Evoluční příběh Červené karkulky  
Když aplikujeme na pohádky důmyslné metody fylogenetiky, tak se dozvíme, že se evoluční linie Červené karkulky se odštěpila od Vlka a sedmi malých kůzlátek asi před tisícem let.


 

Zvětšit obrázek
Červená karkulka, konec 19. století. Kredit: George Frederic Watts, Wikipedia Commons.

Dívka přezdívaná podle módního doplňku „Červená karkulka“ jde lesem za babičkou, které nese něco k snědku. Potká vlka, který ji chce sežrat, ale ne hned. Dá se s dívkou do řeči a ta mu neopatrně prozradí, kam má namířeno. Vlk ji navrhne, aby babičce nasbírala květiny, čehož pak následně využije k přepadení a sežrání babičky u ní doma, vydávaje se přitom za Karkulku. Když Červená karkulka přijde k babičce, tak ji taky sežere. Pak přijde na scénu dřevorubec, rozřízne přežranému vlkovi břicho, zachrání babičku s Karkulkou a vlkovi zašije do břicha kamení. Vlk se probudí a při pití se převáží do studny a utopí se. Tolik pohádka o Červené karkulce, tak jak ji obvykle známe.

 

Jamshid Tehrani, Kredit: Durham University.


V dnešní době je daleko nejznámější verze bratří Grimmů z roku 1857. Ve skutečnosti jde ale o celou skupinu příběhů s bohatou historií. Pevným orientačním bodem je nejstarší známá tištěná verze Le Petit Chaperon Rouge (1697), kterou z francouzského folklóru konce 17. století vytěžil ve sbírce Pohádky matky Husy Charles Perrault. Zřejmě poprvé do příběhu zavedl červenou čepičku a jak je u Perraulta zvykem, jeho verze byla daleko temnější a drsněji moralizující, než je tomu v dnešní podobě příběhu. Vítězem střetnutí je vlk, který sežere babičku i s Karkulkou a je konec. Historie Červené karkulky je ale podle všeho mnohem hlubší. Její stopy lze vysledovat ve folklóru celé řady zemí. Některé takové příběhy se dodnes vyprávějí a od oficiální Červené karkulky bratří Grimmů se přitom dost liší. V prvotních podobách Červené karkulky nebývá záporným hrdinou vždy vlk, ale také vlkodlak či zlobr. Záporný hrdina obvykle nechá dívku vypít babiččinu krev a sníst její maso, takže ji nevědomky donutí k rituálnímu kanibalismu. Někdy zase vlk přiměje dívku, aby si k němu lehla do postele a ta se pak snaží utéct. Ještě daleko děsivější průběh mají varianty o Catterinelle, holčičce, která nese košík s dobrotami tetě/strýčkovi. Cestou něco sní a nahradí to oslím trusem. Z příbuzného se vyklube čarodějnice anebo vlkodlak a v noci si pak pro holčičku přijde a sežere ji ve vlastní posteli. Různých variant je takřka nepřeberné množství. Kolem původu a historie Červené karkulky panuje celá řada nejasností a sporů, na první pohled neřešitelných.

 

Zvětšit obrázek
Kladistická fylogenetická analýza Červené karkulky a Vlka s kůzlátky. Kredit: Tehrani (2013), PLoS ONE.


Velmi zajímavé řešení podobných záhad teď kupodivu nabízí evoluční biologie. Už nějakou dobu se totiž prosazuje představa, podle níž lze na historii jazyka, her anebo právě pohádek či příběhů pohlížet stejně, jako na evoluční historii organismů. Navzdory námitkám, že pohádky a příroda jsou něco docela jiného, to lze uskutečnit. Evoluční biologové mají k dispozici poměrně mocné fylogenetické nástroje, s nimž lze s patřičnou mírou pokory a opatrnosti prostudovat i evoluci Červené karkulky. A do toho se pustil Jamshid Tehrani z Centra koevoluce biologie a kultury britské Univerzity v Durhamu. Během výzkumu intenzivně využil podivuhodný Aarne–Thompsonův klasifikační systém příběhů, který řadí příběh o Červené karkulce do kategorie „Nadpřirození protivníci“, pod heslo ATU 333. Některé verze se ale také blíží příběhu O vlkovi a sedmi malých kůzlátkách bratří Grimmů, zařazenému pod heslem ATU 123 v kategorii „Divoká zvířata s domácími zvířaty“. Vlk v něm v různých variantách napodobuje matku kůzlátek, která chce sežrat.


 

Zvětšit obrázek
Oblasti, odkud pocházejí analyzované příběhy. Kredit: Tehrani (2013), PLoS ONE.

Tehrani dal dohromady data o celkem 58 variantách příběhů o Červené karkulce a Vlku se sedmi malými kůzlátky, které pocházejí od 33 různých lidských populací. Zahrnul k nim i příběhy z Afriky a Asie, kde se vypráví například varianty příběhu o Tygří babičce (východní Asie), kdy tygr v přestrojení za babičku ohrožuje sourozence anebo o útoku zlobra na dívku (střední a jižní Afrika), který přitom napodobuje hlas jejího bratra. Jednotlivé příběhy rozložil na 72 dílčích charakteristik, jako jsou identita kladného hrdiny, identita záporného hrdiny, trik používaný zápornou postavou k obelstění oběti, konečný osud oběti a podobně. Získaný soubor dat poté prohnal běžně používanými fylogenetickými procedurami. A jeho snaha se vyplatila. Řečeno slangem evolučních biologů, Červená karkulka a Vlk se sedmi malými kůzlátky podle všeho mají společný evoluční původ, přičemž Vlk s kůzlátky pochází z antiky, zhruba z prvního století našeho letopočtu. Linie evropské Červené karkulky se podle Tehraniho odštěpila o tisíc let později. Také vyšlo najevo, že africké varianty Červené karkulky vlastně vznikly nezávisle, konvergentní evolucí z Vlka s kůzlátky a nikoliv z evropské Červené karkulky.


Autorovi se také podařilo vyvrátit dlouho tradovanou představu, že Červená karkulka vlastně pochází z čínského folklóru. Fylogenetické analýzy prokazují, že naopak čínské verze pocházejí z evropského folklóru, z něhož vznikly zhruba v době Charlese Perraulta tak, že se zkřížila Červená karkulka s Vlkem a kůzlátky. Biolog by řekl, že jde o pozoruhodnou hybridizaci během invaze do nového areálu. Tehrani je možnostmi fylogenetiky v analýze pohádek nadšený a i když je u podobných studií dobré dbát na jistou opatrnost v metodice i vyvozování závěrů, už pracuje na fylogenezi dalších klasických příběhů. Chce v nich hledat stopy historie lidských populací a kultur, které si tyto příběhy vyprávěly od dávných časů.

 

 



Literatura

Durham University News 14. 11. 2013, PLoS ONE 8: e78871, Wikipedia (Little Red Riding Hood, Aarne–Thompson classification system).

 

Datum: 14.11.2013 20:46
Tisk článku


Diskuze:


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz