Ovlivnily naše předky exploze supernov. Kredit: NRAO / AUI / NSF.

Před dvěma měsíci prolétla světem zpráva, že před cca 2 miliony let explodovaly v okolí Sluneční soustavy dvě supernovy. Zanechaly po sobě velice subtilní stopy v podobě radioaktivního železa-60 v sedimentu na dně oceánu. Podle toho, co víme, tyhle supernovy vybuchly ve vzdálenosti několik set světelných let od Sluneční soustavy. To je příliš velká vzdálenost na to, aby na Zemi kvůli jejich záření došlo k nějakému nápadnému vymírání. A vskutku, k žádnému takovému vymírání vážně nedošlo – není vidět ve fosilním záznamu.

Brian Thomas. Kredit: Washburn University.

Podle Briana Thomase z Washburnovy university v Topece, Kansas a jeho kolegů ale přesto supernovy mohly ovlivnit naše předky. V době exploze zmíněných explozí mizeli ze scény australopitéci a objevovali se první úspěšní hominidi rodu Homo, tedy Homo habilis a o něco později Homo ergaster a Homo erectus. Jak by supernovy ovlivnily jejich život?

Po explozi supernovy v uvedené vzdálenosti se na Zemi nejprve projeví jejich elektromagnetické záření. Samozřejmě až poté, co urazí příslušnou vzdálenost mezi supernovou a Zemí, čili v tomto případě za několik set let. Supernovy jsou obvykle tak jasné, že po krátkou dobu přezáří veškeré hvězdy v galaxii. Ať už si o našich předcích myslíme cokoliv, tohle rozhodně nemohli přehlédnout. Na obloze se rozsvítil druhý Měsíc v úplňku, asi tak na dobu jednoho roku. Thomas s kolegy zmiňuje, že něco takového muselo mít vliv na pozemské organismy. Na druhou stranu si ale lze jen obtížně představit, že by to zásadně a trvale změnilo naše předky. Nepochybně zírali na oblohu a uznale mručeli nad novým nebeským světlem, když ale zase zhaslo, nejspíš to přešli pokrčením ramen.

Michael Weil. Kredit: Joe A. Mendoza/CSU Photography.

Asi tak pár set let poté, co dotyčná supernova pohasla, zasáhla Zemi sprška radioaktivních částic letících divokou rychlostí z místa spektakulární exploze. Thomas a spol. spočítali, že to mohlo zvýšit přirozené radioaktivní pozadí oproti dnešku asi tak třikrát. Z toho pak vyvozují, že naši předci v té době museli čelit zvýšenému výskytu rakoviny. Jenže podle Michaela Weila z Coloradské státní univerzity si s tím nejspíš nemuseli dělat moc velké starosti. Vztah výskytu rakoviny k radioaktivitě v prostředí je totiž překvapivě nejasný. A radioaktivita pozadí i dnes poměrně kolísá. Weil poťouchle uvádí jako příklad, že své studenty často posílá do terénu v oblasti japonské Fukušimy, a že tam studenti schytají nižší dávku záření, než když studují doma v Coloradu. V Coloradu je totiž spousta žuly, která obsahuje nemalé množství uranu.

Pláže u Karunagappally, Kerala, s rekordní přírodní radioaktivitou. Kredit: Gokulpoovlliyil / Wikipedia Commons.

A Colorado není tím nejvíce radioaktivním prostředím na Zemi. V indické Kerale je v oblasti Karunagappally radioaktivita pozadí až dvacetkrát vyšší než průměr planety. Viníkem jsou v tomto případě monazitové písky s vysokým obsahem radioaktivního thoria. Podle Weila se vědci už dlouho a urputně snaží objevit zvýšený výskyt rakoviny v takových oblastech, a nedaří se jim to. Astronauti na oběžné dráze dostanou třicetinásobek průměrného radioaktivního pozadí. Za takových okolností není těžké souhlasit s Weilem, že trojnásobné zvýšení radioaktivního pozadí kvůli supernovám je v podstatě k smíchu. Jiná věc je, že proud částic ze supernov tvoří hlavně miony, jejichž účinky na pozemské prostředí lze jen obtížně odhadovat. Podle Michaela Sivertze z NASA Space Radiation Laboratory je každopádně dost problematické zhodnotit případné účinky blízkých supernov na naši planetu a její obyvatele. Dobrou zprávou je, že podle statistik by se další podobná exploze mohla v naší blízkosti odehrát až tak za miliardu let.

Literatura
New Scientist 9. 6. 2016, arXiv:1605.04926.