26. díl: Technické intermezzo aneb skleněná raketa
27. díl: Zpáteční cesta bez konce
28. díl: Let do nicoty
29. díl: Nepříjemné odpovědi
25. díl: Ostře sledovaný let (1/5)
Počátek roku 2003 byl na floridském kosmodromu KSC ve znamení příprav další mise raketoplánu. Na první pohled rutinní let, jakých NASA s raketoplánem vykonala doposud už 112. Ale přece jen tady bylo několik okolností malinko odlišných. Po dlouhých třech letech se nejednalo o misi k orbitální stanici ISS. Téměř 16 dní měl raketoplán létat samostatně. Zaměření mise bylo absolutně podřízeno vědě- v nákladovém prostoru orbiteru čekal na astronauty modul Spacehab nové generace a celkem 58 pokusů a experimentů. V neposlední řadě se do vesmíru měla vydat vlajková loď flotily amerických raketoplánů- exemplář s označením OV-102, všeobecně známý jako Columbia. Tento stroj se stal v dubnu 1981 prvním pilotovaným vícenásobně použitelným prostředkem, vyslaným do vesmíru. Teď se na kosmickou pouť chystal po osmadvacáté. A ještě jedna okolnost nebyla zcela standardní- bezpečnostní opatření. Na oběžnou dráhu se chystal příslušník národa, který má asi nejvíce nepřátel- plukovník izraelského letectva Ilan Ramon. Už tak přísná pravidla pro bezpečnost během startu se velice zpřísnila už po 11. září. Nyní, díky přítomnosti Izraelce v posádce, byla vyšroubována na maximum: například přesný čas startu neměl být znám dříve, než 24 hodin předem. Na druhou stranu to mělo za následek, že poprvé po dlouhé době nedošlo k narušení vzdušného ani hladinového zakázaného koridoru. O zpřísněných pravidlech všichni věděli, takže piloti i kapitáni plavidel si dali veliký pozor, aby se vyhnuli problémům. Stíhačky F-15 Národní gardy i rychlé čluny Pobřežní stráže a US Navy byly tentokrát bez práce. Ale ani ta nejpřísnější bezpečnostní opatření, ani ta nejlépe vyzbrojená letadla, ani sebevětší počet agentů tajné služby nemohl astronauty ochránit před nebezpečím, které v sobě skrývá každý start člověka do vesmíru…
16. ledna se z rampy 39-A přesně v 15:39:00 UTC začala zvedat startovní sestava k misi STS-107. Columbia, veteránka mezi orbitery, se konečně dočkala, a s ní i posádka. Původně byl let plánován na léto 2001. Pak byl posunut na rok 2002. Ale trhliny v palivové instalaci Atlantisu a Discovery si vyžádaly detailní inspekci všech čtyř strojů v rámci flotily. Definitivní termín startu nakonec vycházel na polovinu ledna 2003. V určený den se Columbia vydala do vesmíru hned na začátku startovního „okna“, bez větších zdržení a zádrhelů. Na palubě byl velmi dobře sehraný tým, navzdory faktu, že pouze tři astronauti ze sedmičlenné posádky už za sebou měli vesmírnou zkušenost.
Velitelem (CDR) byl Rick D. Husband, podle mnohých jeden z nejlepších pilotů NASA a veterán letu STS-96. Vlevo vedle něj seděl pilot (PLT) William C. McCool, nováček, který svou nominaci velmi prožíval a právě nyní se mu plnil jeho životní sen. Za ním seděl další nováček, letový specialista (MS1) David M. Brown. Po jeho levé ruce měla své místo MS2 Kalpana Chawla. Tato rodačka z Karnalu v Indii doufala, že během nadcházejícího letu definitivně smaže hořkou příchuť, kterou v ní zanechala její předchozí mise. Tou byl let STS-87 na přelomu listopadu a prosince 1997, shodou okolností také na palubě Columbie. Chawla tehdy měla na starosti vypuštění malé družice Spartan. Pomocí palubního manipulátoru, přezdívaného „kanadská ruka“, jej tehdy vytáhla z nákladového prostoru a vypustila k samostatnému letu. Jenže Spartan nevykonal určený manévr, na který byl naprogramován. Chawla jej tedy znovu zachytila manipulátorem, ale marně čekala na signál o pevném zachycení družice. Chtěla zkusit záchyt znovu, ale v momentě, kdy stahovala manipulátor od Spartanu, nechtěně uvedla družici do pomalé rotace o rychlosti zhruba 2°/s. Zachycení kanadskou rukou bylo nemožné, selhal také pokus o rotační manévr celého orbiteru, při kterém by se srovnala vzájemná úhlová rychlost, a nakonec jej museli ručně zachytit Takao Doi a Winston Scott během své naplánované EVA. Ruční zachycení ale trvalo déle, než se čekalo a tak se během výstupu nedostalo na všechny plánované experimenty. Ty proběhly během druhé EVA, ale v hypersoutěživé komunitě astronautů to reputaci Chawly poměrně dost uškodilo. Snad tentokrát její výkon všechny přesvědčí o jejích kvalitách.
Na střední palubě seděl vepředu vlevo (rozložení sedadel se od Challengeru změnilo- sedadlo PC bylo posunuto vpřed, lehce před úroveň dvojsedačky pro MS/PS) velitel užitečného nákladu (payload commander- PC) Michael P. Anderson. Ten měl už za sebou misi STS-89 a během současné mise bude mít na starosti hladký průběh všech experimentů. Na levé straně dvojsedačky uprostřed middecku seděla MS 4 Laurel B. Clark. Do vesmíru letěla poprvé, měla však za sebou bohaté zkušenosti s potápěním v rámci US Navy a jako lékařka se podílela také na provozu amerických ponorek. Po její pravé ruce pak seděl muž, na nějž byl soustředěn největší zájem médií. Specialista užitečného nákladu (PS1) Ilan Ramon byl v očích mnohých svých krajanů symbolem, který dokonale znázorňoval cestu Židů během pouhých dvou generací od hrůz holokaustu (které zažila i Ramonova rodina) až k cestě za hranice atmosféry. Podobně to chápal i sám Ramon, který měl ve svém osobním balíčku PPK (Personal Preference Kit) kresbu českého židovského chlapce jménem Petr Ginz, na které je pohled z fantaskní měsíční krajiny na naši planetu. Sám Petr Ginz zahynul v roce 1944 v Osvětimi, teď se však jeho fantazie měla dostat alespoň kousek blíže ke svému naplnění. Ilan Ramon ovšem nebyl žádným romantickým „ořezávátkem“. Měl za sebou dlouholetou službu v Chel Ha’Avir, jak se nazývá izraelské letectvo. Tím pádem prožil také skutečné bojové nasazení. Byl také jedním z prvních izraelských pilotů, kteří osedlali legendární F-16 a v roce 1981 se jako nejmladší z účastníků vydal nad irácký Bagdád, aby v rámci neskutečně drzé, odvážné a nutno říci i úspěšné operace „Opera“ pomáhal zničit tamní rozestavěný jaderný reaktor. Především to však byl velmi zkušený pilot s více než třemi tisícovkami letových hodin.
Ošlehaného plukovníka však žádná letecká zkušenost nemohla připravit na zážitek, jakým je start shuttlu. Cesta na orbit je v tomto dopravním prostředku velmi divokou jízdou, dokonce až tak divokou, že jeden z veteránů v posádce se přiznal, že tuto část letu rozhodně nemá rád. Vše ale nakonec proběhlo tak, jak mělo a Columbia byla navedena na plánovanou dráhu s parametry 285x 275 km a sklonem 39°vůči rovníku.
Ihned po startu se rozjely naplánované aktivity astronautů na plné obrátky. Posádka se rozdělila na dvě směny- modrou a červenou- tak, aby byla využita každá minuta letu a aby práce mohla být nepřetržitá. U vědomí toho, že STS-107 je po dlouhé době první a zároveň na hodně dlouho poslední misí, věnovanou výlučně vědě, přichystali plánovači posádce opravdu nabitý program. Byly v něm obsaženy experimenty s živými organizmy, růstem proteinů, pozorování fyzikálních atributů hoření v beztíži, různorodá sledování rozličných vlivů beztíže na organizmus astronautů a nechybělo ani pozorování Země. Tady se dostal ke slovu experiment s názvem MEIDEX (Mediterranean Israeli Dust Experiment- středomořský izraelský prachový experiment), při kterém multispektrální kamera, vyrobená firmou Xybion spolu s širokoúhlou videokamerou sledovaly proudění pouštních písečných a prachových částic v oblasti středomoří a okolo Sahary. Speciálně tento experiment měl na starosti Ilan Ramon. K tomu, aby bylo přístroje a vědecké vybavení kam umístit, byl v nákladovém prostoru uložen modul Spacehab nové generace. Tento modul, oficiálně nazývaný Spacehab Research Double Module vznikl spojením dvou klasických modulů Spacehab a poskytoval zvýšenou kapacitu a větší objem prostoru pro astronauty a jejich vědecké aktivity. Spacehab doplňovala nehermetizovaná plošina Freestar, na které byly v zadní části nákladového prostoru umístěny kamery a pozorovací zařízení k provádění sledování Slunce a Země. Nákladový prostor také obsahoval paletu EDO (Extended Duration Orbiter- prodloužená doba činnosti orbiteru). Ta dovolovala přesně to, co napovídá její název- její zásoby kryogenik, tedy kapalného kyslíku a vodíku, umožňovaly prodloužení činnosti orbiteru na oběžné dráze.
Mezitím na zemi probíhalo rutinní kolečko vyhodnocování startu. Byly analyzovány záznamy telemetrie, posuzovány data a vyhodnocovány záběry kamer, které snímaly start Columbie. Poklidná činnost ale brzy vzala za své. Druhý den letu technici a inženýři na jednom záběru odhalili něco, co nebylo úplně v pořádku.
V 81. sekundě po startu se z místa zvaného „bipod ramp“ (místo, kde je k nádrži ET připojena „hrazda“, která k ní poutá příď raketoplánu), konkrétně z jeho levé strany, uvolnil jeden velký a dva malé kusy jakéhosi materiálu a udeřily o křídlo orbiteru. Oním materiálem nemohlo být nic jiného, než izolační pěna, kterou byla nádrž ET nastříkána. Pěna během startu raketoplánu odpadávala často, ale takto velké kusy nebyly obvykle k vidění. Navíc se podle záběrů zdálo, že udeřily do jednoho z nejzranitelnějších míst orbiteru- někam do oblasti náběžné hrany a spodní části křídla. Právě tato oblast je při návratu nejvíce vystavena žáru a dynamickým silám. Bohužel záběry nebyly úplně nejostřejší a v relativně slušné kvalitě zachytily inkriminované místo pouze dvě kamery z několika, které byly v době startu v činnosti. Jedna z nich byla v době impaktu izolace vzdálena 17 mil (27 km) a druhá 26 mil (skoro 42 km) od stoupající sestavy raketoplánu.
Další záběry neodhalily žádné poškození křídla ani náběžné hrany,přesto někteří pracovníci skupiny vyhodnocování fotografického materiálu v čele se svým předsedou Bobem Pagem usoudili, že úder úlomku pěny mohl způsobit poškození křehkého tepelného štítu Columbie. Page se proto obrátil na Waynea Haleho, vedoucího programového manažera pro startovní integraci, s požadavkem na pořízení snímků inkriminovaného místa orbiteru pomocí prostředků americké armády- jinými slovy pomocí špionážních teleskopů a satelitů. Hale slíbil, že se pokusí věc zařídit. Zároveň fotoskupina vytvořila z videosnímků animaci, zachycující úder pěny do křídla a začala ji v emailech rozesílat na příslušná místa. Rozběhla se přestřelka emailů, ve kterých si jednotliví zainteresovaní pracovníci vyměňovali názory na danou záležitost. Pohledy se různily- někteří měli za to, že náběžná hrana je dostatečně pevná, aby odolala izolační pěně, jiní měli pohled přesně opačný. Ještě během druhého letového dne se celá záležitost dostala k Lindě Ham, vedoucí manažerce mise STS-107, a Ronu Dittemoreovi, vedoucímu manžerovi programu Space Shuttle, tedy na velmi vysoké pozice v hierarchii NASA. Ham ani Dittemore zatím nijak nereagovali.
Mezitím se na oběžné dráze odehrála jedna nenápadná, přesto však velmi podivná věc. Radary zachytily malý předmět, který se vzdaloval od Columbie. Jednalo se o objekt zhruba velikosti laptopu, jehož původ byl záhadou. Dráha, na které se Columbia pohybovala, je velmi zřídka používána, a proto je na ní minimum kosmického „smetí“. Pozdější analýzy prokázaly, že objekt s velkou pravděpodobností pochází z Columbie. Bohužel, vzhledem k relativní těžkopádnosti klasifikačního systému v rámci Air Force Space Command tomuto objektu nebyla během letu Columbie věnována pozornost. Těleso shořelo v atmosféře pravděpodobně 20. ledna a tradiční katalogové číslo dostalo až s velkým zpožděním, protože zaniklo dříve, než bylo zadokumentováno. Přišlo se na něj až během zpětné analýzy radarových záznamů, to už však bylo pozdě…
Zatím na zemi nastal víkend. I během něj však probíhala ohledně uvolněné izolace ET čilá komunikace a analýzy. V sobotu 18. ledna byla požádána firma Boeing, aby se pokusila nasimulovat rozsah možného poškození pomocí programu „Crater“. To byl software, který měl původ ještě v časech Apolla, kdy měl predikovat rozsah poškození lodi mikrometeoroidem. Postupem času byl upravován a byla na něm prováděna simulace impaktu izolační pěny z nádrže ET na náběžnou hranu orbiteru. Simulace ovšem byly založeny na kousku pěny o objemu přibližně 49 cm3. Kus pěny, který se utrhnul 16. ledna během startu Columbie, byl ale mnohem větší, přibližně o objemu 31 dm3 a o hmotnosti zhruba 0,9 kg. Bylo známo, že Crater má své striktní limity a jestliže byla pro simulaci zadána data mimo tyto limity, výsledky jsou značně zkreslené a nevěrohodné. Také testy, pomocí nichž byl Crater kalibrován a verifikován, byly velmi omezeným vzorkem možných situací- program například nepočítal s tím, že dlaždice tepelné ochrany mají vespod vrstvu tvrdší, než na horní části. Přesto pověřený pracovník Boeingu zadal do systému dva možné scénáře a nechal počítače chroupat data. Výsledky byly nejednoznačné. Avšak vzhledem ke známé vlastnosti Crateru, totiž konzervativnímu algoritmu, který většinou predikoval větší poškození, než bylo v testech prokázáno, se zdálo být relativně jisté, že Columbia není vážně poškozena. To, že samotný inženýr, který program ovládal, neměl dostatečnou praxi a sám zpochybňoval věrohodnost výsledků, nikoho nezajímalo.
Pátý den letu, v pondělí 20. ledna, se na první- neoficiální- schůzce sešla skupina DAT (Debris Assessment Team), která tradičně po startu posuzuje případná poškození startovní sestavy cizími objekty, nebo úlomky sestavy samotné. Převládající názor byl takový, že úlomky pěny o podobných rozměrech už se během předchozích startů vyskytly bez větších následků. Byla to narážka na misi STS-112, kde však podobně velký kus pěny zasáhl pomocný motor SRB. Tento názor byl pak prezentován managementu mise, ovšem s doporučením, že by bylo dobré pro jistotu zařídit vizuální inspekci křídla pomocí prostředků armády. Proti tomu ovšem hovořila právě dřívější zkušenost, kdy se orbitery po zásahu pěnou v pořádku vracely na zem. Skupina DAT se tak ocitla v nezáviděníhodném postavení, kdy na jedné straně doporučovala inspekci orbiteru, na druhé straně ovšem neměla v ruce dostatečný argument. Vedení mise se stále ukolébávalo tím, že to tentokrát- ostatně jako vždy- vyjde. Z později zveřejněné mailové komunikace mezi managementem mise a manažery programu Space Shuttle vyplývá, že si byli vědomi toho, že odpadávající pěna byla problémem při předchozích misích a v porovnání se známými případy byl kus pěny u STS-107 nejrozměrnějším kusem, jaký se kdy uvolnil a narazil do orbiteru.
Záležitost s utrženou pěnou se zatím dostala do médií. Televize i deníky rozjížděly divoké spekulace a dohady. Protože během letu bylo naplánováno několik tiskových konferencí s posádkou, řídící středisko se rozhodlo informovat velitele ve snaze předejít situaci, kdy by média nachytala astronauty faktem, o kterém neměli tušení. A tak osmý letový den mise, ve čtvrtek 23. ledna, putoval na palubu Columbie mail, který mimo jiné obsahoval i tato slova: „(…) Během startu, přibližně v 80. sekundě, ukázala fotoanalýza, že se uvolnily úlomky z oblasti –Y na spojovacím uzlu dvojnožky ET, a následně narazily do křídla orbiteru v oblasti přechodu mezi prodlouženou náběžnou hranou (v originále „chine“) a křídlem, kde vytvořily spršku menších částic. Vypadá to, že impakt proběhl zcela na spodní straně křídla a záznam nezachytil žádné částice, které by traversovaly přes horní stranu křídla. Experti analyzovali vysokorychlostní fotografie a nemáme žádné obavy z poškození RCC (materiál náběžné hrany) nebo dlaždic tepelné ochrany. Tento fenomén byl pozorován i při několika dalších letech a nemáme naprosto žádné obavy z návratu do atmosféry. To je prozatím vše. Je radost s vámi každý den pracovat.“ Mail měl předmět „INFO: Possible PAO Event Question (INFO: Možná otázka během tiskové konference)“. Chvíli po této zprávě Rick Husband obdržel další mail, tentokrát s animací onoho impaktu. V mailech nebylo ani slovo o pochybách o bezpečnost letu, ani slovo o tom, že by astronauti mohli pro jistotu vizuálně zkontrolovat dotyčné místo (i když je pravda, že vzhledem k otevřeným dveřím nákladového prostoru neměli možnost místo impaktu vidět), ani slovo o stále zoufalejším boji skupiny DAT o snímky Columbie na oběžné dráze. Husband viděl mail čistě jako P.R. záležitost a rozhodl se důvěřovat úsudku specialistů na zemi. Přeposlal zprávu zbytku posádky a vrátil se zpět k práci- letový plán byl skutečně velmi hutný…
Management mise se zatím okrajově zabýval poškozením křídla. Přímí podřízení šéfmanažerku Lindu Ham informovali v tom smyslu, že podle simulací Crateru se vše zdá být v pořádku a pokud k nějakému poškození došlo, nebude znamenat fatální následky. Omezené limity Crateru a varovné signály, které vysílala DAT a další pracovníci, nebyly vzaty v úvahu. Linda Ham tedy zčásti pracovala na základě mylných informací. Ovšem k její tíži lze připočíst také jednu zajímavou okolnost. Když zjistila, že někteří pracovníci v zoufalství použili pro žádost o nasnímkování Columbie špionážními satelity neoficiální kanály, neptala se proč dotyční tak urputně trvají na svém požadavku, ale nejvíce ji zajímalo, kdo přesně onen požadavek poslal. Z jejího pohledu to bylo porušení nastavených procesů a kanálů komunikace mezi pracovníky na nižších úrovních a managementem. Požadavek pro armádu promptně zrušila. Stejně jako dva další, které se v průběhu mise vyskytly.
Na oběžné dráze se zatím mise chýlila ke konci. Astronauti balili výsledky experimentů a užívali si poslední pohledy na Zemi z vesmíru. Nadešla sobota 1. února. Dnešní oběd už si posádka vychutná v zajetí tak dobře známé zemské gravitace. Několik hodin před brzdícím zážehem motorů OMS začali popíjet velké množství tekutin- někdo vodu, doplněnou slanými tabletami, někdo bujón. Důvodem bylo zvýšení ortostatického tlaku. V beztíži je totiž krev městnána v horní části těla. To zmate receptory, které mají na starosti regulaci objemu krve v organizmu. A vzhledem k tomu, že nohy nejsou takřka využívány, má tělo pocit, že obsahuje zbytečně mnoho krve a začne její objem snižovat. Popíjením slaných roztoků si astronauti zvyšují tlak, zadržují v organizmu tekutiny, nutí tělo tvořit více krve a zároveň do sebe dostávají důležité minerály. Kdyby to nedělali, riskovali by kolaps poté, co se v normální gravitaci zvednou ze sedadel. Posádka si také oblékla oranžové skafandry a usadila se na svá místa.
Na horní palubě vedle sebe seděli Husband a McCool, za nimi Chawla a Clark (podle plánu si vyměnila na sestup místo s Brownem). O patro níže pak Brown a Ramon sdíleli dvojsedačku uprostřed paluby a u průlezu seděl, stejně jako při startu, Anderson. Ve 13:15:30 UTC nad Indickým oceánem Husband zapnul motory OMS. Raketoplán v tom okamžiku letěl pozadu a vzhledem k zemskému povrchu byl „vzhůru nohama“. Po 2 minutách a 38 sekundách motory ztichly. Teď už nebylo cesty zpět. Raketoplán zpomalil jen o 283 km/h, ale stačilo to, aby se jeho pád „kolem Země“ změnil na pád směrem k zemskému povrchu. Pokud by bylo třeba vrátit se zpět na orbit, Columbia neměla k dispozici dostatek času a paliva. Astronauti si však byli jisti, že jejich stroj je v bezvadném pořádku- minulých šestnáct dní pracoval jako hodinky a občasné závady nebyly nijak vážné. Odpočítávali poslední okamžiky předtím, než se vrátí domů. Ani jeden z nich neměl tušení, že místo toho odpočítávají okamžiky na věčnost…
26. díl: Technické intermezzo aneb skleněná raketa (2/5)
V kabině raketoplánu vládlo napjaté ticho, přerušované pouze informacemi velitele o rychlosti, výšce a vzdálenosti od přistávací dráhy. Stroj se nořil do hustých vrstev atmosféry a narůstající tření zahřívalo jeho tmavé břicho stále více. Nejexponovanější místa, jako je nos raketoplánu, náběžné hrany a břicho orbiteru, se rozpalovala na teplotu kolem 1600°C, ale astronauti na palubě necítili nic z ohnivého inferna, které zuřilo jen pár decimetrů od nich. Přesto bylo na jejich obličejích znát napětí. Věděli, že tepelný štít jejich stroje je vážně poškozen a podvědomě čekali na náhlý neobvyklý pohyb raketoplánu, jekot alarmu a vlnu horka, která ohlásí posledních pár sekund jejich životů. Konstrukcí stroje otřásaly nárazy a dunění. Bylo to normální? Nebo bylo při minulých misích ono dunění slabší? Velitel klidným hlasem informoval posádku: „Mach 20, výška 210 000 stop; 1 190 mil do přistání… Mach 18; 200 000 stop… Přetížení 1g… 185 000 stop; Mach 15,5… 1,4 géčka…“ Všichni na palubě si oddechli- raketoplán překonal oblast největšího tepelného namáhání. Před nimi se za několik minut objevila přistávací dráha na Edwardsově základně. Byl 6. prosinec 1988 a mise STS-27 se chýlila ke konci. Když o půl čtvrté odpoledne místního času Atlantis zastavil na dráze a shromáždění inženýři si mohli zblízka prohlédnout jeho pravý bok, jenom polkli naprázdno a beze slova zírali na tu spoušť. Fakt, že Atlantis přežil tak rozsáhlé poškození tepelného štítu, vypadal jako malý zázrak…
Ještě v průběhu mise dostali astronauti z řídícího střediska informaci, že se během startu odtrhnul kus ablativního materiálu ze špice pravého SRB a udeřil do trupu Atlantisu. Pomocí kamery na konci „kanadské ruky“ (manipulátoru, umístěném v nákladovém prostoru) pak prozkoumali pravý bok orbiteru, kam měl onen úlomek udeřit. Astronauti nechtěli věřit vlastním očím: nejprve do jejich zorného pole vpluly cákance bílé barvy, což ve skutečnosti byly dlaždice tepelné ochrany, které měly raketoplán chránit při ohnivém návratu z vesmíru. Ty byly nyní zbaveny své povrchové vrstvy, která měla černou barvu, a odhalovaly své bílé nitro. Jedna dlaždice dokonce zcela chyběla! Astronauti hlásili do řídícího střediska, že pozorují několik stovek poškozených dlaždic. Manipulátor se nedokázal dostat zorným polem kamery až k náběžné hraně křídla, pokud by však byla poškozena, Atlantis a všichni na palubě by byli ztraceni.
Kontroloři v řídícím středisku tvrzení astronautů nevěřili- obraz na konzolích v sále řízení letu byl velmi neostrý. Odhad střediska zněl: několik desítek poškozených dlaždic, nic vážného. Proto byli technici a inženýři zralí na infarkt, když po přistání napočítali kolem 700 poškozených dlaždic a hliníková konstrukce na místě, které měla chránit chybějící dlaždice, vykazovala známky poškození žárem! Bylo to dosud nejhorší poškození TPS (Thermal Protection System- systém tepelné ochrany raketoplánu, tedy velmi zjednodušeně řečeno- tepelný štít). Byly provedeny příslušné změny ohledně špice SRB a problém se zdál být vyřešen. Ale… ve skutečnosti tady byl od počátku a nikdy, až do ukončení letů raketoplánů v roce 2011, zcela nezmizel.
Geneze amerického raketoplánu a zejména TPS nebyla jednoduchá. Předchozí návratové moduly amerických lodí používaly (stejně jako jejich sovětské protějšky) ablativní tepelný štít, který se postupně působením žáru odtavoval a tím odváděl tepelnou energii mimo konstrukci kabiny. Ale v případě shuttlu nebylo myslitelné použít štít, který by bylo nutno po každém letu znovu kompletně nanést na konstrukci, nehledě k příliš vysoké hmotnosti tohoto řešení. Konstruktéři museli přijít na něco jiného. Rozhodli se pro materiály, které teplo nepohlcují, ale rozptylují (tzv. heat- sink materiály). Nabízelo se použití kompozitů. Zejména RCC (Reinforced carbon-carbon- kompozit uhlík-uhlík) byl nadějným kandidátem. Jeho nevýhodou však byla vysoká hmotnost a křehkost. Přesto se RCC uplatnil na špici orbiteru a také na náběžných hranách křídel. Špice je tvořena jediným kusem RCC, ovšem náběžné hrany se během letu nepatrně ohýbají, proto nebylo možné použít jednolitý kus kompozitu. Řešení se našlo v podobě 22 separátních panelů RCC pro každé z křídel, které jsou ke konstrukci připevněny pomocí plovoucího uchycení a dovolují tak jemné pohyby náběžné hrany. Kompozit RCC tvoří pouhá 2 % rozlohy tepelné ochrany raketoplánu, přesto se na její hmotnosti podílí 20 procenty.
A co zbývajících 98 % povrchu orbiteru? Nejexponovanější plochy, tedy břicho; boky; náběžnou hranu vertikálního stabilizátoru a směrovky; části „nosu“, horního povrchu křídel a krytů motorů OMS kryjí černé dlaždice HRSI (High-temperature Reusable Surface Insulation- vysokoteplotní znovupoužitelná povrchová izolace). Jedná se o výrobky firmy Lockheed. Jsou tvořeny vysoce čistými křemíkovými vlákny a jejich povrch je kvůli voděodolnosti ošetřen směsí tetrasilicidu a borosilikátového skla, která dlaždici dodává její tmavé zbarvení. Pouze 10 % jejich objemu tvoří křemík a 90 % tvoří vzduch. Dokáží natolik dobře odvádět teplo, že po zahřátí v peci na 1000°C je možné několik sekund po vyjmutí z pece držet dlaždici holou rukou. Na některých místech byly dlaždice HRSI postupně nahrazeny vylepšenými dlaždicemi FRCI (Fibrous Refractory Composite Insulation Tiles).
Méně exponovaná místa jsou pokryta bílými dlaždicemi LRSI (Low- temperature Reusable Surface Insulation- nízkoteplotní znovupoužitelná povrchová izolace). Jejich složení je stejné jako u HRSI, jsou jen tenčí a jejich povrch je ošetřen bílým přípravkem, který jednak odpuzuje vodu a také se díky svému zbarvení podílí na tepelné kontrole orbiteru na oběžné dráze. Většina dlaždic LRSI byla v průběhu služby orbiterů nahrazena „dekami“ AFRSI (Advanced Flexible Reusable Surface Insulation- pokročilá pružná znovupoužitelná povrchová izolace), což jsou zjednodušeně řečeno kusy křemíkového „filcu“ o rozměrech 1 x 1 m. Konkrétně třeba Columbia se této modifikace dočkala po svém sedmém letu.
Původně se předpokládalo, že horní část orbiteru nebude muset být vůbec pokryta termální ochranou, ale simulace, provedené v březnu 1975 překvapivě ukázaly, že teplota na horní části raketoplánu může při návratu přesáhnout 175°C, tedy hodnotu, při které začíná hliníková konstrukce orbiteru ztrácet pevnost. Proto byly na horní část stroje připevěny nomexové pláty FRSI (Felt Reusable Surface Insulation- plstěná znovupoužitelná povrchová izolace).
Aplikace dlaždic se ukázala být velmi zdlouhavým procesem. Ke každé dlaždici musela být zespoda přilepena nomexová podložka, která měla za úkol dlaždici izolovat od hliníkové konstrukce orbiteru. Ta se totiž během tepelného namáhání při střídání vysokých a nízkých teplot na orbitu rozpínala a smršťovala, a pokud by byly křehké dlaždice přilepeny přímo na ni, mohly by popraskat. Samotné lepení pak bylo technologicky i časově náročným procesem.
Během stavby prvního letového exempláře OV-102, pojmenovaného Columbia, dělaly dlaždice vrásky na čele techniků. V březnu 1979 Columbii převezl Boeing-747 SCA z výrobního závodu v Palmdale na KSC k plánovanému slavnostnímu odhalení. Jenže z 30 759 dlaždic jich v té době zbývalo nalepit ještě přibližně 6 000! NASA v jednu chvíli dokonce angažovala jako brigádníky studenty okolních univerzit, jejich pracovní morálka a dodržování přísných technologických postupů však nebyly zdaleka na požadované úrovni. Většinu dlaždic bylo nutno vyměnit. A měnilo se nejen kvůli chybnému postupu, mnoho dlaždic prostě neprošlo přísnými testy. Ještě v září 1980 bylo nutno vyměnit 4,741 kusů! Nakonec ale raketoplán mohl před celým světem nastoupit svůj premiérový let.
12. dubna 1981, tedy přesně na den 20 let po historickém Gagarinově letu, odstartovala Columbia z KSC s dvoučlennou posádkou John W. Young a Robert L. Crippen. Ale krátce po navedení na oběžnou dráhu a otevření nákladového prostoru čekalo na všechny nepříjemné překvapení. Na krytu pravého motoru OMS několik dlaždic chybělo! Okamžitě se vyrojila řada spekulací ohledně bezpečného návratu Columbie, média měla žně. Inženýři a technici si zatím lámali hlavu, jaký dopad bude mít ztráta několika dlaždic LRSI na bezpečnost letu. Největším strašákem byl takzvaný „Zipper effect“, tedy efekt zipu. Někteří inženýři totiž předpokládali, že pokud chybí jedna dlaždice, během vstupu do atmosféry se začnou odlupovat sousední kusy, jako když se otevírá zip. Columbia byla na orbitu prohlédnuta teleskopy a údajně i špionážním satelitem KH-11 (ačkoliv tuto informaci nikdo zodpovědný nepotvrdil a zřejmě ještě dlouho ani nepotvrdí). Jiné poškození, než oněch pár chybějících dlaždic se neprokázalo. Podle testů ve větrném tunelu ve středisku Ames neměla být ztráta 1-3 dlaždic problémem. To se také potvrdilo, když se Columbia po dvou dnech zastavila na dráze základny Edwards v Kalifornii.
Chybějících a poškozených dlaždic ale bylo nakonec více, než snímky na orbitu ukázaly. Celkem se jednalo o 16 kusů. V důsledku toho byly změněny některé technologické postupy a raketoplán byl uschopněn k dalšímu provozu. Někteří astronauti mu ale začali přezdívat „skleněná raketa“. Naráželi tak na evidentně velmi křehký tepelný štít, na kterém závisela jejich jízdenka domů.
V průběhu služby shuttlu se objevilo mnoho případů odpadnutí nebo poškození dlaždic během startu, ať už dynamickým namáháním, nebo impaktem cizího tělesa. Problémy se objevily také s náběžnými hranami z kompozitu RCC. Technici nalezli drobné prasklinky v takzvaných T-seals, což byly ucpávky mezi panely náběžné hrany, které umožnovaly tepelnou expanzi konstrukce křídla, aniž by byla narušena celistvá linie panelů. V panelech samotných pak byly během inspekce v roce 1993 objeveny mikroskopické otvory. Ty byly důsledkem změn v údržbě obslužné věže, která během příprav ke startu přiléhala k raketoplánu.
Odkud se ale braly ony předměty, jejichž úder ničil delikátní tepelný kabát shuttlu? Jejich původcem byla v naprosté většině případů nádrž ET. Protože v ní byla uchovávána kryogenika, tedy hluboce podchlazené složky paliva pro motory SSME v zádi shuttlu, musela být dobře izolována od okolního prostředí, aby se kapalný vodík (-253°C) a kapalný kyslík (-182°C) během krátké doby nevyvařily. Kryogenika se odpařují při běžné teplotě velmi rychle a během startu je třením o molekuly vzduchu a teplotou výtokových plynů SSME, SRB a výbušných čepů při oddělování pomocných motorů nádrž navíc na některých místech zahřívána na 649°C. Elegantním řešením těchto konstrukčních problémů se ukázala být pěnová izolace. Ta je směsí isokyanátu, polyolu, zpomalovače hoření, surfaktantu (ten udržuje povrchové napětí během aplikace) a katalyzátoru (ten zase urychluje polymerizaci nástřiku). Některá místa konstrukce byla ještě pokryta ablativní směsí silikonové pryskyřice a korku. Úlohou pěnové izolace bylo nejen udržení vnitřní teploty nádrže, ale také prevence formování ledových plátů, ochrana proti úderům cizích těles a udržení strukturální celistvosti nádrže těsně před vstupem do atmosféry a tím i jejím zničením. Její tloušťka se v závislosti na umístění pohybovala mezi 2,5 až 5 cm.
Od roku 1995 se sice změnilo složení pěny ve snaze zlepšit její mechanické a izolační vlastnosti, ale stále dokola se objevoval jeden problém: uvnitř pěnového obalu se během nástřiku tvořily „voids“, tedy prázdná místečka, zjednodušeně řečeno bublinky vzduchu. To by samo o sobě nebylo nijak podstatné, nebýt toho, že obsahovaly vzduch o normálním atmosferickém tlaku na hladině moře (Michoud Assembly Facility, kde byly nádrže vyráběny, leží u New Orleans a její nadmořská výška se pohybuje okolo 1 m.n.m.). Když pak během startu sestava shuttlu mířila výš a výš, okolní tlak se s výškou snižoval a bublinky v pěně se začaly rozpínat. To vedlo k odlupování plátů izolace. Kousky pěny často narážely na tepelný štít orbiteru a měly za následek poškozování dlaždic.
Onen jev se vyskytoval v různé míře během každého startu raketoplánu. Vedení NASA to nijak zvlášť nevzrušovalo- vždyť jaké vážné škody může napáchat pěna o hustotě 0,0384 g / cm3? Tedy relativně lehký materiál (pro srovnání- klasický pěnový polystyren má hustotu přibližně 0,05 g/cm3), jehož odloupnuté kousky během startu mají rozměry v centimetrech, výjimečně v decimetrech? A pokud to vyšlo tolikrát, příště to určitě vyjde zase. Startovní plán raketoplánů je nabitý a na přelomu tisíciletí se na obzoru začíná vynořovat konec jejich služby. Úpravy v této fázi provozu by byly velmi drahé a znamenaly by narušení harmonogramu budování ISS. Budeme pokračovat tak, jako dosud. Pokud to čtenářům začíná něco neodbytně připomínat, nemýlí se. Zatím se ale vraťme na orbit, kde posádce Columbie odtikávají poslední minuty do návratu domů…
Zpáteční cesta bez konce (3/5)
Manželky, manželé a děti astronautů stáli na malé tribuně a prohledávali zrakem oblohu nad sebou, ačkoli velmi dobře věděli, že zatím ještě nemají možnost nic zahlédnout. Ale už brzy se dočkají- jejich nejbližší se vrátí domů po šestnácti dnech, které strávili na oběžné dráze. Psal se 1. únor 2003 a ranvej na KSC čekala na to, až na ni v 9:16 místního času (14:16 UTC) dosedne Columbia, nejstarší z flotily amerických raketoplánů. Před několika momenty byl ohlášen úspěšný brzdící zážeh a teď už se jistě Columbia noří do hustých vrstev atmosféry. Mise STS-107 za pár minut skončí úspěšným přistáním. S rodinami astronautů čekali také jejich kolegové. Je pravidlem, že na start a přistání doprovázejí příbuzné posádek astronauti, které si rodiny zvolí. Mají na starosti jejich pohodlí, logistické záležitosti (například dopravu na kosmodrom a z něj) a v neposlední řadě jsou také k dispozici, aby mohli čekajícím příbuzným objasnit podrobnosti ohledně dané fáze letu. I dnes byla na Kennedy Space Center eskorta, jak se astronautům, doprovázejícím rodiny posádky říká. Na jedné ze spojek dráhy byl zatím připraven konvoj vozidel, který po přistání vyjíždí k raketoplánu, aby zajistil nutné procedury. Velitel konvoje měl k dispozici modifikovaný karavan, ze kterého akci mohl koordinovat. U karavanu postávali šéf oddílu astronautů Bob Cabana a jeho zástupce Jerry Ross. Najednou se z velitelského vozidla ozvalo klepání. Ross a Cabana se ohlédli a uviděli, jak kdosi uvnitř klepe na okénko a gestem je volá k sobě. Když Cabana a Ross vstoupili do vozu, dozvěděli se, že řídícímu středisku před několika okamžiky vypadla komunikace s Columbií. To nebyl nějak závažný problém, občas se stávalo, že směrovka orbiteru zakryla výhled anténě, pomocí které raketoplán komunikoval přes družici TDRS se střediskem. Po chvíli přišla zpráva, že vypadla i telemetrie. Nic se neděje, pomysleli si oba astronauti, když vypadne komunikace, většinou vypadne i telemetrie, jejíž anténa má výhled zastíněný pravděpodobně také. Ale za další okamžik přišla informace, že středisko ztratilo sledovací údaje, Columbia se jednoduše ztratila z radarů. Cabana a Ross zůstali jako opaření, až příliš dobře věděli, co to znamená. Vystoupili z karavanu, zašeptali tichou modlitbu za své kolegy a kamarády a Ross svolal astronauty z eskorty na travnatou plochu vedle ranveje.
Před několika okamžiky měla Columbia dosednout na dráhu, ale pořád po ní nebylo vidu ani slechu. Rodinní příslušníci stále nervózněji čekali, kdy se ozve dvojitá rána, která ohlašuje nadzvukový přílet raketoplánu a je vždy znamením, že stroj začíná točit závěrečný okruh kolem ranveje. Nic se však neozývalo. Někteří nahlas odpočítávali, jako by chtěli ony sonické třesky přivolat. Jejich nadšení ale po chvíli začalo opadávat. Najednou k hloučku rodin přistoupili vážně se tvářící astronauti z eskorty. Pohled do jejich tváří znamenal pro většinu přítomných hrozivou předtuchu. Eskorta začala rodiny pomalu odvádět z tribuny do čekajících vozů a ty je vezly na ubytovny posádek. Dnes Columbia nepřiletí. Dnes, ani jindy. Dnešním dnem se z dvanácti dětí stali poloviční sirotci, pět žen přišlo o manžela a dva muži o manželky. Hrůza onoho sobotního rána z jejich životů už nikdy nezmizí…
Před několika okamžiky skončil brzdící zážeh a velitel Rick Husband srovnal Columbii do správné polohy, tedy po směru letu, křídla do horizontu a čumák 40° vzhůru. Tak mohl orbiter nejlépe vzdorovat ohnivému peklu, které je součástí návratu na Zemi. Řídící středisko potvrdilo, že zážeh byl naprosto perfektní a mise STS-107 je na cestě domů. Oproti dřívějším letům kabin Mercury, Gemini a Apollo má raketoplán během sestupu jednu výhodu. U kosmických lodí let šedesátých a sedmdesátých nastávalo během doby nejprudšího ohřevu kabiny „okno“ v trvání několika minut, kdy se spojení se zemí přerušilo. Rozžhavená plazma, která kosmického navrátilce obklopuje a která brání radiovému kontaktu se zemí, není ale v případě raketoplánu rovnoměrně rozprostřená okolo klesajícího stroje. Za zádí raketoplánu je kužel prostoru, kam se plazma prakticky vůbec nedostane. Proto jsou na trupu umístěny antény, jejichž signál se během průletu plazmou šíří právě tímto kuželem nahoru, do vesmíru. Signál zachytávají družice TDRS a ty pak obrazně fungují jako telefonní uzel, díky kterému může probíhat komunikace mezi orbiterem a řídícím střediskem bez přerušení. Přesto většinou vládne během této fáze letu mezi raketoplánem a střediskem ticho. Kontroloři vidí veškeré potřebné údaje na svých monitorech a komunikace probíhá pouze v případě nepředpokládaného průběhu letu.
Posádka měla podle plánu nasadit rukavice a spustit hledí přileb. To se však nestalo, pocit bezpečí a pohodlí převážil nad předpisy. Na výsledek průběhu následujících minut to ale nemělo naprosto žádný vliv. Pro Laurel Clark to bylo dokonce výhodné, protože se rozhodla celý sestup natočit na svou kameru a v rukavicích se s kamerou manipuluje hodně špatně. Zmáčkla tlačítko „Rec“ a začala pořizovat záběry z kokpitu. Netušila, že se její záznam stane přízračným mementem, připomínkou sedmi živých lidských bytostí tak, jak vypadaly jen několik minut před zlomkem sekundy, který je změní v pouhý otisk v paměti jiných lidí…
Raketoplán teď letěl rychle kupředu, ale současně také padal závratnou rychlostí k zemskému povrchu. Rychle se blížil takzvaný „Entry interface“, tedy teoretický bod, ve kterém se orbiter znovu dotkne hustých vrstev atmosféry. Bylo přesně 13:44:09 UTC (8:44:09 Houstonského času), když tímto bodem Columbia proletěla. V té době se blížila k západnímu pobřeží Kalifornie rychlostí M24,56 (24,56 krát rychleji než zvuk) a ve výšce 120 km. Za pár momentů začne povrch stroje třít o stále početnější molekuly vzduchu a začne fáze nejvyššího aerodynamického ohřevu. Posádka ani řídící středisko nemají ani potuchy, že by dnes mělo být něco jinak, než při předchozích přistáních. Ale v útrobách Columbie se už začal odehrávat sled událostí, které nakonec tento pyšný a nádherný stroj i s jeho pasažéry zničí.
Ve 13:52:17, tedy asi minutu a půl po začátku fáze nejprudšího ohřevu, se objevil na konzolích řídícího střediska první náznak, že něco není v pořádku. Senzory na hydraulické brzdové instalaci levého hlavního podvozku zaregistrovaly neobvyklý nárůst teploty. Columbia byla v tu dobu asi 480 km od pobřeží Kalifornie. Záhy začala neobvyklé údaje hlásit i jiná čidla v hydraulickém systému brzd. O chvíli později se přidalo jedno z čidel teploty vnitřní vrstvy levého vnitřního elevonu (pohyblivá plocha, fungující jako výškovka a balanční křidélko, umístěná na odtokové hraně křídla orbiteru), které nejdříve ukázalo neobvyklý pokles teploty a o pár okamžiků nato přestalo dodávat data úplně. Od 13:53:10 v několikasekundovém rozestupu vypadla čtyři čidla teploty v servořízení levého vnějšího elevonu. To upoutalo pozornost Jeffa Klinga, který byl ve službě v řídícím středisku. Jeho pozice byla označována jako MMACS (Maintenance, Mechanical, Arm and Crew Systems- tedy kontrolor, zodpovědný za strukturální a mechanické systémy shuttlu). Kling zpozorněl. Čtyři čidla, umístěná blízko sebe, to asi nebude náhoda… Co za tím může být? Kling pro jistotu zavolal letového ředitele Leroye Caina: „Jen pro informaci, právě jsem ztratil čtyři separátní čidla na levé straně stroje. Teplota v hydraulických smyčkách. Dvě v systému jedna a po jednom v systémech dva a tři.“ Cain odpověděl: „Čtyři teplotní v hydraulické smyčce?“ „V levém vnějším a levém vnitřním elevonu“, odtušil Kling. Pak dodal něco, co Caina vyvedlo z rovnováhy. Řekl, že nemají žádnou vzájemnou souvislost, nemají společnou kabeláž, ani vysílače. Během každého dosavadního průletu shuttlu atmosférou samozřejmě nějaké to čidlo vypadlo, ale čtyři čidla, umístěná v jedné části stroje a prakticky najednou? To není samo sebou…
Na palubě Columbie si zatím posádka užívala nevšedního divadla. Z oken letové paluby mohli astronauti pozorovat narůžovělou záři, protkanou občasnými zášlehy kroutících se oranžových plamenů. Laurel Clark nevěděla, kam dříve zamířit svou kameru, jestli na úžasnou scénu venku, nebo na rozzářené obličeje svých kolegů. Všechno zatím probíhalo normálně, astronauti začínali pociťovat náznaky přetížení- zatím jen díky checklistu, který poté, co jej Will McCool vypustil z ruky, nevisel v prostoru, ale vydal se pomalinku k podlaze kokpitu. U Husbanda a dalších dvou veterány v posádce to vyvolalo úsměv, první jízda oblakem rozžhavené plazmy je neuvěřitelně bohatá na vjemy a dojmy. Ovšem jistý druh vjemů měla díky svým čidlům i Columbia. A před chvílí, ve 13:52:05 UTC pocítila něco velmi neobvyklého a hrozivého. Jakási síla ji začala táhnout doleva. Sice jen velmi mírně, ale přesto dost na to, aby to poznaly jemné akcelerometry. Tato informace se ale pouze nahrávala na záznamník a nebyla vyslána do řídícího střediska.
Zajímavé dojmy měli i spotteři podél plánované trasy Columbie nad Spojenými státy. Tisíce lidí byly připraveny s dalekohledy, fotoaparáty a kamerami v rukou, aby se mohli pokochat ohnivou stopou, kterou v atmosféře raketoplány vždy zanechávaly. Jeden z náhodných diváku tak mohl ve 13:53:44 pozorovat neobvyklý jev- od jasného rychle letícího bodu, kterým byl raketoplán, se náhle oddělil druhý jasný bod. To bylo zvláštní, ještě nikdy nic takového nebylo pozorováno. O deset sekund později se náhle plazma okolo Columbie na moment rozjasnila a bylo možno pozorovat další světelné objekty, oddělující se od orbiteru. Columbia teď prolétávala nad Kalifornií a blížila se k hranicím Nevady. To, co diváci sledovali, se podobalo vypouštění klamných cílů z bojových letounů, Columbia ovšem nebyla bojovým letounem a rozhodně z ní nic odpadávat nemělo!
V řídícím středisku zatím začala čidla dělat Cainovi vrásky. Zatím jej však GNC (Guidance, Navigation and Control- kontrolor navádění, navigace a ovládání) Mike Sarafin ubezpečil, že trajektorie Columbie je zcela normální. Autopilot správně vedl orbiter po předem zvolené dráze, která připomínala esíčko. Díky němu orbiter účinněji brzdil, připomínalo to slalom lyžaře na svahu. Ve 13:56 UTC byla Columbia přesně v polovině esíčka a začala náklon na opačnou, levou, stranu. O dvě minuty později se pokusil Rick Husband poprvé od vstupu do atmosféry zavolat řídící středisko. Spojení bylo však nakrátko přerušeno a tak nebylo rozumět tomu, co chtěl velitel říci. Mezitím náhle vypadla data o tlaku a teplotě vnitřní i vnější pneumatiky levého hlavního podvozku. To bylo vážné, Columbia byla díky Spacehabu a plošině Freestar hodně těžká. Pokud přišla o pneumatiky, přistání se může zvrhnout v pořádný průšvih. Ale třeba je to jen chyba instrumentace, přesto by o tom měl Husband vědět. Astronaut Charlie Hobaugh, který ten den sloužil jako capcom, stiskl tlačítko vysílání a oslovil svého kolegu v Columbii: „Columbio, tady Houston. Vidíme hlášení o tlaku vašich pneumatik, ale nerozuměli jsme vaší poslední relaci.“ Bylo 13:59:32, když Husband odpověděl: “ Roger, uh bu…“ (Rozumím, a……) Jeho věta byla přerušena uprostřed slova.
Ve stejný moment se přerušila i telemetrie. Charlie Hobaugh chvíli počkal, zda se spojení neobnoví a pak začal profesionálně klidným hlasem volat do éteru „Columbia, Houston, comm check…“ (Columbie, tady Houston, zkouška spojení). Nikdo neodpovídal. Telemetrie zamrzla. Něco bylo špatně. Zatím další kontroloři hlásili Cainovi, že senzory, které měly na starosti před výpadkem, začaly ukazovat podivné údaje. Cain zavolal Richarda Jonese na pozici FIDO (Flight Dynamics Officer- kontrolor letové dynamiky) a zeptal se ho, kdy očekává zachycení vracejícího se orbiteru silným radarem na floridském KSC. „Mělo to být asi před minutou, letový…“ odpověděl FIDO. Raketoplány jsou, co se týče „jízdního řádu“, velmi přesné. Odchylky od letového plánu bývají v řádu zlomků sekund. Jestliže měl radar u přistávací dráhy orbiter zachytit už před minutou, ale nestalo se tak, znamená to… Letový ředitel LeRoy Cain cítil, jak se všechny jeho noční můry shlukují a obklopují jej.
Vysoko na obloze nad Texasem se zatím odehrávalo strašidelné divadlo. Jasný bod, který se sunul po obloze, za sebou trousil další a další světelné tečky a ohnivá stopa za ním se střídavě zjasňovala a pohasínala. I ti, kteří nebyli zrovna fanoušky kosmického programu, věděli, že něco není úplně v pořádku. Někteří začali volat 911, což je obdoba našeho nouzového čísla 112, jiní zase začali telefonovat do televizí a upozorňovat na to, co se odehrává vysoko na obloze. Armádní radary, které sledovaly Columbii, zaznamenaly, že negativní vertikální složka její rychlosti několikanásobně vzrostla- orbiter klesal po strmější dráze, než bylo očekáváno. Pak se v ohnivém chvostu Columbie objevil oblak kouře a o pár okamžiků později mohli pozorovatelé na zemi jen bezmocně sledovat, jak se onen letící bod rozpadá na několik částí. Po chvíli začaly na území Texasu a Louisiany dopadat s ohlušujícím rachotem podivné předměty.
Bryan Austin, letový ředitel, který měl momentálně volno, se stejně jako mnoho jiných to ráno díval na televizi. Vysílání náhle přerušil mimořádný vstup, během kterého televizní stanice pustila amatérský záznam rozpadu orbiteru. Teplé houstonské ráno se pro Austina změnilo v ledové sevření, které mu nahnalo husí kůži. Chvíli odmítal připustit, že na obrazovce vidí to, co vidí. Pak zvedl telefon. Na druhé straně zvedl sluchátko Phil Engelauf, zkušený letový ředitel, který momentálně seděl přímo za LeRoyem Cainem v řídícím středisku MCC (Mission Control Center- řídící středisko mise). Jakmile Austin domluvil, Engelauf se zvedl a zavolal na Caina. Když se Cain otočil, Engelauf mu tlumočil Austinova šokující slova. Všichni v sále už tušili, že jsou svědky velmi vážné situace, ale teď už se realita nedala dále odsouvat. Cain zůstal ještě pár sekund otočen dozadu, pak se obrátil a řekl dnes už smutně proslulá slova směrem ke GC (Ground Control- měl na starosti veškeré pozemní vybavení, včetně sledovacích stanic) Billu Fosterovi: „GC, Flight, lock the doors!“ (GC, tady Letový, zamkněte dveře!). Tím řídící středisko oficiálně přešlo do módu sběru informací o katastrofě. Nikdo nesměl volat ven, nikdo nesměl přijímat hovory, nikdo nesměl do sálu vejít, ani z něj vyjít ven. Bylo to nutné proto, aby veškeré postřehy a dojmy kontrolorů zůstaly tak jasné, jak jen to jde. Při vyšetřování může být důležitá každá maličkost, každý náznak.
Cain se díval upřeně vpřed a oči se mu začaly plnit slzami. Ztratili posádku. Během jeho služby. To přece musí být zlý sen. Ještě jednou se zeptal FIDO Jonese, jestli radary našly raketoplán. Po záporné odpovědi několikrát polknul naprázdno. Vedle něj stojící capcom Charlie Hobaugh zavřel objemný svazek letového plánu. Jako by tím definitivně potvrdil, že naděje je mrtvá. Pak převládla profesionalita. Cain zapnul svůj interkom: „Dobrá, musíme rozběhnout nouzové procedury podle FCOH (Flight Control Operations Handbook- plán operací řídícího střediska), checklist FCOH, strana 2.8-5….“
Ospalé texaské městečko Nacogdoches se jako každé ráno probouzelo do normálního víkendového dne. Ale kolem osmé hodiny ráno tamního času se najednou začalo místním zdát, že nadešel konec světa. Na obloze se ozvalo několik hlasitých ran a po nich se rozlehlo po celém kraji podivné dunění. Pak se otevřelo nebe a z něj začaly padat… no, vlastně ani nejde moc popsat, co padalo. Nikdo ze svědků nic takového v životě neviděl. Malé i větší ohořelé kusy „čehosi“ dopadaly po celém okrese. Rybář, sedící u nádrže Toledo bend, s údivem pozoroval, jak do vody dopadá jakýsi předmět. Řidička nedaleko městečka Lufkin skoro nabourala, když jí nějaká věc narazila do čelního skla. Před Commercial Bank uprostřed Nacogdoches přistál kus pokrouceného plechu. Na ranveji místního malého letiště dopadla jakási podivná koule. Jedna starší žena donesla na policejní stanici předmět, který vypadal jako malá tryska.
Nedaleko jednoho ze zaparkovaných karavanů dopadl ohořelý kus materiálu, zřejmě kovu, který strašně páchl- něco mezi desinfekčním prostředkem, sírou a peroxidem. Linka 911 byla zahlcena příchozími hovory, kde se lidé ptali na původ podivného dunění a ran. Lidé vycházeli do zahrad a ulic a všude nacházeli kusy a kousky jakéhosi stroje. Za pár desítek minut, poté co viděli zvláštní relaci v televizi, bylo všem jasné, že jsou přítomni jednomu z nejdramatičtějších momentů v dějinách městečka a zároveň i jednomu z nejtragičtějších milníků kosmického programu. Na Nacogdoches a do jeho blízkosti dopadla největší část trosek chlouby Ameriky- raketoplánu Columbia.
Prezident Bush jr. několik hodin po tragédii zmobilizoval Národní Gardu a její vojáci začali s týmy pátračů pročesávat obrovské území o rozloze více než 2800 km2. Prezident sám se ihned vrátil z Camp Davidu, kde trávil víkend. Počasí znemožňovalo let vrtulníkem, proto se musel spokojit se svou obrněnou limuzínou. Po příjezdu do Washingtonu předstoupil před televizní kamery. Jako druhý americký prezident v historii měl svým spoluobčanům oficiálně oznámit, že vesmír si vybral tu nejvyšší daň.
„Mí spoluobčané, tento den přinesl naší zemi strašné zprávy a obrovský zármutek. Toto ráno, v 9 hodin, ztratilo řídící středisko kontakt s naším raketoplánem Columbia. Zanedlouho byl pozorován pád trosek z oblohy nad Texasem. Columbia je ztracena, nikdo nepřežil…“ Stejně jako takřka na den před sedmnácti lety byla šokovaná Amerika konfrontována se zánikem jedné z technologických ikon. Stejně jako tehdy pozorovala tento zánik v přímém přenosu. A stejně jako tehdy se všichni ptali: „Co se to vlastně stalo? A proč?“ A odpovědi budou stejně šokující, jako tenkrát…
Let do nicoty (4/5)
Když se 1. února 2003 rozpadl raketoplán Columbia během návratu z mise STS-107, nejvíce zasaženou obydlenou oblastí byl texaský okres Nacogdoches a stejnojmenné městečko, které je jeho centrem. Trosky stroje byly snad všude, větší či menší kusy se válely na ulicích, v lesích, na pastvinách. Místní kluci prohledávali místa, která ze svých her znali jen oni a přinášeli stále nové úlomky kdysi krásného a složitého stroje. Mnoho lidí si říkalo, že paradoxně místo, které bylo toho dne nejlépe připraveno na podobnou událost, byl právě okres Nacogdoches. Nedaleko totiž zrovna probíhalo cvičení Národní gardy, jejíž jednotky tak mohly dorazit na místo v rekordním čase. Zanedlouho se po krajině pohybovaly skupinky lidí s podivnými žlutými anténami na zádech- pomocí zaměřovačů GPS značili přesnou polohu nalezených trosek. Dny byly pro hledající naplněny dřinou, desítkami nachozených kilometrů a spěchem. Spěchem nejen proto, aby se co nejdříve přišlo na příčinu katastrofy, ale také proto, aby byly co nejdříve nalezeny ostatky astronautů. Zejména v případě Ilana Ramona byl nutný spěch, neboť podle židovských tradic má být tělo zemřelého pohřbeno co nejdříve po smrti. Na rozdíl od katastrofy Challengeru se podařilo ostatky najít poměrně rychle a Ilan Ramon mohl být uložen už deset dní po katastrofě k věčnému odpočinku v kibucu Nahalal. V té době už začínalo být jasné, co se vlastně stalo a jak celé neštěstí proběhlo. A stejně jako u Challengeru začínalo být jasné, že za vším nestojí jen technika, ale také praktiky v rámci managementu NASA. Mnoho lidí mělo pocit, jakoby prožívali příšerné déjà vu …
Velmi záhy po katastrofě se, jak už to bývá, rozběhly spekulace ohledně její příčiny. Bylo poměrně jasné, že bylo cosi v nepořádku s levým křídlem Columbie, veškeré výpadky a podivná data čidel byla soustředěna právě tam. Mohl být úder pěny oním zákeřným faktorem, který poslal orbiter o hmotnosti 75 tun k zemi? Vedení NASA to odmítalo uznat. Manažer programu Space Shuttle Ron Dittemore dokonce úder pěny označil za bezvýznamný: „Nedává nám žádný smysl, že by malý úlomek byl hlavní příčinou ztráty Columbie a její posádky. Musí existovat jiná příčina!“. Objevily se spekulace o ucpávce pod dlaždicemi, která byla povytažena a během návratu se uvolnila a umožnila žhavým plynům poškodit konstrukci shuttlu, která byla tvořena hliníkovými slitinami. Mluvilo se také o úderu mikrometeoritu, nebo kosmického smetí. A všichni se modlili, aby pátrači objevil mezi troskami krabici zvanou OEX.
Columbia byla prvním z flotily raketoplánů. Jako taková byla považována za zkušební stroj. Proto byl na její palubu před prvním letem umístěn záznamník OEX (Orbiter Experiments- experimenty orbiteru). Ten zaznamenával data přibližně 570 senzorů po celém orbiteru, aby je bylo možno po přistání analyzovat. Přestože bylo mnoho čidel v průběhu doby odstraněno, většina jich zůstala na svém místě a stejně tak zůstal i OEX. Columbia byla jediným raketoplánem, který měl OEX na palubě a během jejího posledního letu byl funkční (některé neověřené zdroje hovoří o tom, že další exemplář OEX byl i na palubě Challengeru). Pokud záznamník přežil onen příšerný pád, vyšetřovatelé by mohli mít příležitost pomocí této „černé skříňky“ odhalit, co se vlastně během osudných minut s Columbií dělo.
Už dva dny poté, co trosky Columbie pokryly území Texasu a Louisiany, byla ustavena prezidentská vyšetřovací komise s názvem „Columbia Accident Investigation Board“ (dále CA
Diskuze:
