Jako by černé díry nebyly dost bizarní. V jejich nitru úpí prostoročas, bolestně zhroucený do děsivé singularity, která se svojí nepochopitelností vysmívá laikům i nejváženějším astrofyzikům. V útrobách černých děr se také sváří dva zásadní pohledy na realitu, einsteinovská relativita s kvantovou mechanikou, a kolem černých děr kvůli tomu plápolá ohnivá zeď odboje proti singularitě. Právě v černých děrách se v plné nahotě odhalilo, jak jsou tyhle světodějné koncepty nesmiřitelné, i když je oba dva zoufale potřebujeme. A teď ještě ke všemu, prý černé díry možná vůbec neexistují. Je to konečně východisko z černoděrové krize anebo naopak majstrštyk informační války potměšilých astrofyzikálních objektů?
Spočítala to fyzička Laura Mersini-Houghton z Univerzity Severní Karolíny v Chapel Hill, kterou to prý zcela šokovalo. Pokud má pravdu, tak nás čeká spousta práce. Museli bychom znovu a nejspíš poněkud odlišně pochopit celou řadu fenoménů, počínaje jemným předivem časoprostoru, až po samotný vznik našeho vesmíru. Stále poněkud užaslá Mersini-Houghtonová s pokrčením ramen konstatuje, že jsme sice tyhle věci intenzivně studovali přes půl století, ale jestli černé díry doopravdy nejsou, tak máme zatraceně co dohánět.
Jak už dneska ví každé malé dítě, klasické černé díry by se měly rodit ve zhroucených hvězdných obrech, které to se svým kolapsem přehnali nad únosnou mez. Drtivé gravitační síly při takovém zhroucení vytvoří onu obávanou singularitu, kolem které se vztyčí nekompromisní horizont událostí. Když ho něco překročí, už se to nikdy nevrátí, přinejmenším podle mainstreamové fyziky.
Když Stephen Hawking v roce 1974 vypustil na černé díry divokou kvantovou mechaniku, tak se jí povedlo z černých děr vyrvat alespoň záření, tedy samozřejmě Hawkingovo záření. Ve vesmíru se postupně začaly objevovat podezřelé objekty, v nichž dneska vidíme černé díry hvězdných velikostí a pak také supermasivní černé díry, u kterých jde spíš o galaktické velikosti milionů a miliard Sluncí.
Mersini-Houghtonová to teď všechno rozmetala. Blíží se Hawkingovi v tom, že když se hroutí ohromná hvězda pod tíhou vlastní gravitace, tak přitom vzniká Hawkingovo záření. Jenže podle Mersini-Houghtonové nejde jenom o záření. Dotyčná hvězda prý ztrácí i hmotu. Ztrácí dokonce tak mnoho hmoty, že se kvůli tomu nemůže stát černou dírou. Podle autorčiných výpočtů zhroucená hvězda nakonec potupně exploduje. Otravná singularita se tudíž nevytvoří a neobjeví se ani problematický horizont události, o ohnivé zdi ani nemluvě. Stručně a jasně, černé díry podle Mersini-Houghtonové neexistují a autorka namísto Ohnivé zdi rozpustile navrhuje koncept Ohňostroje.
Hypotéza Ohňostroje má prozatím podobu nerecenzovaných článků v databází arXiv, takže bude dobré ji brát s nadhledem. Pokud nezapadne, tak bychom ji časem měli být schopni ověřit experimentálně. Mersini-Houghtonová se momentálně dušuje, že matematicky je přesvědčivá. Jak čtenáři OSLA jistě vědí, soudobá astrofyzika s černými děrami rozhodně počítá a je dost strašlivé si představit, co všechno bychom museli přestavět, kdyby fantaskní vesmírné singularity neexistovaly.
Na druhou stranu by jistě bylo vzrušující vymýšlet spoustu věcí znovu, jako například: „Co nám to sedí uprostřed Mléčné dráhy a nespočtu dalších galaxií?“ Mersini-Houghtonová ještě skromně přisazuje, že by její scénář gravitačního kolapsu velkých hvězd mohl nakonec smířit relativitu s kvantovou mechanikou, za což by ji pochopitelně všichni velebili. Jak už ale bylo řečeno mnohokrát, veliké objevy si žádají ještě větší a důkladnější důkazy. Černé díry by si to zasloužily. Jen málokterý jev ve vesmíru dodal vědecké publicistice více munice.
Video: Laura Mersini-Houghton: How to Find a Multiverse. Kredit: IAI.
Video: What Happens Inside A Black Hole? Kredit: DNews.
Literatura
University of North Carolina Chapel Hill News 23. 9. 2014, arXiv:1409.1837.
Diskuze:
