Hned od svého objevu v roce 2012 se stal hitem. Nejprve jeho účinky, to ještě jako proteinu PGC1 alfa, zjistili u myší. Pak i u člověka. S tím, že jeho nízká koncentrace se zvyšuje až po fyzické námaze. To pak zvládá dělat divy - přeměňuje tuky. Z toho „bílého“ dělá „hnědý“. Ten je zvlášť zajímavou sortou, sám se totiž spaluje. U myší se zjistilo, že stačí hormon irisin dodat injekcí, nebo genetickou modifikací, která zvyšuje aktivitu genu, který tvorbu hormonu irisin syntetizuje, a jeho zvýšená hladina pak sama zajistí, že váha pokusných zvířat jde dolů. A hlavní na tom je, že žádné nucené cvičení s myšmi, byť krmenými tučnou dietou, k tomu není třeba.

Že si námahou spálíme spoustu kalorií, ví i malé dítě. To s tím hnědým tukem, že to máme společné s hlodavci, se ví už méně. I u nás s tím, jak se hýbáme, se mění tuková tkáň. Část buněk našich „bílých špeků“ se přeměňuje na hnědé adipocyty. Ty mastné kyseliny neskladují, ale rovnou je přeměňují na teplo. Není divu, že biologům a dietologům začalo vrtat hlavou, jak se tukové buňky dozví, že sval pracuje? Profesor Bruce Spiegelman z Harvard Medical School zjistil, že z membrány pracujících svalových buněk se „odštěpuje“ (prochází přes membránu) protein, který krevní systém dopraví až do tukové tkáně, kde způsobí přeměnu jednoho typu buněk v jiné. Objev způsobil u fyziologů šok. Sval se totiž tím pádem stal endokrinní žlázou produkující hormon a fungování tělesné schránky se zase o něco zkomplikovalo. Zároveň se ale přiblížil lákavý cíl - donutit tělo spalovat tuk bez námahy.

Něco na tom všem ale od samého začátku nehrálo. Evolučně. Zvířata, ani naši předkové, nemuseli bojovat se strašákem obezity, proč by měl existovat mechanismus usnadňující odbourávání tukových buněk? Vysvětlilo se to tím, že irisin je adaptací na nízké teploty. Když nám začne být zima, třeseme se jako ratlíci. Svaly tím nějaké teplo vyrobí, ale asi by to bylo málo a tak svalové buňky vyprodukují hormon, po němž bílý tuk zhnědne a připojí se jako další jednotka našeho vnitřního vytápění. Dál se nad tím moc nešpekulovalo a vzalo se to jako fakt. Teorii podpořil pokus s myškami. Když jim zvedli hladinu irisinu, snadněji se vypořádaly s vyšší dávkou glukózy a splnilo se i očekávané - jejich tělesná hmotnost ani při přežírání, tolik nahoru nešla. Tak dobrou zprávu pro masy obézních už dlouho nikdo nepřinesl a tak se novinka šířila jako lavina. Možnost přiživit svou popularitu zavětřili i vědci a pokusy se stanovováním hladin hormonu irisin se rozběhly v mnoha koutech světa. Vidina léku a obrovských zisků byla až příliš lákavá. Navíc nebyl důvod, proč by to u lidí mělo fungovat jinak než u myšek, když máme gen pro takový hormon také.
Kola se roztočila a existenci té skutečné lidské „bohyně“, která dříve bohům na Olympu dělala poslíčka, potvrzovaly další a další výzkumné týmy. Tu a tam se vyskytli kverulanti, ale nešli s proudem a jejich hlas převálcovala masa  pracovišť s „kladnými“ výsledky, které vydavatelé periodik rádi tiskli, čtenáři rádi četli, instituce se měly čím chlubit a i daňový poplatník byl spokojen, že se věci hýbou kupředu. Na pomoc přispěchali i výrobci a záhy byla na trhu celá škála setů, jimiž se výsledky daly získat rychle a nepromeškat tak vlnu popularity. Většina laboratoří ke stanovení lidského hormonu využívala test zvaný ELISA, jehož základem jsou protilátky namířené proti jeho molekule.

Před dvěma dny ale přišel blesk. V časopise Scientific Reports vyšel článek v němž autoři tvrdí, že protilátky, které se v analýzách používaly, jsou nespecifické a že reagují i s dalšími proteiny, nejen s irisinem. Našinec by řekl, že to je průšvih jako Brno a že na povrch nejspíš vyplouvá pořádná aféra. Protože místo hladin hormonu měli všichni doslova hausnumera a z nich pletli biče. A výsledkem byly i práce dokládající vztah k cukrovce, obezitě a dokonce rakovině...

Tím, koho teď nebude mít hodně lidí rádo, je Harold P. Erickson, biochemik na Duke University School of Medicine. On to byl, kdo inicioval spojení s norskými kolegy z Christian Devon a Vincenzem Gerberem ve Švýcarsku a jejich kolegy v Dummerstorfu. Společně pomocí mnohem pracnější a přesnější techniky detekce hormonu (zvané Western-blot), se jim podařilo dát dohromady přesvědčivé důkazy, že výsledky nejméně 170 publikovaných prací jsou „na vodě“. Jednoduše proto, že používaná ELISA, detekuje i nefunkční molekuly proteinu. Stovkám publikací tak přivodili Nerudovskou otázku: „kam s nimi?“ Samozřejmě, že postižené husy již kejhají. Až jich je člověku líto, jak se snaží zamlžit fakta, proč třeba výsledky ELISA testů od dvou výrobců nevykazují u stejné sady vzorků žádnou korelaci...

Ericsonův tým znesvětil výsledky tolika mocných (včetně výrobců testů), že bylo jasné, že si musel dát velký pozor. Naštěstí neprůstřelnost své argumentace mohl ozdobit třešničkou. Týká se ošemetnosti víry v to, že ten náš irisin se musí chovat stejně, jako ten myší. V tom jsme doslova skočili na špek.

Ano, máme sice gen pro irisin, tak jako myši, ale má to háček. Geny totiž mají něco, čemu se říká startovací kodon. A lidská verze genu odpovědného za tvorbu irisinu (FNDC5) je právě v tomto místě zatížena mutací. Spouštěcí mechanismus naší řídící jednotky, má místo normálního pořadí nukleotidů ATG, sekvenci ATA. Titěrná banalita nám gen prakticky znefunkčnila. Ve srovnání s jinými druhy, naše svaly produkují méně než jedno procento irisinu. Z pohledu myší, ovcí i oslů, jsme postižení mutanti. Když vědci v laboratoři cíleně nějakému organismu vložením právě takové nefunkční sekvence nějaký gen vyřazují z činnosti, říkají tomu příznačně genový knock-out. A právě to nám provedla evoluce.

 

Protivníci na něž se aféra valí, se snaží namítat, že i stonásobně menší množství by také ještě mohlo mít fyziologický význam. I když to je málo pravděpodobné, v rámci objektivity se to musí připusit. Stejně jim to ale není nic platné. Tak malé množství hormonu totiž bylo pod detekčním limitem použitých protilátek použitých v jejich ELISA testech.

 

Závěr

Honili jsme se za přeludem

 

Literatura

Irisin - a myth rather than an exercise-inducible myokine. Elke Albrecht, Frode Norheim, Bernd Thiede, Torgeir Holen, Tomoo Ohashi, Lisa Schering, Sindre Lee, Julia Brenmoehl, Selina Thomas, Christina A. Drevon, Harold P. Erickson, and Steffen Maak. Scientific Reports, March 9, 2015. DOI: 10.1038/srep08889

Nature 481, 463–468, 2012