Altaj, v jeskyni Razboinichya byla před čtyřiceti lety nalezena lebka předka asijských psů.

Články z poslední doby se věnovaly psům ze Sibiře, kde v jeskyni Razbojničija (pro Googlemap Razboinichya) se našla lebka. Od těch vlčích, se poněkud lišila. I když její objev je starý už čtyřicet let, nedávno se na její kosti znovu pořádně podívali kromě anatomů i fyzikové a nově i genetici. Výsledky popsali v článku v časopise PLOS ONE. První autorka Anna Druzhková nám tím značně nabourala naše představy o domestikaci psa. Ještě před dvěma roky totiž panovala všeobecná představa, že jsme se se psi začali kamarádit, až když jsme se usadili a stali se z nás  zemědělci a chovatelé a psi nám pomáhali chránit domovy i úrodu.

Radiokarbonové datování kosti sibiřakého psa ale vypovídá o tom, že by mu dnes táhlo na 33 tisíc let. Geneticky měl hodně společného s dnešním husky, tibetským mastifem a novofundlanďanem. Žil ještě před poslední velkým čtvrtohorním zaledněním, které nás postihlo před devatenácti až šestadvaceti tisíci lety. A právě v tom je ten zakopaný pes. Zemědělci jsme se totiž začali stávat až poté. Pravda, dělo se to různě, podle toho kde, ale nemělo to být dříve, než před nějakými sedmi až dvanácti tisíci lety.

Altajský hafan se nejn anatomicky, ale i geneticky lišil od vlků starých třicet dva až padesát tisíc let. Ke zdomácnění psa proto nejspíš došlo ještě před nástupem zemědělství. K tomu jsme se dopracovali až někdy před sedmi až dvanácti tisíci lety. (Kredit: A. Druzhkova)

Širší morda a čenich asijského hafana, jeho kratší čelist se zuby blíž k sobě, který se  geneticky podobá víc dnešním psům, než tehdejším vlkům, do našeho zemědělského  kalendáře ani trochu nepasuje. V podstatě nám psisko sděluje, že jeho zdomácnění si s našimi revolucemi spojovat nemáme. Alespoň ne s tou, které říkáme druhá neolitická.

Představy musíme měnit i ve vzdálenější psí minulosti
Hesperocyon, což v překladu znamená 'vlk ze západu', a o něco mladší Sunkahetanka, pocházejí z opačného konce zeměkoule - Ameriky. Oba tito praprapsi byli šelmy. Měli dlouhý ocas a krátké zadní nohy. Právě na ně si posvítili výzkumníci z Brown University. Z anatomické stavby je zřejmé, že svou kořist zpočátku přepadávali. Asi tak, jako to dělají dnešní kočky. Jak se ale měnilo klima, měnila se i šelma a způsob, jakým lovila. Místo strategie přepadů, začala své oběti štvát. To proto, že v uplynulých 40 milionech letech se teplá a vlhká Severní Amerika měnila v sušší a chladnější místo na Zemi a z hustě zalesněných oblastí se stávaly pláně a nový způsob obstarávání potravy byl účelnější.

Christine Janis, profesorka na Brown University, spoluautorka studie fosílií amerických psů. (Kredit: BU)

Zatímco před nějakými čtyřiceti miliony let byli psi stvoření malá, která bychom si dnes pletli s promykami, jak Skalisté hory rostly do nebe, centrální oblast Ameriky se odlesňovala a měnila v pastviny, a psi se měnili ve zcela jiné predátory.

Díky americkým sběratelům kostí se podařilo v muzeích nashromáždit kolekci fosilií asi 32 zástupců psích druhů. Když je výzkumníci poskládali, dostali vzorovou ukázku evolučních klima-hrátek s šelmou.  Na zkamenělinách je vidět, jak se v mezičase čtyřiceti až dvou milionů let zpět, měnila psí kostra. Zvláště zuby a přední končetina. Ta kupodivu ještě věrněji než zuby,  vypovídá o tom jak žili. Loket a spojení pažní kosti s předloktím je místo, které buďto dovoluje předním tlapám se otáčet směrem dovnitř, nebo je fixováno a optimalizováno na pohyb směrem nahoru a dolů. To vypovídá zda predátor ještě mohl kořist do předních tlap uchopit a do jaké míry se již specializoval na vytrvalostního běžce.

Dva psí předci: Hesperocyon (vlevo) a o něco mladší Sunkahetanka. Oba byli šelmy, kteří svou kořist přepadávali. Jak se měnilo klima měnila šelma svou anatomii a způsob lovu. Místo přepadávání kořist štvala. Kresba: Mauricio Anton

Dnešní kočky se stále spoléhají na přepad a k zápasu s neunavenou kořistí mají uzpůsobeny přední končetiny. Jsou „šikovnější“ než psi. Ale kdysi dávno to neplatilo, američtí psi oplývali stejně obratnými prackami.

Co z toho plyne?

Evoluční proces mezi predátorem a kořistí jsme chápali, jakoby to byly jen „závody ve zbrojení“. Tady se ukazuje, že nešlo o to, že by antilopy a jeleni běhali stále rychleji a psi na to reagovali. Primární roli ve změně predátora hrálo klima a změněné prostředí v němž se ukázalo výhodnější kořist uštvat. Přitom došlo nejspíš i na změnu jídelníčku. Inu, chodníčky psí evoluce byly neobvykle klikaté. Proto je dnes psí genom tak plastický a nám nedalo tolik práce udělat z nich v rámci jednoho druhu tvora, jemuž se co do různorodosti, nic nevyrovná. 

Literatura

Anna S. Druzhkova a kol.: Ancient DNA Analysis Affirms the Canid from Altai as a Primitive Dog.  March 6, 2013. DOI: 10.1371/journal.pone.0057754

Brown University

Archeology