Trojice výzkumníků z Harvardu, u nichž je těžké rozlišit co je jméno a co příjmení, pokusničila s geneticky modifikovanými hlodavci jimž jiní modifikátoři v bílých pláštích již dříve nalinkovali strastiplnou cestu životem s metabolickou poruchou. Myší „cukrovkáři“ trpěli tím, co způsobuje u lidí čemu se říká cukrovka druhého typu. Postihuje především tlouštíky, jejichž slinivka hormon produkuje, ale mohutným tělům to jaksi nestačí. Větší tělo potřebuje inzulínu hodně i proto, že tkáně prošpikované tukovými buňkami rády poblázní imunitní systém, který začne napadat i vlastní tkáně. Ty pak v odezvě na inzulín zleniví a i jeho zvýšená produkce nemá u nich patřičný efekt.
U zdravých osob za normální situace inzulín umožňuje glukóze obsažené v krvi vstup do buněk a tam je štěpena na jednodušší látky. Je to pro tělo nejdůležitější způsob, jak uspokojit hlad svalů a mozku po energii. Cukrovkářům tato metabolická dráha zadrhává a v krvi roste koncentrace glukózy, moč zapáchá po acetonu a navzdory dobře vypadajícímu tělu diabetik strádá nedostatkem energie.
Snadněji než s lidmi se pracuje s modelovými zvířaty. Proto tým vedený Peng Yi (příjmení by mělo být Yi) použil hlodavce. Na trhu laboratorních zvířat koupil nemocné myši a dál je vylepšoval, aby se z nich stávali ještě dříve a ještě těžší cukrovkáři. Pak teprve u nich sledovali, co s hladinou cukru v krvi udělá aplikace S961. Vše kontrolovali barvičkou pro marker Nkx6.1. Samozřejmě, že hlídali hladiny cyklinů A1, A2, B1, B2, E1, a F, také CDK1 a CDK2, a E2F1 a E2F2. A že nezapomněli ani na inhibitory Cdkn1a, Cdkn1b, a Cdkn2b.
Z toho, čemu na Zemi rozumí asi jen hrstka zasvěcených jim vyšlo, že když se u chlupatých pacientů začne nemoc projevovat, jejich slinivka se to snaží uhrát rychlým pomnožením buněk, které mají v popisu práce produkci inzulínu. Do značné míry se to organismům daří. A nyní pozor, přijde to hlavní.
Dociluje to hormonem!
Je to peptid, který se tvoří v játrech a má pod palcem rozmnožovací choutky beta buněk (B buněk) ve slinivce. Ty jsou oněmi tvůrkyněmi žádoucího inzulinu. Hormon z jater, který jejich růst a množení podporuje, nazvali betatrofinem. Navzdory tomu, že článek vyšel v prestižním „Cell“, zůstal u popularizačních webů stranou jejich zájmu. Možná proto, že se text ze všeho nejvíc podobá generovaným heslům pro platbu v internetovém bankovnictví. Autor tohoto příspěvku se domnívá, že navzdory tomu si přezírání nezaslouží, neboť jde o poctivou vědu a ne jen nějaké statistické kouzlení u něhož se pravda ukáže až v době, kdy prognostici budou dávno v důchodu a nebo ještě dál. Výsledky Yiova týmu lze obratem potvrdit a nějakým přibrušováním tužky či znásilňováním grafů by se autoři již dnes znemožnili. Jejich objev navíc skýtá naději praktické aplikace. U genů, které tvorbu odhaleného hormonu zajišťují, nejde jen o výmysl myší evoluce. I Homo sapiens takový enzym a gen pro jeho tvorbu vlastní. Jen místo na devátém myším chromozómu si u nás hoví na devatenáctém. Jak by ale pravil básník: „...co růží zvem, pod jiným jménem vonělo by stejně“. A to, že ho máme někde jinde, pro jeho funkci je zcela nepdostatné.
Betatrofin není jen nadějí pro cukrovkáře s relativním nedostatkem inzulinu (diabetes mellitus II. typu), ale i pro nemocné s jeho absolutním nedostatkem (diabetes mellitus I. Typu), kteří se léčí injekční aplikací inzulínu. Objev hormonu, kterým lze popohnat množení buněk tvořících inzulin, otvírá dveře zcela novému přístupu k léčbě a to obou typů choroby. I u těch, kteří si dnes musejí "píchat", se rýsuje možnost aplikovat enzym, který by sám převzal starost nad tím, aby si organismus zase začal tvořit inzulínu dostatek.
U myších pacientů se již potvrdilo, že podání hormonu betatrofinu glukózovou toleranci zvyšuje a není důvod, proč by stejně blahodárně neměl působit i u člověka. Mechanismus, jakým jaterní hormon přemlouvá buňky slinivky k množení, v tuto chvíli ještě znám není. Nebude to ale trvat dlouho. Lze totiž předpokládat, že se tímto směrem výzkumu nyní vrhnou všichni, kdož nebudou chtít v léčbě diabetu zůstat stranou. Ve hře je hodně. Místo vymýšlení inzulinových pump s trvale zavedenými trubičkami do cév s hrozbou otravy krve a rizikových transplantací štěpů slinivky při nichž zase zlobí odhojovací reakce, které je potřeba zvládat rakovinu vyvolávajícími imunosupresivy, by totiž řadu případů mohlo vyřešit obyčejné podání hormonu, který je tělu vlastní.
Prameny:
Peng Yi a kol., Betatrophin: A Hormone that Controls Pancreatic b Cell Proliferation, Cell, http://dx.doi.org/10.1016/j.cell.2013.04.008
Howard Hughes Medical Institute, Harvard University, USA
Zlomový objev v léčbě diabetu
Diskuze:
