Bylo by to skvělé, kdybychom dokázali přečíst myšlenky lidí, co z nějakého důvodu nemohou mluvit. V mnoha případech by jim to velice zpříjemnilo život. A ještě lepší by bylo, kdybychom dokázali přečíst myšlenky lidí, co mluvit nechtějí. Lze si velmi snadno představit rozličné aplikace takové technologie, velmi žádané a zároveň v mnoha ohledech dramaticky potírající představy o lidských právech a svobodě. Takový je současný svět.
Myšlenky zatím ještě do hloubky přečíst neumíme, technologický rozvoj je ale v tomto ohledu poměrně optimistický.
Nedávno se povedl zajímavý průlom týmu, který vede Josef Parvizi ze Stanfordu, šéf Programu lidské nitrolebeční kognitivní elektrofyziologie. Povedlo se jim vysledovat, že když někdo řeší matematické úlohy v kontrolovaném experimentálním prostředí, tak jeho mozková aktivita velmi připomíná situaci v každodenním životě, při přemýšlení o číslech a množstvích. Vědci to pozorovali v oblasti intraparietální rýhy, na temenním laloku mozku. Stačí se prý mrknout na záznam aktivity nějakého mozku a hned je jasné, jestli myslel na čísla anebo ne. Parvizi a spol. jsou teď prý schopni špehovat lidský mozek v běžných životních situacích a někde na obzoru už vyvstávají obrysy úřadů pro kontrolu myšlenek a čipů ovládajících lidské chování.
Není to samozřejmě tak, že by vědci četli myšlenky, aniž by o tom dotyčný věděl. Parvizi a spol. používali elektrokortikografii (ECoG), čili metodu spočívající v nitrolebečním snímání mozku. Čtenému člověku se nejprve musí udělat pořádně velká díra do hlavy a pak na povrch mozku připevnit soubor elektrod. A toho si všimne skoro každý. Zní to dost šíleně, ale Parviziho týmu se i tak povedlo sehnat tři dobrovolníky. Byli to vlastně pacienti, kteří právě podstupovali testy před chirurgickým zákrokem kvůli těžkým epileptickým záchvatům. Odkrytí části mozku a zavádění elektrod na jeho povrch by je čekalo tak jako tak. Lékaři před případnou operací intenzivně sledují jejich mozkovou aktivitu. Pacienti jsou zhruba týden mozkem připojeni na přístroje a setrvávají na lůžku, jinak jsou ale prý docela v pohodě, nijak zvlášť je to nebolí, mohou pít, jíst, mluvit, telefonovat a dívat se na televizi.
Parviziho tým toho využil a dotyčné pacienty přesvědčil ke spolupráci. Nejspíš to pro ně bylo příjemným ukrácením volného času. Výzkum probíhal tak trochu jako odvážné reality show, protože badatelé si vše natáčeli, aby později mohli propojit data o mozkové aktivitě s reálným chováním pacientů. Sledovaní pacienti dostávali různé drobné úkoly, jako počítat jednoduché matematické příklady a hodnotit výroku typu: „Měl jsem dnes ráno ke snídani kávu?“ (Ano/Ne).
Nitrolebeční elektrokortikografie je sice o poznání invazivnější, než dejme tomu čtení aktivity mozku funkční magnetickou rezonancí, zároveň ale získá data od člověka, který nemusí nehybně ležet v útrobách zneklidňujícího stroje. Při elektrokortikografii sice ještě nejste ve zcela komfortní situaci, ale reálnému životu se to podobá mnohem víc. Odborníci jsou nadšeni, obavy ze zneužití technologie k násilí na obyvatelstvu prozatím nepociťují. Podle Parviziho jsme teprve na samotném počátku napínavého výzkumu fungování lidského mozku a mysli.
Literatura
Stanford School of Medicine News 15. 10. 2013, Nature Communications 4: 2528, Wikipedia (Electrocorticography).
Diskuze:
