Zimní slunovrat je na dohled a s ním i doba roztodivných zvyků, obyčejů a nálad. Lidé mívají sklony přemýšlet o tom, jak vlastně vypadá Ježíšek, co všechno může způsobit konec jednoho legračního starého kalendáře a taky o tom, jestli náhodou s celým známým vesmírem nežijeme uvnitř nesmírně sofistikované počítačové simulace. Představa, že realita je vlastně jenom iluze, kterou z nějakého podivného důvodu prožíváme, je ve skutečnosti prastará a možná se odvíjí už od počátků lidského vědomí. Moderní podobu těchto pocitů představuje hypotéza Simulace, se kterou v roce 2003 přišel filozof Oxfordské univerzity Nick Bostrom.
Navrhl zajímavé trilema, tedy tři výroky, z nichž by jeden měl platit, založené na víře v existenci pokročilé technologické civilizace našich následovníků, s neuvěřitelnými možnostmi výpočtů a simulací. Buď (1) lidstvo vymře předtím, než by bylo schopné masivních simulací ve vesmírném měřítku, nebo (2) naše vzdálené potomky nebude lákat provádět takové simulace, anebo (3) takřka jistě teď žijeme v takové hyperpočítačové simulaci. Jistě nebude náhodou, že hypotéza Simulace uzrála čtyři roky po premiéře prvního dílu Matrixu bratří Wachovských, jehož shlédnutí činí diváka bezesporu zranitelnějším vůči podobným nápadům.
Na sklonku roku 2012, tedy pokud se všichni nezhroutíme z výměny listu mayského kalendáře, máme do postlidské civilizace se zázračnými technologiemi, o jaké spekuluje Bostrom, očividně ještě velmi daleko. Přesto ale nedávno fyzik Martin Savage z University of Washington a jeho spolupracovníci publikovali pozoruhodný nápad, jak by bylo možné už teď, se soudobými přístroji a koncepty otestovat, jestli čirou náhodou v nějaké takové hypersimulaci vesmíru nežijeme.
Dnešní superpočítače modelují kvantovou chromodynamiku, tedy koncept silných interakcí zprostředkovaných gluony, jen velmi obtížně a jako schůdná cesta se jeví výpočty vycházející z kvantové chromodynamiky na mřížce (Lattice quantum chromodynamics). I tak ale zatím modelujeme jenom velmi nepatrné kousky vesmíru, jen o něco větší než jádro atomu. Tyhle simulace probíhají tak, že počítač v podstatě rozprostře prostoročas do čtyřrozměrné mřížky podobné krystalové mřížce a pak může pracovat se silnými interakcemi.
Savage a spol. jsou přesvědčeni, že bychom mohli najít otisk podobného uspořádání mřížkové simulace, pokud by tímto způsobem fungoval celý náš vesmír. Podle nich by v počítačové simulaci celého vesmíru paprsky vysokoenergetického kosmického záření neputovaly po spojnicích bodů vesmírné mřížky, ale měly by se pohybovat po diagonálách, takže by neměly interagovat ve všech směrech reality stejně. Nezní to příliš světoborně, podle autorů je to ale první testovatelná hypotéza o existenci vesmíru poháněného počítačovou simulací. Musíme pochopitelně přijmout řadu přinejmenším problematických předpokladů, jako například ten, že se vesmíry vždycky budou simulovat na herním enginu mřížkové kvantové chromodynamiky a nikdy jinak.
Ale budiž, už teď se můžeme těšit, jak to dopadne. Pokud by se opravdu ukázalo, že s celým vesmírem existujeme v matrixu, můžeme pak i očekávat, že někde kolem nás běží i jiné simulace? A nemohli bychom se třeba někdy nabourat do operačního systému?
Prameny:
Discovery News 16.12. 2012, University of Washington News 10.12. 2012, Wikipedia (Simulation hypothesis, Lattice QCD).
Diskuze:
