Tradiční otázka, nakolik je daný znak nebo vlastnost kódován dědičnou informací a nakolik je určen působením vnějších podmínek, se nevyhýbá ani tak kontroverzním tématům, jako je homosexualita. Je homosexualita výsledkem „svobodné volby“ jednotlivce? Nebo je „natvrdo“ vepsána do dědičné informace? Mnohé nasvědčuje tomu, že homosexualita má významnou dědičnou složku. Přesto doposud končilo pátrání po „genu gayů“ vždy neúspěchem. 

V roce 1993 například vzbudila velkou pozornost studie Deana Hamera a spolupracovníků publikovaná ve vědeckém časopise Science, která vymezila na chromozomu X rozsáhlou oblast, kde se měly skrývat „geny pro mužskou homosexualitu“. Pokusy o ověření výsledků této studie ale hanebně selhávaly a nakonec došli genetici k závěru, že se v dané oblasti chromozomu X „geny gayů“ nenacházejí.

Eric Vilain, University of California, Los Angeles, profesor pediatrie, urologie a genetiky. Šéf Medical Genetics Clinic, člen Ústavu výzkumu mozku.

Zastánci „zdravého selského rozumu“ mohou namítat, že dědičnost homosexuality či „geny gayů“ jsou už ze samotného principu nesmysl, protože homosexuálové obvykle neplodí děti a jejich geny jsou tak na další pokolení předávány jen výjimečně. Jak by se mohly za těchto podmínek „geny gayů“ v populaci vůbec udržet?

Zdravý selský rozum – nebo to, co za něj prohlašujeme – nebývá vždycky ten nejlepší rádce. Ukázalo se například, že tety homosexuálních mužů, které se svými synovci sdílejí X chromozom, mají více dětí, než je v populaci běžné. „Gen gayů“ – pokud existuje – by tak mohl být pro ženy výhodný a mohl by se prostřednictvím svých nositelek šířit populací. Pokud by se „gen gayů“ dostal do dědičné informace muže, ocitl by se ve „slepé uličce“ homosexuality a dále už by se nepředával. Mužská homosexualita by představovala jakousi daň za zvýšení plodnosti žen. Z evolučního hlediska by bylo pro šíření či udržení „genu gayů“ v populaci rozhodující, zda po odečtení daně v podobě homosexuálů od přínosu plodnějších žen zbyl nějaký „čistý zisk“. 

O určité dědičnosti homosexuality svědčí i situace pozorovaná u jednovaječných dvojčat. Kdyby se homosexualita dědila „natvrdo“, musela by být homosexuální obě dvojčata, protože mají shodnou dědičnou informaci. V případě homosexuality jednoho dvojčete je zároveň homosexuální i jeho bratr ve 20 až 40 % případů. Eric Vilain z University of California Los Angeles nyní představil na bostonské konferenci American Society of Human Genetics výsledky studie, která takovou míru dědičné shody mezi jednovaječnými dvojčaty celkem elegantně vysvětluje. Podle Vilaina je homosexualita důsledkem epigenetických změn na pěti úsecích dědičné informace, kde mají homosexuálové změněnou míru metylace DNA. Jejich dědičná informace je tu odlišně „obalená“ metylovými skupinami CH3, což má významný vliv na aktivitu genů. Jednovaječná dvojčata tak sice mají stejné geny, ale mohou mít odlišnou aktivitu některých genů a to je může „postrkávat“ k homosexualitě.

Logicky se nabízí otázka, jak dojde k tomu, že mají jednovaječná dvojčata odlišně „obalenou“ DNA. Tyto tzv. epigenetické změny bývají důsledkem odlišných vnějších podmínek např. podmínek v těle matky během vývoje embrya a plodu. Nemají ale jednovaječná dvojčata v matčině lůně shodné podmínky? Podle Vilaina to tak vždycky být nemusí. Každé dvojče je přes placentu napojené na jiné místo matčiny dělohy a může se mu dostávat jiného množství krve s živinami, kyslíkem, hormony, růstovými faktory atd. To může mít za následek odlišné epigenetické změny v dědičné informaci jednovaječných dvojčat. 

Asi se nedá čekat, že by s Vilainem hned všichni souhlasili. Kritici mu vytýkají poměrně malý soubor prověřených dvojčat. Hodnotil data o DNA 37 párů jednovaječných dvojčat odlišné sexuální orientace a od 10 párů jednovaječných dvojčat, která byla obě homosexuální.  Výhrady zazněly i k bioinformatickému hodnocení dat z genetických analýz. Významný je ale i tábor vědců, kteří považují Vilainovy výsledky za zajímavé a těší se na jejich nezávislé ověření. 

Eric Vilain už stačil varovat před představami, že by šlo testy na metylaci DNA využívat k identifikaci mužů se sklony k homosexualitě. A zcela kategoricky odmítá spekulace, že by bylo možné změnami metylace DNA muže z homosexuality „léčit“.