele s identickým přístrojem na straně Scotta. Oba ukazovaly souhlasně, soulodí bylo skutečně v neplánovaném levém náklonu. Armstrong polohu krátkými zážehy orientačních trysek Gemini napravil, po chvíli se ale náklon vrátil.


První myšlenka, která oba muže napadla, byla jednoznačná: Agena se postavila na zadní. Renomé tohoto systému nebylo z nejlepších a tak byl zdánlivý viník pomalé rotace jasný. Armstrong nařídil Scottovi, aby Agenu vypnul. Scott na číselníku rychle navolil kombinaci 400, kterým se vypínal automatický orientační systém GATV. Myslí jim krátce proběhla myšlenka na slova Jima Lovella těsně před ztrátou spojení. Soulodí se skutečně přestalo naklánět. Ale po čtyřech minutách se náklon vrátil- a v mnohem větší míře. Scott na popud Armstronga Agenu znovu zapnul a vypnul. Bezvýsledně. Armstrong se snažil náklon opravit, ale nedařilo se mu to. Paliva v orientačním systému Gemini začalo ubývat a rotace se neustále zrychlovala. Navíc se začala projevovat nestabilita kolem příčné i svislé osy a nebylo jasné, jestli stykovací zařízení takovou zátěž vydrží. Navíc- poměrně blízko něj byly uloženy padáky, které představovaly jízdenku domů. Bylo třeba rychle jednat.


“Odpojíme se.”, navrhl suše Armstrong a Scott souhlasil. Ale ještě před rozpojením udělal Dave Scott něco, za co mu bude vděčná budoucí posádka Gemini-X. Pokud by se od GATV odpojili okamžitě, bylo by z ní mrtvé těleso. Pokud by byla chyba v Ageně, nebyla by šance zjistit, kde je zakopaný pes. Nebylo by ani možné ji ovládat ze země. Scott rychle zapnul všechna záznamová zařízení GATV a přepnul ji do režimu, ve kterém přijímala povely z řídícího střediska. Správné a rychlé rozhodnutí- to je přesně to, proč byli na počátcích pilotovaného kosmického výzkumu posíláni do vesmíru testovací piloti.


Teď už bylo možné soulodí rozpojit. Nebylo to však bez rizika. Nad Gemini-VIII se vznášela reálná hrozba, že po rozpojení do sebe obě plavidla díky rotaci narazí. To by mohlo znamenat nepředvídatelné poškození lodi a možnou dekompresi, která by byla fatální. Jiná možnost však nebyla. Armstrong odpojil Gemini od GATV a krátkým zážehem retrográdních orientačních motorků se od rotující Ageny vzdálil. Oba muži si oddychli. K žádnému nárazu nedošlo a GATV se vzdalovala. Za chvíli bude možné situaci stabilizovat. Největší překvapení však na posádku Gemini-VIII teprve čekalo.


Po odpojení astronauti očekávali, že během několika desítek sekund se podaří Armstrongovi rotaci zastavit. K překvapení obou se to však nedařilo. Naopak- rotace se zrychlovala a probíhala ve všech třech osách. Bylo jasné, že viníkem není Agena, ale něco je velmi, velmi špatně s orbitálním orientačním a manévrovacím systémem Gemini. Jeho trysky byly umístěny na zádi lodi, na adaptéru, který se odhazoval před návratem na Zem. Na palubní desce byly ukazatele úhlové rychlosti klonění. Jejich stupnice končily hodnotou 20°za sekundu. Momentálně byly ručičky na horní zarážce, jen chvílemi si udělaly krátký výlet k nule. Ve skutečnosti rychlost rotace pomalu přesahovala 360°za sekundu a při pohledu na stropní panel s ovladači si Armstrong v

Datum: 19.11.2012 00:37
Tisk článku


Diskuze:


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz