Před pár lety byly doklady existence neolitických zubařů objeveny na území dnešního Íránu a Pákistánu. Vznik takové specializace nebyl žádný luxus. Změny mladší doby kamenné se na zdravotním stavu tehdejší populace podepsaly negativně. Poklesl podíl stravy živočišného původu, častá byla podvýživa. Zmenšila se výška tehdejších lidí; stálé osídlení zdůraznilo problémy s odpadem, přibylo infekčních chorob (v čemž sehrál podstatnou roli chov dobytka; v diskusi u koktejlu se hodí zmínit i radikální verzi přenosu, tedy zoofilii).

Z fosílií můžeme dovodit, že také chrup tehdejších lidí býval na rozdíl od lovců mamutů v přímo katastrofálním stavu. Hlavní podíl na tom měl nedostatek vápníku – ono v obilninách ho opravdu moc není. Navíc si nepředstavujme, že neolitici si dopřávali obdobu našeho chleba nebo housek, tehdejší mouka byla mletá na hrubo a plná kamenné drti. Dalo by se tomu říkat radikální celozrnná dieta, dobrou chuť. Se zdevastovaných chrupem čekala nešťastníka buď smrt hlady nebo následkem vleklých zánětů. Ostatně nic nového pod sluncem, obroušení chrupu a následná smrt hlady běžně ukončuje život i celé řady zvířat, byť kromě zubů bývají ve slušné kondici.

Takže motivace pro existenci zubařů v neolitu opravdu zjevně existovala. Z druhé strany si ale musíme uvědomit, že tehdejší zubařské nářadí bylo velice primitivní, de facto šlo o kamenné vrtáčky. Nebyl znám kov a z kamene, pálené hlíny a dřeva asi těžko vyrobit něco na způsob kleští, nebo se nic takového alespoň nedochovalo. Zuby se tedy léčily pomocí pazourku, rozsáhlejší zákrok zřejmě obnášel vylamování či vyrážení. Není přitom moc jasné, jaké byly tehdy k dispozici výplňové materiály, dezinfekce – a především tlumivé prostředky…

Vzpomeňte si, jak jsme se báli zubaře během našich školních let, což teprve kdybychom žili v mladší době kamenné. Tím se dostáváme k dalšímu pozoruhodnému jevu tehdejší dentální medicíny. V obou studovaných lokalitách se zubařská praxe provozovala několik staletí, pak však podle všeho náhle ustala. Samozřejmě, že archeologický záznam je nutně fragmentární, takže si koncem neolitického zubařství nemůžeme být jisti. Protože v té době asi nedošlo k žádnému jinému výraznějšímu kulturnímu zlomu (třeba změna stravy mohla způsobit, že prostě zubaři přestali být tolik potřeba, to ale asi není ten případ), nabízí se následující vysvětlení. Zubařská praxe se tehdy předávala v rodině na potomky. Neolitická vesnice o pár desítkách obyvatel, neustále zápasící o holou obživu, si opravdu těžko mohla dovolit živit více specialistů tohoto typu. Pak jednou došlo k tomu, že zubař zemřel, aniž stihl do své profese zaučit nástupce. Tak to u technologií, které ovládá pouze malý počet jedinců, prostě chodí (ano, technologie se nejen rodí, ale také umírají a pak musejí být objevovány znovu). Případně si lze představit rovnou i hororový scénář, kdy posledního zubaře ubil bolestí šílený pacient…

Pavlu Houserovi se podařilo sestavit sbírku kuriozit, zajímavostí, hypotéz, sporů i dedukcí – a hlavně dobré zábavy. Nakladatel: Nová vlna, počet stran: 370, 129 Kč. Podrobnosti zde. Koupit lze na Palmknihy a Kosmas.

Protože kvalita chrupu v minulosti tak významně souvisela s přežitím, ustavil se jistě i mechanismus pro upřednostňování partnerů se zdravými zuby (aby nezemřel ještě před vychováním dětí, navíc v jinak stejných podmínkách budou geny rodiče rozhodující i pro to, jak na tom se zuby budou potomci). A jak to souvisí s polibky avizovanými v nadpisu? Evoluční význam polibku je totiž docela zajímavé téma. Může jít sice jen o záležitost kulturní, nicméně zajímavější je hledat nějaké biologické, adaptivní vysvětlení. Dle jedné teorie je příjemnost polibku výsledkem manipulace parazitů, kteří nás chtějí přimět, bychom je přenášeli dále – ovšem takoví nikdy nebyli konkrétně zjištěni. Jiný (celkem rozumný) výklad pak říká, že při polibku testujeme kompatibilitu obou biochemií, eventuálně zkoumáme, zda tomu druhému nepáchne z úst, což by mohlo signalizovat náchylnost k infekcím nebo prostě to, že dotyčný/á už je v posledním tažení a hnije zaživa.Polibky francouzské ovšem přímo vybízejí k interpretaci, že při nich jazykem testujeme kvalitu chrupu, a pokud ucítíme drolící se drť, něco s potenciálním partnerem, byť způsobně vonícím, není v pořádku. V této souvislosti si nelze odpustit citát z knihy J. K. Toola Společní hlupců. Hlavní hrdina glosuje v kině romantický film následujícím zaúpěním: „Ach bože, teď si ještě ke všemu po těch svých okorunkovaných a hnijících zubech přejíždějí jazyky!“

Až bude příště první máj, alespoň víte, na co se pod rozkvetlým stromem soustředit; také pak přirozeně podejte příslušný výklad. Pro úplnost dodávám, že další možností, jak testovat kvalitu cizího chrupu, je dobře mířená rána pěstí...

Ještě jeden snad půvabný citát dokládající význam zdravého chrupu:„V okamžiku, kdy jste své smysly přesvědčili, že je to normální, byla perníková chaloupka docela příjemné místo. Zbytková magie ji udržovala neustále v chodu a ta okolní zvířata, která ještě nepochcípala na vleklé záněty zubů, se jí vyhýbala.“(Terry Pratchet: Lehké fantastično, Talpress, 1996)

Netvor za bílými dveřmi

vrtačku už zapíná

ještě na tě bafne Neřvi

pak už bzučí mašina

Smutně v křesle úpí

dívenka s mašlemi

Zubař jen trochu supí

A mává kleštěmi…

(Z juvenilní básnické tvorby autora; A jaké to asi bylo v neolitu…)

Připraveno ve spolupráci se Sciencemag.cz